Práce tato v podstatě věnována jest odůvodnění názorů, které podepsaný rozvinul v přípise ke sjezdu německé sociálně demokratické strany, shromážděnému ve Stuttgartě od 3. do 8. října 1898.
Přípis ten zněl:
"Názory tlumočené mnou v řadě "problémů socialismu" přišly opětně na přetřes v časopisech i schůzích sociálně-demokratických a byl vysloven požadavek, aby sjezd německé sociálně demokratické strany o názorech těch se vyslovil. Pro případ, že se tak stane a sjezd strany požadavku vyhoví, podávám toto vysvětlení.
Usnesení schůze, byť i sebe výše stála, nemůže mne samozřejmě zviklati v názorech mých, kterých jsem nabyl zkoumaje společenské jevy. Co jsem napsal v "Neue Zeit", jest výron mého přesvědčení, od kterého abych se v kterémkoli podstatném bodě uchýlil, příčiny nevidím.
Avšak jest rovněž samozřejmo, že usnesení sjezdu strany mi nicméně lhostejno býti nemůže. A proto lze pochopiti, jestliže především pociťuji potřebu, abych se ohradil proti klamnému výkladu svých vývodů a proti mylným důsledkům z nich vyvozovaným. Poněvadž je mi znemožněno, abych sám se na kongres dostavil, činím to tímto písemným sdělením.
Bylo s jisté strany tvrzeno, že praktický důsledek mých úvah jest zřeknutí a dobývání politické moci politicky a hospodářsky organisovaným proletariátem.
To však jest výklad zcela libovolný, jemuž rozhodně upírám správnosti.
Vystoupil jsem naproti názoru, že stojíme před brzkým shroucením měšťácké společnosti a že sociální demokracie má určovati taktiku svou vyhlídkou na takto se blížící velikou sociální katastrofu, po případě že na ní má taktiku svou činiti závislou. A na tom v plném rozsahu trvám.
Přívrženci této katastrofní theorie opírají se v podstatě o vývody "Komunistického manifestu". V každém směru neprávem.
Rozpoznání, jež činí "Komunistický manifest" o vývoji moderní společnosti, bylo správné, pokud označovalo obecné tendence tohoto vývoje. Předznačení to však mýlilo se v různých zvláštních důsledcích, především v odhadu času, kterého vývoj bude vyžadovati. To také bez výhrady uznáno bylo Bedřichem Engelsem, spolutvůrcem "manifestu" v předmluvě ke "Třídním bojům ve Francii". Jest na bíledni, kdyžtě hospodářský vývoj daleko větší doby vyžadoval, než bylo předpokládáno, že přijímal také způsoby, musil vésti k útvarům, které v "Komunistickém manifestě" nebyly a nemohly býti předvídány.
Přiostření společenských poměrů nenastalo tak, jak je "Manifest" líčí. Jest nejen neužitečno, nýbrž také největší pošetilostí před sebou to zakrývati. Počet majetných nezmenšil se, nýbrž zvětšil. Obrovské rozmnožení společenského bohatství provázeno jest nikoliv stenčujícím se počtem kapitalistických velmožů, nýbrž rostoucím počtem kapitalistů všech stupňů. Střední vrstvy mění svou povahu, avšak nemizí se společenského řebříku.
Soustředění výroby ještě ani dnes neuskutečňuje se v průmyslu průměrně se stejnou silou a rychlostí. Ve velikém počtu výrobních oborů sice opravňuje soustředění to všechny předpovědi socialistické kritiky, ale v jiných oborech zůstává soustředění to daleko za předpověďmi. Ještě pomaleji postupuje proces soustředění v zemědělství. Živnostenská statistika vykazuje kromobyčejně stupňované rozčlenění podniků; a žádná z tříd nemá chuti, aby vymizela. Značné změny ve vnitřním zařízení podniků a jejich vzájemných vztazích, nemohou tuto skutečnost zastříti.
Politicky zříme výsadu kapitalistické buržoasie ve všech pokročilých zemích ustupovati krok za krokem demokratickým zřízením. Pak jejich vlivem a puzena jsouc vždy mocněji se k životu hlásícím hnutím dělnickým, vzepjala se naproti vykořisťovatelským tendencím kapitálu společenská protiakce, která sice dnes ještě velmi nesměle a tápavě postupuje, ale přece jen tu jest a vždy více oborů hospodářského životu svému vlivu podmaňuje. Továrenské zákonodárství, demokratisace obecních správ a rozšíření jejich pracovního působiště, osvobození odborových i společenstevních organisací ode všech zákonných obtíží, zřetel na dělnické organisace při všech pracích veřejnými úřady zadávaných vyznačují tento stupeň vývoje. Že lze v Německu ještě mysliti na poutání odborných organisací neznačí vyspělost, nýbrž opozdilost jeho politického vývoje.
