Je-li minulost nekonečná a budoucnost rovněž nekonečná, pak bod, který označuje na této nekonečné přímce času současnost, je někde uprostřed. Tak podle klaunského paradoxu Voskovce a Wericha platí, že vždycky žijeme někde ve středu věků, ve středověku. Tak se také klaunské paradoxy osvědčují jako paradoxy filosofické a klaun jako vlastní bratr filosofův.
Současnost jakožto časový bod neexistuje. Čeština zvukomalebně napovídá, že jde o svod více nebo mnoha časových elementů, které mohou, ale také nemusí být v příčinné vazbě. Tak tomu také skutečně bylo. Pojem času v kosmu neplatí, je to specificky lidská kategorie, odvozená z místních, opakujících se podmínek lidské existence. Je to kategorie podmiňující myslitelsky filosofii dějin, a dějiny myslitelsky i objektivně podmiňují lidství. Všechen uplynulý a sebeuvědoměný čas podmiňuje ve svých příčinných vazbách současné podoby lidství; to je nejméně půlstoletí minulé a prožité, a nejméně půlstoletí budoucí, tak či onak tušené, a tedy v těchto předtuchách a zvycích rovněž prožívané.
Minulé současnosti se liší od soudobé současnosti především tím, že do této naší současnosti jsou velmi rychle vtahovány všechny časové elementy kolik jich na světě právě je, a jsou svazovány do tvrdého, neoklamatelného uzlu příčinné závislosti.
Přísně historicky vzato, současné lidstvo ještě neexistuje. Existují větší a menší skupiny lidí a jejich skupinových pospolitostí, které se z různých, časově většinou nesouměřitelných rovin srážejí, vzdalují, pozorují a opět srážejí. Současný lidský svět je dějištěm těchto nekonečně rozmanitých srážek, konfliktů a rozporů, v kterých hlavní masy lidské energie jsou vývojově od sebe vzdáleny většinou asi století, ale někdy i dvacet tisíc let. Často ještě prehistorický člověk se sráží s obrněnými nositeli zájmů nejztechnicizovanější společnosti; anebo barbarství, vybavené nejmodernější technikou, se sráží s vyspělou lidskou kulturou, na jejíž úroveň se ještě odporující ztechnicizovaná pospolitost zdaleka nedostala. Tak konflikt minulého a budoucího nemá jen svou vnější tvář, ale stejně tak je rozporný niterně: nejsou od sebe vzdáleny jen skupiny a pospolitosti lidí, jejichž dějinný čas je různý, ale právě tak, a často ještě dramatičtěji, jsou od sebe vzdáleny jednotlivé vývojové elementy jedné a téže lidské jednotky.
Současnost je pak ne více a ne méně než konfliktním dějištěm těchto časově a vývojově různých elementů, jejichž zákonem je vzájemná disharmonie. Cílem je tu harmonie, vývojová konformita, nebo (možno-li to tak říci) jednota všech časů. Dosažení takového cíle je pak koncem všech časů, je koncem všech současností, protože je jejich naplněním cestou uspokojení a sebeuspokojení všech přirozených a umělých, všech "daných" i vykonstruovaných smyslů. Je koncem - za předpokladu, že na dějiště časů nevstoupí nové rušivé elementy tak neagresivní, aby jejich vstupem nebylo zničeno vše, a do té míry agresivní, aby byly schopny stimulovat další vývoj a vytvářet nová vztahová pole současnosti.
Metodologicky vzato z toho vyplývá řada otázek, z nichž některým věnujeme pozornost v této práci.