KAPITOLA 2
ODSTRAŇOVÁNÍ NEROVNOSTÍ

Cílem naší knihy je popsat soubor principů a ekonomických mechanismů, které mimo jiných přínosů zamezí vzniku nerovností, jež jsme popsali v předchozí kapitole. Jsme přesvědčeni, že nerovnosti způsobené kapitalistickým vykořisťováním zaměstnanců a nezaměstnaností lze účinně odstranit. Jsme přesvědčeni, že by odstranění těchto nerovností mezi ekonomicky aktivním obyvatelstvem vytvořilo příznivé politické podmínky pro odstranění mnoha ekonomických omezení, kterými strádají starší lidé. Myslíme si, že postupné rozvíjení nových forem komunální rodiny může do značné míry odstranit nerovnost mezi pohlavími. Myslíme si také, že ačkoli mohou existovat určité zbytkové ekonomické nerovnosti související s rozdíly ve schopnostech nebo vzdělání, lze je snížit na pouhý zlomek toho, čím jsou dnes.

Ekonomické principy těchto opatření nejsou nové. Pocházejí z raných dnů socialismu na začátku 19. století a v jistém smyslu sahají až ke klasickým ekonomům raného kapitalismu, Adamu Smithovi a Davidu Ricardovi. Základní myšlenkou je, že spravedlivou společnost lze vytvořit pouze na základě principu, podle něhož ti, kdo pracují, mají nárok na celý výtěžek své práce. To byl po dlouhou dobu nejvýraznější a nejpopulárnější socialistický princip. Usiloval o nápravu vykořisťování pracujících tím, že jim přiznával právo dostat ve formě denní mzdy nazpátek vše, co za tento den vynaložili ve formě svého úsilí a času. Souběžně s tím platil druhý princip: pouze práce je legitimním zdrojem příjmu.

To vylučovalo všechny zdroje příjmu jako je renta, dividenda nebo úrok, jež vyplývají z vlastnění majetku a ne z osobního úsilí jeho příjemců. Vyloučení nezasloužených příjmů je zřejmě nutným důsledkem prvního principu, protože ve společnosti, v níž mají výrobci právo na celý výtěžek své práce, nezbude nic na poskytování příjmů nepodložených prací.

Tyto socialistické principy jsou staré, podle některých zastaralé. Avšak stáří samo o sobě nemůže ekonomickou doktrínu znehodnotit. „Nová pravice”, která se dnes dovolává právě ekonomického učení Adama Smitha vzniklého v 18. století, nemá žádné právo kritizovat jako archaismus oživování socialistické doktríny, jež vznikla jako odpověď 19. století na důsledky Smithova kapitalismu laissez faire.

Velkou předností těchto principů je, že vytvářejí pevnou základnu pro celý systém zahrnující nejen organizaci ekonomiky, ale také nový právní, morální a sociální řád. Implikují měnový systém založený na čase a nikoli na náhodných a nesmyslných měnových jednotkách jako jsou libry, dolary nebo ecu. Namísto peněz budou lidem na konci týdne připsány odpracované hodiny. Časovými jednotkami se také bude platit za statky a služby. Za šaty, jejichž výroba si vyžádala dvě hodiny práce, zaplatíte dvěma hodinami své vlastní práce. Ekonomika založená na časových cenách (time-prices) bude mít v sobě zabudován demokratický předpoklad rovnosti lidí.

Marx načrtnul typ systému, který máme na mysli, následujícím způsobem:

V souladu s tím dostává individuální výrobce zpět od společnosti - po příslušných odpočtech - přesně tolik, kolik jí dal. Co jí dal, je jeho individuální kvantum práce. Například společenský pracovní den se skládá ze součtu individuálních pracovních dob. Individuální pracovní doba individuálního výrobce tak tvoří jeho příspěvek ke společenskému pracovnímu dni, jeho podíl na něm. Společnost mu dá certifikát potvrzující, že vykonal takové a takové množství práce (po odečtení práce, vykonané pro komunální fond), a s tímto certifikátem může odebrat ze společenské nabídky spotřebních prostředků tolik, jaká je hodnota ekvivalentního množství práce. Totéž množství práce, které dal společnosti v jedné formě, obdrží zpět v jiné. (Marx, Karl The First International and After (Political Writings, Volume 3, ed. D. Fernbach), Harmondsworth: Penguin, 1974, str. 346).

Všimněme si, že tyto certifikáty o vykonané práci se zásadně liší od peněz. Lze je získat pouze za práci a vyměnit pouze za spotřební zboží. V jiné pasáži Marx dokazuje, že takzvané „pracovní peníze” Roberta Owena vůbec penězi nejsou:

Jestliže Marx říká, že pracovní certifikáty nejsou penězi o nic víc, než lístek do divadla, můžeme z toho vyvodit jisté důsledky:

1. Certifikáty neobíhají, lze je pouze přímo směňovat za spotřební zboží.
2. Podobně jako mnohé vstupenky budou certifikáty nepřenosné. Může je použít pouze ta osoba, která vykonala práci.
3. Hned po prvním použití budou znehodnoceny stejně jako vstupenka při vstupu do divadla. Poté, co si jednotlivci odnesou statky z obchodu, budou jejich kupóny zneplatněny. Obchody jako komunální organizace nebudou muset statky kupovat, ty jim budou přidělovány, takže pracovní kupóny budou obchodům sloužit pouze pro evidenci.
4. Nebudou sloužit k ukládání hodnot. Mohlo by na nich být datum exspirace. Pokud si jednotlivci do konce roku nevyberou svůj podíl na příslušném ročním produktu, bude se předpokládat, že jej nechtějí. Pokud se neutratí všechny pracovní kupóny, pak nebudou statky obsahující příslušnou práci využity. Mnoho statků má krátkou dobu trvanlivosti a bude je třeba nějakým způsobem likvidovat.

Dnes není nutné uvažovat o papírových certifikátech za vykonanou práci. Místo toho můžeme počítat s využíváním nějaké formy pracovních kreditních karet, které budou průběžně zaznamenávat množství práce, kterou jste vykonali. Výběry z vašeho kreditního účtu společenské práce bude možné provádět vyplněním příkazu k úhradě nebo pomocí terminálu pro přímé výběry.

