Socialisté, slibujíce nové svobody, zapomínají obyčejně, že se lidé brání novým svobodám dokonce více, než novým zákonům. Byla-li žena zvyklá nosit po celý život okovy a vidět u ostatních žen totéž, zhrozí se nad návrhem, aby je odložila. Bude míti bez nich dojem, jakoby byla nahá, a bude volati po policii, aby zavřela každou nestoudnou ženštinu, která nemá přesně téhož dojmu. Podobně smýšlely mandžuské dámy v Číně o mrzačení svých nohou. Je snazší navléci lidem okovy, než jim je sejmouti — vypadají-li jen trochu úctyhodně.
V carském Rusku bylo manželství nezlomným svazkem. Rozluka byla nepřípustná, zato v praksi bylo velmi rozšířeno nezákonné mnohoženství. Žena mohla žíti s mužem, aniž se za něj provdala. Muž mohl žíti se ženou, aniž se s ní oženil. Každý mohl vskutku míti více druhů nebo družek. V Rusku komunistických sovětů byl tento stav změněn v opak. Nemůže-li se manželský párek shodnouti, může se dáti rozvésti, aniž by jako je tomu v protestantské Anglii — musil se stavěti, jako by to bylo hanbou. To pohoršuje mnohou anglickou dámu, ať vdanou či svobodnou, která bere anglikánskou modlitební knihu doopravdy. Ale sověty netrpí nezákonných poměrů. Žije-li muž se ženou jako manžel s manželkou, musí si ji vzíti, i kdyby se proto musil rozvésti s jinou ženou. Žena má právo na hodnost manželky a musí je reklamovati. To se zdá mnohému anglickému gentlemanovi nesnesitelnou tyranií; pohlíží na sovětské zákonodárce jako na netvory, poněvadž se tímto způsobem vměšují v mužskou svobodu. A spousta žen s ním souhlasí.
V zemích a u sekt, kde je mnohoženství právní institucí, ukládají zákony manželu, aby věnoval stejnou pozornost všem svým ženám. To je přímo neuvěřitelné pro britského gentlemana, který dnes není, jako byl dříve, právně zavázán, aby věnoval své jediné ženě vůbec nějakou pozornost, ani ona jemu.
Nuže, instituce manželství není částí socialismu. Manželství — mluvíme o něm, jako by to byla tatáž věc po celém světě je různé u různých sekt a v různých zemích, takže na příklad pro římského katolíka nebo občana státu Jižní Karoliny znamená přísné jednoženství bez možnosti rozluky, kdežto pro naše spoluobčany vyšších indických kast neomezené mnohoženství, stejně jako ještě za mých časů pro Svaté posledních dnů ze Salt Lake City. Mezi těmito krajnostmi je mnoho přechodných stupňů. Jsou manželství, která nemohou být rozloučena, leč smrtí nebo výrokem papeže. A jsou také manželství, která je možno si objednati v holdu jako láhev šampaňského nebo autodrožku. Existuje anglické, skotské a irské manželství, všechna různá. Je církevní sňatek a občanský sňatek; občanský sňatek je nedávná instituce, dobytá na církvi po tuhém zápasu a považovaná mnohými pobožnými lidmi ještě pořád za neplatnou a hříšnou. Negace manželství, celibát, je zaveden mezi jeptiškami, kněžími a některými komunistickými sektami. Socialismus nemá s tím vším přímo nic společného. Rovnost důchodů platí nestranně pro všechny sekty, všechny státy, všechna společenství, pro monogamisty, polygamisty a celibátníky — jak pro děti neschopné dosud manželství, tak pro stoleté starce, kteří je mají dávno za sebou.
