Mezitím, co budou nacionalisovány velké průmyslové a obchodní podniky, bude asi nutno ponechati značný počet soukromých maloobchodů k obstarávání distribuce v malém, pouze s tím rozdílem, že dohlédneme na jejich ceny, jako to dnes dělají trusty, při tom jich majitelům poskytneme lepší živobytí, než jim poskytovali majitelé půdy a kapitalisté, a vysvobodíme je od ustavičného strachu před bankrotem, neodlučitelného od nynějšího systému. Postátníme doly daleko dříve, než postátníme venkovské kovárny a než z venkovských kovářů naděláme veřejné funkcionáře. Státní nebo obecní zásobování elektřinou bude zavedeno ve všech domech dříve, než se budeme zabývati jednotlivými umělci, řemeslníky a vědeckými pracovníky, používajícími elektrické energie, nemluvě ani o služkách pracujících s vyssavači prachu. Postátníme půdu a zemědělské velkopodniky a při tom se ani v nejmenším nedotkneme zahradničení pro zábavu nebo kuchyně jednotlivcovy. Je možno, že ještě dlouho po vymizení dnešní formy kapitalismu bude se daleko větší počet mužů a žen zabývat vlastním soukromým podnikáním, než jaký je vůbec možný za dnešních otrockých poměrů.
Za socialismu bude soukromé podnikání všeho druhu, pokud bude uznáno za prospěšné, velmi usnadněno, ba vskutku přímo podníceno. Budou-li důchody z něho plynoucí příliš veliké, bude možno stlačiti je daněmi na běžnou úroveň. Ale háček bude asi v něčem jiném, totiž v tom, že soukromé podnikání bude vynášeti měně, než veřejná služba, což se namnoze stává již dnes. Nesmírná bohatství, která jsou dnes hromaděna v soukromém podnikání, jsou získávána zaměstnáváním dělníků, kteří nemohou žíti bez přístupu k plodům půdy a kapitálu, a proto musí buď zemříti hladem nebo souhlasiti s tím, že pracují pro majitele půdy a kapitalisty za daleko menší mzdu, než činí výtěžek jejich práce. Kdyby však mohl každý najíti práci v některém nacionalisovaném průmyslovém podniku a míti z něho příjem, v němž by byly zahrnuty jeho nebo její podíl na rentě z nacionalisované půdy a na úroku z nacionalisovaného kapitálu, nedostal by žádný soukromý zaměstnavatel nikoho do práce, neplatil-li by mzdu rovnocennou výhodám z veřejné služby. Proto by soukromé zaměstnání nemohlo vyvolávati chudoby a jistě by upadalo, s výjimkou podnikatelů tak bystrých a užitečných, že by si pro své výrobky nebo služby vymohli u obecenstva výhodné ceny, nebo oněch podnikatelů, kteří by se raději spokojili s menším příjmem, než jaký by si mohli vydělati v některém z nejbližších nacionalisovaných podniků, jen aby mohli pracovati po svém. Možná, že by někteří z nich skutečně požádali stát o podporu na udržení svého příjmu na národní úrovni, a že by jim bylo vyhověno. Abychom uvedli velmi jednoduchý případ: v nějaké odlehlé vesnici nebo údolí je tak málo obchodního života, že se tam nevyplatí povozník; vláda nebo místní úřad by zjistily, že je nejhospodárnějším a nejrozumnějším řešením platit některému z tamních rolníků, kramářů nebo hostinských příspěvek na udržování nákladního auta s podmínkou, že obstará nákladní dopravu v okresu.
Ve velkých podnicích, jak víme, rento proces již opravdu započal. Když odborové organisace vyhnaly mzdy horníků tak vysoko, že na nejhorších dolech nebylo možno provozu udržeti, žádali a obdrželi majitelé dolů — vášniví to odpůrci socialismu — od konservativní vlády subvenci ve výši 10 milionů liber, která jim měla umožnit, aby se udrželi. Ale fakt, že bylo zdaněno veškeré obyvatelstvo proto, aby bylo několik starých dolů udrženo v provozu — a při tom také udrženy horentní ceny žádané za uhlí — dělal příliš komický dojem, neboť doly jako celek mohly docela dobře platit mzdy postačující k slušnému živobytí, a nic jiného odborové organisace přece nechtěly.
