Bude socialistický stát trpěti církve? To je velmi zajímavá otázka. Spor mezi církví a státem je starého data. Uvažujeme-li o něm, musíme na chvíli zapomenouti, do kterého kostela chodíme a čemu osobně věříme, a snažiti se, abychom posuzovali věc s odstupem, tak jako posuzujeme východní náboženství, čili učeně řečeno: abychom je posuzovali objektivně a nikoli subjektivně. Otevře-li si dnes žena poradnu na Bond Streetu a posadí-li se tam v podivných šatech, prohlašujíc, že umí věštit budoucnost z karet a krystalů nebo podle zjevení sdělovaných jí duchy — bude stihána policií pro zločin podvodu. Ale oblékne-li muž podivný šat, otevře-li si kostel a hlásá-li v něm asi tohle: »Dávám rozhřešení z hříchů, mám v ruce klíče k nebi i peklu, cokoli svážu nebo rozvážu na zemi, bude zaručeně svázáno nebo rozvázáno i na nebi, mohu zmírniti osud duší v očistci, mými ústy mluví Bůh, mohu celému světu ukázati, co je hřích a co nikoli« (což všechno, podíváte-li se na to objektivně, jsou tvrzení daleko přehnanější a nebezpečnější, než tvrzení ubohé věštkyně s jejími kartami, čajovým listím a krystaly) — pak s ním policie zachází s velikou úctou a nikomu ani nenapadne, aby ho stihal jako drzého podvodníka. Objektivním vysvětlením jeho nedotknutelnosti je skutečnost, že mnoho lidí ho nepokládá za podvodníka, nýbrž oddaně věří, že umí vše, co o sobě tvrdí. To umožňuje jemu a jeho kněžským kolegům, aby se sorganisovali v mocnou a bohatou korporaci, zvanou církev, kterou miliony lidí podporují penězi, hlasy o volbách a odhodláním zemříti za ně. Kněz však nejen může vzdorovati policii docela jinak, než ubohá věštkyně: stačí, aby přesvědčil dostatečný počet lidí o svém božském poslání a odstrčí stát stranou, převezme všechny jeho funkce, vyjma špinavou práci, kterou si nechce mazat ruce a kterou proto nechává světskému rameni, přisvojí si moc nad životem a smrtí, nad spasením i zatracením, předepíše nám všem, co smíme čísti a mysliti, a ustanoví pro každou rodinu dohlížitele, jenž podle svých představo dobru a zlu upraví naše životy do všech podrobností.
To není fantasie! Dějiny nám vyprávějí o císaři, jenž se plazil po kolenou a ležel celou noc ve sněhu, jen aby si vyprosil odpuštění od hlavy církve — a o anglickém králi, který se mrskal v katedrále, kde byl zavražděn z jeho podnětu kněz. Občané byli o veškeré jmění obíráni mučeni mrzačeni za živa upalováni knězi, jichž hněv neušetřil ani mrtvých v hrobech, zatím co světští vládcové byli nuceni — proti svým zájmům a svému lepšímu náhledu — kněžím v jejich zuřivém fanatismu nadržovati.
Řeknete snad, že tohle se dálo v dávno uplynulých dobách, že vyhrabávám staré říkání o Canosse, o středověkém Canterbury o Španělsku v XV. století, o strašidlech pro Oranžisty, jakými byly krvavá Marie a Torquemada; že se takové věci v Anglii nedějí od těch dob, kdy britská parlamentní vláda dala pro ně popravit arcibiskupa Lauda, že dnes hrozí papežům uvěznění a kněžím i mnichům vyhnanství — a to stejně od císařů jako od republik — spíše, než státníkům církevní exkomunikace. Můžete připojiti, že britský stát za penězokazectví a vzpouru ženy za živa upaloval a muže popravoval rozdrcením, nechtěli-li se s ohledem na své ženy a děti doznati k hrdelnímu zločinu — a to ještě dlouho potom, kdy kněží při procesech s kacíři zanechali takovýchto praktik.
Ale i kdyby byly ženy ještě dnes upalovány na hranici tak nemilosrdně, jako jsou dnes v Americe upalováni při lynčování černoši, vedl by se dále spor mezi církví a státem o to, kdo z nich jest oprávněn upalovati. Komu má být dovoleno, aby vykonával velkou moc, kterou vláda moderního civilisovaného státu musí míti, má-li být civilisace zachována? Králové podrobili barony, parlamenty podrobily krále, demokracie byla podrobena plutokracií a plutokracie dráždí zaslepeně podrobený demos, aby zřídil proletářský stár a udělal konec kapitalistické oligarchii. Ale je tu soupeř, který přetrval a přetrvá všechny tyto změny, totiž theokracie, čili vláda kněží (zvaných někdy pastoři), organisovaných v církve, které svou autoritu odvozují od Boha. Potlačena v jedné formě, povstává opět v jiné. Když byla organisována ve formě římské církve, vyvolaly zlořády jí páchané reformaci v Anglii a severní Evropě, a ve Francii hněv Voltairův a francouzskou revoluci. V obou případech byla odzbrojena a její převaha nad státem byla zlomena. Stala se pouhým nástrojem plutokracie.
