Úzkostliví lidé, nerozumějící socialismu, mají strach, že za socialismu bude příliš mnoho zákonů a každý náš krok bude předepsán policií. tato obava je přijatelnější, než hrůza nevědomců, kteří se domnívají, že socialismus by znamenal konec všeho práva. Vždyť za kapitalismu jsme byli nuceni k omezením, která by v socialisované zemi neměla smyslu a která chrání proletariát před vyhlazením nebo aspoň před krajními důsledky kapitalismu, jež by ho jinak dohnaly ke vzpouře. Zde malý příklad. Můj přítel zaměstnával několik děvčat v uměleckém podniku, který se nemusil obávati konkurence do té míry, aby byl nucen vyssávati je nejhorším způsobem. Přítel si najal hezký starý dům na břehu řeky, vyzdobil jej velmi pěkně Morrisovými čalouny a zařídil jej pokud možno po domácku, takže děvčata mohla pohodlně pít odpolední čaj ve svých pracovnách. Všechno šlo dobře, až jednoho dne vstoupil pán a představil se mému příteli jako tovární inspektor. Díval se kolem sebe, zřejmě značně v rozpacích, a ptal se, kde ženy pracují. »Zde,« odpověděl přítel s oprávněnou pýchou, přesvědčen, že inspektor ještě nikdy neviděl v tomto oboru něco tak chvalitebného. Ale inspektor řekl: »Kde máte výtisk továrních předpisů, jejž jste podle zákona povinen na zdi vyvěsiti tak, aby ho dobře viděli všichni zaměstnanci?« »Snad si nemyslíte, že nalepím takový ošklivý cár v místnosti, zařízené jako salon,« odpověděl přítel, »vždyť ten čaloun na zdech je Morrisův; nezkazím si ho přece tím, že ho přelepím velikánským plakátem.« Nato inspektor: »Propadl jste těžké pokutě; nejenže jste opominul vyvěsiti předpis, dokonce však čalounujete zeď, místo abyste ji ve lhůtách předepsaných zákonem dával obílit vápnem!« »Ale u všech všudy,« namítl přítel, »chci, aby to zde bylo útulné a pěkné. Zapomínáte, že děvčata stále nepracují. Pijí zde také čaj.« »Za to, že dovolujete svým zaměstnankyním, aby jedly v místnostech, kde pracují, propadl jste další pokutě,« pravil inspektor. »Je to hrubé porušení továrních zákonů.« A odešel, zůstavuje mého přítele v situaci zahanbeného zločince, chyceného při činu.
Náhodou byl inspektor rozumný člověk. Nepřišel již a tresty nebyly vykonány; Morrisův čaloun zůstal a protizákonné čaje se odbývaly dále. Ale tato příhoda osvětluje, v jaké míře je za kapitalismu omezena osobní svoboda, ať v dobrém či špatném smyslu. Jde-li o ženy, předpokládá se, že musí být chráněny v míře, jež se pro muže považuje za zbytečnou (jako by byli mužové v továrně nějak svobodnější než ženy); následkem toho jsou předpisy o tolik přísnější, že často nejsou ženy připouštěny k zaměstnáním, v němž jsou mužové vítáni. Kromě továrního inspektora je tu ještě berní komisař, vyšetřující Váš důchod, jehož značnou část Vám vezme. Dále jsou tu inspektoři nad školní docházkou, zmocňující se Vašich dětí, obecní stavební inspektoři, nutící Vás, abyste stavěla svůj dům a opatřila kanalisaci ne jak by se Vám líbilo, nýbrž jak oni nařídí, chudinští úředníci, úředníci pojištění proti nezaměstnanosti, očkovací úředníci a mnoho jiných, na které si zrovna nevzpomínám. A vývoj spěje k tomu, že jich bude pořád více, neboť jsme stále méně spokojeni se zlořády kapitalistického systému. Přihlédnete-li však blíže k těmto zásahům v naši svobodu, uvidíte, že v praksi vlastně neexistují pro lidi tolik zámožné, že se mohou sami starati o své záležitosti. Na příklad: inspektor nad školní docházkou nikdy nezajde do domu, jehož hodnota jde nad určitou hranici, ačkoli výchova dětí je tam často hanebně zanedbávána nebo velmi špatně vedena. Chudinských inspektorů by nebylo, kdyby nebylo chudých, rovněž by nebylo úředníků pro pojištění proti nezaměstnanosti, kdybychom všichni dostávali důchod, ať jsme zaměstnáni, či nikoli. Kdyby bylo znemožněno hromadění zisků vyssáváním dělníků, nebo kdyby nás nemohl nikdo donutit k práci v špatně zařízených, nebezpečných a nezdravých továrnách a dílnách, stala by se značná část našich továrních předpisů nejen zbytečnou, nýbrž i nesnesitelně obtížnou.
