Předpokládejme tedy, že se dříve nebo později počne s parlamentárním řešením sporů mezi kapitalisty a socialisty. Ale pozor! Jací už lidé jsou, nelze se opravdu zaručit, že se věc odbude bez nějaké čertoviny. Napřed asi vyzkoušíme všechny nepravé a zhoubné cesty a teprve tehdy, až nám nezbude opravdu nic jiného, dostaneme se na správnou cestu. Pokus o generální stávku — jakýsi druh národní sebevraždy, jemuž jsou povinni všichni rozumní lidé odporovat třebas krajním násilím — může mít v zápětí, že vláda, ať dělnická či kapitalistická, vyhlásí válečný stav. Potom přijdou masové řeže, ostřelování měst granáty (jako se to stalo s Dublinem), pálení a drancování venkovských zámků; policisté budou na potkání stříleni jako uniformovaní nepřátelé lidu, a všichni lidé, pro něž je zloba, boj a zabíjení velkolepou švandou, pro kterou už stojí za to žít a umírat, budou mít zlaté časy. Avšak i tehdy, bude-li míti vojsko se svými moderními strojními puškami, leteckými bombami a plynovými granáty naprostý úspěch, anebo přivede-li střílení účastníky generální stávky k náhledu, že blokáda a bojkot není taktikou, výhodnou pro produktivní proletariát, ježto je sám jejich prvou obětí — i tehdy je možno, že bude parlament rozštěpen v tolik svářících se skupin, že nebude dělným, a národ bude nucen sáhnout k diktatuře. Diktátorem může být nějaký nový Bismarck, vládnoucí jménem krále, nebo silný jednotlivec, který se vyšvihl od píky, jako Mohamed, Brigham Young, signor Mussolini, nebo generál, jako Caesar, Napoleon nebo Primo di Rivera.
Během těchto společenských zmatků se nám — Vám i mně a komukoli jinému — může státi, že budeme znásilněni, zastřeleni, otráveni plynem, že nám zapálí střechu nad hlavou a budeme finančně zničeni. S takovými epidemiemi lidské bojovnosti a sobectví se musíme smířiti, jako s epidemiemi spály. O spále aspoň víme, že jsme jí ničím nezavinili, a proto ji neneseme tak trpce, naproti tomu však jsme lehkomyslně učili své děti zbožňovati bojovnost a ztotožňovati vznešenost a čest s potlačováním chudých a vyvyšováním boháčů, a tak jsme zavinili nezdravý stav veřejné morálky, jenž činí občasné epidemie násilí a třídní zášti nevyhnutelnými.
Ale dříve nebo později se nesmiřitelní pobijí navzájem, jako chasníci u muziky. Neboť když nejhouževnatější strana potře všechny ostatní, začnou se její stoupenci potírat navzájem. A diktátoři umírají, jako Cromwell, nebo zestárnou a jsou jako Bismarck vyhozeni na smetiště ctižádostivými mladými monarchy. Ostatně jak diktátoři, tak ctižádostiví monarchově poznali, že autokracie není za dnešních časů uskutečnitelnou formou vlády, leda u malých kmenů, jako byli Brighama Younga Svatí dnešních dnů,[i] a ani tam ne do všech důsledků. Solidní a při tom autokracii nejbližší vládou je dnes vláda presidenta Spojených států amerických; avšak také americký president, byt byl po čtyři leta svého úřadu sebe větším autokratem, musí spolupracovati s kabinetem, jednati s kongresem a senátem a podrobiti se výsledku lidových voleb. K nějaké takové parlamentní soustavě musíme nakonec dojíti. Každý domýšlivý hlupák se považuje za rozeného vládce lidí; každý hejsek se domnívá, že prostý lid musí být udržován v dosavadním poddanství anebo postřílen, má-li býti lidská společnost zachráněna; každý proletář, který je rozhořčen svým postavením, rád by udeřil něco neb někoho hmatatelnějšího, než pouhou abstraktní představu kapitalismu. Ale až všichni provedou, co dovedou nejhoršího, bude třeba pohřbít mrtvě, jež zabili, znovu vystavět domy, jež spálili, a napravit spoustu jiných škod, které nadělali. To už obstarají ženy a mužově,kteří budou tak rozumní, aby se o tom bez rvačky navzájem poradili, a tak prakticky zdatní, aby uměli sorganisovati společenskou práci. Může být, že tito rozumní lidé nebyli vždycky rozumnými; někteří z nich, dříve než nutná rozumnost jim byla vpravena buď trpkými zkušenostmi nebo hrozným dojmem z účinků anarchie, přispěli snad svým dílem k vyvoláni všech těch zmatků. Ale lidé přirozeného rozumu spolu s těmi, kteří se stali teprve zkušenostmi rozumnými, dospějí nakonec k nějakému parlamentárnímu způsobu řízení národních záležitostí — nebude-li ovšem předchozím bojem všechna civilisace tak rozvrácena, že z národa zbude velmi málo, o co by bylo možno se starati, a následkem toho nebudou žádné národní záležitosti. Často se to již stalo.