Marx nám předkládá - sice jen v kostře, ale zcela jasně - model socialistické společnosti, v níž neexistuje zboží (tj. statky vyrobené specificky pro směnu na trhu). Lidé jsou odměňováni za vykonanou práci pracovními kredity. Provádějí se odpočty na komunální potřeby. Statky se rozdělují na základě obsažené práce, s příslušnými výběry z kreditních účtů jednotlivců. Výroba je organizována na přímém společenském základě, přičemž polotovary nikdy nenabývají formu zboží.

Od doby, kdy byl poprvé navržen socialistický princip placení ve formě odpracované doby, byly proti němu vzneseny vážné výhrady. Podle první z nich si lidské bytosti nejsou rovny, takže není spravedlivé ani ekonomicky efektivní platit je stejně. Tento argument podrobně prozkoumáme později.

Namítalo se také, že kalkulace na základě odpracované doby se sice výborně hodí pro ostrov, na němž žije nějaký Robinson Crusoe, ale v reálné ekonomice je nebude nikdy možné zavést pro jejich obrovskou složitost. Naše odpověď zní, že moderní počítačová technika bude schopna určovat pracovní obsah vyráběných věcí bez větších obtíží. Tuto otázku zkoumáme v kapitole 3.

Další výhrada proti používání pracovních cen, kterou vyslovil Marx ve své kritice Proudhona (viz Marx, Karl The Poverty of Philosophy (Bída filosofie), London: Lawrence and Wishart, 1936, str. 55-56) zní, že pracovní peníze jsou neslučitelné s trhem. Pokusy fixovat ceny statků pomocí vynaložené práce ztroskotají na fluktuacích nabídky a poptávky. Tento argument prozkoumáme v kapitole 8.

Nejdříve ale prozkoumáme, jaké by byly praktické výhody socialistického platebního systému.

VÝHODY REDISTRIBUCE PŘÍJMŮ

O co lépe by na tom byl průměrný jednotlivec, kdyby se zavedl socialistický platební systém?

Podle našeho odhadu vyprodukovala v Británii roku 1987 jedna hodina práce statky za přibližně 7,50 GBP. To znamená, že plat ve formě pracovních peněz by byl ekvivalentní hodinové mzdě 7,50 GBP v cenách roku 1987. Ekvivalent za pracovní týden dlouhý 40 hodin by tedy činil asi 300 GBP, samozřejmě před zdaněním.

Příslušný výpočet je znázorněn v tabulce 2.1 a je založen na údajích z Národních účtů Spojeného království (United Kingdom National Accounts), vydání 1988. Vycházíme z hrubého domácího produktu země, od něhož odečteme spotřebu kapitálu. Spotřeba kapitálu je rovna ročnímu úbytku základních prostředků země (capital stock) v důsledku opotřebení nebo

chátrání; prozíravost vyžaduje, aby se na jeho obnovu vyčlenila příslušná část hrubého národního produktu. To se v posledních letech důsledně nedělalo, takže se zhoršil stav některých součástí infrastruktury země, jako je dopravní systém, kanalizace a bytový fond. Politika škudlení s obnovou kapitálu přináší krátkodobé úspory, ale nakonec vyjde draho. Potřeby budoucnosti je třeba brát vážně; z tohoto důvodu jsme odečetli spotřebu kapitálu a tím jsme získali čistý domácí produkt. Tato hodnota byly v roce 1987 k dispozici na pokrytí celoročních potřeb společnosti.

Tabulka 2.1: Hodnota vytvořená hodinou práce roku 1987

Tuto částku pak vydělíme počtem zaměstnaných osob, takže dostaneme domácí produkt na jednoho zaměstnaného, činící zhruba GBP 14 500. To je průměrná hodnota vyprodukovaná každou zaměstnanou osobou roku 1987. Po vydělení této částky průměrným počtem hodin odpracovaných za rok přicházíme k závěru, že hodina práce vytváří hodnotu přibližně GBP 7,50.

Při 40-hodinovém pracovním týdnu to znamená týdenní příjem GBP 300 před zdaněním. Netvrdíme, že všichni lidé budou mít možnost utratit každý týden celou uvedenou částku. V socialistické ekonomice může být úroveň osobního zdanění, z něhož se financuje školství, zdravotnictví, veřejné investice, vědecký výzkum atd., vyšší než je tomu v současnosti. Na druhé straně bude v socialistické ekonomice s plnou zaměstnaností zapotřebí méně daňových zdrojů na financování sociálního zabezpečení. Rozdělování národního důchodu prostřednictvím daňového systému se však zásadně odlišuje od vykořisťování, protože daňový systém může být podroben demokratické kontrole. V demokracii mohou občané ovlivňovat úroveň zdanění, takže daně budou představovat zdroje alokované na veřejné účely se souhlasem lidí. Naopak rozdělování příjmů, které probíhá v tržní ekonomice, není a nikdy nemůže být výsledkem demokratického rozhodování.

Jestli je rovnostářský příjem 300 liber týdně před zdaněním hodně nebo málo, je věcí úhlu pohledu. Pokud si myslíte, že je to málo, buď neberete v úvahu celkovou inflaci, k níž došlo od roku 1987, nebo nemáte představu, jak bídné platy má většina lidí.

Nový přehled výdělků (New Earnings Survey) zaznamenává, že mediánový týdenní příjem pracujících žen v roce 1987 byl GBP 145. Mediánový příjem je středový bod v rozložení příjmů: polovina žen vydělávala méně než GBP 145 týdně, polovina vydělávala více.

Obr. 2.1: Skutečné výdělky ve srovnání s rovnostářským příjmem, 1987

Podrobnější pohled na strukturu výdělků nabízí obrázek 2.1. Vyplývá z něj, že více než 75% manuálně pracujících žen vydělávalo méně než GBP 145 týdně. Dokonce i mezi nemanuálně pracujícími ženami pouhých 25 procent vydělávalo více než GBP 213 týdně. Pokud by ale byl zaveden rovnostářský plat GBP 300 týdně, polovině pracujících žen by se při odměňování podle socialistických principů plat minimálně zdvojnásobil. Další čtvrtině by vzrostl příjem zhruba o 50 procent a dokonce i u horní čtvrtiny zaměstnaných žen by pravděpodobně došlo ve většině případů k podstatnému vzrůstu platů. Je zřejmé, že pro ženy by zavedení platů podle socialistických principů založených na odpracované době znamenalo nesmírný přínos. Platí totéž i pro muže?

