Nyní ještě něco o rychlosti, s jakou se změna uskuteční. Bude-li dlouho odkládána nebo bude-li postupovati příliš pomalu, může dojiti k násilné revoluci, která zavede žalostnou rovnost ožebračením všech, kdož nebudou zavražděni. Ale rovnost dosažená takovým způsobem dlouho nepotrvá. Rovnost důchodů může být zavedena a také udržena pouze ve spořádané a vysoce civilisované společnosti se silnou vládou a promyšlenou zákonodárnou soustavou. Nuže, silnou vládou není vláda, která vydržuje ohromnou přesilu ozbrojených sil; to je spíše znakem ustrašené vlády. Silná je vláda, která se těší morální podpoře převážné většiny lidu. Abych to přesněji vyjádřil: taková vláda, jejíž policie a jiné výkonné orgány mohou se vždy spoléhati na sympatie a — je-li potřeba — na spolupráci občanstva. Vláda, která vzbuzuje morální odpor, nemůže trvati a nemůže také prováděti změn, jako je proměna našeho nynějšího systému v socialismus, vyžadující dlouhých věcných příprava rozšířeni správních úřadů. Tyto změny musí být provedeny promyšleně a postupně, musí být natolik populární, aby se pevně vžily a nebyly otřeseny změnami vlád, právě tak jako je vžit náš poštovní systém nebo náš komunismus silnic, mostů, policie, kanalisace a osvětlování ulic.
Žel, že přechod nemůže být proveden rychleji! Vzpomeňme si však, že Mojžíš, když vysvobodil Israelity z egyptského zajetí, shledal je tak nezpůsobilé k svobodě, že je musil čtyřicet let vodit po poušti, až ti, kdož byli v egyptském zajetí, většinou vymřeli. Nesnáz nebyla ve vzdálenosti Egypta od zaslíbené země — vzdálenost tu bylo možno lehko přejíti v čtyřiceti týdnech — nýbrž ve změně poměrů, zvyků a myšlení, jakož i v nechuti těch, kteří žili v otroctví bezstarostně a v dostatku, a kteří nyní jako svobodní odvážlivci měli čeliti všem útrapám. Musili bychom překonávati tytéž nesnáze, kdybychom se pokusili vnutiti najednou socialismus lidem, kteří k tomu nebyli vychováni. Ztroskotali by s nim, protože by mu nerozuměli a neuměli udržovati v chodu jeho institucí.Někteří by jej přímo nenáviděli. Vskutku, putujeme dnes po poušti mezi starým komercialismem a novým socialismem. Náš průmysl i naše povahy, naše zákony i naše náboženství jsou částečně komercialisovány a částečně nacionalisovány, municipalisovány a komunisovány. A dovršení přechodu se uskutečni stejně, jako jeho začátek, to jest tak, že neinteligentní žena nebude věděti, co se děje, a nezpozoruje nic zvláštního, až snad na to, že život se stává v některém směru těžším, v jiném snazším, což bude provázeti příslušnými výkřiky, jako: »Nevím, nevím, kam to spějeme!« — nebo: »Dnes je přece jen mnohem lépe, než bývávalo.« Mark Twain řekl: »K nápravě není nikdy dost pozdě, jen nepospíchat!« A ti, kdož se změny boji, mohou se utěšiti myšlenkou, že se musíme obávati spíše jejího zpoždění, než příliš brzkého příchodu, i když je jisto, že pomalý příchod znamená větší utrpení. Je dobře, že naše generace, svou výchovou beznadějně pro socialismus nezpůsobilá, nebude žíti věčně. Kdyby jen bylo lze zabrániti špatné výchově dětí, vymřely by naše politické pověry a předsudky s námi, a již příští generace by mohla zbořiti hradby Jericha. Na štěstí je možno se spolehnouti na to, že výhody, jež socialismus dává proletariátu, a skutečnost, že proletářští rodičové jsou ohromnou většinou voličstva, budou stále více ovlivňovati mravní výchovu ve prospěch socialistického hnutí.
Vyhýbám se úmyslně tomu, abych předvídal nějaký mravní nátlak veřejného mínění proti hospodářskému egoismu. Za socialismu se to nepochybně stane součástí národního svědomí, právě tak, jako za kapitalismu jsou děti vychovávány, aby považovaly za životní úspěch, má-li někdo více peněz než jiní a nemusí-li za to nic dělati. Vím však, jak je Vám těžko uvěřiti, že by se veřejné mínění mohlo tak převrátit. Snad jste zpozorovala, že za dnešních dob — ačkoli lidé si nevoli vždy nejvýnosnějšího povolání, ba vzdají se opravdu výnosných zaměstnání a raději hladoví při vyvoleném zaměstnání — přece však, když už jednou své zaměstnáni zvolili, chtěj i z něho míti co nejvíce.
A čím více z něho vytlukou, tím se o nich lépe smýšlí a tím stoupá jejich vážnost. Proto jsem vyšel z předpokladu, že lidé budou, pokud to půjde, jednati stále stejně (málokteří z nich mají dnes v tomto směru skutečnou volnost), ačkoli si mohu docela dobře představiti, že v socialistické budoucnosti může být každý pokus o získání nějaké hospodářské výhody nad ostatními, odlišné od hospodářské výhody celé společnosti, považován za něco tak neobyčejně špatného, že žádná žena se ho nebude moci dopustiti, aniž by ztratila své místo ve společnosti, právě tak, jako ho dnes ztrácí odhalený falešný hráč.