Nelze než vyjít z předpokladu: člověk žije a vyvíjí se tím, čím sám sebe přesahuje. Výchova ke konformismu je podmínkou adaptace do podmínek, které jsou. Směřování k nonkonformismu je podmínkou možností adaptace do podmínek, které budou. Bez první formy přizpůsobení by nebylo současnosti člověka, bez druhé jeho budoucnosti. Životem omezeným na současnost bez vývojové možnosti by člověk už jen dožíval svou minulost.
V přírodě, která má svůj řád věcí a v řádu věcí jejich vývoj, která je determinantou sama sobě, nemají podobné úvahy místa. Tak tomu bylo v lidské přírodě ještě devatenáctého století. Marxismus odhalil tento determinovaný řád a už tím se postavil celým svým obsahem proti němu. Jeho výzva — totiž realizovat revoluční přeměnu v souladu s přírodně historickými zákony — byla už tím současně výzvou vymknout se z moci a sil těchto přírodně historických zákonů. Do hry vstoupila nová síla — síla poznání, a její přítomnost v daném řádu věcí se zvěčnila jako přítomnost cizorodého elementu, který nutně narušil stav dané harmonie přírody, i stav harmonie vytvořené mezi přírodou a dějinami za rezolutně převládajícího protektorátu přírody nad člověkem. Marxismus nepřišel s novými argumenty proti božskému chápání přírody jakožto člověku nadřazené božsky harmonické síle. Marxismus jenom shrnul to, co bylo přírodními a historickými vědami učiněno a činěno, a jménem této syntézy vyslovil rozsudek nad člověkem, který právě vstupoval do věku své plnoprávnosti a sebeodpovědnosti. Výzva k činu, která byla formulována nikoliv jako vzpoura proti některé dílčí pravdě přírodně historického pořádku, ale která přes výzvu k sociální revoluci mířila ke vzpouře proti všem silám diktujícím člověku poslušnou dobytčí podřízenost přírodě i sobě samému — tato výzva byla sama činem, kterým člověk — zrozenec, vlastními zuby přeťal pupeční šňůru vážící ho ještě k lůnu přírody.
Řád tím byl definitivně a odkrytě narušen, protože tím vznikl nový řád uvnitř daného řádu širšího, řád lidský uvnitř řádu přírody. První se má k druhému jako narušitel, druhý se má k prvnímu jako despota. Bůh, který fiktivně v roli tohoto despoty žil a nelítostně oponoval, padl tímto aktem mrtev k zemi a musel být znovu — aspoň těmi, kteří bez něho žít nemohli a nemohou — vzkříšen, znovu stvořen, jako znovustvořený stvořitel. Ale to bylo jen odlehčení pro vědomí části, která nesnese pohled do propastně prázdného prostoru kosmu. Celek stojí sám, tváří v tvář této ničivě vybuchující prázdnotě, která ztratila svou rozšafnou božskou tvář, která má svůj řád, harmonii vznikání a zanikání, života a smrti. A na cestu tu bylo člověku dáno přesvědčení, že vše je poznatelné, ale nekonečné, že tedy poznatelné je vždycky nepoznatelným, a nejen naopak. Že tedy od přírody se lze odpoutávat, ale nikdy se od ní nelze odpoutat; že ji lze narušovat, ale nikdy zcela rozrušit. Tak se lidstvo vydalo na cestu za svou nesmrtelností, což pro drtivou většinu jeho příslušníků mělo bezprostředně za následek, že se dali na užívání toho nejokamžitějšího. Osvobodivše se, spoutali se jak nikdy předtím.
A přece — právě toto je cesta, po které bylo nutno vykročit, protože žádné jiné cesty nebylo. Člověk, aby mohl začít experimentovat se svými vlastními stvořitelskými silami, musel se nejprve nechat stvořit tím, čím měl determinované být. Jinak by se ani nemohl s odporem odvrátit od takto vzniklého svého obrazu prostě proto, že by ho nebylo. Být něčím, znamená nejprve být ničím, být silným znamená nejprve poznat svou vlastní slabost. Být tvůrcem nového řádu znamená předchozí zkušenost s neexistencí řádu. Být subjektem znamená pochopit co je to objekt, a vědomě přetvářet předpokládá poznat cesty objektivace subjektu a zesubjektivizování objektu.
Člověk nemůže stranit přírodě pokud ho příroda ničí. Jen v pohádkách fandí antilopy lvům. Přitakat přírodě lze. Ale člověk může stranit přírodě jen v té míře, v jaké je silnější než ona, jen v té míře, v jaké je ona závislá na něm, a ne naopak. A přece je dáno, že se ze zákonitostí přírody nikdy zcela nevymaní. Ta jeho část, která jí podléhá, jí bude tak či onak podléhat vždycky. Právě proto je tak důležité, aby člověk postavil proti přírodě v úsilí o nový stav rovnováhy mezi sebou a přírodou ony své elementární částí, jejichž pohybové vývojové zákonitosti jsou jeho dílem; aby tyto své elementární části rozmnožoval, zušlechťoval a posiloval a vrhal je do boje o sebe sama. Může v tom mnoho, i když nikdy nemůže vše.
Boj s přírodou se tak ze své vnější existenciální sféry posouvá převážně (nebo aspoň pro tento vývojový čas převážně) do vnitřní existenciální sféry přírody člověka. Rozhodující částí projektu boje člověka s přírodou se stává projekt člověka samého.