Obrázek 2.1 ukazuje, že ačkoli mají muži obecně asi o třetinu vyšší platy než ženy, velká většina by zavedením socialistického principu odměňování podle práce také získala. Jedinou kategorií vydělávající více než GBP 300 týdně byla horní čtvrtina nemanuálně pracujících mužů. Právě to ale ukazuje, že velká většina zaměstnaných lidí je vykořisťována. To, co by získala odstraněním vykořisťování, by podstatně převýšilo případnou erozi platových diferenciálů, kterou by mohla utrpět po zavedené rovnostářského platového systému. Velmi značný přírůstek příjmů u skoro všech zaměstnaných je umožněn tím, že v socialistickém platovém systému je zrušen příjem z majetku. Zaměstnaní lidé za socialismu získávají na úkor akcionářů a jiných majetkových vlastníků.

Pochopit tento bod je velmi důležité, protože se často namítá, že socialistickou redistribucí příjmů lze získat jen málo. Zastánci kapitalismu tvrdí, že reálnou životní úroveň lidí s nízkými platy lze lépe zvyšovat cestou růstu celé ekonomiky. Při hospodářském růstu budou mít i lidé dole prospěch z bohatství, které k nim „prosákne” shora. Čísla ale ukazují, že tento argument je falešný.

Dlouhodobý průměrný růst britské ekonomiky činí 2,5 procenta ročně. Kolik let by potřebovala žena s mediánovým platem, aby se při tomto tempu dostala na úroveň GBP 300 týdně? Odpověď, kterou si můžete ověřit na své kalkulačce, zní: 30 let. To, co by za těchto podmínek trvalo větší a lepší část celého pracovního života, by socialistická redistribuce dosáhla naráz. Pracující si za socialismu mohou opravdu dopřát plodů své práce. Redistribuce jim všem přinese jednorázové zvýšení příjmů, ale protože se ekonomický růst nezastaví, budou se nadále těšit každoročnímu růstu výdělků.

Zastánci kapitalismu na to odpovídají, že nerovnost je podstatná pro hospodářský růst, protože vytváří pobídky. Jako důkaz uvádějí dopad zvýšených nerovností v Británii od poloviny 80. let. Britská vláda prohlašuje, že v důsledku politiky zaměřené na zvyšování nerovností se tempo růstu trvale zvýšilo na 3 procenta ročně. Ve skutečnosti toto období netrvalo dlouho, i když tempo růstu bylo trochu vyšší, než v předchozích letech. Připusťme, že zmíněného půl procenta ročně navíc je plodem nerovnosti (a ne těžby ropy v Severním moři). Jak dlouho by trvalo, aby tato polovina procenta ročně vedla ke stejnému výsledku, jako redistribuce příjmů?

Trvalo by to 150 let. To je šest generací žen. A opomíjí se přitom fakt, že pracující ženy mívají nižší růst příjmů, než je tomu u vyšších příjmových kategorií. Je otázkou, zda by pracující ženy s mediánovými příjmy získaly byť jen část ze zmíněné poloviny procenta.

NEROVNOST PRACOVNÍ SÍLY

Dosud jsme předpokládali, že pracovní síla je v zásadě homogenní. Řekli jsme, že socialismus původně vychází z demokratického předpokladu, že lidské bytosti jsou si rovné a že podobně je třeba přistupovat i k jejich práci. Implicitně předpokládáme, že každá hodina práce vytváří stejné množství hodnoty a že všichni pracující by z toho důvodu měli být odměňováni stejnou sazbou, dejme tomu jednou pracovní poukázkou za hodinu. Ovšem i když můžeme filosofickými argumenty dokazovat, že všichni lidé jsou si rovni, nemůžeme popřít, že existují reálné rozdíly v jejich pracovních schopnostech. Prozkoumejme tedy důsledky této nerovnosti pracovní síly. Chceme zjistit, co z ní vyplývá pokud jde o sociální nerovnost: musí rozdíly ve schopnostech nebo vzdělání vést ke třídním rozdílům?

Myslíme si, že nikoli. Pracující se navzájem liší přinejmenším ve dvou ohledech - co do vzdělání a přípravy, a co do „osobních kvalit” jako je ochota tvrdě pracovat, schopnost spolupracovat s kolegy atd. Z těchto dvou aspektů vyplývají dva problémy. Jednak jde o to, zda mají být lépe placeni lidé s většímu schopnostmi a dovednostmi. Druhou otázkou je, zda nebude každá socialistická ekonomika, bez ohledu na veškerou svoji filosofii lidské rovnosti, nakonec nucena respektovat různé typy pracovní síly při plánování a rozdělování. Těmito dvěma otázkami se nyní budeme zabývat.

Prozkoumejme nejdřív vzájemný vztah mezi úrovní vzdělání nebo schopností a individuální odměnou za práci. V kapitalismu jsou relativně dovednější nebo vzdělanější pracovníci celkově placeni lépe. Z jakého důvodu? Do jaké míry to má platit také v socialistické ekonomice?

Jedno obecně přijímané vysvětlení, které zdůvodňuje přinejmenším část tohoto přídavku k platu, říká, že jde o náhradu za výdaje na vzdělání nebo školení a za ušlý výdělek. Rozsah, v jakém si pracující v kapitalistických ekonomikách musí sami financovat vlastní vzdělání je různý, ale prvek ušlého výdělku zde vystupuje v každém případě vzhledem k tomu, že lidé, kteří po skončení základního vzdělání nastupují přímo do zaměstnání, mohou vydělat ze začátku více, než kolik dostanou v průběhu dalšího vzdělávání. Aby byla vytvořena dostatečná nabídka vzdělané pracovní síly, musí být vzdělanější pracovníci po nástupu do práce zaplaceni lépe, uzavírá tento druh argumentace.

Jak je ale realistický? Znamená studentské živobytí opravdu „sebeobětování” ve srovnání s někým, kdo po skončení školy pracuje na stavbě? Ve srovnání s většinou dělnického dorostu mají studenti snadný život. Mají čistou práci, která není příliš náročná, dobrá společenská zařízení a bohatý kulturní život. Vyžaduje vůbec takový způsob života finanční náhradu v pozdějším životě?

I kdyby tato argumentace ve prospěch náhrady přesně odrážela realitu kapitalistických zemí, neznamená to, že by odborní pracovníci měli mít nárok na stejné platové diferenciály také v socialistickém systému. Náklady na vzdělání a odbornou případu v tomto případě plně ponese stát. Nejenže bude vzdělání bezplatné, jak tomu doposud bylo v Británii, ale studenti mohou po dobu studia pobírat řádnou mzdu. Studium je plnohodnotná a společensky nutná forma práce. Jako svůj „výstup” vytváří kvalifikovanou pracovní sílu a podle toho musí být také odměňována. U studentů tedy nemusí docházet k žádným individuálním výdajům nebo ztrátě výdělku, který by vyžadoval nějakou náhradu.

