Pojednání o člověku

Předmluva

Otázek, před kterými stojíme je příliš mnoho. Mnoho je i těch, kteří na ně hledají odpovědí. A přece tím otazníků neubývá, ale přibývá. Je to přirozené?

Pravděpodobně ano.

Ale kontrařád, který člověk vnáší svou existencí do přírody, a který je zpětně základem jeho existence, je založen na schopnosti z mnohého vyhledávat hlavní a podstatné. Co je podstatným dnes? A co hlavním? Hlavním a podstatným pro člověka.

Dějiny, tento lidský proud, se převalily zemskou přírodou jako potopa. Mnozí vidí, že lidstvu samému hrozí v jejích vlnách utonutí. Je i toto přirozené?

Přírodě je to lhostejné, neboť je širší a nekonečná. Člověk je konečný. Je konečný i jeho vývoj? Jsme na jeho počátku? Nebo na jeho konci? Co je člověk?

Žijeme ve změti minulého, přítomného a budoucího. Rodíme se obklopeni a umíráme sami. Otloukáme a rozbíjíme si hlavy o mříže, které většinou nevidíme, a drtíme svá srdce vlastníma rukama. Vzrušuje nás smrt psa a bloumáme vybledlýma očima na umírajícího člověka. Jsme velice mocní a zcela bezmocní. Velice vědomí a zcela bezvědomí. Objekt naší pozornosti stačí jen nepatrně pootočit, abychom ho už neznali. Zrcadlo nás odráží s optickými odchylkami, a zrcadlo poznání není také rovné a věrné: to že jsme my?

Ale: nevíme skutečné? A všichni? Vždy i mnozí se hlásí k vědomému vědomí hodně sebevědomě. Vědí? Víme?

Vyzkoušejme to: předhoďme jim kost a sledujme co nejchladněji: za prvé, intenzitu jejich hladu po poznání; za druhé, schopnost pozřít sousto; za třetí, co z toho vyjde.

Zkušební otázka zní: je komunistické společenské uspořádání extrapolací vývojových trendů kapitalistického společenského uspořádání? Je-li - proč. Není-li, proč. Ale bez vatových frází, kterými se vystýlá propast mezi přítomným a budoucím. Protože - pozor právě na tyto fráze. Jakmile na ně stoupne reálná lidská noha, propast se rozevírá. Podaří se zadržet ty, kteří se o závod ženou k těmto svým propastem?

Lidské vědomí se úchvatným způsobem materializuje do předmětného světa věcí. Ale človíčku - co člověk?

Ta otázka se nám vrací. Byla na počátku našich úvah ve své zcela konkrétně historické podobě. Pozorovaný a sebezrcadlený objekt měl původně výraznou tvář maloměšťáka. Pravda, modifikovaného maloměšťáka; ale přece. Za ní se dají odkrývat vrstvy. Je to cesta, na které lze zbloudit jako na každé cestě, trvá-li už deset let. Lidskou tvář bylo třeba nazírat mnohýma očima, aby výsledek nebyl opět jen nazíravý. Děkuji očím umělců, fyziků, slévačů, otců, hlavně otců a matek, a synů, novinářů, historiků, filosofů, ekonomů, kritiků, politiků, tlachalů, lékařů, očím zdravých a nemocných, děkuji slepcům, domovníkům, prostitutkám a mravokárcům, policajtům a lotrům, lidem moudrým a hlupcům, přátelům i nepřátelům, že mi předali části svých pohledů.

Snažil jsem se je pokorně přetvořit v nový užitečný celek.

Jan Smíšek
V Praze v únoru 1967


"Mezi námi byla jedna žena, nová lékařka, bývalá žákyně Varesova. Začala křičet, dostala nervový záchvat. Museli ji odvést. ...
Na ni se Varese před operací usmál. Ostatní mi později řekli, že jsou do sebe trochu zamilovaní. Na universitě se o tom mluví. Vidíte, snášela statečně celý hrozný začátek, krev, zářez do kůže, skalp, dírkování lebky a rány kladívkem. Ani nemrkla. Ale jak nám sama řekla, nesnesla, člověče, pohled na mozek, na živý, necudný, nahý mozek. ...
Ten pohled prostě nesnesla. Rozumíte? Zavalila ji hrůza, jako mne - víc než mne, já znám Varese málo, kdežto ona jej miluje... Rozumíte?"

VERCORS