Subvence byla proto zastavena a došlo k strašné výluce. Všemu tomu bylo možno zabrániti nacionalisaci dolů, čímž by bylo současně bývalo umožněno nejen udržení mezd, ale i zlevnění uhlí pro obyvatelstvo. Ale o to se nám nyní nejedná. Chceme pouze zdůrazniti, že kapitalisté sami zavedli socialistickou praksi subvencování soukromých podniků, které nenesou tolik zisku, aby se osoby v nich zaměstnané uživily, které však jsou příliš užitečné, než aby bylo možno obejíti se bez nich, Mimochodem řečeno, novota je pouze v tom, že se subvencují obyčejné průmyslové obory. Vědecké badání, výchova, náboženství, zpřístupnění vzácných knih a obrazů veřejnosti, výzkumy, poštovní doprava přes moře a podobné věci jsou částečně hrazeny ze státních přídělů, což jsou vlastně jen jinak pojmenované subvence.
Nejen to; kapitalisté nyní veřejně žádají podporu na zakládání soukromých podniků. Na příklad společnosti pro leteckou dopravu pokládaly s největší drzostí za samozřejmé, že stát jim pomůže, jako pomohl průmyslu barev za války (čehož později litoval). Upozorňuji Vás zvláště na tuto novou kapitalistickou metodu, neboř jí Vám kapitalisté ukazují, jak lze odhodit kapitalistickou zásadu, podle níž průmyslu nejlépe svědčí konkurence nesubvencovaných soukromých podniků. Ale touto metodou kapitalisté Vás také zdaňují, takže nesete všechno risiko, kdežto kapitalisté sbírají všechen zisk a prodávají Vám zboží co nejdráže. Takto Vás tedy oškubávají s obou stran. Kdyby byli důslední, nesměli by nic namítat (ačkoli to dělají), žádají-li dělníci na vládě, aby jim zajistila mzdy postačitelné k životu právě tak, jako zajišťuje zisky a vysoké ceny zaměstnavatelům.
Jakmile se socialismus jednou stane všeobecným programem, budou tyto případy kapitalistického vykořisťování poplatníka znamenati spoustu precedenčních případů pro subvencování soukromých pokusů v nových oborech výroby, ve vynálezech a nových metodách, nebo — jako v případě venkovského povozníka — pro odměnění těch, kdož obstarávají nějakou nutnou službu, jejíž nacionalisace by se teď ještě nevyplatila. Tohle bude opravdu pro nadané podnikavce nejzajímavější stránka socialismu. Bezprostřední a úplná nacionalisace se omezí hlavně na dobře zavedené a vžitými metodami vedené podniky.
Existují doktrinářští socialisté, kteří se pohorší nad tím, že by socialistická vláda nejen měla trpěti, leč ještě financovati soukromé podniky. Avšak úkolem socialistických vládců není potlačování soukromého podnikání, nýbrž zavedení a udržení rovnosti důchodů. Nahrazení soukromých podniků veřejnými je pouze jedním z celé řady prostředků k tomuto cíli. Kdyby bylo v kterémkoli výjimečném případě možno přispěti k dosažení tohoto cíle soukromým podnikáním, bude socialistická vláda trpěti, subvencovati nebo dokonce sama zakládati soukromé podniky. Ve skutečnosti bude socialismus pružnější a snášelivější než kapitalismus, jenž by nechal kterýkoli okres bez povozníka, kdyby se soukromý povozník nevyplácel.
Ale zapamatujte si toto: bude-li některý soukromý podnikatelský pokus financován státem, a bude-li míti úspěch — připojí na příklad nový obor výroby, novou metodu nebo vynález k všeobecné národní výrobě nebo dopravě — bude potom takový podnik nacionalisován, takže soukromému podnikání nezbude než vrátiti se k svému vlastnímu úkolu, totiž provádění nových pokusů a objevování nových oboru, místo aby — jak je tomu dnes — shrabovalo zisky z výrobních oboru, jež již překročily pokusné stadium. Na příklad: jednali jsme dloubá leta pošetile, že jsme nechali železnice v rukou soukromých akciových společnosti, místo abychom je nacionalisovali, zvláště když by ani nejkoženější byrokrat nemohl být zaostalejším, reakcionářštějším, méně vynalézavým a větším balastem, než jsou někteří z našich nejnáročnějších železničních správních radů. O železniční dopravě víme vše, čeho je k účelům nacionalisace zapotřebí. Avšak letecká doprava je stále ještě v pokusném stadiu, a může se proto s ní nakládati jako se soukromým, státem podporovaným podnikáním tak dlouho, dokud se její provoz tak neustálí a nesjednotí, jako je tomu u dnešní železniční dopravy.