Čím více však lidoví politická zřízení moderních národů, tím více tenčí se nutnosti a příležitosti velkých politických katastrof. Kdo trvá na theorii katastrof, musí se snažiti, vývoj zde vyznačený dle možnosti potírati a zadržovati, jak to ostatně důslední zastanci této theorie také dříve činili. Znamená však dobytí politické moci proletářstvem toliko dobytí této moci politickou katastrofou? Znamená to výlučné uchvácení a užití státní mocí proletářstvem naproti celému neproletářskému světu?
Kdo k tomu přisvědčuje, tomu budiž zde dvojí připomenuto. Roku 1872 prohlásili Marx a Engels v předmluvě k novému vydání "Komunistického manifestu", že pařížská komuna poskytla důkaz toho, že "dělnická třída nemůže hotový státní stroj prostě převzíti a jej pro vlastní účely uvésti v pohyb". A r. 1895 Bedřich Engels v předmluvě ke "Třídním bojům" obšírně dovodil, že čas politických překotů, čas "revolucí, provedených malými vědomými menšinami v čele nevědomých mass" dnes již jest ten tam, že srážka velikých rozměrů s vojskem, byla by prostředek k tomu, aby stálý vzrůst sociální demokracie byl zadržán, ano i na chvíli zpět vržen - zkrátka, že sociální demokracii "da1eko lépe se daří při zákonných prostředcích, než při nezákonných a při převratu". A proto označuje za nejbližší úkol strany "udržovati bezpřetržitý vzrůst hlasů" - po případě "zdlouhavou propagandu parlamentní činnosti".
Tak Engels, který, jak jeho početní příklady ukazují, přece vždy rychlost rozvoje ještě něco přeceňoval. Bude-li lze říci o něm, že se zřekl dobytí politické moci třídou dělnickou, protože chtěl se vyvarovati tomu, aby stálý vzrůst sociální demokracie, zajištěný zákonnou propagandou, nebyl přerušen politickou katastrofou?
Jestliže nikoli, jestliže vývody jeho budou podepsány, pak nebude lze rozumně také nijak pozastavovati se nad tím, když se prohlásí, že, co sociální demokracie ještě do daleké budoucnosti činiti má, jest, místo spekulace na veliký rozvrat "třídu dělnickou politicky organisovati a k demokracii vychovávati a bojovati za všechny opravy ve státě, které jsou způsobily k tomu, aby dělnickou třídu pozdvihly a ostatní celek v duchu demokracie přetvořily".
To jest, co jsem řekl v článku, jemuž se odporuje, a na čem také ještě nyní v celém dosahu trvám. Pro naši otázku zůstává to na rovni s větami Engelsovými, neboť demokracie značí pokaždé tolik vlády dělnické, kolik je s to, aby podle své intelektuelní zralosti a stupně hospodářského vývoje vůbec vykonala. Ostatně Engels odvolává se na uvedeném místě ještě výslovně na to, že již "Komunistický manifest" "prohlásil vybojování demokracie za jeden z prvních a nejdůležitějších úkolů zápasícího proletariátu".
Zkrátka, Engels jest do té míry přesvědčen o přežilosti taktiky ke katastrofám zahrocené, že za potřebnou pokládá její revisi i v zemích románských, kde jest pro ni tradice mnohem příznivější než v Německu. "Změnily-li se podmínky pro válku mezinárodní, změnily se neméně pro boj třídní," píše. Zapomnělo se již na to?
Nikdo nepochyboval o nutnosti, vybojovati demokracii pro třídu dělnickou. Oč byl spor, jest theorie sřícení se, a otázka, zda při nastávajícím hospodářském vývoji Německa a při daném stupni zralosti jeho dělnické třídy ve městech i na venkově záležeti může sociální demokracii na nějaké náhlé katastrofě. Na tuto otázku odpověděl jsem záporně a odpovídám záporně dosud, protože po mém názoru ve stálém postupu v před spočívá větší záruka trvalého úspěchu než v možnostech, kterých skýtá nějaká katastrofa.
