Především neuškodí si uvědomit, že Marxova výchozí formulace dvojího pojetí potřeby byla ze začátku silně pod vlivem utopického socialismu a později silně pod vlivem ekonomie. Jedna jednostrannost si tu logikou věci vynucovala druhou jednostrannost. Prvky socializace společnosti zrcadlící se v tehdejší společnosti spíše jako předobraz než jako obraz procesu, spíše jako fata morgana nohama vzhůru než jako společenská realita, přivodily více stav geniálního sebepoznání mladého Marxe než poznání skutečnosti.
Přesto ale historický moment, v kterém byla budoucnost zahlédnuta, aby se o půl století později zcela utopila v marasmu kapitalistické skutečnosti, byl mimořádně výhodný a svým významem strategický: dvojí pojetí potřeby tak platí — dokonce důsledněji, než si to mohl mladý Marx představit.
Logika poznaného a logika společenského vývoje se kryje víc než je zdravé pro osud samotného člověka. Obecná míra poznání se naplňuje skutečností zcela důsledně, zatímco konkrétní poznání prvků komunismu, které mladý Marx s takovou láskou a vášní vítal, se zvrací často ve svůj opak: tak proces společenskosti komunistických řemeslníků, který původně vznikl jako prostředek a později se z něj vyvinula potřeba společenskosti, mohl stejně tak dobře směřovat k naplnění revolučních cílů — nejenom konkrétně revolučních, ale i obecně humanizačních revolučních cílů — jako k jejich minutí a k předčasné degeneraci v nové — důsledněji společenské! — formě společenství spolkařských žvanilů a hospodářských povalečů, de fakto ještě více se navzájem lidsky vzdalujících, v čím větších společenstvích žijí.
Podobně psychologie se stala podstatně víc vědou, která už téměř neabstrahuje svou vědní vznešenost od předmětného jsoucna průmyslu a lidské každodennosti: naopak. Ponořila se do ní a stvořila se vědou, která je nepostradatelným nástrojem vládců a mocných a zištných a nejzištnějších, pokud nejsou nepokrytými hlupáky, a pokud musí o své postavení s masou lidí bojovat. Psychologický proces zjišťování potřeb člověka, procesů jejich utváření, provokování a urychleného vyprazdňování — se stal vůbec jedním z nejvýznamnějších nástrojů vládnutí v “moderní společnosti”. Ovladatelným se člověk stává nikoliv z vnějška, nikoliv vnějším násilím, ale z vnitřku, soustředěnými formami násilí, jeho lidská vůle po lidské potřebě není lámána, ale přetvářena v nevůli, to je ve vůli po náhražce potřeby, a teprve jako taková je dokonale manipulovatelná.
Odbočení, které jsme si tu pro ilustraci dovolili, není argumentací proti Marxovi — právě naopak. Chce ale aspoň naznačit, že lze vědecky obecně předvídat i když je nesmírně těžká konkrétní argumentace těchto obecných předpovědí, že konkrétním se ještě nestává rozbor vědeckým. Tak v obecné podobě Marxovo dvojí pojetí pojmu potřeby platí dodnes; současnými autory je často zaměňováno. Nejde jen o vadu terminologickou.
“Hrubá”, “primitivní”, ekonomická potřeba ekonomického, zbožního člověka naplňuje opět jen potřebu tohoto typu člověka: je abstraktní, a pokud je reprodukčního charakteru, reprodukuje tento typ lidské abstrakce. Na dané dějinné úrovni zbožní společnosti prostupují všechny potřeby tímto dějinným předpokladem, kde jsou “očišťovány” od člověčiny, odhumanizovávány a abstrahovány do svých fabricky abstraktních, průměrných podob, a potom teprve člověku předkládány bez chuti a bez zápachů, které by snad na nich zanechal pot a práce produkujícího pracovníka. I když výrobek stále ještě většinou vyrábějí lidé, přesto nemá výrobce, v nejlepším případě má výrobní značku — za kterou se hygienicky skrývá nejproměnější skupinové číslo, jakým jen může být fabrika. V tomto “hygienickém” stavu odlidštění si neponechává lidského zhola nic, kromě užitné, ale především směnné hodnoty: mizí jméno vynálezce, vědce, dělníka — pokud se právě neukáže výhodným učinit z některého z nich reklamní boom, když snad výrobek sám o sobě právě netáhne. Je příznačné pro současný stav procesu ujednocování světové kultury, že význam si ponechávají národní značky — nikoliv jako znamení skutečné hodnoty, ale především jako vnější projev významu preferenčního zdůraznění významu nacionální formy lidského sebeuvědomění soudobého člověka.