Vzpomeňte si dále na policisty, tyto přátele počestné ženy a nepřátele a pronásledovatele zlodějů, tuláků, podvodníků, výtržníků, šibalů, opilců a prostitutek. Policista je dnes stejně jako voják, který stojí za ním — zaměstnán hlavně ochranou legálního olupováni chudých, k němuž dochází vždy, kdykoli bohatství vyrobené prací produktivních dělníků přechází ve formě renty nebo úroku do kapsy nějakého zahaleče nebo zahalečova příživníka. Policisté jsou dokonce oprávněni zatknouti nás za spaní v přírodě, jinak řečeno za to, že člověk nezaplatil majiteli pozemku za dovoleni k spánku. Odstraňte tuto část jejich povinností a současně chudobu, která k nim dává podnět, s celou tou spoustou zkažeností, zlodějství, výtržnictví, podvodů a prostituce, které chudoba vyvolává — právě tak, jako nečistota vyvolává neštovice a tyfus — a odstraníte tím nejnepříjemnější část naší dnešní policejní činnosti se vším, co je s tím spojeno vězeními, trestními soudy a porotami!
Tím, že odstraníme chudobu, odstraníme neštěstí a bídu, jí zaviněnou. Aby se proti této obrnili, uchylují se ženy i muži k umělé blaženosti, zrovna jako se dávají uměle umrtvit, mají-li se podrobiti bolestné operaci. Alkohol dodává umělou blaženost, umělou odvahu, umělou veselost a umělé sebevědomí, čímž ulehčuje život milionům lidí, kteří by jinak nesnesli svých životních poměrů. Pro ně je alkohol požehnáním. Na neštěstí má alkohol vzápětí rozvrat svědomí, sebevlády i normálních tělesných funkcí, vede k zločinu, nemoci a ponížení v takovém měřítku, že jeho výroba a prodej jsou ve Spojených státech amerických zakázány zákonem; také u nás je silně hnutí pro zavedení prohibice.
Zuřivý odpor proti tomuto pokusu o znemožnění umělé blaženosti ukazuje, jak nezbytnou se za kapitalismu stala umělá blaženost. Proslulý americký propagátor prohibice byl za bílého dne ztýrán davem mediků v londýnských ulicích a jen tak vyvázl životem se ztrátou jednoho oka a nalomenou páteří. Kdyby byl býval proslul něčím jiným, byla by vláda Spojených států trvala na nejúplnějším zadostiučinění, omluvě a patřičném potrestání násilníků, a kdyby to bylo bývalo odmítnuto, nebo i jen neochotně provedeno, byli by američtí ztřeštěnci štvali do války. Ale k vůli člověku, jenž je protivníkem omamného prostředku — který činí bídu chudých i zahálku bohatých snesitelnou, a proměňuje je v opilou rozkoš — nebylo možno ani jeho vlast ani veřejné mínění naší země přiměti třeba jen k mírnému pokárání policie. Bylo jasno, že i kdyby mu byli bývali trhali úd za údem, byl by hlas lidu usoudil, že mu to patřilo.
Avšak alkohol je velmi nevinným jedem, srovnáme-li, jej s většinou moderních prostředků k vyvolání umělé blaženosti. Tyto jedy Vám dají více, než mátožnou sebespokojenost a opilé sebevědomí; přivedou Vás do extase. Potom přijde odporný pocit ochablosti, který však můžete vyléčiti novou a silnější dávkou, až se stanete pro celé okolí živou a později — k velké jejich úlevě — i mrtvou příšerou. Proti přísnému zákazu těchto jedů se neodváží protestovati ani dav mediků, vychovávaných přímo k tomu, aby se živili obchodem s umělým zdravím i umělou blažeností, ovšem s podmínkou, že jim dovoleno, aby nám jedy předpisovali. Nicméně je poptávka po těchto jedech mezi vrstvami, jež mají mnoho peněz a málo na práci, tak velká, že podloudnictví s nimi — velmi snadné a výnosné to zaměstnání — udržuje se stále přes nejpřísnější tresty. Naše snahy o potlačení tohoto obchodu umělou blažeností dohnaly nás již k takovým omezením osobní svobody, že si nesmíme koupiti mnoho užitečných jedů ke zcela nevinnému účelu, nezaplatíme-li si (abych neřekl rovnou nepodplatíme-li) napřed lékaře, aby nám ho předepsal.