A protože jsem pevně přesvědčen, že se důležité epochy ve vývoji národů nedají přeskočiti, proto kladu největší váhu na nejbližší úkoly sociální demokracie, na zápas o politická práva dělnictva, na politické sesilování dělnictva ve městě a obci, o prospěchy jejich třídy, jakož i na díla hospodářské organisace dělnictva. V tom smyslu napsal jsem svého času větu, že jest mi hnutí vším - to, co se obecně zove konečným cílem socialismu, ničím, a v tom smyslu podepisuji větu tu ještě dnes. I kdyby slovem "obecně" nebylo již řečeno, že této větě rozuměti jest jen podmínečně, bylo přece na bíledni, že věta ta nemohla vyjadřovati lhostejnost ve příčině konečného provedení socialistických zásad, nýbrž jen lhostejnost, lépe snad řečeno bezstarostnost v tom směru, jak věci konečně se mají utvářiti. Na budoucnosti neměl jsem nikdy zájmu, jenž by byl vybočoval ze všeobecných zásad, a nemohl jsem také dočísti nikdy žádného obrazu budoucnosti. Úkolům přítomnosti a nejbližší budoucnosti platí mé myšlení i usilování, a jen pokud tyto úkoly vykazují směr nejúčelnějšího konání po této stránce, zajímají mne výhledy z mezí těchto vybočující.
Dobytí politické moci třídou dělnickou, vyvlastnění kapitalistů, nejsou samy o sobě konečným cílem, nýbrž jen prostředkem k provedení určitých cílů a snah. Jako takové jsou požadavky programu sociálně-demokratického, a nikdo jich nepopírá. O okolnostech, které provázeti budou jejich provedení, nelze ničeho říkati předem, lze toliko zápasiti za jejich uskutečnění. K dobytí politické moci patří však politická práva, a nejdůležitější otázkou taktickou, kterou sociální demokracie má právě řešiti, zdá se mi býti otázka nej1epší cesty, směřující k rozšíření politických a živnostenských práv německého dělnictva. Pokud nebude na tuto otázku uspokojivě odpovězeno, potud zdůrazňování ostatních otázek zůstalo by konec konců jen deklamací."
Na toto prohlášení navázána krátká polemika mezi mnou a Karlem Kautským, do které také zasáhl Viktor Adler ve vídeňské "Arbeiterzeitung". Polemika tato pohnula mne ke druhému prohlášení, které otištěno bylo ve "Vorwärts ze dne 23. října 1898 a ze kterého buďtež zde uvedeny tyto kusy:
Karlem Kautským a Viktorem Adlerem vysloveno bylo v odpověděch jejich na můj článek: "Dobytí politické moci", otištěný ve "Vorwärts", mínění, které mi již dříve písemně oznámili, že jest žádoucno, aby stanovisko mé, rozvinuté v "Problémech socialismu" ve formě knihy, soustavně bylo podáno. Vzpíral jsem se až dosud radě těchto přátel, protože jsem byl toho názoru (kterého jsem také ještě nyní), že tendence těchto článků spočívá vůbec ve všeobecné vývojové čáře sociální demokracie. Poněvadž však oni radu tu nyní veřejně opětovali a stejné přání vysloveno bylo také různými jinými přáteli, odhodlal jsem se vyhověti těmto podnětům a rozvinouti soustavně své pojetí o cíli a úkolech sociální demokracie ve zvláštním spise...
Adler a také druzí pozastavovali se nad tím, že jsem s vývojem demokratických zřízení připouštěl možnost zmírnění třídních bojů, a nyní, že v tom hledím na poměry toliko anglickými brejlemi. Tomu však není tak. I kdybychom předpokládali, že nyní pozbyla platnosti věta: "země vyvinutější představuje pro zemi méně vyvinutou obraz její vlastní budoucnosti", a kdybychom plný brali zřetel na všechny růzností, jevící se mezi vývojem pevninským a vývojem anglickým, kteréžto různosti také mně ovšem nejsou zcela nepovědomy, tedy přece jen názor můj opírá se o zjevy na pevnině, které ovšem lze ve víru boje na chvíli přehlédnouti, kterých však nelze trvale zneuznati. Zříme, že všude v zemích pokročilejších třídní zápas nabývá mírnějších způsobů, a byl by to málo nadějný výhled do budoucnosti, kdyby tomu mělo býti jinak. Rozumí se samo sebou, že obecný chod vývoje nevylučuje občasných kroků nazpět, avšak představíme-li si, jaké na př. stanovisko dnes v samém Německu zaujímá stále větší část měšťáckého obecenstva oproti stávkám, kolik stávek také tam dnes, docela jinak, rozuměji se projednává, než ještě před deseti a dvaceti lety, pak zajisté nelze upříti, že jest zaznamenati zde pokrok. I když tím není řečeno - abych mluvil s Marxem - "že zítra stanou se divy", tedy přece jen takto po mém názoru ukazuje se hnutí socialistickému nadějnější cesta než theorií katastrofní, a není třeba činiti přítrž ani nadšení ani energii jejích bojovníků. Toho mi zajisté Adler popírati nebude.