Všimněte si však, co následovalo. Reakce proti kněžím šla v Britanii, Švýcarsku, Holandsku a Americe tak daleko, že na pokřik: »Pryč s papeženci!«, chvěl se každý římský katolík o svůj dům a každý kněz o svůj život. A přece v Anglii za časů arcibiskupa Lauda a Hvězdné dvorany[i] a v Ženevě za Calvina byla theokracie silnější, než kdy jindy, neboť Calvin byl papežštější než všichni papežové dohromady, a před Johnem Knoxem se v Skotsku třásla knížata, jako se netřásla před žádným papežem. Ale snad opět řeknete: »To bylo před dávnými časy: od té doby jsme pokročili.« Pravda, to Vám vždycky říkali, podívejte se však, co se opravdu stalo jen za mé paměti. Mými současníky byli Brigham Young, president Krüger a paní Eddyová. Joseph Smith mladší byl umučen jen 12 let před mým narozením. Snad jste nikdy neslyšela o Josephovi, ujišťuji Vás však, že jeho životní dráha jest až do okamžiku jeho mučednické smrti v mnohém ohledu podivuhodně podobna životní dráze Mohameda, arabského honce velbloudů nízkého původu, jehož následovníci dobyli půle světa a stále ještě značně ztěžují postavení Britské říše v Asii. Joseph tvrdil o sobě, že má zjevení přímo od Boha; založil theokracii, v níž pokračoval Brigham Young, mormonský Mojžíš, jeden z nejschopnějších vládcův historii, až konečně světská vláda Spojených států došla k přesvědčení, že mormonská theokracie není slučitelná s americkou demokracií, a využila obecně rozšířeného předsudku proti jejímu mnohoženství k jejímu rozdrcení. Avšak tato sekta není ani dnes úplně potřena; jen její ostré zuby jí byly prozatím vytaženy. Její místo v boji zaujala Christian Science (církev křesťanské vědy), založená americkou dámou (docela takovou dámou, jako jste Vy), jménem paní Eddyová. V Londýně chodívám často okolo dvou hezkých kostelíků, jí zasvěcených; možná, že jsou v Londýně ještě jiné v místech, kam nepřijdu. Nuže, nejste-li náhodou mormonkou nebo křesťanským vědcem, smýšlíte o paní Eddyové pravděpodobně zrovna tak, jako římská dáma v druhém století po Kristu smýšlela o matce Kristově, a o Josephu Smithovi smýšlíte asi tak, jako středověká anglická dáma smýšlela o tom proklatém Antikristu, Mohamedovi. Ale ať máte pravdu, či nikoli, nemůžete vědět, zda za tisíc let nebude paní Eddyová uctívána jako bohyně a zda Joseph Smith nebude pro miliony lidí znamenati více, než dnes Mohamed pro moslemíny. Člověk nikdy neví. Lidé Začínají tím, že říkají: »Zdaliž není tento syn tesařův!« — a končí voláním: »Ejhle, beránek boží!«
Jako v přítomnosti a v minulosti, octnou se i v budoucnosti světské vlády nebo stáry mnohokrát v rozporu s církvemi (starými i novými), jakožto s theokraciemi osobujícími si práva a výsady, na než si dnes žádná světská vláda nečiní nároků. Obtíž se stane vážnou, jakmile nová církev se porosí zavésti nové politické nebo sociální instituce, anebo obnoviti zastaralé. Joseph Smith směl tvrditi, že ho anděl dovedl přímo na místo, kde bylo zakopáno pokračování bible, napsané na zlatých deskách, nebo že se mu dostává přímo od Boha třebas denně zjevení, které ho činí neomylným zákonodárcem. Když mu to mnoho schopných žen i mužů obchodního světa uvěřilo, domnívala se vláda Spojených států, že je to jejich věc a jejich svaté právo, porod ovšem Josephovy zákony neodporují zákonům státním. Ale když Joseph obnovil Šalomounovu polygamii, tu monogamická světská vláda musela se s ním pustiti do křížku. Trvalo to dlouhá léta, než dosáhla převahy, a odpůrce není mrtev ještě ani dnes.