Ale ať je tomu jakkoli — pusťme na chvíli s mysli všechny nepříjemně možnosti a uvažujme, jak asi bude pokračovati socialismus v parlamentě, jehož dělnost je udržována existencí dvou velkých politických stran, zápasících o moc i vládu, z nichž jedna se prohlašuje proti každému pokroku socialismu a druhá pro jeho podporu. Poněvadž však je nutno zjednati si jakousi moc nad rozjetým vozem kapitalismu, je kterákoli z nich, jak. mile je u vlády, nucena učiniti mnohá opatření, jež v oposici zuřivě potírala; obě pak konec konců přispějí přibližně stejně (jako až dosud) k novému rozdělení národního důchodu a nahrazení soukromého vlastnictví půdy a průmyslu veřejným vlastnictvím.
Nebojte se, že Vám hodlám předvésti úplný program. I kdybych ho mohl předvídati, nenapadlo by mne, abych Vás tolik unavoval. Hodlám Vám pouze stručně nastíniti, jaká asi opa. tření bude třeba uzákoniti a jakou asi vyvolají oposici; chci Vám tím usnadniti rozhodnutí o tom, pro kterou stranu máte hlasovati, dají-li Vám volby k tomu příležitost nebo budete-li zvolením do některého parlamentního sboru — místního, nebo ústředního — povolána k praktické politické činnosti. Uvědomte si, prosím, že nemám v úmyslu udělat z Vás tak zvaného dobrého straníka. Snažím se. spíše získat Vás pro onu kolísavou skupinu nepředpojatých voličů, kteří jsou ochotni hlasovati dnes pro tuto stranu a zítra pro opačnou, domnívají-li se, že se váha zdravého rozumu a praktické schopnosti sklonila na druhou stranu (na příklad proto; že vůdcové zestárli), nebo že strana jimi původně zvolená se dala v některé základní otázce na špatnou cestu. Dobří straníci považují takovou nepředpojatost za zradu na straně, v politice však není místa pro věrnost, kromě věrnosti obecnému dobru. Dáváte-li naopak přednost tomu, abyste za všech okolností hlasovala pro tutéž stranu, proč by se neměla jiná žena rozhodnouti pro stejnou podporu protivné strany? Potom s ní můžete, jak tomu říkají v parlamentě, jit do páru, to jest dohodnouti se s ní, že se vždy obě zdržíte hlasování, což bude mít týž účinek, jako kdybyste hlasovaly každá pro svou stranu. A ani Vy ani ona se pak už do smrti nemusíte namáhat hlasováním.
Shodli jsme se, doufám, na způsobu, jakým musí být socialismus v praksi zaveden; řadou vyvlastňovacích aktů, řádně odškodněných, zestátní vláda postupně jednotlivé obory průmyslu. K jejich správě si podle podrobného, předem vypracovaného plánu připraví štáb správních úředníků, jenž se bude skládati hlavně z bývalých zaměstnanců. Budou však pod dozorem státních úřadů a placeni od státu. V Státních úřadech pak budou pracovati veřejní úředníci, stojící průměrnými schopnostmi, zkušenostmi a společenskou vážností vysoko nad obchodními kořistníky a finančními hazardéry, jimž jsou dnes naše životy vydány na milost i nemilost.
