U malých dětí zašli jsme ve svém zasahování v starodávná římská práva rodičů hodně daleko. Po devět let svého života je dítě většinu dne vyňato z moci rodičů. Z dítěte soukromé rodiny se takto stalo dítě státní školy. Zprávy Společnosti proti týrání dětí jsou ještě pořád dost zarmucující a ukazují, jak potřebné je chránit děti vůči jejich vlastním rodičům. Ale těžké případy jsou řídké a ukazují, jak nesnadno dnes i nejhorší druh rodičů ujde na delší dobu inspektorovi nad školní docházkou, učitelovi a policii. Na neštěstí řízení končí pouze potrestáním rodičů; když vyjdou z vězení, mají pořád své děti v moci. Když jsme zbili kočku za krvelačnost, vrátíme jí myš. A přece jsme nyní udělali krok ve správném směru vydáním zákona, podle něhož adoptivní rodiče mají všechna práva skutečných rodičů. Dnes můžete adoptovati dítě s naprostou jistotou, že jeho rodiče nemohou přijíti a žádati dítě zase zpět, kdykoli se jim to hodí. Všechna jejich práva přecházejí adopcí na Vás. Zlí pokrevní rodičové mohou být nyní plně nahrazeni adoptivními rodiči; zbývá pouze prohlásiti tento postup za povinný všude, kde je toho nezbytně zapotřebí. Povinná adopce je již dávno vžitou institucí u našich chudinských inspektorů. Oliver Twist byl takovým povinně adoptovaným dítětem. Jeho přirození rodiče byli nahrazeni velmi nepřirozenými adoptivními rodiči. Na štěstí taková osoba, jako pan Bumble, je dnes nemožná. Ale ještě pořád je třeba někoho, kdo by adoptoval Olivera. Až rovnost důchodů udělá konec jeho společenským nevýhodám, nebude nedostatek bezdětných dobrovolníků.
Poznáváme stále jasněji, že systém naší školní výchovy je pouze záminkou pro rodiče, aby se zbavili starostí O děti tím, že je vstrčí do žaláře nebo dětské plantáže, kterým se zdvořile říká škola. Víme také — nebo bychom měli vědět — že život v dětských ústavech je zabijákem pro útlé děti a škodlivým pro všechny děti. Malí sirotci mohou před ním býti uchráněni adopci, ale k vůli starším dětem se musíme pustiti do zásadního problému organisace dětského života a dáti dětem politická práva, jako jsme je musili dáti ženám. Bude třeba, abychom přestali tuto povinnost obcházeti tím, že děti nastrkáme do Bastill nazývaných školami nebo tím, že prohlásíme dítě za vlastnictví jeho otce (v případě nemanželského dítěte, jeho matky), jako jsme přestali obcházeti práva ženina (obcházeli jsme je tím, že jsme ženu prohlásili za vlastnictví jejího manžela). Počátky takové organisace lze pozorovati ve skautských organisacích pro děvčata i chlapce. Ale hranice svobody, které stát musil vymeziti, a povinnosti, které musil uložiti dospělým, jsou právě tak naléhavě nutné pro děti, jako pro dospělé. Skauti nemohou pořád skautovati. Musí se připravovati pro stav plnoprávného občana osvojením si určitých dovedností, ať je jim to vhod či nikoli. Nutností výchovy odůvodňujeme existenci školy.
Výchova je výraz, obsahující velmi mnoho představ. Nyní se právě zbavujeme — pomalu a jako obyčejně, zdráhavě i mrzutě — našich nejhrubších a nejpošetilejších omylů. Jedním z nich je názor, že výchova je totéž jako učení lekcím, a že učení lekcím je vhodné pro děti a končí, když člověk dosáhne plnoletosti. Já, sedmdesátník, mohu Vás důvěrně ujistiti, že v mezích své chápavosti se nikdy nepřestáváme učiti, dokud nás jen naše schopnosti neopustí. O tom pak, čemu jsme se naučili ve škole a na universitě, řeknu stručně jen tolik: potřebujeme celý život, abychom v tom našli správný smysl trochy pravdy a nesprávnost spousty lží; není proto divu, že lidé nejméně vychovávaní umějí nejvíce. Dětem — stejně jako dospělým lidem působí těžké škody, jsou-li nuceny učiti se předmětům, pro něž nemají přirozeného nadání, i když jim při snaze po jejich ovládnutí tane na mysli nějaký vzdálenější cíl, který jim dodává umělé horlivosti. Zmrzačení duševních schopností tím zaviněně je všedním zjevem v třídách dnešních škol se zkušebním systémem. Dickensův pan Toots není jen komickou figurkou; je věrohodným dokladem toho druhu hlouposti, jaká nebezpečně převládá mezi produkty našich středních škol i universit. Toots není k smíchu!
I když je tu přirozené nadání, může být ubito odporem, zaviněným donucováním ke studiu. Nemá-li děvče smyslu pro hudbu, je každý pokus naučiti je hrát Beethoveny sonaty mukou pro ni i pro její učitele, nemluvě ani o utrpení posluchačů, když na rozkaz rodičů předvádí návštěvníkům své pokroky ve hře. Ale nehudební děvče je stejnou výjimkou, jako hluché děvče. Takový zjev, jako nepřemožitelný odpor k hudbě spojený s pomstychtivou představou, že Beethoven si odpykává svůj zlověstný život v pekelných mukách — toť obyčejný případ normálně hudebně nadané dívky. Dříve, než slyšela sonatu nebo vůbec nějakou hudební skladbu zahránu tak, aby se jí líbila, byla honěna k cvičení škál do studeného pokoje, při každé falešné notě bita přes prsty a Sonata pathétique byla do ní takt za taktem vpravena ranami, nadávkami a hrozbami, až ji dovedla bez chyby vybrnkati. Takto vypadá ještě pořád školní učení hudbě u mnohé mladé dámy, jejíž rodiče ji chtějí míti dokonalou, a platí tedy učitelku, která byla asi stejně učena, aby dceři vtloukla své umění. Kdyby ony nešťastné oběti přišly k názoru, že socialismus znamená povinné učení hudbě, zemřely by raději v boji proti němu při obraně posledního zákopu. A měly by pravdu.