Paní Eddyová to udělala právě naopak. Nezaváděla nových institucí, napadla však jednu ze stávajících státních institucí. Světský stát nařídil jako ochranu proti onemocnění injekce infekční látky, a jako léčivé prostředky lahvičky medicin a chirurgické operace, podávané a prováděné státem uznanými lékaři a chirurgy; každá žena, která ponechá dítě nebo nemocného, za něž jest odpovědna, bez lékařského ošetření, je přísně trestána pro hrubou nedbalost. Některé stáry nevpouštějí neočkovaných lidí na své území. Paní Eddyová obnovila praksi předepsanou svatým Janem v Novém zákoně, a učila své žáky, aby se vystříhali lahviček a injekcí. Nato světská vláda okamžitě vypověděla válku křesťanské vědě a začala pronásledovati ty, kdož v jejím jméně uzdravovali.
Tento případ je zajímavý, poněvadž je dokladem toho, jak nové církve někdy uchvátí světskou vládu zapíráním své církevní povahy. Spor mezi paní Eddyovou a světskými vládami byl vlastně sporem mezi církví křesťanské vědy a novou církví Jennerovy[ii] a Pasteurovy vědy, která má světskou vládu v kapse právě tak, jako měla římská církev Karla Velikého. Je to současně také dokladem, že všechny církve rády zavádějí jisté obřady pro přijímání dětí i dospělých vyznavačů. Židé předpisují chirurgickou operaci, na štěstí lehkou a neškodnou. Křesťanské církve předpisují křest vodou a pomazání olejem: také docela neškodné. Nemluvňata proti obřadu hlučně protestují, ježto však ho ani nepředvídají, ani si na něj později nevzpomínají, nevede se jím proto hůře. Ale injekce moderních církví, vyznávajících Vědu — církví to se seznamy zázraků a životopisy svatých, s obětmi a proroctvími, církví, pronásledujících nemilosrdně jinověrce, vyhrožujících neposlušným strašnými morovými ranami a hroznými mukami, osobujících si držení klíčů k pozemskému životu i smrti a pro svá badání žádajících osvobození ode všech mravních zákonů a pro svou klinickou praksi úplnou neodpovědnost — tyto injekce daleko předstihují aspirace doznaných kněží a proroků, jsou nebezpečné a někdy i příčinou smrti. A právě pro tuto přestrojenou církev se dnes fanaticky pronásleduje. Je velmi malé nebezpečí, že britský parlament bude pronásledovati někoho v Kristově jménu, a není vůbec nebezpečí, že to bude na západě činiti ve jménu Mohamedově; avšak ve jménu Jennerově pronásledoval lidi krutě po celé století. Je velmi vážné nebezpečí, že tak, jako už nyní pronásleduje vojáky, bude pronásledovat všechno obyvatelstvo ve jménu Pasteurově, jehož obraz je již na poštovních známkách radikálně světské (domněle) Francouzské republiky. Na nejširší třídě elegantního Londýna. jsme postavili strašidelnou bronzovou sochu slavného stoupence Pasteurova, chirurga lorda Listera, o němž se bude — až přejde věk víry ve vědecké zázraky — pravděpodobně mluviti jako o veleknězi, jenž zaměnil svěcenou vodu a olej kyselinou karbolovou, jakožto kouzelným prostředkem na jitřící se rány. Jeho metody nejsou již v nemocnicích v módě a jako teoretik je zastaralý, když však roku 1927 bylo oslavováno sté výročí jeho narození, ukazovaly legendy o jeho zázracích, vypravované ve všech novinách s bezmeznou vírou a neznalostí technické stránky věci, že ve skutečnosti byl uctíván jako světec.
Prosím, všimněte si na tomto příkladě, jak může historie klamati. Stálé vznikání nových církví dohánělo vždy světské vlády, aby vydávaly a prováděly zákony o svém poměru k nim. Neboť, ačkoli některé z nich jsou natolik rozumné a slušné, že je možno nechati je na pokoji, jiné pak příliš silně zastoupené v parlamentě a mezi voličstvem, než aby bylo lze vměšovati se bez nepříjemných následků do jejich záležitostí — je mnoho církví, o nichž jste jakživa ani neslyšela, které opovrhují zákony o osobní slušnosti a porušují pravidla o pokrevní příbuznosti do té míry, že kdyby jich úřady nepotlačily, lid by je lynčoval. K jejich trestání byly zřízeny zvláštní tribunály, jako inkvisice a Hvězdná dvorana. Ale poněvadž to nebyly vskutku světské tribunály, nýbrž vlastně nástroje konkurenčních církví, bylo jejich moci zneužíváno a noví proroci a jejich stoupenci byli potlačováni nebo trestáni nikoli jako rušitelé světského zákona, nýbrž jako kacíři, to jest jako odpadlíci od oné církve, která si získala vliv nad světskou vládou — v případě inkvisice jako odpadlíci od římské církve, v případě Hvězdné dvorany od anglikánské církve.