Nuže, tyto přípravy a tato nacionalisace budou sotva možny, nebudou-li míti voliči aspoň přibližné představy o tom, co vláda dělá, a nebude-li toho schvalovati. Nebudou třebas rozuměti celému problému socialismu, budou však rozuměti nacionalisaci uhelných dolů aspoň tolik, aby si jí přáli a volili do parlamentu její hlasatele — ne-li pro blaho národa, aspoň pro lacinější uhlí. Totéž platí o železnicích a o dopravních prostředcích vůbec; sebe zaujatější konservativec bude hlasovati pro jejích nacionalisaci, bude-li navržena jako samostatné opatření, od něhož lze očekávati levnější cestování a rozumné tarify pro domácí výrobky. Několik rozsáhlých nacionalisací, provedených s takovým souhlasem občanstva, učiní nacionalisaci tak běžnou součástí naší sociální politiky, jakou jsou dnes starobní pense, ačkoli nám připadá, jako by to bylo teprve včera, kdy byly rozkřikovány jako čirý komunismus (jímž také ostatně jsou).
A proto nesnáz, která zmařila plány sovětů, týkající se půdy, neopravňuje kapitalismus k žádným nadějím. Ona nesnáz spočívala v tom, že Rusové nebyli komunisty a prováděli komunistický systém jen potud, pokud k tomu byli nuceni nátlakem, jehož však nebylo možno použíti v dostatečně širokém měřítku. Neboť může-li se nějaký systém udržeti jen tím, že polovina schopných lidí v zemi je placena za to, aby s puškou v ruce hlídala druhou polovinu, pak to není proveditelný systém a je lépe upustiti od něho raději dříve než později. Zcela jinak je tomu s řadou správně připravených nacionalisačních aktů: nejenže by je mohli pochopiti a pro ně hlasovati lidé, kteří by byli zcela pohoršeni, kdyby je někdo nazval socialisty, přivykly by jim však naprosto i lidové masy, které žijí, jak to jde, a nepřemýšlejí nikdy o nějakém veřejném problému. Pro ně by tato změna znamenala pouze výměnu pánů, jíž jsou tak zvyklé, že by jim vůbec nepřipadala změnou, ačkoli by to znamenalo změnu rovněž v odměňování práce, v důstojnosti a bezpečnosti zaměstnání, což je jejich stálým požadavkem. Tím by byla překonána obtíž, známá všem reformátorům, spočívající v tom, že je mnohem snazší přiměti lidi, aby něco udělali způsobem, jemuž jsou zvyklí — dokonce i tehdy, když jde o věc pro ně neobyčejně škodlivou — než se pokusiti o nový systém, i když by bylo možno očekávati od něho ráj na zemi.
Socialistické zákonodárství se tedy neomezí pouze na to, aby zakazovalo lidem být boháči a aby v případě porušení tohoto zákona zavolalo strážníka. Bude účinným zásahem ve výrobu a rozdělování národního důchodu. K provedení a řízení každého jeho dalšího kroku bude zapotřebí vybudování nového úřadu nebo rozšíření starých úřadů státní správy i samosprávy. Kdybychom byli tak rozumní a vydali zákon, že každé dítě, ať chudé nebo ne, musí míti dostatek chleba a mléka a dobré ubytování, zůstal by tento zákon na papíře, dokud by nebylo potřebných pekáren, mlékáren a stavebních závodů. Kdybychom vydali zákon, že každý zdravý dospělý člověk musí vykonati denně určitou práci pro vlast, nemohli bychom zákona provésti, dokud bychom neměli pro každého zaměstnání. Všechna konstruktivní a tvůrčí zákonodárná činnost je zcela odlišná od desatera přikázání; je to zaměstnávání ohromného počtu lidí, zařizování úřadů a provádění prací, opatřování velkých peněžních částí a hledání zvlášť nadaných osob. Není-li toho, jsou — pokud se týká uskutečnění socialismu v praksi — všechny proklamace králů nebo diktátorů, všechna přikázání a všechny komunistické manifesty makulaturou.