Kdybych psal knihu pro muže, nemluvil bych o hudbě. Mluvil bych o verších, psaných v literární latině (to jest v latině, jakou nikdo nikdy nemluvil), o řečtině a algebře. Mnohý nešťastný mladík, jenž by se byl bez nucení naučil latině a řečtině tak, aby mohl čísti Virgila, Horáce a Homéra, nebo pro nějž by Descartes, Newton a Einstein byli takovými hrdiny, jako pro nezkažené hudebníky Händel, Mozart a Beethoven, nenávidí každou tištěnou stránku s výjimkou novin a detektivek, a vyhýbá se algebraickému znaku nebo diagramu rovnoběžníku sil jako čert kříži. To jsou výsledky naší výchovné manie. Když byl založen Eton, bylo ideálem budit hochy v šest hodin ráno a držet je přísně a bez jediné chvilky k zábavě u latiny až do doby, kdy jdou spat. Dnes se naopak usiluje o to, aby byli bez jediné chvilky k svobodné práci udrženi při hře — a hoši jsou na tom sotva lépe. V obojím případě musí být inteligentní žena, vzpomínajíc na své vlastní dětství, ohromena tím, jak jsou nejprimitivnější lidská práva dětí šlapána a děti považovány jednak za zvířata, která je nutno krotit a dresírovat (což lze poněkud omluvit za předpokladu, že se to neděje metodami krotitele cirkusové zvěře), jednak za neživé nádoby, do nichž se učenost nalévá ad libitum (což je právě tak neomluvitelné, jako mučení vodou za inkvisice, při němž byla tekutina nalévána do hrdla obětí tak dlouho, až praskly — v tomto bláznovství bylo však aspoň trochu metody). Naznačil jsem Vám již ostatně to asi sama dobře víte — že děti, které nejsou nuceny ke klidnému, sedavému, mlčelivému, nehybnému a úplně nepřirozenému spolužití s dospělými, jsou doma tak neposedné, že lidsky cítící rodiče, kteří se raději smíří s životem v medvědinci a opičárně, než aby je krutě trestali, předají je s ohromnou radostí každému, kdo prohlásí, že je bude vychovávat. S druhé strany zoufalý životní zápas vyděděných mladších synů a neprovdaných dcer z dobrých rodin produkuje určitý počet osob, které pod toutéž vysoce líbivou záminkou si zvolí dětské plantážnictví za své povolání.
Socialismus odstraní tuto vrstvu, neboť jejím příslušníkům zaopatří méně odporné a stejně úctyhodné zaměstnání. Pak si nezvolí učitelství za své povolání nikdo, kdo k němu nebude opravdu povolaným člověkem. Ženští i mužští sadisté, kteří se dnes dostávají k moci nad dětmi, aby je mohli beztrestně týrati, a tací přátelé dětí (mnohdy titíž lidé), kteří za dnešních dob zakládají soukromé sirotčince, neboť jsou stejně poblázněni do dětí, jako jiní lidé do koní a psů, ačkoli nejčastěji s nimi zacházejí hanebně — všichni tito lidé by byli v koncích, kdyby děti se mohly od nich utéci někam jinam než domů — odkud byly předtím fakticky vyhozeny a odkud by také byly svým tyranům okamžitě vráceny s poznámkou: »Dostala-li jsi výprask, patřilo ti to za tvou nezbednost:« Několik dní před napsáním těchto řádek četl jsem v novinách mezi lokálkami zprávu o tom, že matka učinila trestní oznámení na učitele, jenž jejího syna za zaškytnutí (což je něco mimovolného) nejprve zbil rákoskou a potom, poněvadž hoch si z trestu málo dělal, vrhl se na něj zuřivě a zmlátil jej tak, že mu způsobil otekliny viditelné ještě za osm dní.Policejní soudcové jednají s těmito násilnostmi obyčejně mírně, stejně jako s podobnými násilnostmi manželů na ženách (případy násilností žen na manželích jsou u soudu posměšně odbývány). Obyčejně osvobodí vinníka a dají malému trpiteli důtku za to, že byl tak zbabělý a nesnesl výprask statečně. Tentokrát však uznal soud, že potrestám (jak to nazýval) bylo příliš přísné a učitel musil matce zaplatiti výlohy léčení. Ale nikdo neřekl ani slova o tom, že tento učitel je nezpůsobilý k plnění svých povinností. A spravedlivě řečeno, nelze tvrditi, že tento člověk je ukrutníkem nebo sadistou, jako nelze ze surovostí, kterých se na sobě dopouštějí manželé, souditi, že mají v povaze vražedné sklony. Skutečnou pravdou je, že jako je manželský život v jednom najatém pokoji více, než lidská povaha snese, i když jej neztěžuje existence dětí, právě tak život v onom druhu žaláře, jejž nazýváme školou, kde učitelka nenávidějící svou práci je uzavřena s davem neochotných, nepřátelských a neposedných dětí, způsobuje napětí a zášť, která se občas vybije v útocích rákoskou — nejen za zaškytání, ale i za promluvení, zašeptání, podívání se z okna (nepozornost), ba vůbec jakékoli hnutí. Moderní psychologické badání, i ve svých značně groteskních freudovských začátcích, vede nás k poznání, jak osudné a trvalé jsou škody, zaviněné tímto ovzduším podráždění na jedné straně, a utlačení, strachu a odvetné nezbednosti na druhé straně. I ti, kdož nestudují psychologie, docházejí pomalu k názoru, že uvázati psa na řetěz znamená udělati z něho nebezpečné zvíře a že je to ukrutnost. Snad budou míti brzy pochybnosti také o držení dětí na řetěze a začnou se ptáti sami sebe, zda bití dětí a dávání jim náhubku je správnou metodou.