Ovšem, prohibice silnějších jedů je podporována veřejným míněním. Zato však prohibice alkoholu vyvolává tak silný odpor, že nejpevnější vlády před ni bojácně couvají vzdor zdrcujícímu množství dokladů o hmotném blahobytu, který vyvolala, kdekoli se ji odvážili zavésti. Dokážete lidem, že jako abstinenti budou bydlet ve vlastním domě místo v zatuchlém nájemním bytě, a ještě budou mít vlastní auro, účet v bance a o 10 let delší život. Vztekle Vás umlčí. Když však vyvrátíte jejich námitky nespornými americkými statistikami, řeknou Vám bez obalu, že chtějí být raději šťastni 30 let v nájmu, bez auta a bez jednoho penny v bance, než s tím vším žít nešťastně 40 let. Seznámíte se s ženou, zoufalou nad tím, že její muž pije a ničí ji i děti; když však muže přimějete, aby se odřekl pití; dočkáte se brzy, že žena ho opět k němu svede, protože je ve střízlivém stavu tak nevrlý, že to s ním nelze vydržeti. A aby snesla jeho pijáctví, začne pít sama a oba žiji šťastně v bezectném ponížení, až se oba upijí k smrti.
Ostatně, ohromně většině pijáků dnes není pití na překážku, protože nepostrádají vyšší výkonnosti, kterou by měli při pití vody. Velmi málo lidí je svým povoláním nuceno pracovati s největším napětím sil. Komu na tom záleží, zda zahradnice, účetní, stenotypistka, krámská prodavačka je abstinentkou či nikoli, jen když se vyvaruje toho, aby nebylo pití na ní znáti? Pro automobilistu nebo pilota je mnohdy jediná sklenka jakéhokoli opojného nápoje hranicí mezi životem a smrtí. Co je střízlivostí u markéra, bylo by katastrofální opilostí u profesionálního hráče kulečníku. Dělnice, hrající golf, vzdá se často sklenky povzbuzujícího nápoje, který jí vzpružuje při běžně práci, jen aby se udržela pro sport svěží, neboť shledává, že to škodí její formě. Takto můžete přiměti někdy dělnici, aby se částečně nebo zcela vzdala alkoholu, poskytnete-li jí více volné chvíle. Neboť dělnice shledá, že žena, která je pro požadavky své práce dosti střízlivá, není dosti střízlivá ke sportu, přeje-li si v něm dosáhnouti úspěchu. Jakmile lidé mají možnost rozvíjeti formu (jak tomu říkají) do krajností, ať už při práci nebo pří hře, začnou litovati oběti každého drobtu výkonnosti, který jím alkohol ubírá a který pří každém, opravdu jemném díle odlišuje prvotřídní práci od méněcenné. Kdyby tato kniha odvozovala kteroukoli ze svých vlastností od alkoholu nebo jiného jedu, byla by snad zábavnější, ale rozumově mnohem méně svědomitá a proto Vašemu duchu mnohem nebezpečnější.
Shrnete-li to vše dohromady, shledáte, že každá změna společenského řádu, která odstraní chudobu a zvětší volnou chvíli všedních pracovníků, odstraní také potřebu umělé blažeností a rozmnoží příležitost pro onen druh činnosti, jenž způsobuje, že lidé úzkostlivě dbají, aby jejich výkonnost nebyla snížena dráždidly. I za dnešních poměrů uznáváme, že atletický přeborník nesmí píti, pokud cvičí k zápasu. Čím bližší je nám svět, v němž každý se bude stále cvičiti, tím více se přibližujeme všeobecnému abstinentismu a také možnosti zrušiti všechna omezení osobní svobody, ke kterým nás nutí převládající nedostatek blaženosti, a z toho následující uchylování se k zhoubným umělým náhražkám.