Na neštěstí je pro tohle tak málo pochopení, že kapitalisté prostřednictvím svých podnikatelských a finančních zástupců přemlouvají nyní naše konservativní vlády, aby je financovaly na účet poplatníků, aniž by zajistily zájmy poplatníků při těchto riskantních podnicích. Na příklad: ona desetimilionová subvence majitelům dolů měla zřejmě být poskytnuta na hypotekární zátoky na dolech. Za každých 100 liber subvence, povolené soukromému podniku, měla vláda žádati akcii. Jinak, bude-li vláda někdy později nacionalisovati podnik, dojde k tomu, že budou vlastníci žádat, aby je odškodnila za konfiskaci svého vlastního kapitálu. Ačkoli tohle doopravdy nevadí — jak víme ze svého zkoumání o náhradě za nacionalisaci vadí — naproti tomu velmi mnoho okolnost, že stát nemá na tyto podniky vlivu aspoň jako akcionář. Dáti z veřejných prostředků soukromým dobrodruhům dar bez jakéhokoli závazku, je totéž, jako drancovati státní pokladnu a olupovati poplatníka.
Vidíte tedy, že rozdíl mezi kapitalistickou a socialistickou vládou není v tom, zda má být nacionalisace trpěna, neboť ani jedna ani druhá by se bez ní neobešly ani den. Rozdíl je v tom, jak daleko má nacionalisace jíti a jak rychle má být prováděna. Kapitalistické vlády považují nacionalisaci a municipalisaci za zlo, které se musí omeziti na obchodně nevýnosné obory, aby tak všechny výnosné obory zůstaly ziskuchtivým podnikatelům. Získala-li taková vláda pozemek k nějakému dočasnému veřejnému účelu, prodá ho, jakmile je účelu dosaženo, soukromníkovi a použije ceny k snížení důchodové daně. Takto se stane pozemek, jenž byl národním vlastnictvím, opět soukromým vlastnictvím a prací nezasloužené důchody poplatníků důchodové daně se zvětší snížením daně. Naproti tomu socialistická vláda horlivě a co možno rychle nakupuje půdu pro národ na účet kapitalistů a odporuje tvrdošíjně zpětnému jejímu prodeji soukromníkům. Bývá však často zdržována, ba i zatlačena zpět, jako se to stalo ruským sovětům, neúprosnou nutností trvalého a intensivního používání půdy a kapitálu. Převezme-li vláda jedno jitro úrodné půdy nebo mnu přebytečných životních prostředků (kapitálu), a není-li připravena k bezodkladnému obdělávání půdy, případně použití kapitálu k nasycení produktivních dělníků, musí je chtěj nechtěj později opět předati soukromníkům a na cestě k socialismu opět couvnouti, neboť postupovala bez dostatečné přípravy. Když za války soukromé podnikáni beznadějně selhalo a nedodáním granátů armádě zavinilo úžasný masakr našich mladých vojáků ve Flandrech, bylo nutno zahájiti výrobu střeliva v státních továrnách. Když roku 1918 válka skončila, kapitalistická vláda okamžitě prodala za babku tyto továrny, nedbajíc protestů dělnické strany. Některé z nich byly neprodejné, buď proto, že byly v tak odlehlých místech (aby nebyly bombardovány), že soukromí podnikatelé očekávali jinde lepší výtěžky, nebo proto, že soukromí podnikatelé byli žalostě nepodnikaví. Když však se ujala úřadu dělnická vláda, byla také nucena se pokusiti o prodej zbývajících válečných továren, protože nemohla organisovati tolik nových veřejných podniků, aby je zaměstnala mírovou výrobou.
To bylo další názornou lekcí, že nelze bráti velkostatkářům půdy a kapitalistům kapitálu beze vší přípravy k jejich produktivnímu využití jen proto, že je to socialistické. Uděláte-li to, budete nucena je vrátiti, jako je vrátily moskevské sověty. Máte je převzíti jen tehdy, můžete-li jich okamžitě využíti a můžete-li s prací začít zítra ráno. Kdyby pod nátlakem úspěšné socialistické agitace byla nějaká kapitalistická vláda donucena konfiskovati více vlastnictví, než stačí spravovati, mohla by zcela snadno být donucena, aby je opět vrátila (docela ráda a s vítězným voláním: »Vždyť jsme to hned říkali!«) soukromým podnikatelům za daleko horších podmínek pro národ, než jsou ty, za nichž je soukromí podnikatelé mají dnes.