Z toho vyplývá všeobecný závěr, že to, co nazýváme výchovou, je neúspěchem. Dítě chudé ženy je devět let žalařováno pod záminkou, že se učí číst, psát a mluvit svou mateřskou řečí; to by se dokázalo bez školy za jeden rok. A na konci oněch devíti let nezná vězeň ani jedné z oněch věcí obstojně. Roku 1896, po 261etém trvání povinné všeobecné školní docházky, vypravoval mi tajemník organisace dělníků, vyrábějících přesné matematické přístroje, že většina členů jeho organisace se podpisuje značkou. Bohatí hoši jsou vězněni postupně ve třech žalářích: v přípravné škole, veřejné střední škole (která je ve skutečnosti velmi výlučnou soukromou školou, zpronevěřující veřejné prostředky) a na universitě. Doba uvězněni kolísá mezi 12 a 14 lety; mezi učebními předměty jsou klasické jazyky a vyšší matematika. Bohatá děvčata, dříve vězněná v rodinném žaláři pod dozorkyní jménem guvernantka, odcházejí nyní z domova jako jejich bratři. Výsledkem je poněkud větší zběhlost ve čtení i psaní a osvojení si zvyků a mluvy bohaté třídy zahalečů, jakož i mravní i duševní slabomyslnost, která je politicky vydává v šanc každému ctižádostivému dobrodruhu a výmluvnému šarlatánu, jenž si osvojil jejich způsoby, avšak unikl jejich vychování — morálně pak jsou na úrovni středověkých loupeživých rytířů a pirátů raného kapitalismu. Jsou-li přes své zkrocení energičtí a udatní, jsou veřejným nebezpečím. Jsou-li pouhými ovcemi, které dělají vše, co od nich jejich prostředí očekává, půjdou za každým podnikavým beranem ke zkáze své i celé společnosti. Na štěstí je lidstvo tak odolné, že žádný systém potlačování a zvrácenosti ho nemůže úplně zničiti; pokud však se týká výchovy naší vzorné dámy nebo našeho vzorného gentlemana, stačí docela, řekneme-li, že většina jejích obětí by byla bez ní na tom lépe.
Někdy však tato výchova přináší také výhody. Universitní student, pevně odhodlaný nestudovat, získá si ze společného školního života společenské chování, jehož se trapně nedostává lidem, vychovaným v cihlovém baráku v obhroublé společnosti dvou daleko starších osob a tří nebo čtyř mladších dětí, kteří si schovávají to, čemu říkají společenské způsoby (správně řečeno: strojené chování, v němž není docela nic žádoucího, leda holá zdvořilost) pro podobně vychované návštěvníky, kteří nejsou ani příliš chudí (jinak by nemohli být pozváni), ani příliš bohatí (jinak by se nesnížili vstupem do takového baráku). Nikdo nemůže popírati, že ryto středostavovské rodiny, které nemohou svým synům dopřáti university a musí je posílati do práce přibližně v 15 letech, jsou společensky naprosto nemožnými barbary při srovnání s absolventy našich universit. Žena z cihlového činžáku udržuje svou společenskou posici tím, že se chová urážlivě k ohromnému počtu lidí, jež považuje za níže stojící, a schovává svou zdvořilost pro těch několik lidí, kteří se zoufale drží téhož výstupku nad společenskou propastí, jako ona. Neboť nerovnost důchodů postavila širokou, bezpečnou a úrodnou rovinu lidské společnosti na hranu, takže každá žena se musí zoufale držeti svého místečka a sraziti do propasti pokud možná nejvíce jiných žen. Plazila by se před lidmi výše stojícími, kdyby ji k tomu milostivě poskytli příležitost, kdežto na universitě by se musila stýkati se sty jiných mladých žen jako rovná s rovnými, takže by potom byla aspoň průměrně zdvořilá ke každému. Pravda, universitní způsoby nejsou nejlepšími způsoby, a je velmi oprávněné tvrzení, že Oxford a Cambridge jsou semeništěm výlučnosti, neboť universitní snobové jsou nejnenapravitelnějšími ze všech snobů Uvážíme-li vše, nemrzačí universitní snobismus lidí tak, jako snobismus činžáků. Žena s universitním vzděláním může bez třenic nebo nepříjemností vyjíti s lidmi všeho druhu, vysoko nebo nízko postavenými, s nimiž žena z činžáků neumí vůbec promluviti. Ale universitní absolutorium s tím nemá nic společného. Je tomu právě naopak: pilná studentka toho chování nepochytí, kdežto studentka lajdák, která sotva zkouškami proleze, ovládne je dokonale. Rovněž ho dnes mohou získati a značně zlepšiti mladí lidé, kteří utekou ze života v činžáku do volnějšího společenského života v klubech a kulturních společnostech všeho druhu. Již dnes jsou způsoby zahradního města a letní školy tak vysoko nad způsoby universitní koleje, jako jsou tyto vysoko nad způsoby z činžáku. V naši snobistické společnosti není hned tak slova, jež by mělo tak pochmurného a hrozného vedlejšího významu, jako slovo promiskuita. Avšak vyloučíte-li tento jeho specielní (a nesmyslný) význam, jímž se chce označiti domnělý stav pohlavní bezuzdnosti, při němž si každá sukně i každé kalhoty na potkání padnou do náručí, uvidíte, že společenská promiskuita je tajemstvím dobrého chování a způsobů. Na universitě panují lepší způsoby, než v činžáku jen proto, že je na universitě větší promiskuita než v činžáku, a přesně z téhož důvodu panují lepší způsoby v theosofické společnosti nebo socialistické letní škole, než v universitní koleji.