Co se týče takových vážných znásilnění osobní svobody, jako je nucené očkování a abnormální počet nebezpečných injekcí, které jsou vnucovány vojákům a na některých hranicích přistěhovalcům, jsou to pouze zoufalé pokusy postaviti hráz následkům špatných zdravotních poměrů a přelidnění. Jejich smysl je v tom, že se uměle infikují lidé, když jsou zdraví a silní, v očekávání, že tím bude jejich přirozená odolnost proti dotyčné nákaze zvýšena, takže jí nepodlehnou, až budou churaví a slabí. Chudoba nutí naše lékaře, aby podporovali takové praktiky vzdor vší zkušenosti a nepředpojaté vědě, avšak zbavíme-li se chudých lékařů a přecpaných, nezdravých bytů, zbavíme se také nemocí, před nimiž se úzkostlivě chráníme takovými groteskními praktikami. Pak nebude žádná žena nucena vydati své dítě nebezpečí hrozné, vleklé, hnusně znetvořující smrti z povšechné nákazy očkovací látkou, aby je ochránila před nákazou přirozenými neštovicemi, jež jsou, mimochodem řečeno, z těchto dvou zel zlem podstatně menším. Strach z epidemií, to jest z nemoci a předčasné smrti, vyvolal pseudovědeckou tyranií, podobně jako strach z pekla vyvolal v dobách víry kněžskou tyranii. Florence Nightingale, rozumná žena, která se nedala doktory ani vodit za nos ani zastrašit, pověděla jim správně, čím trpí naši vojáci: nečistotou, špatnou stravou a nezdravou vodou, zkrátka ve válce válečnými poměry, doma bídou v brlozích chudiny. Zbavíme-li se chudoby, nebudou již lékaři s to; aby nás tak zastrašili, že si dáme zákonem vnucovati protiinfekční injekce, které za zdravých poměrů zabijí více lidi, než. nemocí, proti nimž prý nás chrání. A zbavíme-li se komercialismu a nebude-li jíž výroba očkovací látky vynášeti dividendy kapitalistům, zmizí z novin lživé inseráty je doporučující a budou nahrazeny — doufejme — nezaujatými pokusy, jakož i zjišťováním a rozšiřováním pravdy o nich, což slibuje, mimochodem řečeno, daleko nadějnější a zajímavější četbu.
O spoustě utiskujících a nespravedlivých zákonů, které chrání vlastnictví na úkor lidskosti a umožňují vlastníkům vyháněti obyvatelstvo celých krajin s půdy, ježto ovce a jelení více vynášejí, řekli jsme již dosti. Samozřejmě, že se toho všeho zbavíme, jakmile se zbavíme soukromého vlastnictví.
Nyní však musím přejíti k oboru, v němž bude za socialismu státní zásah do osobní svobody rozšířen do takové míry, že si to dnes nikdo neumí ani představiti. Máme-li peníze, můžeme dnes zaháleti po libosti; čím více vypadáme, jako kdybychom jaktěživi nic neudělali a také do smrti nic udělati nechtěli, tím stoupáme v ceně u každé. úřední osoby, s níž přijdeme do styku, tím nám lidé více závidí, tím více se ucházejí o naší přízeň a prokazují nám pocty. Vstoupíme-li do vesnické školy, děti sborem povstanou k uctivému pozdravu, kdežto při vstupu klempíře nebo tesaře se ani nepohnou. Matka, která opatří dceři za manžela bohatého zahaleče, je na to pyšná. Otec, jenž získá milion jmění, vychová své děti na bohaté zahaleče. Práce je kletbou — to je součást našeho náboženství. Práce je nečestná — tak zní prvý paragraf našeho společenského zákoníku. Nésti balíček po ulici je nejen nepříjemné, ubírá nám to však také na vážností. Kde jest obvyklé, že balíky nosí černoší (na příklad v Jižní Africe), tam je pro bělocha opravdu přímo nemožné, aby byl při něčem takovém spatřen. Zde v Londýně takové koloniální výstřelky snobismu odsuzujeme. Ale kolik z našich dam by se asi dalo přemluvit, aby za květnového dopoledne nesly džbán mléka po Bond Streetu, i kdyby se jednalo o sázku?