V současné společnosti třídní systém znemožňuje značné části obyvatelstva, aby vůbec dosáhla svého plného potenciálu. V dělnických sídlištích vyrůstají děti beztoho, že by si vůbec uvědomily možnosti, které jim vzdělání nabízí. Jejich životní aspirace jsou omezovány od nejútlejšího věku. Většina předpokládá - s určitou dávkou realismu -, že jedinou perspektivou je pro ně nekvalifikovaná práce, a k čemu je u ní vzdělání?

Něco z toho je pouhým odrazem pracovních možností rodičů, jak je vnímají jejich děti, a tyto možnosti se ovšem samy od sebe nezmění, i kdyby společenská revoluce zavedla rovné platy. Stejné odměňování nezvýší vzdělanostní a kulturní úroveň lidí z jednoho dne na druhý; ale demokratický princip, který stojí za ním, bude pracovat tímto směrem dlouhodobě. Rovné platy jsou morálním postulátem, který říká, že daný člověk má stejnou hodnotu, jako kdokoli jiný. Říká: „Občané, v očích společnosti jste si všichni navzájem rovni; můžete dělat různé věci, ale už nejste rozděleni na vyšší a nižší třídy.” Prohlášení o rovném přístupu ke vzdělání jsou prázdné řeči, pokud vám tvrdá ekonomická realita připomíná, že vás společnost považuje za méněcenného. Vedle své kupní síly je plat také symbolem sociálního postavení; vyrovnání platů pak vyvolá revoluci sebedůvěry. Větší míra pohodlí a bezpečnosti masy příslušníků pracující třídy bude doprovázena zvýšením životních očekávání jich samotných i jejich dětí.

Pokud společnost oceňuje lidi stejně v peněžním vyjádření, vybízí je k tomu, aby aspirovali na rovnost také co do vzdělání a kultury. Vzdělání je obohacením, které překračuje peněžní hranice, i když je zatím přístup ke vzdělání vázán na peníze. Jakmile příslušníci pracující třídy dosáhnou ekonomické rovnosti, získají potřebnou sebedůvěru, aby usilovali pro sebe a své děti o rovnost také v oblasti kultury a vzdělání. V tomto procesu se uvolní obrovský ekonomický potenciál. Lidská tvořivost a vynalézavost je našim nejhlubším zdrojem - rozvíjejte ji pomocí vzdělávání a výsledkem bude hospodářský pokrok.

Kromě všeobecné tendence k lepšímu odměňování z titulu vzdělání dochází občas v podmínkách kapitalismu k dočasnému zvyšování platů u specifických profesí (nikoli nutně s nejvyšším vzděláním) z důvodu jejich nedostatku na trhu práce. Tyto příplatky jsou vlastně ‘rentou’ plynoucí ze vzácnosti zdroje.

Termín ‘renta’ používáme jako analogii k rentám vybíraným z půdy. V ekonomii je výraz ‘renta’ metaforou označující monopolní cenu, kterou může požadovat vlastník nějakého vzácného zdroje. Podstatu renty vystihuje rada Marka Twaina: ‘Investujte do půdy. Už ji přestali vyrábět’. Protože půdy je nedostatek a protože je v soukromém vlastnictví, majitelé mohou od lidí, kteří ji potřebují k hospodaření nebo bydlení, vymáhat zvláštní poplatek. Pokud existuje vzhledem k poptávce nedostatečná nabídka nějaké specifické dovednosti nebo kvalifikace, lidé, kteří ji mají, se podobají majitelům půdy. Ekonomika nemůže bez jejich dovednosti existovat, takže mohou za svou práci požadovat příplatek.

Za určitých okolností může tento příplatek přitáhnout do nedostatkového oboru nové pracovníky. V jiných případech může platové zvýhodnění přetrvávat. Pro vstup do profese mohou existovat určité překážky. Sdružení amerických lékařů (The American Medical Association) má značný vliv na lékařské školství vychovávající nové lékaře a na pravidla platící pro imigraci lékařů z ciziny, a toto své postavení využívá ke kontrole počtu nových příchozích do oboru. To umožňuje lékařům, aby si účtovali vyšší odměny.

K nedostatku specifických dovedností při dané poptávce může samozřejmě docházet i v socialistické ekonomice a proto v ní musí existovat mechanismus, který zvýší nabídku. V socialistickém systému vzdělávání, zvyšování kvalifikace a rozmisťování pracovníků by mělo být snazší jak předvídání potenciálního nedostatku pracovních sil, tak získávání zájemců o potřebné specializace příslibem většího výběru pracovních projektů, pokud se vydají na požadovanou profesní dráhu. Pokud toto opatření nezajistí dostatečný příliv nových lidí do příslušné profese, pak bude třeba sáhnout buď k řízení pracovních sil nebo k vyplácení ‘renty’ nad základní sazbu v pracovních poukázkách.

Termín řízení pracovních sil zní drakonicky, a tuto představu dotvrdilo využívání nucené práce na stavbách v Sovětském svazu ve 30. a 40. letech minulého století (ačkoli široké využívání nucené práce šlo ruku v ruce s růstem mzdových diferenciálů a pobídek, které měly přesvědčit lidi, aby dobrovolně přecházeli do nových průmyslových profesí). Jak mzdové pobídky, tak řízení pracovních sil byly motivovány toutéž potřebou realokace pracovní síly v období rychlé industrializace. Obě opatření byla nepopulární, takže se Chruščovova vláda v podstatě vzdala řízení pracovních sil a podstatně omezila mzdové rozdíly.Toto omezování mzdových diferenciálů pokračovalo i za Brežněva (viz Lane, David Soviet Economy and Society, New York: New York University Press, 1985).

V socialistické společnosti budou asi lidé vždy nelibě nést pokyn, aby přijali nějaké konkrétní zaměstnání, nebo vyplácení velkých mzdových diferenciálů. Občané socialistické země mají sklony k silnému rovnostářskému cítění. Dokazuje to také všeobecný odpor, který v Rusku údajně vyvolávají vyšší příjmy členů nových družstev.