Socialismus znamená naprostou společenskou promiskuitu. Již nyní postoupila tato velmi daleko. Když slavný vévoda , Wellingtonu onemocněl, řekl: »Pošlete pro felčara!« — zrovna tak jako by řekl: »Pošlete pro holiče!« A felčar se jistě před Jeho Milostíi plazil samou uctivostí. Ostatně pamatuji sám časy, kdy slavní staří lékaři, dokonce s predikátem, přijímali honoráře způsobem úplně podobným tomu, jakým komorník přijímá zpropitné. V XVII. století se šlechtic někdy důvěrně spřátelil s hercem, ale když mu psal, začínal dopis slovy: Herci Bettertonovi, nikoli slovy: Milý příteli. Vévoda, který by si dnes takto počínal, byl by zesměšněn jako fouňa. Dnes může každý cestovati v Anglii třetí třídou, aniž by mu při tom bylo fysicky nevolno ze spolucestujících. Pamatuji doby, kdy vozy druhé třídy, dnes zrušené, byly pro střední třídu nutností.
Tentýž společenský proces, jenž vyrovnal společenský styk mezi vévody, lékaři a herci, může jej vyrovnati mezi vévodkyněmi a mlékařkami, anebo — co se zdá ještě nepravděpodobnějším mezi ženami lékařů a mlékařkami. Ale tím, že socialismus, pracuje pro tento druh promiskuity, pracuje současně také pro to, aby se lidé mohli kdykoli uchýlit do soukromí. Dnes je rozdíl mezi mlékařkou a slušnějším druhem vévodkyně charakterisován nikoli urážlivým rozdílem ve způsobu, jakým vévodkyně osloví mlékařku a jakým osloví jinou vévodkyni, nýbrž velmi výrazným rozdílem ve způsobu, jakým mlékařka osloví vévodkyni a jakým osloví jinou mlékařku. Zdvořilost slušné vévodkyně je nevybíravá, s jejím důvěrným přátelstvím a společenským stykem je tomu naopak. Zdvořilost je jedna věc, důvěrnost něco docela jiného. Dnes si stěžuje vévodkyně na to, že je svým společenským a politickým postavením nucena zváti do svého domu a k svému stolu mnoho lidí, jejichž vkus a duševní zájmy se liší od jejích tak značně, že jí hrozně nudí. Na druhé straně jí její důchod znemožňuje jakýkoli důvěrný styk s mnohými chudými lidmi, jejichž společnost by jí byla velmi příjemnou, kteří však si nemohou dopřáti jejích nákladných zvyklostí. Rovnost poskytla by vévodkyni potěšení, že by si mohla voliti důvěrné přátele z lidí, kteří by jí chtěli odplatiti vzájemností. Nemusila by se jíž nuditi ve společností mužů, kteří nemluví o ničem jiném, než o honech nebo stranické politice, měla-li by právě chuť hovořiti o vědě, literatuře, toaletách nebo zahradničení, anebo — má-li kuriosnější záliby — třebas o chorobných psychoanalytických zjevech. Tím, že socialismus jako parním válcem rozdrtí naše třídní rozdíly (správně řečeno: rozdíly v důchodu), rozdělí nás v skupiny, kroužky a samotáře. Vévodkyně bude hrát golf (nenajdou-li si ovšem lidé nějaké zajímavější zábavy pro volnou chvíli) s kteroukoli posluhovačkou, a půjde s ní potom na lunch, leč kroužek důvěrných přátel jak vévodkyně, tak posluhovačky bude daleko výlučnější a vybranější, než je to dnes vůbec možné. Socialismus tedy slibuje nejvyšší dosažitelnou společenskost i nejvyšší dosažitelnou soukromost. Učinilo by nás to méně obřadnějšími při našem veřejném vystupování a vzájemně daleko diskretnějšími v našich soukromých záležitostech.
Řeknete snad: »Co tohle má společného s výchovou? Neodbočili jsme příliš daleko?« Nikterak, velká část naší výchovy pochází z našeho společenského styku. Vychováváme se navzájem, a to nejde, považuje-li se jedna polovina lidí za příliš povznesenou nad druhou polovinu, než aby s ní třebas jen promluvila. Ale dosti o této stránce tématu. Zanechme společenské výchovy, kterou dětí — zrovna jako dospělí — vstřebávají ze svého okolí a své společností, a vraťme se k způsobilostem, jichž dosažení musí stát prohlásiti za povinné, opatřuje k tomu cíli učitele, školy a pomůcky, zjišťuje výsledky a vydávaje vysvědčení těm, kdož ve zkouškách obstáli.