Obtíž je, víte, v tom, že ačkoli církve a státy stále mezi sebou soupeří o vládní moc, přece se státy nevyprošťují z církevních sítí, neboť členové světských parlamentů a kabinetů jsou všichni vespolek církevníky toho nebo onoho druhu. V Anglii je tento zmatek charakterisován faktem, že biskupové anglikánské církve mají virilní hlas v horní sněmovně, kdežto duchovní jsou zásadně vyloučeni z dolní sněmovny. Parlamenty soupeří s církvemi, přes to však se stávají jejich nástrojem, takže spor mezi nimi se točí hlavně kolem otázky: zda smějí církve uplatnovati svou moc přímo a povolávati světské rámě pouze k bezpodmínečnému prosazování svých rozhodnutí — či zda mají církve býti pouhou složkou parlamentu, jako každá jiná skupina občanů, a konečná rozhodnutí přenechati státu. Je-li však některá církev tak mocná, že prosadí, aby příslušnost k ní byla podmínkou pro vstup do parlamentu, nastoupení trůnu, uvázání se v úřad soudcovský nebo zaměstnání ve veřejně službě a svobodných povoláních, pak bude tato církev — ne-li teoreticky, aspoň prakticky — silnější, než kdyby jako theokracie ovládala světský stát samostatně. Takové moci opravdu dosáhla anglikánská církev, zhroutila se však, protože Angličané nechtěli zůstat anglikány. Utíkali z anglikánské církve na všechny strany a tvořili svobodné církve. Jedna z nich, jménem Společnost přátel (zvaná běžně kvakeři), šla ve svém zavrhování anglikánského církevnictví tak daleko, že pranýřovala kněze jako podvodníky, prohlásila modlitbu za urážení Boha (obraceti se k Bohu slovy Jiného člověka) a kostely za klinkárny. A přece tato společnost přežila všechno zuřivé pronásledování pouhou silou charakterů a stala se jednou z nejváženějších, politicky nejvlivnějších náboženských sil v zemi. Když pak už nebylo možno vylučovati volné církve i nadále z parlamentu a když nebylo možno přiměti anglikánskou církev, aby některé z nich povolila zvláštní výsadu, nezbylo nic jiného, než připustiti do parlamentu každého, kdo byl křesťanským deistou jakéhokoliv vyznání. Až dosud se vývoj zastavil před židy a atheisty. Ale židé si brzy vymohli přístup a nakonec slavný atheista, Charles Bradlaugh, prolomil poslední dveře do dolní sněmovny, když ji donutil, aby přijala místo deistické přísahy jinou stvrzovací formuli, která umožnila atheistům, aby před nastoupením mandátu nepřísahali křivě. Dnes jsme si zvykli na židovské ministerské předsedy a nevíme, zda naši arijští ministerští předsedové jsou atheisty či věřícími křesťany, protože nám ani nenapadne se jich na to ptáti. Jedině král je ještě zavázán korunovační přísahou zavrhovati církev, ke které náleží mnoho jeho poddaných, ačkoli musí vydržovati ji i mnoho jiných církví, některé dokonce nekřesťanské, v oněch částech Říše, kde by jinak církve vůbec nebylo.
Jakmile mají přístup do parlamentu všechny církve, včetně atheistických (neboť s přísně evangelického nebo fundamentálního stanoviska positivistické společnosti, etické společnosti, agnostikové, materialisté, přívrženci Darwinova přirozeného výběru, hlasatelé tvořivého vývoje, ba i pantheisté — jsou všichni nevěřící a atheisté), nejsou náboženské obřady nadále slučitelny s našimi institucemi, protože žádná církev nedá souhlasu k tomu, aby byly zákonně povinné jiné obřady, než její vlastní. Parlament je tudíž nucen postarati se o čistě civilní formality jako náhradu za náboženské obřady pro pojmenování dětí, sňatek a odklízení mrtvol. Dnes Vás civilní matrikář oddá a pojmenuje Vaše dítě se stejnou právní účinností jako arcibiskup nebo kardinál; umře-li někdo v rodině, můžete tělo dát zpopelnit za libovolných obřadů nebo vůbec bez obřadů, až na úmrtní záznam, když předtím autorisovaný lékař vydal potvrzení o příčině smrti.