Je-li pravdivý, nebo aspoň dočasně použitelný náš předpoklad pojmového určení a vyjádření soudobého člověka, předpoklad jeho další neredukovatelnosti, a předpoklad jeho vzájemné dialektické vazby, pak z toho pro možnosti autoprojekce člověka vyplývají některé základní závěry:
Základní impulsy k základním životním změnám přicházejí z biologické sféry existujícího člověka. Ta je objektivizována jakožto taková a v ní se konec konců objektivizuje každá proměna, která probíhá v kterékoliv ostatní lidské sféře. Biologickou sférou je člověk v přímé vazbě na ostatní nelidský svět a přírodu. Z ní čerpá korelační a kontrolní impulsy i o veškeré ostatní své vlastní činnosti, protože pokud neohrožuje prostřednictvím přírody jeho činnost člověka samého, je činností možnou. Jde jen o to, aby zpětná vazba od nejsubtilnějších, nejlidštějších, forem jeho činnosti k přírodním podmínkám a elementům jeho života a zpět, byla co nejrychlejší a nejobjektivnější — jako rozhodující subjektivní záruka univerzální existence člověka.
Tak funkce této obecné kontroly existenční oprávněnosti člověka je funkcí v pravém slova smyslu sebezáchovnou.
Kontrolovat se dá ale až “hotová věc”, kontrola je dodatečným aktem procesu, na jehož počátku stojí projekt. Projekt člověka vzniká jako abstrakce ze sumy impulsů, které je člověk v dané chvíli schopen pochopit a do projekčního záměru syntetizovat. Tyto impulsy procházejí složitou sítí vztahů, sfér a činností existujícího člověka — tedy sférami, které jsou více lidskými než přírodními, kterými na sebe berou lidskou podobu, polidšťují se: prostřednictvím sféry kulturní se socializují, prostřednictvím sféry sociální se individualizují a dostávají se do kontaktu s lidskou jedinečnosti — s jedinečným člověkem. Ten dává v sobě vystupovat střídavě nebo současně svým kvalitám průměrného člověka — v případě, že už existuje vžitý názor na řešení, počínání, prostě norma — nebo člověka jedinečného — v případě, že se dotýká skutečnosti dříve neexistující, rozporu, na jehož řešení není, už není nebo ještě není hotová formule návodu jednání, norma.
Existující svět, vztahy, kvality i rozpory se tak reprodukují prostřednictvím existujícího průměru, kterému se člověk někdy vědomě, někdy nevědomky snaží přiblížit co nejtěsněji až do rozmezí uznávané normy.
Nový svět, nové vztahy, nové kvality, i nové rozpory se reprodukují prostřednictvím existujícího jedinečného; tady vznikají nové, nebo už zapomenuté způsoby chování a jednání, kterými jedinečný člověk jedinečným způsobem reaguje na novou danost. Jen tento jeden jediný člověk má a poznává první pravdu: při řídkém výskytu — nebo jedinečném výskytu — situace a jejího řešení, zůstávají tato poznání součástí jedinečnosti jeho života. Jakožto pravda jedinečná je neabstrahovatelná, je ji možno popsat, ale (teoreticky) nemá smyslu ji předávat dál. Protože ale nikdy není předem dáno, která z poznaných pravd je jedinečná a nereprodukovatelná, a která je počátkem návazného výskytu, později statisticky zachytitelného a reprodukovatelného, má lidský smysl každá pravda a každá zkušenost, která byla poznána a učiněna — a to nejen pro předpokládaného jedince v jeho jedinečné podobě, ale i pro ostatního člověka a jeho lidskou pospolitost.
Sumarizováním a střetáním jedinečných pravd a zkušeností (a to dělá především umění) vzniká lidský projekt, který má tolik rovin, v kolika rovinách existuje člověk od své formy jedinečné, přes lidské sociality, až po lidské univerzum. Projekt vzniká jako abstrakce mnoha těchto pravd a zkušeností, tuto abstrakci (lépe touto abstrakcí! se) člověk vrhá zpět do života v zájmu svého sebezachování a rozvoje, nechává ji, podle povahy věcí a své existenční situace procházet dimenzemi své existence — socialitou, kulturou, individualitou, formami svého průměru — až po konflikt s přírodou. Tak, jak se dialektika této činnosti zpětně obráží v jeho existující jedinečnosti, dosahuje či nedosahuje svého cíle, konkretizuje se: konkrétní člověk se tak vyjevuje jako realizovaná vlastní abstrakce, konkrétní člověk je realizovanou mírou výchozí abstrakce. Polarita abstraktního a konkrétního je tedy pro nás vlastní polaritou projekce člověka pro člověka, člověka pro lidi, člověka pro přírodu, přírody pro člověka atd. Je to základní dimenze “filosofie praxe”.
Je to hlavní a rozhodující nástroj člověka v boji nejen o své zachování, ale i v boji o své “věčné” zachování, které má smysl potud, pokud je schopno vývojových proměn, pohybu, objevování — činu. Revoluce!
Aby to člověk dokázal, musí chtě nechtě do boje o tuto svoji věčnost vrhat s rozmyslem, plánem, vědomě právě a především to, čím sám sebe na daném vývojovém stupni přesahuje.
Jeho jedinečné a jeho univerzální se tak dostává relací projektu a na něm založené praxe do živého napětí jeho boje o život.
* * *
Není kosmických fanfár, které by stvořitelské dílo člověka velebily a oslavovaly. Je to všechno daleko prostší: může-li, anebo není-li příliš unaven, obvykle si člověk při práci píská.
Ale všimněte si: je v tom rytmus.
Odkud, kudy, a až kam nás to vlastně rytmus a puls, puls a rytmus, provází? Prosím vás, nevíte proč?