Dnes je ve všech civilisovaných státech samozřejmé, že jsou jisté věci, které lidé musí znáti, aby mohli býti řádnými občany. Musí se naučiti všelikým technickým věcem a musí porozuměti různým rozumovým pojmům. Na příklad: nejste schopna žíti v moderním městě, neznáte-li násobilky a neuznáváte-li názoru, že nesmíte sama prováděcí zákony. Toto množství praktického i duchovního vzdělání je naprosto nevyhnutelné, protože žena, která nedovede platiti jízdní lístky a přepočítati drobné a která se obořuje na lidi, s nimiž se nepohodne, a pokouší se je zabíti nebo jim vyškrabati oči, jest stejně nezpůsobilá k civilisovanému životu, jako divoká kočka. V našich velkých městech je čtení nepostradatelným, ježto lidé chodí podle psaných pokynů. Ve vesnici nebo malém venkovském městě můžete se protlouci dotazy u strážníka, nádražního zřízence nebo přednosty stanice, nebo u poštmistrové, v Londýně však by pět minut takového ptaní zastavilo všechen provoz a pohyb; strážníci a železniční zřízenci jsou už tak dost přetíženi odpovídáním na dotazy cizinců a venkovských návštěvníků a zbláznili by se, kdyby měli každému člověku všechno vysvětlovati. Noviny, poštovní a jiné úřední adresáře, nesčetné vývěsní tabulky a ukazatelé směrů obstarávají u londýnského občana to, co strážník nebo nejbližší obchodník na venkově velmi rád udělá, neboť několik slov s cizincem je událostí téměř vzrušující v místě, kde se děje sotva něco více, než otáčení zeměkoule.
V dobách, kdy i největší města nebyla větší našich venkovských měst a kdy všechen kulturní život probíhal ve formách, jež bychom nazvaly venkovskými, nebyla vzdělanost, to jest umění čísti a psáti, potřebou. Byl to prostředek, jímž jednotlivec k svému vlastnímu duchovnímu prospěchu rozšiřoval svůj kulturní obzor, a to prostředek zcela výjimečný. Tato představa stále vězí v našich myslích. Nutíme-li dívku, aby se učila čísti, a uvězníme-li ji pod touto záminkou ve škole, namlouváme si, že to děláme proto, abychom ji vzdělali jakožto individualitu a učinili jí tak literární poklady přístupnými. Proto to děláme tak špatně a proto na to potřebujeme tak dlouhé doby. Ale naše oprávnění k tomu, abychom dívku vzdělávali v jakémkoli určitém směru proti její vůli, není nijak zřejmé, i kdybychom mohli právem tvrditi, že posadíme-li dívku na tvrdou lavici v uzavřené místnosti a zakážeme-li jí promluvit, hnout se a všímat si něčeho kromě učitelky, vzděláváme ji tím lépe, než by ji vzdělala nespoutaná činnost, kterou jí právě tento způsob výchovy znemožňuje. Jediným správným důvodem k tomu, abychom ji za každou cenu donutili k naučení se čtení, psaní a tolik počítání, kolik stačí k běžnému nakupování a prodávání, jest okolnost, že moderní kulturní život je bez nich nemožný. Je možno to vyjádřiti tak, že dívka má přirozené právo k tomu, aby těmto věcem byla naučena, právě tak, jako má právo, aby byla odkojena, odstavena a přiučena chůzi.
Až potud je to nesporné. Pravda, učíte-li ji psát, učíte ji tím také padělat šeky a psát hnusné anonymní dopisy. Rovněž, učíte-li ji číst, umožňujete jí tím přístup k špatným a hloupým knihám, a dáváte jí tím do tuky ony největší zabijáky času, jakými jsou romány, které nestojí za čtení (tedy asi 99% všech románů). Všechny takové námitky padají před neúprosnou potřebou znalostí, které umožňují moderní život. Stejným právem byste se mohla vysloviti proti tomu, aby se naučila krájeti si chléb nožem, neboť tím se také učí podřezati hrdlo nemluvněte. Každý praktický výcvik k nějaké prospěšné činnosti je současně praktickým výcvikem k nějaké špatné činnosti, není však možno, abychom z toho důvodu nechali občany bez jakéhokoli praktického výcviku pro umění moderně žít.
To nás však neopravňuje, abychom učili své děti praktickým znalostem a zatracovali jejich následky. Následky nás zatratí samy. Naučíme-li dívku střílet a nevpravíme-li jí současně poučku Nezabiješ! — vpálí do nás kulku při prvé příležitosti, při které se na nás rozzlobí. A povedeme-li ji potom na šibenici, řekne nám asi — jako to říká dnes mnoho žen, když jsou v nesnázích: »Proč mi toho nikdo neřekl?« A proto se povinná výchova nemůže omeziti na praktické znalosti. Některé části duchovní výchovy jsou pro moderní sociální život stejně nezbytné, jako čtení a psaní; proto je tak těžké určiti hranici, za níž stát již nemá práva působiti na ducha nebo tělo dítěte bez jeho svobodného souhlasu. Později již můžeme klásti podmínky, na příklad předepsati, že geometr musí uměti trigonometrii, námořní kapitán ovládat plavecké umění a chirurg míti aspoň tolik obratnosti v práci pilou a nožem na kostech a masu, kolik jí potřebuje řezník. Ale to není totéž, jako kdybychom donutili každého, aby se stal kvalifikovaným geometrem, kormidelníkem nebo chirurgem. Uvažujme nyní naopak o tom, jaké minimum vzdělání pro život v kulturním městě má stát od každého žádat. Přinutí-li stát ženu, aby se vzdělala v umění skládati latinské verše, vnucuje jí znalost, které nebude nikdy v praksi potřebovati a které může nabýti sama v několika málo měsících, kdyby už byla po ní posedlá. Totéž se dá namítati proti tomu, aby byla nucena naučiti se diferenciálnímu počtu. Přece však je třeba se zastaviti někde mezi čtením a správným sečtením 2 + 2 a mezi veršováním a la Horác a diferenciálním počtem. Otázka je pouze, kde.