Řízení pracovních sil v jemnější podobě je každodenní praxí kapitalistických zemí. Pracující ze severní Anglie musí jezdit za prací do Londýna a své rodiny vidí pouze o víkendech. Pracovní úřady mají pokyn, aby odebíraly podpory lidem, kteří odmítnou nabízenou práci. Neříká se tomu sice řízení pracovních sil, ale výsledek je stejný: člověk zjistí, že nemá jinou možnost, než přijmout konkrétní nabídku práce. K tomuto skrytému donucování dochází vždy, když je nedostatek pracovních míst. Nezaměstnanost vás pak přinutí vzít to, co se nabízí. Staré sovětské techniky zvláštních mzdových příplatků a otevřeného řízení pracovní síly byly nutné vzhledem k plné zaměstnanosti. Když za Brežněva tato opatření neexistovala, lidé měli tendenci k častému střídání zaměstnání, takže podniky měly potíže s udržováním stabilního kádru pracovníků. Podobná situace existovala ve Velké Británii v 60. letech minulého století, když byla velmi nízká nezaměstnanost. Pokud je víc pracovních míst než pracovníků, někteří zaměstnavatelé jsou ochotni vyplácet pobídky, aby odlákali lidi z jejich dosavadních zaměstnání. Odbornosti, kterých je zvlášť velký nedostatek, budou mít zvlášť vysoký kurs. Pokud k tomu dojde v kapitalistické zemi a některé skupiny manuálních pracovníků začnou dostávat plat na úrovní odborníků, vyvolá to na krátkou dobu mediální senzaci.

Hospodářský plán v socialistické ekonomice by měl být vypracován tak, aby plně využil existující zdroje pracovní síly bez převisu poptávky nebo nabídky. Nicméně celková rovnováha mezi nabídkou pracovní síly a poptávkou po ní neřeší problém případného deficitu konkrétních odborností. Předpokládejme, že je nedostatek elektrikářů. Jestliže je důvodem nedostatek školicích zařízení pro jejich přípravu, potom zvýšení platů elektrikářů problém nevyřeší. Zapotřebí je rozšíření příslušných výukových programů. Dále předpokládejme, že je nedostatek hloubkových potápěčů. V průmyslové škole pro podmořské technologie v Aberdeenu jsou sice volná místa, není ale dost zájemců. Život potápěče samozřejmě přitahuje některé lidi s dobrodružnou povahou, ale jiní o něj nemají zájem, protože se bojí nebezpečí a obtížnosti tohoto zaměstnání. Co dělat v takové situaci?

V tržní ekonomice je odpověď jednoduchá. Zaplaťte potápěčům více, než činí mzda průměrného manuálního pracovníka. Pak najdete lidi, kteří za tyto peníze navíc budou ochotni riskovat. Je to ale uspokojivá odpověď? Alternativním přístupem může být přijetí faktu, že jen málo lidí je ochotno riskovat život při práci pod vodou, a pozastavit další rozvoj těžby ropy z mořského dna do doby, než budou pro tuto práci k dispozici automatické stroje.

Potápěči jsou krajní případ. Zůstává však fakt, že existují i méně příjemné práce. Socialistická společnost se musí rozhodnout, zda bude tento problém řešit zlepšováním podmínek a kvality práce, nebo vyplácením pobídek lidem, kteří dělají nepříjemnou práci. Jestliže je celá ekonomika založena na pracovních penězích, pak vyplácení pobídek znamená určité riziko. Je nebezpečí, že pokud budou někteří lidé dostávat za každou odpracovanou hodinu dvě hodinové poukázky, dojde k devalvaci „hodiny”. Pobídkové platby půjdou na úkor ostatních, kterým se sníží výdělek. Aby se zabránilo inflaci a veřejnost získala určitou kontrolu nad mzdovými diferenciály, bude je třeba „financovat” z obecných daňových příjmů.

Je možné, že „nedostatková renta” bude mít širší využití. Socialistická ekonomika musí zajistit, aby její investice do kvalifikované práce nevyšly nazmar buď emigrací odborníků nebo tím, že odborníci budou věnovat svou energii lépe placené „neoficiální” činnosti. Pokud necháme stranou morální tlak, který předpokládáme, ale který nemusí stačit, existují pouze dvě metody, jak zajistit, aby kvalifikovaní pracovníci trvale pracovali podle původního záměru - dohled nebo přiměřené odměňování. Nerovnost příjmů je nežádoucí, ale stejně nežádoucí je rozsáhlé donucování, takže existuje pragmatický důvod pro vyplácení určité „renty” v těch případech, kdy státu hrozí, že plánovací systém přijde o některé typy pracovní síly.

V každé dané vrstvě pracujících definované úrovní a formou jejich vzdělání přetrvávají zřetelné rozdíly co do schopností, energie, ochoty ke spolupráci atd. Mají se tyto rozdíly promítat do mzdových diferenciálů?

Předtím, než se pokusíme o odpověď, zvažme širší souvislosti této otázky. Dotýkáme se zde problému dobývání nadproduktu za socialistických podmínek. Výrazem „nadprodukt” míníme přebytek produkce přesahující množství potřebné pro obživu samotných pracujících. V kapitalistické ekonomice tento přebytek vystupuje v podobě výtěžku vykořisťování: zisku, úroku a renty.

Kategorii vykořisťování nelze použít v socialistické ekonomice, kde se o nakládání s nadproduktem rozhoduje demokraticky. Přesto zde ale existuje nutnost zajistit „dobývání” nadproduktu od produktivních pracujících, aby se zajistila spotřeba neproduktivních obyvatel (vojáků, důchodců, dětí, nemocných atd.) a také akumulace výrobních prostředků. V námi navrhovaném systému se toho dosahuje z formálního hlediska zdaněním pracovních příjmů a vybíráním pozemkové renty (tj. z těchto „příjmů” státu se „financují” transfery neproduktivním obyvatelům, do sociálního zabezpečení a na akumulaci, což se dále rozebírá v kapitole 7). Existence takového formálního mechanismu ale vůbec nezaručuje, že se potřebný přebytek opravdu vyprodukuje; jde především o to, aby pracující byli dostatečně pilní a produktivní (nebo pokud se rozhodnou pro nižší produktivitu, aby se odpovídajícím způsobem omezila jejich osobní spotřeba). Jakými metodami to lze zajistit?