Byly doby, kdy by pojetí mnou vyjádřené bývalo narazilo na odpor ve straně. Je-li tomu dnes jinak, pak v tom zřím toliko pochopitelnou reakci proti jistým zjevům dne, které v těchto denních zjevech zaniknou a učiní místo pro návrat k tomu poznání, že s přírostem demokratických zřízení lidštější způsob nazírání, který si v našem ostatním sociálním životě pomalu, ale jistě razí cestu, nenastaví se ani před značnějšími zápasy třídními, nýbrž vytvoří rovněž pro jejich vyřizování mírnější formy. Hlasovacími lístky, demonstracemi a podobnými prostředky nátlaku vynucujeme dnes opravy, na které by bývalo před sto lety potřebí krvavých revolucí.
V Londýně, dne 20. října 1898."
V duchu těchto vývodů sepsána jest tato práce.
Jsem si veskrze vědom toho, že práce ta odchyluje se v různých důležitých bodech od názorů, jak v theorii zastávány byly Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem, - muži, jejichž spisy měly největší vliv na mé socialistické smýšlení a z nichž jeden, Bedřich Engels, mne netoliko až do své smrtí uznával za hodna svého osobního přátelství, nýbrž mně také svým posledním pořízením ještě za hrob osvědčil důkaz své veliké důvěry. Toto odchýlení ve způsobu pojetí nedatuje se ovšem teprve od nedávna, nýbrž jest plodem dlouholetého vnitřního boje, o němž mám v rukou důkaz, že Bedřichu Engelsovi nebyl tajemstvím, jakož vůbec musím Engelsa rozhodně vzíti v ochranu proti tomu, že by býval tak omezeným, aby požadoval od svých přátel bezpodmínečné přitakání k jeho názorům. Ostatně bude lze z vylíčeného seznati, proč až posud dle možnosti uvaroval jsem se toho, abych vylíčení svých odchylných názorů nedal formu kritiky nauky Marxovy-Engelsovy. Také bylo lze až posud snáze se toho uvarovati, kdyžtě se zřetelem na praktické otázky, o které při tom jde, Marx a Engels sami během času názory své podrobili závažným obměnám.
Nyní však jest tomu jinak. Jest mi nyní vésti polemiku se socialisty, kteří zrovna jako já vyšli ze školy Marxovy-Engelsovy, a naproti těm nucen jsem, chci-li své názory obhájiti, poukázati na body, ve kterých se mi zdá, že nauka Marxova-Engelsova hlavně jest na omylu anebo se pohybuje v odporech.
Nevyhnul jsem se tomuto úkolu, avšak z udaných již osobních důvodů nebyl to pro mne snadný úkol. Vyznávám to veřejně, aby čtenář ve váhavé, těžkopádné formě první kapitoly nehledal snad nejistoty ve věci. Co jsem napsal, při tom stojím ve vší rozhodnosti. Avšak nezvítězil jsem vždycky nad sebou tak, abych volil tu formu a ty důvody, kterými by myšlénky mé byly nejostřeji vyjádřeny. V té příčině zůstává moje práce velice pozadu za mnohými, s jiné strany uveřejněnými pracemi o témže předmětě. Některé věci, jichž jsem v prvních oddílech opominul, dodatečně jsem přičinil v závěrečné kapitole. Dále pak, poněvadž se vydání spisu poněkud zpozdilo, přičiněny byly v kapitole o společenstvech některé dodatky, při kterých nebylo lze zplna vyhnouti se opakování.
Jinak nechť spis mluví sám za sebe. Nejsem tak dětinský, abych očekával, že spis rázem obrátí ty, kteří vystoupili proti mým předchozím pojednáním, ani nejsem dosti pošetilý, abych požadoval, aby ti, kdo zásadně stojí na témž stanovisku jako já, podepsali vše, co jsem ve spise řekl. V skutku jest nejpovážlivější stránkou spisu, že pojímá v sebe příliš mnoho. Jakmile bylo mi mluviti o úkolech přítomnosti, musil jsem, nechtěl-li jsem se utápěti ve všeobecnostech, pevně se postaviti v každé jednotlivé otázce, o kterých i mezi jinak stejně smýšlejícími nevyhnutelně panují různosti v míněních. A přece kázala mi ekonomie spisu, abych se také zde omezil na zdůraznění několika hlavních bodů, abych více naznačoval než dokazoval. Ostatně nezáleží ani na tom, aby se mnou ve všech jednotlivých otázkách bylo souhlaseno. Na čem mi záleží, co tvoří hlavní účel tohoto spisu, jest, aby potíráním zbytků utopistického způsobu myšlení v socialistické theorii jak realistický tak také idealistický živel ve hnutí socialistickém rovnoměrně byl posílen.
V Londýně, v lednu 1899.
Ed. Bernstein.