V oboru všeobecného duchovního vzdělání je jasné, že jisté minimum práva, ústavních dějin a národního hospodářství je nepostradatelné k výchově občana jakožto voliče, i když etika je zcela ponechána vnitřnímu osvíceni. Malým dětem je nutno vštípiti dogmatická přikázání proti vraždě, krádeži i proti snadněji pochopitelným výstřelkům neukázněného společenského styku; právě zde musíme být připraveni na prudké spory. Nemusím opakovati všeho, co jsme již probrali o tom, že je nemožno nevšímati si této stránky výchovy, a tuto nevšímavost nazývati laickou výchovou. Kdybyste ze stejného důvodu totiž proto, že je to sporné — přenechala svému dítěti, aby samo vyzkoumalo, zda je země kulatá nebo plochá, dospěje dítě k názoru, že je plochá; až pak upadne do nesčetných omylů a pověr, velmi se na vás rozzlobí, že jste je nepoučila o kulatosti země, a až se stane dospělým voličem, bude trvati na tom, aby jeho vlastním dětem se dostalo nedvojsmyslného a bezpečného poučení o této věci.
Co nejde ve fysice, nejde ani v metafysice. Žádná vláda — ať socialistická či protisocialistická nebo neutrální — nemůže ovládati a spravovati vysoce složitý aparát moderního státu, nemá-li každý občan vysoce složitého moderního svědomí, to jest víru nebo soubor názorů, které by primitivní ženě nikdy ani nenapadly, jakož i soubor pochybností čili negativních věr, které by se primitivní ženě zdály fantastickým rouháním, za něž neviditelné mocnosti jistě postihnou její kmen svým hněvem. Proto musí moderní vlády vštěpovati tyto víry i nevěry, nebo aspoň hleděti k tomu, aby byly tak či onak dětem vštípeny, neboť jinak by neobstály. A příčina, proč jsme dnes v takovém zmatku, je ta, že naše vlády se pokoušejí obstáti při souborech věr i nevěr, které náleží překonaným vývojovým stupňům vědy a zahynulým civilisacím. Představte si, že byste se obrátila k Mojžíšovi nebo Mohamedu se žádostí o zákoník, upravující moderní peněžní trh!
Kdybychom všichni měli stejné víry i nevěry, šlo by vše hladce, ať již k naší zhoubě, či k ráji na světě. Ale srážky mezi protichůdnými věrami a postupné zavrhování věr, které se nutně udržují potud, pokud existují různé druhy lidí v různých stadiích vývoje, vyvolávají nevyhnutelně spory o to, co se má učit na veřejných školách pod záhlavím náboženství a všeobecného duchovního vzdělání. V této chvíli je mnoho lidí, kteří se domnívají, že má-li býti dítě spaseno před groteskní hrůzou věčných muk v jezeru hořící smoly, musí být pokřtěno vodou, neboť se narodilo bohem prokleto a je dítětem zloby a hříchu; že s postupným dospíváním k stavu odpovědnosti musí mu býti tato víra vpravena ještě s tím doplňkem, že všechny jeho hříchy byly vykoupeny obětováním Krista, Syna Božího, na kříži, kteréžto vykoupení působí pouze pro ty, kdo v ně věří. Není-li této víry, je účinnost křtu zrušena a sudba věčného zatracení znova přivolána. To je dnes v naší zemi oficielním a státně subvencovaným náboženstvím, a ve sbírce zákonů možno ještě dnes nalézti platný zákon, který hrozí těžkým trestem každému, kdo neuznává pravdivosti toho náboženství, a který se žádný kabinet neodvažuje zrušiti.
Nuže, není pravděpodobné, že plně rozvinutý socialistický stát bude vštěpovati dětem tuto víru, nebo že dovolí tak činiti kterékoli soukromé osobě dříve, než dítě dosáhne věku, jenž se v jiné souvislosti nazývá věkem souhlasu. Stát má povinnost ochraňovati duše dětí stejně jako jejich těla. Moderní psychologie potvrzuje všem učitelům známou zkušenost, že postrašiti malé dítě báchorkou o pekle, plném hořící smoly, a přesvědčiti je, že je malým zatracencem, který se tomuto peklu může vyhnouti pouze životem tak naprosto ctnostným, na jaký se nikdy žádný světec a žádná mučednice neodvážili aspirovati — znamená ublížiti dítěti na celý život ukrutněji, než mu může ublížiti kterýkoli akt fysického násilí, jaký se opováží spáchati nebo omlouvati i ten nejbrutálnější učitel. Abych to řekl přímo a bez okolků: Socialistický stát bude podle mého mínění učiti děti násobilce, nebude však jich učiti církevnímu katechismu; a nejen to, zjistí-li státní učitel, že rodiče učili dítě katechismu jinak, než jako zajímavé historické zvláštnosti, bude rodičům řečeno, že budou-li pokračovati, bude dítě vzato z jejich moci a předáno lordu kancléři, právě tak jako se stalo s dětmi Shelleyovými, když otec jejich matky udal svého zetě jako atheistu.
Dále nedovolí socialistický stát, aby jeho děti se učily, že mnohoženství, zabíjení válečných zajatců a krvavé oběti (oběti lidí v to počítaje) jsou bohem ustanovené instituce. To znamená, že čtení bible bude ve škole dovoleno pouze jako čtení sbírky starých kronik, básní, věšteb a politického horlení — za stejných předpokladů jako cestopisu Marca Pola, Goetheova Fausta, Carlyleových knih Minulost a přítomnost a Sartor Resartus a Ruskinovy Etiky prachu. Rovněž nauka, že náš život na tomto světě je pouhou krátkou přípravou k nade vše důležitému příštímu životu, a že nezáleží na tom, v jaké chudobě, v jakém neštěstí nebo trápení žijeme na tomto světě, neboť budeme slavně odškodněni na onom, budeme-li vše snášeti trpělivě — rovněž tato nauka bude stihána jako pobuřující a rouhačská.