Je-li již lidská lenost jednou taková, není pravděpodobno, že za socialismu ponese některá žena balíček nebo džbán, bude-li moci přiměti někoho jiného (na příklad manžela), aby ho nesl za ni. Ale nikomu se nebude zdát nesení balíčku něčím ponižujícím jen proto, že je to práce. K zahaleči budou se lidé chovati nejen jako k darebáku a vagabundovi, nýbrž i jako k defraudantovi národního statku, nejsprostšímu to druhu zloděje. Policie nebude mít příliš mnoho práce s odhalením těchto přestupníků. kdekdo je bude udávati, protože lidé budou s nepokrytou žárlivostí pohlížeti na lenochy, kteří berou svůj podíl, aniž by si odpracovali svou povinnost. Skutečnou dámou bude žena, která pracuje více, než je povinna, a jejíž prací země bohatne. Dnes nikdo neví, co je to skutečná dáma; tuto hodnost však si s drzým sebevědomím přisvojují ženy, které okaté berou co nejvíce a dávají za to nejméně.
Snobismus, jenž za dnešních dob je rozšířen mezi dělníky, také zmizí. Naše směšné rozeznávání dělníků rukou a dělníků ducha, dále velkoobchodníků nebo velkopodnikatelů a maloobchodníků nebo malopodnikatelů — toť jsou vlastně třídní rozdíly. Považuje-li lékař za sebe nedůstojné přenésti kbelík uhlí z jednoho pokoje do druhého, je-li však hrd na svou obratnost při provádění nějaké zvlášť nepříjemné a nechutné operace, není to zřejmě proto, že jedno z toho je více nebo méně ruční prací než druhé, nýbrž jedině proto, že o člověku, který provádí chirurgické operace, se předpokládá, že pochází z třídy vlastníků (z potomstva mladších synů), kdežto o člověku, který nosí uhlí, se předpokládá, že je proletářského původu. Není-li dcera malého obchodníka železem považována za vhodnou manželku pro syna majitele hutí, není to proto, že by prodávání železa po uncích a prodávání téhož po tunách bylo příznakem zcela jiného lidského druhu, nýbrž proto, že maloobchodník železem je obyčejně chudý a majitel hutí bohatý. Nebude-li ani boháčů ani chudáků a bude-li původ ze třídy vlastníků označován za původ od zločinných předků, budou se lidé vrhati na všechny druhy práce a dokonce se bouřiti proti každé dělbě práce, která je olupuje o tělesný pohyb. Moje vlastní sedavá práce vzbuzuje ve mně touhu, abych byl vždy na půl dne kopáčem. Když se upracuji do úplného vyčerpání, prosívám svého zahradníka, jenž je do práce jako drak, aby mně přenechal nějakou hrubou práci, neboť nemohu jíti ven a pracovati s kopáči; jednak bych tím utrhl některému chudáku chleba od úst, jednak bychom si vzájemně nebyli vhodnými společníky pro své odlišné zvyky, mluvu a výchovu, což vše je způsobeno rozdílem v důchodech našich otců a třídním rozdílem. Kdyby však socialismus smetl všechny takové přehrady, mohl bych v rámci své síly a obratnosti přiložiti ruku k dílu při každé práci a pomoci svým sou. druhům, místo abych jim jen překážel; při tom bych jim mohl být tak dobrým společníkem, jako jsem nyní příslušníkům svobodných povolání nebo boháčům. I za dnešního stavu se shrabe hodně sena pro zábavu, a jsem přesvědčen (neboť mám, díky bohu, trochu fantasie), že za socialismu by dělníci, pracující na volném vzduchu, měli dosti dobrovolných pomocníků, žen i mužů, a nemusili by si na ně ani zavolat. Možná, že bude nutno vydati zákony proti přílišné úslužnosti. Vše bude závoditi v činnosti a obraceti se proti zahálce; opravdu, bude pravděpodobně daleko nesnadnější býti zahalečem, než je dnes býti kapesním zlodějem. Buď jak buď — poněvadž zahálka bude nejen zločinem, nýbrž i něčím dámy nebo gentlemana naprosto nedůstojným, nikdo nebude považovati zákonů proti ní namířených za omezování osobní svobody.