Lidská potřeba člověka jakožto člověka nikdy zcela neuhasla: byla ubíjena, otupována, podbízena “lákavějšími” náhražkami, slisována, znásilňována svými zbožně ekonomickými deformitami, vztahy, modifikacemi, postihována směnnými kritérii a procesy — ale přesto zůstala zcela neubita. Vytlačována z oblastí života společenského člověka, biologického člověka, decimována i v oblastech života nejvíce lidských, v oblastech kulturních vztahů a forem života, ustupovala do průměrem nepostižitelných oblastí jedinečného lidského projevu a utváření jedinečných lidských představ a potřeb — a odtud se cudně vracela do kulturního, biologického, společenského —, a přes konkrétní i do “zakázaných” oblastí abstraktního.
Tato lidská potřeba nebude nikdy zcela naplněna: je v její povaze, že je nenaplnitelná, ale naplňovatelná. Proto její vazba na jedinečné lidství je zákon; směr přes konkrétní vyjádření všech již učiněných nebo teprve v budoucnu učiněných určení člověka je směrem k jejímu naplňování. Abstraktní lidské hodnoty jsou tu potud hodnotami, pokud zajišťují zpětnou nezvratnost již dosaženého stavu vývoje člověka, a pokud — současně — umožňují vývojový proces směrem k dalšímu a všestrannějšímu naplňování potřeby člověka pro člověka, potřeby člověka jakožto člověka.
Mnohost dimenzí, v kterých se člověk rozvíjí, je nezanedbatelná. A i když vývojově snad nikde nekončí, neznamená to, že nemá být prováděn soustavný pokus o její klasifikační třídění, vyjádření a určení. Má to význam jak z hlediska filosofického — určení a vyjádření smyslu života člověka, a tou cestou i cílů člověka —, antropologického, sociologického, existenciálního: hledisko klasifikace lidských potřeb a procesu jejich naplňování je dnes převážně zahrnuto do hlediska existenciálního. Průměrná potřeba se tak vyjevuje jako přibližně totožná s “hrubým”, “primitivním” ekonomickým pojetím potřeby, jak o ní psal Marx. Proces jejího odlidštění, který probíhá, je překonatelný tím, že bude důsledně dokonán až po samu mez tvůrčího lidského stvořitelského aktu. Člověk se musí nechat vytlačit ze svého konkubinátu se strojem — a přenechat tak přírodním silám, aby ony naplňovaly jeho “hrubou”, “primitivní” potřebu. Člověku pak má zůstat právo utvářet nikoliv výrobek, ale přírodní síly k tomu, aby vyráběly, aby naplňovaly “primitivní”, “hrubé” potřeby člověka. Vztah, který tu a takto nastává mezi člověkem a přírodou, je naturalizovaným vztahem člověka a přírody, je základem lidské přirozenosti a přírodnosti v její nové, vyšší vývojové formě. Touto cestou má člověk možnost navázat přímý, obecně vzato nezprostředkovaný vztah s přírodou a jejími silami.
Naturální hrubá ekonomická potřeba je tak nově polidštěna v samém základě své kvality. Neklamným znakem jejího plného zlidštění je, pro koho — ne tedy už jenom jak — je produkt produkován: smyslem je, aby byl produkován co nejkonkrétněji konkrétním člověkem pro konkrétního člověka — aby odpovídal jako konkrétní naplnění konkrétní potřebě.
Krotká fantazie soudobých fantastických a utopických literatur tento výrobní vztah už dost dobře zná: velkovýrobní možnosti, fundované odpovídající mírou vědy a oproštěné od člověka až po jeho vlastní tvůrčí čin jsou využity ne směrem k člověku v jeho průměrné velikostní třídě, ale směrem k člověku konkrétnímu. Tento konkrétní člověk, včetně svých vnějších jedinečných měr se stává mírou výrobku, jehož obecný výrobní postup je mechanickým výrobním postupem, ale jehož kalibrem a dovolenou tolerancí je skutečný, živý člověk. Chcete-li, novou výrobou na míru, bez proradných podmínek směny, se teprve naturalizuje v přírodní hmotě naturel materiální potřeby člověka jako lidská potřeba.
Dostat se nad mechanismus jednou zplozené výrobní síly není a nebude lehké, a nikdy nebude lehké se nad ní udržet.