To by nebylo tak velkou změnou, jak se někteří lidé obávají, ačkoli by to muselo být přímo katastrofou, kdybychom dnes ryto nauky trpěli a učili upřímně. Na štěstí tomu tak není. Lidé, kteří ony nauky berou vážně — nebo i jen přikládají nějaký určitý význam slovům, jimiž jsou vyjadřovány — jsou takovou výjimkou, že se většinou shlukli v malé sekty, na jejichž členy se všeobecně hledí jako na lidi duševně ne zcela zdravé. Je pochybno, zda aspoň jedno procento z lidí, kteří se označují za členy anglikánské církve, dávají své děti v této církvi křtít a biřmovat, posílají je do jejích škol a chodí k jejím bohoslužbám, ví nebo se stará o to, k čemu jest zavázáno jejími dogmaty a články víry, nebo čte a věří jim stejné, jako čte a věří tamním novinám. Procento nonkonformistů, kteří znají a uznávají westminsterské vyznání víry, je snad o něco vyšší, ježto nonkonformismus zahrnuje krajní sekty; poněvadž však nauka i katechismus těchto sekt se navzájem odlišují nejneuvěřitelnějším způsobem, jsou pod názvem nonkonformismu zahrnuty názory, které církev zuřivě pronásledovala jako rouhavé a bezbožně. Jsem si úplně jist, že nemáte ani ponětí — nevěnovala-li jste ovšem tomuto předmětu zvláštního studia kolik je různých a neslučitelných britských náboženství, jež spadají pod společný název křesťanství. Žádná vláda na světě by jim nemohla všem vyhověti. Královna Alžběta pokusila se o to tím, že napsala 39 článků víry, z nichž střídavě vždy jeden potvrzuje a druhý zavrhuje sporné nauky — čímž umožnila každé ženě, aby v nich našla potvrzenu svou víru a zavrženu víru své sousedky. Byl to naprostý neúspěch — nehledíme-li ovšem k tomu, že tím byli z církve vyhnáni svědomitější a inteligentnější lidé. Obyčejní duchovní podpisují ony články z donucení, protože jinak by nebyli vysvěceni. Nikdo nepředstírá, že by jedna a táž osoba mohla jim věřiti všem současně, a málo lidí ví vůbec, co jsou nebo co znamenají. Mohlo by od nich zcela dobře být mlčky upuštěno bez jakéhokoli otřesu skutečných názoru většiny z nás.
Kapitalistická vláda musí vštěpovati vždy onu nauku, která dovede nejvypočítavěji udělati z prostého lidu poslušné námezdní otroky. Právě tak musí socialistická vláda vštěpovati lidem vždy onu nauku, která přetvoří suverenní lid v dobré socialisty. Žádné vládě, ať sleduje jakoukoli politiku, nemůže být lhostejno, jaká je povaha víry, všeobecně národu vštěpované. Lidská společnost by nebyla možna, kdyby její členové neměli stejného přesvědčení o tom, co lze v běžném chování zváti dobrem a co zlem. Musí mít nějakou společnou víru, která předchází před všemi vyznáními: apoštolským, nicejským, athanasiánským a ostatními náboženskými manifesty. Královna Marie Tudorovna a královna Alžběta, král Jakub II. a král Vilém III. se nemohli shodnouti o skutečné přítomnosti těla Kristova v hostii, sbodli se však v tam, že je nesprávné loupit, vraždit a zapálit sousedův dům. Stráž u bran Buckinghamského paláce se možná odchyluje v mnohých názorech od královské rodiny — počítaje říšskou politikou kabinetu a revisí modlitební knihy, a konče otázkou, na kterého koně vsaditi při Derby — kdyby však nebylo mezi nimi úplné shody o tom, jaké je správné použití pušky a bajonetu, nemohl by jejich společenský pomět obstáti; nebyl by možný ani král ani stráž. Všichni horlíme proti předsudkům, kdybychom však všichni nebyli živými sklady předsudků a kdyby aspoň devět desetin předsudků nebylo stejných a tak hluboce zakořeněných, že je nikdy ani nepovažujeme za předsudky, nýbrž za zdravý lidský rozum — měli bychom asi takovou společnost, jako hadi.
Onen zdravý lidský rozum není nám vrozen ve svém celku. Jen něco z něho je vrozeno. Na příklad: žena ví, aniž by jí to kdo řekl, že nesmí snísti svého děcka, naopak, že je musí kojit a odchovat stůj co stůj. Ale žena nemá téhož dojmu o placení daní a obecních dávek, ačkoli je to pro život společnosti stejně nutné, jako kojení a chování dětí pro život člověka. Jedna má přítelkyně, dáma vysoce vzdělaná a ředitelka slavné koleje v severním Londýně, popírala vášnivě, že má místní úřad právo dáti kanalisační zařízení koleje prohlédnouti veřejným zdravotním inspektorem. Její věrou byla víra dámy, žárlivé na svá soukromá práva, vychované v soukromém domě; zdálo se jí neslýchaným bezprávím, že člověk, jenž jí nebyl představen ve společnosti, měl by míti podle zákona výsadu ke vstupu do nejsoukromějších místností její koleje bez jejího dovolení. A přece zdraví společnosti závisí na tom, zda se přesvědčení, že taková výsada je prospěšná a rozumná, stane všeobecným. Rozšíření takové společenské víry je jediným prostředkem, jímž je možna zbaviti se cholerových epidemií. Ale ona velmi bystrá a vysoce vzdělaná dáma, ačkoli v nejlepším věku, byla příliš stará k učení.