Poněvadž mimo to nemusíme dnes — nechceme-li — platit ani církevních dávek, dospěli jsme k takové situaci, že po celý život nejsme zákonem nuceni (nejsme-li ovšem majiteli půdy) platiti byť i jen jeden penny nějakému knězi, účastniti se nějaké bohoslužby, nebo se vůbec starati o náboženství v běžném slova smyslu. Ovšem s nátlakem veřejného mínění nebo zaměstnavatelů a majitelů půdy má se to — jak víme — docela jinak, nyní však se nám jedná pouze o státní nátlak. Od toho všeho jsme tedy osvobozeni; před námi však vystává nová víra, zvaná věda, která je dnes katoličtější (neboť obsáhla celý svět), než se kdy podařilo kterékoli doznané církvi. Tato víra žádá — a v některých zemích také již prosadila — povinné očkováni dětí, vojáků a přistěhovalců, povinnou kastraci úchylných dospělých občanů, povinné odloučení a dohled nad duševně méněcennými, povinná zdravotní opatření v našich domech, povinné hygienické zakládáni a stavění měst a jiná donucovací opatření podle rozkazu lékařů a mužů vědy, o nichž se starým církvím ani nezdálo. V Anglii jsme stále ještě příliš v zajetí starých metod, než abychom v tomto směru šli příliš daleko ať v dobrém či špatném smyslu. Ale záleží-li Vám na tom, abyste věděla, co dovedou parlamenty, když přestanou věřit povídání staromodních kněží a věnují svou celou vrozenou dětinskou důvěřivost vyznavačům vědy — pak si prostudujte sbírky zákonů zákonodárných sborů jednotlivých amerických Států, republik s králem, jimiž jsou naše dominia, a mladých demokracií Jižní Ameriky a východní Evropy. Až proletariát jménem Volnosti a Rovnosti dobude všech států, uslyšíme možná volání, že lékařské badání (nazývající se vědou) je větším tyranem než kdy bylo náboženství.
Nuže, stará náboženství byla v době svého rozkvětu (to jest: když byla v rukou svých nejlepších vyznavačů) proto tak mocná, poněvadž v nich bylo mnoho kladného a mnoho útěchy pro lidi, kteří by byli nesnesli krutosti přírody bez nějakého vysvětlení smyslu života, ujišťujícího je, že nakonec přece jen zvítězí spravedlnost a milosrdenství. Na tom se zakládá rovněž moc vědy, neboť také věda v dobách svého největšího rozmachu prokazovala a prokazuje nesmírné dobro, a ve svém nejvyšším rozletu dává životu smysl, plný povzbuzení, radosti a hluboké vroucnosti. Můžete být velmi zaujata otázkou, které vysvětlení je správné, zda staré nebo nové. Ale díváte-li se na ni objektivně, musíte nechati stranou problém absolutní pravdy a prostě konstatovati i přijmouti fakt, že národ se skládá především z poměrně malého počtu náboženských nebo vědeckých horlivců, pak z ohromné spousty lidí, kteří si tím vůbec nelámou hlavy (neboť jejich jedinou představou o náboženství a morálce je dělati vše, co dělají jiní lidé jejich třídy), a konečně z dosti značného počtu vlažných. V jistém smyslu jsou rozhodující skupinou lhostejní, protože jim může býti v dětství vštípena jakákoli víra, kdežto věřící i nevěřící samostatní myslitelé se raději nechají upálit za živa, než by se podřídili víře, vnucené jim jinou autoritou, než jejich svědomím. Právě pro tato vštěpování, vytvářející druhou přirozenost člověka (kterou jsme probírali v předešlé kapitole), je stát na štíru s církvemi (ačli ovšem není jimi ovládán).
Proberme jeden nebo dva typické příklady. Hlásá-li jakákoli skupina dospělých lidí — ať si říká církev nebo jinak — starou nauku o zmrtvýchvstání těl v den posledního soudu všeho lidstva, není pravděpodobno, že jí v tom bude magistrát lidnatého města brániti. Kdyby však nějaká sekta, církev nebo osoba vedena přežitkem dětinské představy, že tělo může být uchováno ke zmrtvýchvstání uložením do bedny a zakopáním do země, kdežto zpopelniti je za dvě hodiny v krematoriu znamená zmrtvýchvstání znemožniti — hlásala a praktikovala pochovávání mrtvých uvnitř města, je na bíle dni, že by magistrát nejen toho učení nepřipustil ve svých školách, přihlédl by však také k tomu, aby dětem bylo ve škole vštěpováno, že pohřeb žehem je v městě správným způsobem odstraňování mrtvol, a zabránil by násilím pochovávání uvnitř města, ať by s tím zbožní rodičové souhlasili či nikoli.
Kdyby nějaká církev byla přesvědčena, že zvířata na rozdíl od lidí nemají duše, a že byla stvořena k užitku lidstva a nikoli k vůli sobě samým, a učila, že tedy zvířata nemají práv a ženy a mužové vůči nim žádných povinností, bude tento článek její víry vyloučen ze škol a její členové budou světskou mocí stíháni pro týrání zvířat.
Kdyby jiná církev chtěla zříditi jatky, kde by zvířata byla zabíjena poměrně krutým způsobem, místo aby byla porážena poražeči v obecních jatkách, nebude jí dovoleno prováděti to nebo učiti děti, že je to správné — nebude-li ovšem míti tolik voličů, aby v tom směru ovlivnila obecní zastupitelstvo. Odeprou-li její členové jísti maso ze zvířat lidmi zabitých, budou nuceni přejíti — jako já — k vegetariánství.