Aby Vás nikdo v tomto bodu nemohl poplésti zakořeněnou pověrou o tom, že kapitál, poněvadž rozmnožuje bohatství, může lidi živiti bez práce, dovolte, abych se na chvíli vrátil k způsobu, jímž se kapitál stává produktivním.
Vezměme ty případy, v nichž se kapitálu užívá ne k ničivým účelům, jako ve válce, nýbrž ke zvýšeni výroby, to jest k úspoře času a námahy budoucí práce. Musí-li v nějaké zemi býti veškeré zboží dopraveno od výrobců k spotřebitelům na nákladních koních nebo povozech po špatných cestách, je ztráta času a námaha lidí i zvířat na to vynaložená tak velká, že většina věcí se musí vyrobiti a spotřebovati na místě. Může se státi, že v jedné vesnici je hlad a v druhé, 100 mil vzdálené, nadbytek, neboť zaslání potravin z této do oné je velmi obtížné. Nuže, je-li s dostatek přebytečných životních prostředků (kapitálu) k výživě skupin kopáčů, inženýrů a jiných pracovníků, kteří pokrývají krajinu sítí železnic, průplavů a štěrkovaných silnic a vyrábějí k dopravě po nich lokomotivy, vagony, čluny a auta, nemluvě ani o aeroplánech, je potům možno posílati rychle i levně všeliké zboží na velké vzdálenosti. A tak vesnice, která k záchraně svého obyvatelstva nemohla předtím dostati ani fůru chleba a několik konví mléka ze vzdálenosti 100 mil, může si koupiti docela levně obilí vyrostlé v Rusku nebo Americe a domácí nářadí vyrobené v Německu nebo Japonsku. Přebytečné životní prostředky budou při této transakci zcela spotřebovány, nezbude z nich nic, právě tak jako z kapitálu zapůjčeného na vedení války. Ale zůstanou po něm silnice a průplavy a stroje, jimiž dělníci mohou ve stejném čase vyrobiti daleko více, než bez nich. Zničení těchto pracovních pomůcek by bylo nesrovnatelně vážnější věcí, než každoroční zrušení části našeho státního dluhu z peněz vybraných na daních. Ochudilo by nás a snížilo naši civilisaci, ba většina z nás by doslovně zemřela hlady, neboť velkých moderních mas obyvatelstva nelze uživiti bez složitých strojů, železnic a podobných věcí.
Nicméně silnice a stroje nemohou samy nic vyrobiti. Mohou dělníkům pouze pomáhati. A dělníci je musí stále opravovati a obnovovati. Země přecpaná továrnami a stroji, posetá aerodromy, hangáry a garážemi, plnými aeroplánů, vzducholodí a automobilů, nevytvořila by — kdyby její obyvatelé přestali pracovati — naprosto nic, leč rozklad, rez a hnilobu. Umřeli bychom hladem mezi všemi těmi triumfy civilisace, poněvadž bychom nemohli mít k snídani hlínu ze železničních násypů, k lunchi vařené aeroplány a k obědu smažená parní kladiva. Příroda nám nemilosrdně odpírá možnost žíti bez práce nebo bez shromažďování nejdůležitějších výrobků. Minulá práce nám může pomoci, žíti však musíme z práce přítomné. Tím, že rozdělíme dělníky na dvě skupiny, z nichž jedna vyrábí více než spotřebuje a druhá žije z tohoto přebytku po dobu, po kterou staví cesty a vyrábí stroje, činíme práci daleko produktivnější; výhodu takto získanou máme k lepšímu jako kratší pracovní dobu nebo jako větší pracovní výtěžek za stejnou pracovní dobu. Nemůžeme však přestati s prací, sednouti si a aniž bychom sami prstem hnuli, přihlížeti, jak silnice a stroje za nás pracují, vyrábějí a nosí. Můžeme zkrátiti svou pracovní dobu na dvě hodiny denně nebo zestonábiti svůj důchod, ba je myslitelno obojí najednou, žádným kouzlem na světě