Proto můžete být jista, že přechod od nerovnosti k rovnosti důchodů — ač bude proveden zákonem a ač nemůže být jinak proveden — nebude proveden prostě vydáním jednoho zákona, nařizujícího, aby všichni lidé měli aritmeticky přesně stejný důchod. Spousta státních i samosprávných úřadů bude rozšířena, bude provedena řada postupných nacionalizací, bude třeba tuctů rozpočtů — o tom všem se z různých důvodů povede mnoho vášnivých sporů — a postupně se budeme blížiti rovnosti důchodů, až budeme tak blízko, že zlo, hrozící z malých nerovností, snad ještě zbylých, nebude dosti vážnou věci, aby bylo třeba se jí zabývati. Dnes, kdy jedno děcko má 100.000 liber ročního důchodu a 100 jiných dětí umírá podvýživou, je rovnost důchodů něčím, za co se bojuje a — je-li třeba — i umírá. Budou-li však všechny děti syty, bude skutečnost, že některý otec nebo matka dítěte budou s to opatřiti si o 5 šilinků nebo 5 liber více, tak bezvýznamná, že k vůli jejímu zamezení by nikdo nepřešel ani přes ulici.
Žádná sociální reforma nepostupuje až k tomu bodu, kdy je logicky naprosto dovršena nebo aritmeticky přesně provedena; všechny sociální reformy se zastavují tehdy, když dostatečně vykonaly svůj úkol. Pro chudou ženu je rozdíl mezi týdenním příjmem jedné libry a jedné guineje velmi vážnou věcí, protože šilink pro ni znamená velmi mnoho.[ii] Avšak žena s týdenním příjmem 20 liber nezačne občanskou válku proto, že jiná žena má týdně 20 guinejí. Nepociťovala by rozdílu. Proto si nesmíme budoucí stav společnosti představovati tak, že zavoláme okamžitě policii na ženu, která by si přivydělala něco nad průměr zpíváním kupletů nebo prodejem vybraných chrysantém ačkoli je možno, že budeme takové počínání považovati za tak špinavé a dámy nedůstojné, že se ho ani nejnestoudnější žena veřejně neodváží. Pokud bychom se měli všichni stejně dobře — takže by si číkoli dcera mohla vzíti syna kohokoliv, aniž by se tím povznesla nebo si zadala — byli bychom dost spokojení, než abychom se při rozdělení národního důchodu přeli o půlpenny. Rovnost důchodů by zůstala rozhodně základním společenským principem a každá pozoruhodnější úchylka od ní byla by žárlivě pozorována, a byla-li by trpěna, pak jen s otevřenýma očima. Možnost úplného provedení rovnosti důchodů není však nijak omezena.
To neznamená, že jsou všechny socialistické plány neomezeny, na příklad postup nacionalisace průmyslu a přeměna soukromých zaměstnanců ve státní úředníky. Nemohli bychom všeho sestátniti, i kdybychom se zbláznili a přáli si toho. Nedočkáme se nikdy toho, abychom se v neděli dočtli v novinách: »Předešlou středu byl ve Velké Britanii zaveden socialismus, při kteréžto příležitosti byla královna ozdobena rudou hedvábnou šerpou. Šerpa byla na rameni sepnuta rubínovou sponkou, darem to Třetí Internacionály; na sponce jsme zahlédli portrét Karla Marxe s proslulým heslem: Proletáři všech zemí, spojte se!« Je daleko pravděpodobnější, že bude-li se v době, kdy se nacionalisace stane pravidlem a soukromý podnik výjimkou, vůbec mluviti o socialismu (což je opravdu značně nevhodné pojmenování), bude se o něm mluviti jako o potřeštěném náboženství, které vyznávala jistá fanatická sekta v onom nejtemnějším ze všech temných věků — XIX. století. Vždyť již dnes okolo sebe slyším, že je socialismus překonán; abychom raději přestali o něm žvanit nesmysly a dali se jako praktičtí lidé do nacionalisace uhelných dolů a do celostátního elektrisačního plánu. A já, jenž jsem řekl již před čtyřiceti lety, že bychom dávno měli socialismus, kdyby nebylo socialistů, jsem zcela ochoten vzdáti se jména, pomůže-li mně to k věci.
Svým posměškem nad socialisty osmdesátých let minulého století chtěl jsem říci, že lidé, kteří si neuvědomují, že nemohou udělati všeho najednou, neudělají vůbec nic a jen překážejí.
[i] T. j. Mormoni. (Pozn. překl.)
[ii] 1 libra (sovereign) = 20 šilinků, 1 guinea = 21 šilinků. (pozn.překl.)