Proč je tedy tak zakořeněno přesvědčení, že socialismus manželství nějak změní, nezruší-li je vůbec? Proč po ruské revoluci roku 1917 dovozovaly ctihodné anglické časopisy, že sověty nacionalisovaly nejen půdu a kapitál, ale přistoupily i k nacionalisaci žen, jako prý logickému důsledku socialismu? Hlavním vysvětlením tohoto bujného výmyslu je bezpochyby okolnost, že ony vysoce ctihodné časopisy stále ještě považují ženy za vlastnictví, které lze nacionalisovati jako každé jiné vlastnictví, a že proto nebyly s to pochopiti, že tento čistě mužský náhled je pro komunistu naprosto nemožný. Avšak pod vším tím nesmyslem je skryto zrnko pravdy: socialismus totiž bude nutně míti pronikavý účinek na manželství i rodinu. Dnes je vdaná žena otrokyní, přikovanou k otroku, a dívka je vězněm domova a rodičů. Je-li osobní vztah zúčastněných osob založen na náklonnosti a není-li moci, jím propůjčené, zneužíváno, pak jde vše dobře aspoň potud, že je to snesitelné pro lidi, kteří byli vychováni v představě, že je to samozřejmé. Jsou-li však zúčastněné osoby sobecké, panovačné, řevnivé, ukrutné a závistivé, mají-li odlišné a protichůdné záliby a názory, nedovedou-li si navzájem porozuměti — zkrátka řečeno, jsou-li si navzájem protivné a nesnesou-li se — pak tento systém přivodí mnoho lidského neštěstí, o němž se nikdy nemluví.
Proč lidé snášejí tento neblahý stav, jsou-li dveře otevřeny a mohou-li jeho oběti každou chvíli vyjíti ven? Zřejmě proto, že na ně za dveřmi číhá hlad a nouze. Sliby a získaný smysl pro povinnost působí snad na nešťastné ženy a revoltující dcery, nemají-li nic jiného na výběr. Ale je jistě nesmírný počet případů, v nichž manželky a manželé, nebo hoši a dívky by utekli z domova, jako Nora Helmerová ve slavné Ibsenově hře, jen kdyby proto neztratili ani jediného oběda a noclehu, nebo neutrpěli příliš na svém společenském postavení.
Poněvadž socialismus jim tuto možnost poskytne, povede zcela jistě k rozchodu nešťastných manželství a rodin. Poněvadž je to zřejmě žádoucí, nemusíme nad tím předstírat lítost. Ale nesmíme očekávati, že dojde k rozchodu více domácností, než jest opravdu pravděpodobno. Ani jedni rodiče by si nepočínali tak tyransky, jako to dnes dělá mnoho rodičů, kdyby věděli, že následkem bude okamžitý odchod dětí, leč by své děti opravdu tak nenáviděli, že by si tohoto účinku přáli, v kterémžto případě by vše bylo v pořádku. Ale kdyby rodiče, kteří tak jednali jen z obvyklé popudlivosti, chtěli získati uprchlíky zpět, musili by vynaložiti mnoho omluv, slibů polepšení nebo podplácení, a napříště ovládati přísněji sebe než děti. Manželé u vědomí, že jejich svazek může trvati pouze s podmínkou, že bude v dosažitelných mezích pro oba šťastným, musili by se navzájem chovati daleko lépe, než jak si to dnes mohou vůbec představit. Domácí mravy by se všude zlepšily tak podivuhodně, že se dá zcela dobře obhajovati tvrzení, že by za socialismu bylo daleko méně manželských a rodinných rozvratů, než dnes. Nicméně, bude v tom změna, třebaže změna k lepšímu. Jakmile bude jednou žena moci opustiti svého manžela — nikoli, jen po domácí mrzutosti na několik dnu nebo týdnů, protože jsou jeden druhým přesyceni, nýbrž bez úmyslu na návrat — musí být proveden rychle a téměř automaticky rozvod, ať si toho manželé přejí či nikoli. Dnes může opuštěná žena nebo opuštěný manžel z pouhé pomstychtivosti, žárlivosti nebo z náboženských důvodů zabrániti zběhu v novém sňatku jednoduše tím, že nezažaluje o rozluku. Měli bychom následovati dobrého příkladu Ruska a netrpěti takových situaci. Obě strany musí být buď oddány nebo svobodny.Přechodný stav, při němž kterýkoli z manželu může říci druhému: »Dobrá, nemohu-li tě mít, ať tě nemá nikdo jiný« — odporuje zřejmě všem dobrým mravům.