Pro srovnání uvažujme o situaci v kapitalistické ekonomice. Imperativ vytváření nadproduktu zde nabývá formu nutnosti, aby firma vytvářela zisk. Pobídkové nebo donucovací mechanismy, které zajišťují dosažení úrovně produktivity potřebné pro vytváření zisku, jsou dobře známé. Pracovník uzavírá pracovní smlouvu obsahující buď implicitně nebo explicitně princip minimálního přijatelného výkonu; tato smlouva je pak vymáhána těmi, kdo v podniku provádějí dohled (manažeři, mistři atd.), vymáhání má oporu v konečné sankci propuštění zaměstnance, pokud by neplnil požadované výkonnostní normy, nebo by jinak nebyl dostatečně poslušný. Síla této sankce propuštění samozřejmě do značné míry závisí na podmínkách, na které jednotlivá firma nemá vliv, především na celkovém stavu nezaměstnanosti v ekonomice a úrovni zajištěných příjmů nezaměstnaných pracovníků. Kromě této „negativní” kontroly pracovní síly má podnik určité pozitivní nástroje, jak zvyšovat produktivitu: prémie a platové stupnice, možnost povýšení, veřejné ocenění vynikajících individuálních výkonů a vytváření prostředí, v němž pracující cítí, že jejich zlepšovací návrhy budou vítány a odměňovány. Míra, v jaké kapitalistické podniky využívají tyto „osvícenější” strategie je ovšem velmi rozdílná.

V socialistické ekonomice je sankce nezaměstnanosti zcela úmyslně zrušena. V čem dalším se ještě liší situace od kapitalismu?

Mohli bychom argumentovat tím, že socialismus bude vytvářet příznivé celkové společenské podmínky po vytváření přebytku, pokud budou pracující cítit, že pracují „pro dobro všech” a ne pro zisky svého „šéfa”. Bylo by ovšem naivní předpokládat, že se tím vyřeší všechny problémy. Kromě širokého využívání strategií „osvícených” kapitalistických podniků (veřejné uznání vynikajících výsledků pracujících, vytváření demokratického pracovního prostředí) může přetrvávat i potřeba určité vazby individuální odměny na produktivitu. Pokud se lidé domnívají, že vydávají úsilí nad obvyklou míru „pro nic”, nebo že se jejich kolega ulejvá na úkor svých spolupracovníků, mohou vznikat morální problémy.

Jedním ze způsobů, jak vázat odměňování na úsilí, je systém hodnocení pracovního úsilí zavedený v celé ekonomice. Mohou například existovat tři stupně úsilí, A, B a C, kde práce stupně B představuje průměrnou produktivitu, A nadprůměrnou a C podprůměrnou. Noví pracovníci mohou začínat na stupni B; po nějaké době se vyhodnotí jejich výkonnost (buď na vlastní žádost nebo na podnět projektu, pro který pracují) s možností přesunu na stupeň A nebo C. Je třeba si uvědomit, že tyto stupně nemají nic společného s úrovní vzdělání nebo dovedností, ale týkají se výlučně produktivity pracujícího ve vztahu k průměru jeho oboru nebo profese.

Pro účely plánování se k těmto stupňům práce přiřadí různá úroveň „tvořivé hodnoty”. Těmto diferenciálům produktivity budou odpovídat také mzdové sazby: pracovníci „B” dostanou za hodinu jednu pracovní poukázku, pracovníci „A” o něco víc, pracovníci „C” o něco méně.Vzájemný poměr jednotlivých mzdových sazeb bude stanoven takovým způsobem, aby byl celkový objem vydaných pracovních poukázek rovný celkovému počtu odpracovaných hodin. Přesné hodnoty příslušných koeficientů budou automaticky určovat počítače na základě celkového počtu lidí v jednotlivých stupních.

Příslušnost ke stupni „C” nemusí pro pracujícího znamenat žádné stigma: prostě se rozhodl pracovat poněkud volnějším tempem a přijímá odpovídající, o něco nižší úroveň spotřeby. Ne každý se musí stát stachanovcem a méně produktivním pracovníkům není důvod cokoli vytýkat, pokud ze sebe nedělají něco jiného. Tímto způsobem se ovšem oceňují a dále stimulují vysoce výkonní pracovníci a současně plánovači získávají přesnější údaje o distribuci společenské práce.

KVALIFIKOVANÁ PRÁCE JAKO „VYPRODUKOVANÝ VSTUP”

Jak jsme uvedli výše, pracující mohou být rozděleni do skupin s rozdílnou produktivitou a toto rozdělení lze využít i pro účely plánování. Plánovači pak budou například vědět, že daný projekt vyžadující 1000 člověkohodin práce s průměrnou produktivitou bude vyžadovat dejme tomu pouze 800 člověkohodin práce stupně A. V souvislosti s tím vzniká nyní otázka, zda mají plánovači brát v úvahu také existenci různých stupňů kvalifikace, a pokud ano, jak to všechno zorganizovat.

Problém diferenciace práce podle kvalifikace je důležitý v krátkodobé až střednědobé perspektivě, kde jej nelze nijak obejít. Kvalifikace důlního inženýra, chirurga a počítačového programátora je navzájem nezaměnitelná. Z toho vyplývá, že v uvedeném časovém horizontu nemohou plánovači jednoduše uvažovat o alokaci „práce” jako takové, ale musí brát v úvahu omezení plynoucí z dostupnosti konkrétních kvalifikací. Z toho plyne, že je třeba vést podrobné záznamy o počtech lidí s kvalifikací pro jednotlivé speciální obory. Co se pak ale stane s celou koncepcí pracovní hodnoty a s používáním odpracované doby jako účetní jednotky?

Je pravda, že v dlouhodobé perspektivě lze pracující přeškolit a že podle „demokratického” předpokladu socialismu je - s výjimkou jistých krajně náročných úkolů a některých zdravotně poškozených jednotlivců - skoro každý člověk schopen dělat skoro cokoliv. Z hlediska dlouhodobého plánování nezáleží na současné dostupnosti konkrétních typů kvalifikované pracovní síly, ale na nákladech na vyprodukování těchto kvalifikací. Tak, jako lze vypočítat hodnotu strojů na základě množství pracovní doby nutné pro jejich výrobu, lze pro účely dlouhodobého plánování vypočítat i hodnotu kvalifikace lidí.

Můžeme si představit, že bude zavedena základní úroveň všeobecného vzdělání: pracovníci s touto úrovní vzdělání budou považováni za „prostou pracovní sílu”, přičemž práce lidí, kteří navíc získali speciální vzdělání se bude považovat za „vyprodukovaný vstup” podobně, jak je tomu u jiných výrobních prostředků. Tuto koncepci kvalifikované práce jako vyprodukovaného vstupu lze ilustrovat následujícím příkladem.