se nikdo z nás však nemůže státi poctivým způsobem z pracovníka zahalečem. Uvidíte-li někoho — ať ženu či muže — kdo nekoná produktivní práce ani užitečné služby, můžete s naprostou jistotou usouditi, že vykořisťuje práci jiných lidí. Povoliti některým lidem na čas tuto výsadu může být účelné nebo také nikoli — někdy ano, někdy ne. Vylíčil jsem již, jak dnes poskytujeme každému, kdo vynalezl stroj k úspoře práce, tak zvaný patent, to jest právo mít po dobu čtrnácti let podíl na tom, co dělníci vyrobí pomocí tohoto stroje. Napíše-li někdo knihu nebo divadelní hru, dáme mu tak zvaným autorským právem zplnomocnění, aby po dobu svého života a jeho dědicové padesát let po jeho smrti vybírali poplatek od každého, kdo čte knihu nebo vidí hru v divadle. To je náš způsob, jímž podněcujeme lidi k vynalézání strojů a psaní knih a dramat, místo abychom se spokojili se starým řemeslem a biblí nebo Shakespearem. A poněvadž to činíme nepokrytě a s vymezeným účelem, a poněvadž výsada netrvá déle než je třeba k dosažení jejího účelu, lze s tím do značné míry souhlasiti. Ale je protismyslné a škodlivé, dovolujeme-li potomkům člověka, který za vlády krále Jakuba I. investoval několik málo set liber do Společnosti nového říčního vodovodu v Londýně, aby proto žili až do soudného dne v nečinnosti z nepřetržité denní práce londýnských poplatníků. Kdyby opravdu obstarávali denní zásobování Londýna vodou, mohli by si s jistým oprávněním činiti nároky buď na kratší pracovní dobu nebo na větší mzdu, než měl roznašeč vody za časů královny Alžběty; pro zahaleče není však ani zbla omluvy. Považovati socialismus za tyranii proto, že donutí každého odpracovati si svou část na obecném díle, znamená doznati se k duševní úrovni idiota a ke sklonům vagabunda.
Všeobecně řečeno jest omyl mysliti si, že není-li zákonů, není tyranie. Podívejre se na příklad na tyranii módy. Jediný zákon, který se k ní vztahuje, jest ustanovení, že v přítomnosti jiných lidí musíme být nějak oblečeni. Nepředpisuje, co má žena nosit, praví jen, že na veřejnosti má žena vystupovat jako zahalená, nikoli nahá postava. Ale znamená to, že může žena nosit, co chce? Právně ano, ale společensky je její otroctví daleko úplnější, než by je mohl učiniti jakýkoli zákon o nošení šatů. Je-li číšnicí nebo panskou, není to vůbec sporným: musí nosit uniformu, jinak přijde o místo a zemře hladem. Je-li vévodkyní, musí se oblékat podle módy, jinak se vydá posměchu. V případě vévodkyně je nejtěžším trestem za nemoderní oblečení směšnost. Ale každá žena, která se živí vlastní prací mimo domov, shledá, že má-li si udržeti zaměstnání, musí také udržovati svůj zevnějšek, jinak řečeno, musí se oblákat podle módy, i když jí to vůbec nesluší a i když má ve své šatně docela slušné šaty, třebas jen dvě léta staré. A čím lepší je druh jejího zaměstnání, tím těsnější je vázanost. Hadrářka má smutnou výsadu, že nemusí tak přísně dbáti na své pracovní šaty, jako ředitelka hotelu, vyměnila by však tuto svobodu s největší radostí za povinnost ředitelky, chodit vždy pěkně oblečena. Opravdu, nejvíce je možno v tomto ohledu záviděti jeptiškám a policistkám, které — podobně jako pánové z večerní společnosti a důstojníci o přehlídce — nemusí nikdy přemýšleti o tom, co obléci, ježto je to pro ně předem utčeno předpisem a zvyklostmi.