Právě v manželské otázce se světský stát pravděpodobně nejprudčeji srazí s církvemi, protože církve tvrdí, že manželství je metafysická záležitost, při níž rozhoduje naprostá spravedlnost, zjevená jim bohem, a jejíž dodržování musí tudíž stát vynucovati bez ohledu na okolnosti. Ale s tím stát nikdy nebude souhlasiti, leda v těch případech, kde názory duchovních jsou náhodou docela dobře upotřebitelné a proto sdílené světskými vládci. Manželství je se stanoviska státu prostě povolením dvěma občanům k plození dětí. Říkati, že státu nemusí záležeti na tom, jaký je počet obyvatelstva a — v případě, že je třeba jeho změny — v jakém poměru má tento počet být zvýšen nebo snížen, znamená jednati s národem takovým způsobem, jak by se žádná duševně zdravá osoba neodvážila jednati ani s převozníkem. Vejde-li se na pramici pouze deset cestujících a budete-li převozníkovi vykládati, že Vám bůh zjevil, že musí do ní vzíti všechny, kdož se chtějí dát převézt na druhý břeh, i kdyby jich bylo tisíc, převozník se s Vámi nebude hádat, odmítne však vzíti více lidí než deset; budete-li ho přes to zdržovati a pokusíte-li se vpraviti na jeho pramici ještě dva cestující, natře Vás veslem. A je jasno, že oněch deset již naloděných mu při tom ve vlastním zájmu pomůže.
Až socialismus odstraní umělé přelidnění, které, jak víme, vyvolává kapitalismus převáděním dělníků z produktivních zaměstnání do neproduktivních, bude stát konečně sráti tváří v tvář skutečné populační otázce, totiž otázce, jaký počet obyvatelstva je žádoucí. Je-li otázkou, jak se zbaviti asi milionu nezaměstnaných, pro nějž naši kapitalisté nedovedou opatřiti práce, musí dnešní stát spoléhati na vysokou úmrtnost, zvláště dětí, na válku a na rojení jako u včel. Afrika, Amerika a Australie přijaly miliony našich lidí jako z úlu vylétlé včelí roje. Ale časem se zaplní všechny krajiny, vhodné k přilákáni proudu vystěhovalců a jejich obyvatelé, jako dnešní Američané a Australci, uzavrou dveře dalšímu přistěhovalectví. Shledáme-li potom, že našeho obyvatelstva dále přibývá, budeme možná nuceni pojednati o tom, zda je máme držeti na určité úrovni, jako co dnes děláme s kočkami tím, že nadbytečná koťata utopíme, což by nebylo nic horšího, než umírání dětí z příčin, jimž se lze vyhnouti, a umělý potrat, k nimž se dnes uchylujeme. Jinak by nezbývalo nic jiného, než prohlásiti větší počet dětí v rodině, než je předepsáno, za těžký zločin. Ale potrestání rodičů by nezaopatřilo nevítaných dětí. Sebe krutější pronásledování nemanželských matek nezabránilo rození nemanželských dětí, ačkoli to většinu z nich udělalo ještě mnohem méně vítanou tím, že ji uvrhlo do neřestí a poníženi hanby i chudoby. Každý stát, který by omezil počet dětí dovolený rodině, byl by donucen nejen trpěti zabraňování početí, ale i podporovati je a vyučovati ženy v jeho metodách. A to by jej okamžitě vehnalo v konflikt s církvemi. Zda v tom případě bude stát prostě církve ignorovati, nebo vydá zákon, podle něhož bude možno jejich kazatele stihati pro vzbouření, bude se říditi výhradně vážností situace a nikdy ne zásadami svobody, snášelivosti, volnosti svědomí a ostatními zásadami, které byly během XVIII. Století v Anglii tak hlučně vyhlašovány, když byla tehdy situace opačná.