Až vyvstane otázka — a to se jistě stane dříve nebo později — zda mají býti naše katedrály vyhrazeny kázání jediné církve, nebude rozřešena za předpokladu, že některá z církví má monopol na náboženskou pravdu. Dnes je tato otázka urovnána za předpokladu doby Alžbětiny, totiž, že anglikánské bohoslužby musí býti vhod každému. Je zcela dobře možno, že kdyby byly anglikánské bohoslužby očištěny od sektářských pověr hrubšího rázu a proměněny v obřad, neobsahující nic urážlivého pro nikoho, kdo si žádá útěchy nebo povzbuzení náboženským obřadem, mohl by stát vyhraditi katedrály této bohoslužebné formě, s podmínkou, že jako nyní, budou budovy většinu dne volně přístupny soukromé meditaci a modlitbám. (Možná, že Vám není známo, že každá židovka, mohamedánka, agnostička, žena kteréhokoli vyznání nebo bez vyznání smí — pro povznesení ducha — mezi bohoslužbami denně prodlévati v našich katedrálách.) Zavésti do katedrál obřady všech církví je fysicky nemožno. Prodati je podle kapitalistických zásad tomu, kdo dá nejvíc, aby si s nimi dělal, co mu libo, je pro stát mravní nemožností, ačkoli církev ta dělala dosti často. Udělati z nich jednoduše historické památky, jako ze Stonehenge, a vybírati vstupné, jako dělá anglikánská církev na některých chrámových kůrech, zničilo by jejich cenu pro toho, kdo nemůže konati pobožnost bez pomoci obřadů.
Je tu také ruský systém, při němž stát zabere formálně jmění státní církve a jinak nechá věci při starém, ovšem s tím zajímavým rozdílem, že státníci a úředníci, místo aby, jako v Anglii, vystupovali v roli nábožných příslušníků církve (ať už upřímně či nikoli), napomínají slavnostně lid, že celý ten krám je pověreční maškaráda, která je má udržovací v poníženém otroctví, otravujíc je jako opiem sliby posmrtné blaženosti, budou-li jen snášeti nouzi a otroctví trpělivě až do své smrti. Ale tento způsob nestačí na delší dobu. Je to jen způsob, jakým vítězný proletariát reaguje na dřívější nesvatou alianci církve s jeho bývalými utiskovateli. Je to pouhý antiklerikalismus. Až zmizí klerikalismus v té formě, v jaké ho známe, a církve se budou moci udržeti jen jako lidové církve a nikoli jako ideologická bašta kapitalismu, pak zmizí také antiklerikální reakce. Ruská vláda dobře ví, že čistě negativní poměr k náboženství je politickou nemožností. A proto učí děti nové víře, zvané marxismus, o němž za okamžik řeknu více. I v prvém výbuchu rozhořčení byly sověty snášelivější, než jsme byli my v hodině naší vzpoury. My jsme církev otevřeně oloupili o všechno jmění a rozdělili kořist majitelům půdy. Teprve po delší době jsme chladnokrevně uřízli hlavu svému arcibiskupovi. Zajisté, sověty daly ruskému arcibiskupovi naprosto jasně najevo, že neodhodlá-li se uznati fakt revoluce a ukázati se sovětů poslušen právě tak jako cara, bude zastřelen. Ale když se k tomu — velmi rozumně a správně — odhodlal, byl propuštěn a podle všeho vykonává nyní svůj úřad patriarchy daleko svobodněji, než arcibiskup z Canterbury.