Předpokládejme, že pokud se někdo chce stát kvalifikovaných inženýrem, musí studovat po ukončení základního vzdělání ještě další čtyři roky. Tento čtyřletý proces produkce kvalifikované technické pracovní síly vyžaduje řadu různých pracovních vstupů. Prvním z nich je práce samotného studenta - návštěva přednášek, studium v knihovně, laboratorní práce atd. Jak již bylo řečeno, to vše se považuje za plnohodnotnou produktivní práci s příslušnou odměnou. Započítává se jako „prostý pracovní vstup”. Dále je zde práce učitelů, která je rozložena na celkový počet studentů školy. V tomto případě jde o kvalifikovaný pracovní vstup. Třetí součástí je „režijní” práce spojená se vzděláváním (knihovníci, technici, úředníci). V tomto případě může jít o směs kvalifikované a prosté práce.[5]

Tento příklad ukazuje, že obecně vzato produkce kvalifikované pracovní síly vyžaduje vstupy jak prosté, tak kvalifikované pracovní síly. Měření okamžitého vstupu prosté pracovní síly je v principu zcela jednoduché. Obtížnější otázkou je, jak se vyrovnáme se vstupy kvalifikované pracovní síly. Pokud kvalifikovaná práce zahrnuje dřívější pracovní vstupy, můžeme to zohlednit pomocí určitého násobku prosté práce. Jak ale určit tento koeficient?

Stejná otázka vzniká při vyhodnocování kvalifikovaných vstupů (např. výuky) do produkce kvalifikované inženýrské pracovní síly, a také v následném ohodnocování práce kvalifikovaného inženýra. Oba aspekty probereme společně v následující diskusi a v dodatku této kapitoly. Vyjdeme přitom ze zjednodušujícího předpokladu, že všechny „kvalifikované” pracovní síly vyžadují pro svou produkci stejné množství pracovních vstupů.

Pomožme si analogií s neživotnými výrobními prostředky. Standardní metoda kvantifikace obsahu práce, který „přechází” z těchto výrobních prostředků do produktu spočívá v „rozložení” práce obsažené ve výrobních prostředcích na celkový objem výstupů, na nichž se tyto prostředky podílejí. Jestliže například stroj ztělesňující 1000 pracovních hodin se využije až do úplného opotřebení při výrobě jednoho milionů produktů typu X, potom lze říci, že se ze stroje přenáší na každý jednotlivý výrobek X 1000/1000000 = 0,001 hodiny práce. Abychom šli ve výpočtech ještě o krok dále, předpokládejme, že náš stroj vyrábí tempem 100 výrobků X za jednu hodinu. Z toho plyne, že stroj „předá” za hodinu svého provozu 100x0,001 = 0,1 hodiny práce, která je v něm ztělesněna.

Vraťme se nyní k našemu kvalifikovanému inženýrovi a použijme stejný princip. Předpokládejme, že po dokončení studia pracuje 35 hodin týdně a 45 týdnů za rok, tj. 1575 hodin ročně. Předpokládejme navíc, že „odpisový horizont” jeho inženýrské kvalifikace je 10 let. (To znamená, že po uplynutí této doby bude potřebovat nebo mu vznikne nárok na další řádné studium za účelem aktualizace znalostí a dovedností nebo rekvalifikace.) Za zmíněných 10 let odpracuje 1575x10 hodin, takže jeho koeficient přenosu ztělesněné práce za tuto odpracovanou dobu určíme tak, že vydělíme celkový pracovní obsah jeho vzdělání číslem 15 750.

V dodatku k této kapitole ukážeme, jak lze stanovit celkový pracovní obsah kvalifikované pracovní síly s použitím prosté práce jako účetní jednotky. Podle těchto výpočtu může mít „koeficient přenosu” přibližnou hodnotu

• 0,50 při odpisovém horizontu 10 let,
• 0,33 při odpisovém horizontu 15 let,
• 0,25 při odpisovém horizontu 20 let.

To například znamená, že náš inženýr, jehož kvalifikace bude odepsána v horizontu 15 let, přenáší za každou jím odpracovanou hodinu 0,33 hodiny práce ztělesněné v jeho kvalifikaci. Na rozdíl od stroje, který přenáší pouze minulou ztělesněnou práci, náš inženýr sám za každou hodinu odpracuje právě jednu hodinu. Jeho celkový přímý a nepřímý přínos činí 1,33 hodiny za hodinu, tedy 1,33-násobek sazby za prostou práci. Jinými slovy, jestliže plánovači uvažují při tvorbě dlouhodobého pracovního plánu o využití milionu hodin kvalifikované inženýrské práce, musí je vzít v úvahu tak, že započítají 1.33 milionu hodin prosté práce.

Tím nechceme říci, že jestliže kvalifikovaný pracovník stojí společnost o třetinu více než pracovník s průměrnou kvalifikací, měl by mít také o třetinu vyšší plat. Zmíněná třetina navíc představuje dodatečné společenské náklady na využívání kvalifikované pracovní síly. Společnost už zaplatila tuto „třetinu navíc” tím, že uhradila náklady na pracovníkovo vzdělání, takže nevzniká žádný důvod, aby něco navíc dostával také jednotlivec. I když tedy koeficient kvalifikované práce nemá žádný dopad na osobní příjem, je důležitý pro stanovení skutečných společenských nákladů na jednotlivé projekty. Úkol, který vyžaduje kvalifikovanou pracovní sílu je pro společnost nákladnější, i když jsou kvalifikovaní pracovníci placeni stejně jako nekvalifikovaní.

SROVNÁNÍ S HISTORICKY EXISTUJÍCÍM SOCIALISMEM

V závěru této kapitoly považujeme za účelné srovnat marxovský model s tím, co bylo uskutečněno v socialistických zemích. Podle našich znalostí byly jediným případem aplikace marxovských principů v těchto zemích čínské lidové komuny v 60. a 70. letech 20. století. Tam byly statky přidělovány na základě systému pracovních bodů. Zaznamenával se počet hodin odpracovaných členy komuny v průběhu roku a podle toho se stanovil jejich podíl na sklizni. Je možné, že se tento princip aplikoval i v jiných socialistických zemích, my však o tom nevíme.