Ve Francii se stát dnes snaží zvýšiti počet obyvatelstva. Je tedy Francie v podobné situaci, v jaké byli Israelité v zaslíbené zemi, nebo Joseph Smith a jeho mormonští stoupenci ve státě Illinois roku 1843, kdy pouze náhlé zvýšení jejich počtu je mohlo zachrániti v nebezpečné situaci, způsobené ohromnou číselnou převahou jejich nepřátel. Joseph Smith udělal totéž, co Abraham: uchýlil se k mnohoženství. My, kteří jsme sami nebyli v takovém nebezpečí, viděli jsme v tom jen vhodnou příležitost pro pitomé a neslušné vtipy; je však málo historických zpráv tak vzrušujících, jako vypravování Brighama Younga o hrůze, s jakou vyslechl zjevení Josephovo o tom, že bůh chce, aby všichni pojali v manželství co nejvíce žen. Young byl vychován v představě, že mnohoženství je smrtelný hřích, a upřímně tomu věřil. Přes to byl přesvědčen, že Smithovo zjevení pochází od boha. Byl tím tak zmaten, že — jak sám vypráví — potkal-li na ulici pohřeb, záviděl mrtvému (další smrtelný hřích), a nemáme nejmenšího důvodu nevěřiti jeho naprosté upřímnosti. Ostatně, pro ženatého muže není ani třeba nějakých mravních nebo náboženských námitek proti mnohoženství, aby se zhrozil nad vyhlídkou, že si má pověsit na krk dvacet dalších žen. Přes to Brigham Young překonal svou hrůzu a byl ženat více než třicetkrát. A opravdově zbožné Mormonky, jichž předsudky byly přísnější než předsudky mužů, byly obráceny na mnohoženství stejně snadno a účinně, jako Brigham.
Ačkoli to dokazuje, že západní civilisace je v případě potřeby mnohoženství stejně přístupná jako civilisace východní, přece francouzská vláda, vedena velmi dobrými důvody, se neodvážila navrhnouti ji jako prostředek proti nedostatku obyvatelstva ve Francii. Jsou možny i jiné prostředky: ceny a vyznamenání pro rodiče početných rodin (fotografie rodiny o 15 členech jsou uveřejňovány v obrázkových časopisech a rodičům jsou prokazovány velké pocty za jejich vlastenectví), prémie, osvobození od daní, přísné trestání umělých potratů jako nemravnosti, takové usnadnění rozluk, že se v praksi rovná zavedení sukcesivního mnohoženství místo současného. Ve všech těchto prostředcích lze pozorovati tendenci k vybavování rodičů státem, což se pravděpodobně stane — ovšem spolu s podporou vítaného přistěhovalectví — samozřejmou praksí ve všech zemích. Proti těmto opatřením bude asi málokterá církev něco namítati, ačli ovšem opravdu nepovažuje celibát za podmínku spasení, což je nauka, jež až dosud nenašla nikdy tolik praktických následovníků, aby to ohrozilo některý moderní národ neplodností. Povinné rodičství je právě tak možné, jako povinná vojenská služba; jako však musí stát vojáku službou povinnému hradit všechny výlohy, tak také lze sotva očekávati od ženy, která by se stala z povinnosti matkou, že to učiní na své útraty.
Jednoženství však nikdy nelze udržeti jinak, než na podkladě přibližně stejného počtu mužů a žen. Kdyby nějaká válka snížila počet mužského obyvatelstva, řekněme o 70% a ženského obyvatelstva pouze o 1%, bylo by okamžitě zavedeno mnohoženství a rození děti učiněno povinným — s nadšeným souhlasem však opravdu lidových církví.
Jak se zdá, rozhodne tedy nakonec stát — ať to bude stát kapitalistický či socialistický — jaké má být manželství, bez ohledu na to, co hlásají církve. U socialistického státu je tento zásah pravděpodobnější, než u kapitalistického, protože socialismus očisti populační otázku od zmatku, v níž ji uvrhl kapitalismus. Jak jsem již řekl, bude potom stát postaven tváří v tvář skutečné populační otázce; dnes však ještě nikdo neví, v čem spočívá skutečná populační otázka, protože nikdo dnes nemůže vypočítati, jaký počet lidí na jednom jitře půdy zaručuje nejlepší životní úroveň. Burský ideál je žíti z dohledu sousedova komínu. Ideálem, platným v Bass-Rocku,[i] je přeplniti půdu tolika lidmi, kolik jich jen může uživiti. Jsou ideály, jimž je vzorem bungalow, a ideály, jimž je vzorem monstre-hotel. Ani Vy, ani já si nemůžeme učiniti sebe menší představu, pro který z nich se rozhodne potomstvo, až bude společnost tak dobře organisována, že bude možno problém rozřešiti a výsledky předvídati.
[i] Bass-Rock — ostrůvek u skotského pobřeží, přeplněný hnízdy mořských ptáků.