Až potud jsem pojednával objektivně o církvích a nikoli subjektivně o náboženství. Staré pořekadlo praví: »Čím blíže k církví, tím dále od Boha.« Ale musíme překročiti tyto hranice alespoň jedním nebo dvěma odstavci. Jedině životné náboženství může dodati ženě odvahy, aby překonala hrůzu před jakýmkoli velkým sociálním převratem a aby klidně snesla vyříznutí mrtvých náboženství a mrtvých částí náboženství, což je tak nutné, jako vytržení odumřelého nebo zkaženého zubu. Všechna odvaha je náboženské povahy. Bez náboženství jsme zbabělci. Mužové se specialisovali pro válčení a lov, kdežto ženy, jakožto rodičky dětí, musely býti chráněny před těmito nebezpečími. Proto si mužové zvyklí dívati se na válečnou zuřivost a závodění v sportovních výkonech jako na náhradu za odvahu a vštípili tento klam do jisté míry i ženám. Ale ženy, i když papouškují po mužích hloupé řeči o slávě, vědí instinktivně, že lidské společnosti nežijí zabíjením a pohrdáním smrtí, nýbrž tvořením života a pěstěním života k nejvyšším cílům. Když Ibsen pravil, že naděje světa je v ženách a dělnictvu, nebyl ani citlivůstkářem, ani demagogem. Dočtla-li jste tuto knihu až sem (a jestliže jste lehkomyslně nepřeskakovala), musila jste zjistiti, že vím právě tak dobře jako Ibsen nebo jako Vy, že ženy nejsou andělé. V mnohých ohledech jsou stejně pošetilé jako muži; jejich úkolem však bylo věnovati se životu, kdežto úkolem mužů bylo věnovati se smrti. To způsobuje podstatný rozdíl mezi mužským a ženským náboženstvím. Ženy byly nuceny žíti v strachu, kdežto mužové byli nuceni k srdnatosti. Ženským hrdinstvím jest opatrovat a chránit život, mužským hrdinstvím ničit jej a čestně umírat. Avšak krvelační hrdinové bývají často opovrženíhodnými zbabělci vůči novým myšlenkám a přímo lenochy, když se na nich žádá přemýšlení. Jejich hrdinství je politicky zhoubné a bezúčelné. Poněvadž vědí instinktivně, že kdyby přemýšleli o svých činech, snad by se k nim ani neodhodlali, bojí se mysliti. A proto musí hrdinka mysliti za ně, často dokonce tolik, že nemá kdy mysliti na sebe. Potřebuje více odvahy než muž, nikoli méně, a tu jí musí dát víra, o které lze přemýšleti, aniž by přestala být uvěřitelnou.
Dovolte tedy, abych předpokládal, že máte náboženství a že nejdůležitější otázkou, kterou vznášíte na socialismus, jest otázka, zda se zachová nepřátelsky vůči tomuto náboženství. Odpověď je zcela snadná. Udá-li Vaše náboženství, aby důchody byly nerovné, pak je bude socialismus ze všech sil potírati, aby je sprovodil se světa, a bude s Vámi zacházeti velmi podobně, jako zacházela vláda Britské Indie roku 1830 s Thugy (sektou škrtičů). Je-li Vaše náboženství slučitelno s rovností důchodů, není ani nejmenší příčiny k obavě, že socialistická vláda bude s ním nebo s Vámi jednati o něco hůře, než každá jiná vláda, a zajisté Vás při tom ještě ochrání před soukromou persekucí hrozbami vyhozením z práce, jíž jste vydána dnes, jste-li zaměstnána u nějakého pobožnůstkáře.
Ale je jedno nebezpečí, proti němuž musíte být na stráži. Je možno, že socialismus nebude hlásán jako dalekosáhlá hospodářská reforma, nýbrž jako nová církev, založená novým prorokem na novém zjevení boží vůle. Dnes jest opravdu hlásán tímto způsobem. Nechť Vás nemate skutečnost, že misionáři církevního socialismu neužívají slova Bůh, nenazývají svou organisaci církví a neozdobují místností svých schůzí zvony. Kážou o nevyhnutelné, konečné, absolutní kategorii světového řádu, v níž budou vyrovnány všechny protiklady dřívějších a méně dokonalejších kategorií. Nemluví (leda posměšně) o Duchu svatém nebo Utěšiteli, avšak hlásají Hegelovu dialektiku. Jejich prorok se nejmenuje Ježíš, Mohamed, Luther, Augustin, Dominik, Joseph Smith mladší, Mary Baker-Glover-Eddyová jmenuje se Karel Marx. Neříkají si katolická církev, nýbrž Třetí internacionála. Jejich metafysická literatura začíná s německými filosofy Hegelem a Feuerbachem, a vrcholí v Marxově mistrovském literárním díle Das Kapital, označovaném též biblí pracující třídy, inspirovanou, neomylnou, vševědoucí. Dvě z jejich dogmat si odporují právě tak očividně, jako prvé dva odstavce 27. článku anglikánského vyznání víry. Prvým je dogma, že vývoj kapitalismu k socialismu je předurčen, z čehož plyne, že stačí posadit se a čekat, až se to stane. To jest jejich parafráze dogmatu o spasení vírou. Druhým je dogma, že tento vývoj musí být uskutečněn revolucí, která zřídí diktaturu proletariátu. To jest jejich parafráze dogmatu o spasení skutky.
Ruská revoluce byla úspěšná, protože byla vedena marxistickými fanatiky. Ale její potomní omyly mají tutéž příčinu. Jako příručka praktického vládnutí je marxismus nejen bezcenný, nýbrž i zhoubný. Nezná bližšího vymezení socialismu, než jako Hegelovy kategorie, v níž budou všechny protiklady kapitalismu vyrovnány, a politická moc přejde na proletariát. Němci a Skotové od Clydu nacházejí v takových kategoriích duchovní útěchu, Angličance jsou však nesrozumitelné a protivné; samy o sobě by nikoho — ať Angličana, Skota nebo Němce — neuschopnily k řízení ani boudy s ústřicemi na pět minut, natož moderního státu, což Lenin ostatně brzy seznal a upřímně vyřkl.