Schopnost této vlády člověka nad svými “hrubými, ekonomickými potřebami — i v jejich polidštěné podobě — je dána stoupající mírou schopnosti realizovat a rozvíjet své přímé, nezprostředkovatelné lidské potřeby, potřeby člověka jakožto člověka, v celé jejich všestrannosti, rozpornosti, jednotě a harmonii.
Napětí, které tady vzniká rozvojem určité lidské dimenze, pro jejíž rozvoj “už uzrál čas”, musí být vzápětí provázeno rozvojem oné dimenze, jejíž stagnace nebo zpomalení růstu v poměru k rozvíjející se dimenzi vyvolává disharmonii totality a tak signalizuje nebezpečí. Metodika, která zajistí více méně přesné registrování těchto disharmonických stavů a zlokalizuje místa kritických pnutí, je pro příští osud lidské společnosti a člověka právě tak důležitá, jako rozvoj výrobně produkčních schopností člověka a společnosti. Svým způsobem dokonce důležitější.
Organizovat lidskou společnost jako výrobní sílu je prostředkem, ale není cílem, právě tak jako práce není smyslem života, ale opět jen jeho prostředkem. Funkcionální teorie, které na to zapomenou a do svých funkčních stimulů uloží apel na zjednostranění nebo regresivní pozvířečtění člověka, musí se nakonec vyjevit jako reakční a antihumánní. Mechanisticko-funkcionální pojetí společnosti jako výrobního celku je platné potud, pokud toto společenství výroby je automatizovatelné člověkem a bez člověka, tedy pokud se “výrobní společnost” přenese vně lidské společnosti, člověkem řízena, kontrolována a stimulována jeho lidskými potřebami, ale nepodmaňující si člověka zpětně jako svou potřebu.
Realizační společenské možnosti člověka jsou ovšem obrovité; ale neméně obrovitá je snaha a síla člověka, který se chce vymanit z otroctví věcí a ze zotročení ve vztahu funkce. Hlad, který ho k tomu žene, není jenom hladem po věcném a směnitelném bohatství, ale je to především hlad “jako takový”. “Míra potřeb” je skutečně ohrožena, ale vzít toto ohrožení jako stimul příštího společenského pokroku a učinit z něho rozhodující stimul vzájemného, mezilidského funkcionálního společenského uspořádání znamená totéž, jako co nejrychleji, co nejbezpečněji hnát lidstvo pokrokovými metodami po cestě k jeho konečné katastrofě, protože ke svému konečnému odlidštění. Tato “absolutní Amerika”, třeba báječně fungující, produkující a se reprodukující, jakmile by se měla stát totálním světem lidí, by přivodila stav všeobecného znelidštění, proti kterému je soudobá Amerika rajskou zahradou, protože saje svou mízu nejen z bídy vlastního lidu (jeho jedné pětiny), ale především z bídy “třetího světa”.
A přesto své funkcionální společenské vyjádření musí soudobá společnost — to je společnost rané fáze vědeckotechnické revoluce — nalézt: musí v něm být zapojen soudobý člověk jako produkční síla i jako produkční jednotka. Ale jde o nalezení přechodného typu organizace společenských funkcí, v nichž má být člověk ještě prozatím hrubě stimulován, ale tak, aby z hlediska jeho perspektivního vývoje mohl být postupně vylučitelný za hranice této funkcionální soustavy, kde se péče o něj ujmou ony vědy, které ve svém celku jsou rozhodující výrobní silou, ale jejichž hlavním smyslem a konečným cílem není výroba, ale člověk a jeho rozvoj — ve vztahu k sobě a ve vztahu k ostatním lidem. Tak se naplňuje obsahový rozdíl mezi potřebou ekonomickou a potřebou lidskou, v závislosti na rozvoji všech, i ještě nevyjevených dimenzích člověka.
Snaha po jejich postižení, popř. i po jejich formálně matematickém vyjádření, není totožná s jejich “využitkováním” z hlediska výroby nebo ovladatelnosti mocenskými manipulátory. Právě naopak! Mocenské mechanismy musí a mohou být formálně matematicky zmapovány, vytaženy na světlo, a za veřejného přihlížení všech využity pro člověka. Je to jedna z konkrétních forem přerodu sebe sama, které se člověk ve svém vývoji nemůže vyhnout.
Projekce komunismu se tak vyjevuje jako přímá projekce člověka samotného. Ne jaký řád má být stvořen pro člověka, ale jaký člověk si napříště bude schopen utvářet své lidské řády.