Otázka obleku je jen všem ženám běžným příkladem rozsahu, v jakém dnes soukromé podnikání uvaluje na nás pravidla, která nemají se zákony docela nic společného, jichž dodržování je však přes to vymáháno soukromými zaměstnavateli pohrůžkou zničení existence. Manžel ve veřejné službě — tedy socialisovaný manžel — je daleko volnější, než nesocialisovaný manžel v soukromém zaměstnání. Onen může cestovati třetí třídou, nosit všední šaty a měkký klobouk, žíti v předměstí a ztráviti své neděle, jak mu libo — tento musí cestovati prvou třídou, nosit žaket a cylindr, bydlit v elegantní čtvrti a chodit pravidelně do kostela. Jejich ženy jsou na tom stejně. Svobodné ženy pak, které utekly z domácího vězení k svobodnému povolání, nacházejí přesně týž rozdíl mezi veřejnou službou a soukromým zaměstnáním. Ve veřejné službě na rozdíl od soukromého zaměstnání není nikdy jejich existence vydána na milost i nemilost neodpovědného soukromníka. Věci, které si ženy od soukromých zaměstnavatelů často musejí dát líbit, jsou daleko více pobuřující, než na příklad malé podvůdky, při nichž jsou nuceni spolupůsobit mužští zaměstnanci.
Pak jsou tu pozemkové předpisy, to jest nařízení vydaná soukromými majiteli půdy a ukládaná bez jakéhokoli zákonného zmocnění jejich nájemcům. Často zakazují vystavění jiné než anglikánské bohoslužebné budovy nebo vystavěná hospody na pozemku. Odepírají byt přírodním lékařům, jichž dnes mnoho není zapsáno v rejstříku lékařské komory. Provádějí fakticky takovou tyranii, jaká by vedla k revoluci, kdyby se o ni pokusil král, a jaká nás dohnala opravdu k stětí krále v XVII. století. Musíme se této tyranii podrobiti, protože lidé, kteří nám mohou odepříti ptáci nebo užívání půdy, jsou pány nad životem a smrtí, a mohou tudíž s námi činiti — zákon sem, zákon tam — čeho se jim zachce. Socialismus by tuto moc nad životem a smrtí převedl ze soukromých rukou do rukou konstitučních úřadů a upravil by ji veřejným zákonem. Následek by byl velký vzrůst neodvislosti a sebeúcty, daleko méně zásahu v naše sklony a způsob života, a vůbec všechna svoboda, na které nám opravdu záleží.
Dětinově potřebují — jak jsme viděli — aby jim byl život předepsán do všech podrobností a k oživení jednotvárnosti povoleny občasné sváteční záchvaty rozpustilosti. Připustili jsme, že z těchto lidí, jsou-li v plné síle, bývají dobří vojáci a solidní zaměstnanci průměrného typu. Jsou-li ponecháni sami sobě, udělají zákony z módy, zvyků, otázek etikety a z toho, co by tomu řekli lidé; netroufají si mít ani jediné neodvislé myšlenky, ač jsou třebas tak bohatí, že by si mohli dělat, co by chtěli. Peníze jako prostředek k svobodě přijdou u nich na zmar.
Komické je, když prohlašují — jak to často můžete slyšeti, že socialismus by byl nesnesitelný, protože by jim diktoval, co mají jísti a píti a oblékati, neponechávaje jim v tom směru volnosti — a zatím se plazí před společenskou tyranií, která jim předpisuje jídlo, šaty, časový rozvrh, náboženství i politické názory tak přísně, že by ,se neodvážili jíti po elegantní ulici v nemoderním klobouku (což jim žádný zákon nezakazuje), stejně jako by se neodvážili jíti po ulici nazí (což by policie okamžitě zamezila). Pohlížejí s hrůzou a odporem na svobodomyslné lidi, kterým v mezích zákona, čistoty a účelnosti nezáleží na tom, co nosí, a kteří svůj volný čas směle ztráví podle svého vkusu.
Ale nepodceňujte stádní moudrosti konvenčního člověka. Ve společnosti nemůže nikdo žíti bez konvencí. Příčina, proč rozumní lidé jsou tak konvenční, jak je vůbec pro ně snesitelně, je v tom, že konvenčnost ušetří tolik času, myšlení i námahy a tolik nejrůznějších společenských třenic, že uvolňuje daleko více času pro svobodu, než nekonvenčnost. Věřte mi; nechcete-li zasvětiti svého života hlásání nekonvenčnosti a udělati si z toho povolání, budete máti tím snazší život, čím budete konvenčnější, nebudete-li ovšem při tom hloupá, otrocká nebo nešťastná. Dokonce i jako reformátorka z povolání měla byste se spokojiti s hlásáním vždy jen jednoho druhu nekonvenčnosti. Například: brojíte-li proti střevíčkům s vysokými podpatky, hleďte, abyste tak činila ve velmi roztomilém kloboučku.