Víta, vyznávaná společností, musí nám být vštípena, dokud jsme dětmi. Je to podobně, jako s jízdou na koni nebo s hraním hudby z not: nemůže se to nikdy státi druhou přirozeností těm, kdož se tomu snaží naučiti jako dospělí lidé. A společenská víra, má-li býti opravdu působivá, musí se nám státi druhou přirozeností. Je zcela snadné dáti lidem druhou přirozenost — třebas nepřirozenou — přikročíte-li k tomu včas. Není groteskní, ba přímo ohavné víry, která by se nemohla státi částí lidské přirozenosti, je-li vštěpována v dětství a není-li v rozporu s tím, co dítě kolem sebe slyší. Jako dospělou ženu Vás dnes nic nepřesvědčí, že je správné bolestným šněrováním mrzačiti v dětství nohy všem ženám na celý život s odůvodněním, že se pro dámu nesluší, aby se pohybovala volně jako zvíře. Jste-li ženou generálovou nebo admirálovou, nic Vás nepřesvědčí, že při králově smrti jste Vy i Váš manžel vázáni svou ctí, abyste spáchali sebevraždu a doprovodili tak svého suveréna na onen svět. Nic Vás nepřesvědčí, že je povinností každé vdovy, aby se dala za živa upálit s mrtvolou svého manžela. Ale kdyby Vám to začali vštěpovati v útlém věku, byla byste tomu všemu uvěřila a dělala to, zrovna jako tomu věří a dělají to všechny Číňanky, Japonky a Indky. Snad řeknete, že tohle jsou jen pohanské orientálky, kdežto Vy jste západoevropská křesťanka. Ale já pamatuji doby, kdy Vaše babička — rovněž západoevropská křesťanka — byla přesvědčena, že bude do smrti zneuctěna, uvidí-li někdo na ulici její kotníky nebo (byla-li opravdovou dámou) půjde-li bez doprovodu po ulici. Jaký to byl pohled, když jako vdaná žena si nasadila čepec, aby ohlásila celému světu, že se již nepotřebuje líbit mužům! Jakého strašáka ze sebe udělala, když jako vdova si oblékla černé krepové šaty, svědčící o její naprosté bezútěšnosti a bolesti! Kdybyste to mohla vidět nebo si jen představit, přesvědčilo by Vás to, že to byla jedině šťastná náhoda a nikoli převaha západoevropanky nad Orientálkou, která ji zachránila před šněrováním nohou, upálením a hara-kiri. Máte-li ještě pochybnosti, podívejte se na to, jak jdou mužové do války a páchají hrozné ukrutnosti, poněvadž věří, že je to jejich povinností, a také proto, že by jim ženy naplily do tváře, kdyby se vzepřeli — vše to proto, že jim to bylo vštěpováno od dětství. Takto se vytvořilo veřejné mínění, které umožňuje vládě nejen sebrati armády nadšených dobrovolníků, nýbrž přinutiti těžkými tresty k vojenské službě i těch několik málo lidí, kteří myslí samostatně a nechtějí uznati, že vražda a pustošení ve velkém jsou vlastenecké ctnosti.
Je jasné, že kdyby všechna mladá děvčata byla vychovávána tak, jako byla vychovávána královna Viktorie ve svém mládí, nebyl by socialistický stát možným. Proto lze tvrditi s jistotou, že po dobytí parlamentu proletariátem bude taková výchova dětí znemožněna všemi prostředky, jež bude mít vláda k disposici. Děti nebudou učeny, aby se modlily k Bohu za blaho statkáře a jeho rodiny a aby nás zachoval ve stavu, k němuž patříme. Nebudou také vychovávány k tomu, aby se jim zdálo přirozeným chválit Boha za to, že jím dává jíst, zatím co jiní hladoví, a radovat se, zatím co jiní pláčou. Bude-li některý učitel přistižen, že učí něčemu podobnému, bude vyhozen, bude-li to chůva, prohlásí její vysvědčení způsobilosti za neplatná, a najdou pro oba zaměstnání, kde nepřijdou s malými dětmi do styku. Viktoriánské rodiče postihne Shelleyův osud. Dospělí nechť smýšlí, jak chtějí — pokud ovšem nebudou mysliti příliš protisociálně, v kterémžto případě budou zavřeni jako šílenci — v dětských školách však nebude slitování, půjde-li o zásadní otázky společenského řádu, čili, jak jim také říkáme, o ústavní otázky. Druhá přirozenost moderního dítěte bude oficielní druhou přirozeností, právě tak, jako je dnes oficielní ona zastaralá druhá přirozenost, kterou vštěpují dětem naše střední školy a university.
Naučilo-li se dítě společenské víře a společenskému katechismu, umí-li čísti, psáti a počítati a používati svých rukou zkrátka, je-li schopno vyznati se v moderním městě a konati obvyklou užitečnou práci — mělo by se ponechati sobě samému, aby si samo našlo, co je pro ně prospěšného z vyšší kultury. Bude-li to druhý Newton nebo Shakespeare, naučí se diferenciálnímu počtu nebo dramatickému umění, aniž by mu bylo třeba tyto věci vtloukati do hlavy; stačí, bude-li míti přistup ke knihám, učitelům a divadlům. Nebude-li toužiti po vyšším vzdělání, bude třeba nechati je na pokojí, již z toho důvodu, že bude samo nejlépe věděti, co je pro ně prospěšné. Také o duševních schopnostech platí, že nechati pole občas ležeti úhorem je zrovna tak důležité, jako je osívati. Přílišným vzděláváním může se vyčerpati i tělo. Pokus, udělati ze všech lidí bez rozdílu atlety, je zrovna tak pošetilý, jako chtíti, aby byli bez rozdílu učenci. Netřeba se obávati, že socialistický řád bude pošetilejší, než řád, který vytvořil Eton a Harrow, Oxford, Cambridge a Squeers.