Ale Lenin a jeho nástupci nebyli s to odděliti jimi založený nový ruský národní stát od této nově ruské mezinárodní (to jest katolické) církve — podobně jako nedovedl náš Jindřich II. nebo onen císař, jenž musil putovat do Canossy, odděliti anglický stát a středověké císařství od církve římské. Nikdo dnes nemůže předvídati, zda ruská politika bude v případě nějaké krise určována sověty se světských a národních hledisek, nebo Třetí internacionálou s marxistických hledisek. Jsme vůči sovětům v podobném postavení, v jakém byla královna Alžběta vůči Filipovi Španělskému: byla zcela ochotna jednati s ním jako se světským králem, ale nikoli jako se zástupcem katolické theokracie. V Rusku bude stát dříve nebo později nucen zlomiti světskou moc marxistické církve a vzíti jí politiku z rukou, právě tak, jako britský a jiné protestantské státy zlomily světskou moc římské církve, následovány v tom mnohem drastičtěji francouzským a italským státem. Až do té doby však církev Marxova, Třetí internacionála, natropí právě tolik mrzutostí, jako dříve papežové. Bude je tropiti ve jménu komunismu a socialismu; odporovati jí budou nejen kapitalisté, nýbrž i komunisté a socialisté, kteří vědí, že komunismus a socialismus jsou záležitosti, jež má vyříditi stát a nikoli církve. Král Jan nebyl méně křesťanem než papež, když pravil, že žádný italský kněz nebude vybírati desátek a poplatky v jeho državách. Právě tak zůstanou vůdcové naší dělnické strany přesvědčenými socialisty a komunisty, i když nebudou trpěti žádné zahraniční nebo domácí vměšování Třetí internacionály, nebo když neuznají božství Marxova.
Leč pro své protestantské odmítání autority nové marxistické církve nesmíme zapomenouti, že není-li možno použíti marxistické bible jako příručky parlamentní taktiky, lze říci totéž o onom velmi revolučním dokumentu — evangeliích. Proto neházíme evangelií do kamen, ani si proto nemyslíme, že kazatel kázání na hoře nám nemá co říci. Stejně nesmíme spáliti Das Kapital a dáti do klatby Marxe jako bezcenného spisovatele, jehož by nikdo neměl čísti. Marx nezískal své velké pověsti pro nic za nic; byl velmi velkým učitelem. Z lidí, kteří se ještě nenaučili jeho lekcím, bývají nejnebezpečnější státníci. Ale ti, kdož se od něho opravdu něčemu naučili, místo aby ho jen slepě uctívali jako neomylného proroka, nejsou marxisty, právě tak jako Marx nebyl marxistou. Já sám jsem byl obrácen k socialismu čtením Kapitálu. A ačkoli jsem od té doby ztrávil hodně času poukazováním na Marxovy chyby v teoretické ekonomii, na jeho úplný nedostatek zkušenosti v odpovědném spravování veřejných záležitostí a na to, jak při bližším přihlédnutí jest jeho schematické vylíčení proletariátu nebo buržoasie nepodobno kterékoli dělnici z masa a kostí nebo skutečně majetné dámě — přece můžete každého, kdo mluví opovržlivě o Karlu Marxovi, klidně odbýti buď jako domýšlivce, jenž ho nikdy nečetl, nebo jako člověka nechápajícího nic z Marxovy vysoké duševní úrovně. Nehlasujte pro takového člověka. Ale nehlasujte ani pro marxistického fanatika, leč že narazíte na mladého nebo bystrého, jenž po krátkých zkušenostech vyroste z marxismu, jako z něj vyrostl Lenin. Marxismus — stejně jako mormonismus, fašismus, imperialismus, a — kromě socialismu a kapitalismu — vlastně všechny směry, které by rády byly katolickými (to jest všeobecnými), je v podstatě signálem k theokracii. Ovšemže jak socialismus, tak kapitalismus se činí všemožně, aby byly uznány za ztělesnění Bohem stanoveného světového řádu, tlak skutečností však působí příliš mocně proti takovým aspiracím. Nakonec jsou oba nuceny představiti se jako čistě světské prostředky k dosažení lidského štěstí, doporučujíce jako tajemství obecného blahobytu: socialismus — rovnost důchodů, a kapitalismus — soukromé vlastnictví a svobodu smluv.
[i] Tak se podle svého sídla nazýval obávaný trestní soud ve Westminsteru, zrušený roku 1641. (Pozn. překl.)
[ii] Anglický lékař (zemřel 1898), proslavený badáním o tyfósních onemocněních. (Pozn. překl.)