Socialistické země si vcelku podržely peníze. Vydávaly papírové peníze i mince, které přicházely do oběhu. Tyto peníze se používaly v pěti odlišných formách oběhu:

1. Směna mezi socialistickými státními podniky. Důvodem byla relativní nezávislost provozu a řízení státních podniků.
2. Směna mezi sektorem kolektivního zemědělství a státem.
3. Směna mezi kolektivními farmami a pracujícími v městech na trzích pro zemědělské produkty.
4. Prodej produktů rodinných farem pracujícím v městech, jehož základem byla pokračující produkce na rodinných záhumencích.
5. Směna mezi státními maloobchodními organizacemi a zaměstnanci státních podniků.

Často se argumentuje, že v prvním případě nejde o peníze, protože nedochází ke změně vlastnictví. Pokud podnik A dodá nějaké statky podniku B, nedojde ke skutečné změně vlastnictví ani když podnik B za ně zaplatí, protože oba podniky jsou ve vlastnictví státu.[6] Na tomto tvrzení je něco pravdy, protože většina dodávek probíhá podle plánu, ale zmíněná racionalizace je správná pouze zčásti. Pokud nedochází k žádné reálné změně vlastnictví, proč by mělo docházet byť jen k nominální peněžní směně?

Pokud by byla výroba socializována přímo, nebyl by žádný důvod k tomu, aby podnik B platil podniku A za dodané statky. Namísto toho by jednotka B - dejme tomu nemocnice - mohla dostat rozpočet v objemu x hodin práce. Z tohoto rozpočtu by se čerpala veškerá práce, kterou v dané jednotce vykonávají ošetřovatelky, pracovníci úklidu a lékaři. Z rozpočtu by se odpisovaly také veškeré léky, strava a zdravotnické potřeby dodávané jednotce z veřejně vlastněných farmaceutických závodů atd. Nedocházelo by ale k žádným peněžním platbám nemocnice jejím pracovníkům nebo dodavatelům. Pracovníci by za vykonanou práci dostali od státu nebo komuny příslušné pracovní kredity a farmaceutické podniky by nepotřebovaly žádné „platby”, protože by měly své vlastní rozpočty pracovní doby.

Zárodky tohoto systému nacházíme v britské Národní zdravotní službě, kde před reorganizací provedenou konzervativci nemocnice neplatily za služby jako jsou laboratorní a rentgenová vyšetření, pokud byly poskytnuty v rámci téhož zdravotního úřadu (Health Board).

Ve srovnání s tím si průmyslová odvětví v socialistických ekonomikách podržela zbožní formu v mnohem větším rozsahu, než bylo podle všeho nutné při existujících socialistických vlastnických vztazích. Stalin argumentoval[7] tím, že nutnost pokračování zbožní formy vyplývala z jiných typů směny, zejména ze směny mezi kolchozy a státem. Tak tomu mohlo být na začátku, ale v některých socialistických zemích - připomenout lze zejména Bulharsko - kolektivní zemědělství zcela ztratilo svou nezávislost na státu už koncem 60. let minulého století. Používání peněz však ve všech případech přetrvalo. Pokud by v ekonomice jako celku převládalo účetnictví založené na pracovní hodnotě, dalo by se uvažovat o přechodných formách zemědělské výroby, při kterých by zemědělské družstvo dostávalo kredity za průměrný pracovní obsah dodávaných produktů. Tím by práce v zemědělském družstvu sice ještě zůstala jeden krok před stadiem přímé společenské práce, byla by však v souladu s požadavkem odstranění peněz.

Klíčový význam má koncový směnný systém - trh spotřebního zboží. Právě zde zásadní třídní protiklady znemožnily dokončení marxovského socialistického programu. Marxův pohled na socialismus byl totiž radikálně rovnostářský. Neměl existovat jiný zdroj příjmu než práce a s veškerou prací se mělo nakládat stejně. Přechod do tohoto stadia by vyžadoval odstranění všech požitků a výhod, kterým se těšila byrokracie. Marxovský program byl neslučitelný s udržením jakékoli elitní vrstvy. Marx nadšeně schvaloval princip zavedený Pařížskou komunou, podle něhož funkcionáři neměli dostávat víc, než činil průměrný dělnický plat.[8] V nedávnější době se proti takovým výhodám stavěl Mao a čínská levice, která zdůrazňovala, že Čínu čeká ještě dlouhá cesta k vytvoření socialistického systému rozdělování a že 8-stupňová tarifní platová stupnice zůstává překážkou socialismu.

Čína byla výjimečná v tom, že zrušení buržoasního systému pracovních diferenciálů se stalo žhavým politickým problémem. Byla to jedna z klíčových otázek kulturní revoluce. Vzhledem k porážce levice v Číně a hegemonii Tengovy linie se další pokrok směrem k realizaci marxistického programu stal nemožným. Ve většině ostatních socialistických zemí se otázka přechodu k platům založeným na odpracované době vůbec nedostala na pořad dne.

Socialističtí politikové, ať na Východě nebo na Západě, mají jen vzácně zájem na dosažení skutečné rovnosti. Staví se sice proti extrémnímu bohatství, ale jsou za zachování určité úrovně rozdílnosti. Je mnohem snadnější zdůvodňovat ideologicky diferenciály, pokud se všechno vyjadřuje penězi. Pokud je účetnictví založeno na odpracované době, pak se podvod se zvýhodňováním odborníků stane o něco nápadnější. Proč by měla sekretářka dostat z každé odpracované hodiny zaplaceno pouze 30 minut, když profesionálové ve vedlejší kanceláři dostanou za každou hodinu práce zaplaceno dvěma hodinami?

Sekretářky a uklizečky by zakrátko začaly říkat: „Moment, co je to za socialismus, když každý z vás v něm má čtyřikrát větší hodnotu, než my?” Ke slovu by přišly notoricky známé proletářské rovnostářské tendence (pro některé lidi tak primitivní a zjednodušující), demokratický cit ležící v srdci každého revolučního proletářského hnutí. Koncem 19. století se tvrzení, že práce všech lidí má stejnou hodnotu, stalo vůdčí doktrínou tehdejší sociální demokracie. Zatím co buržoasní demokracie hlásala, že „všichni lidé jsou si navzájem rovni”, ovšem s dodatkem „před zákonem”, sociální demokracie šla dál a požadovala skutečnou ekonomickou rovnost. Čím bylo pro buržoasní demokracii rovné hlasovací právo, tím byla pro proletariát rovnost práce.

Nepřátelé politické demokracie jako jsou např. běloši v Jižní Africe nesouhlasí s doktrínou „jeden člověk - jeden hlas”, protože údajně ignoruje přirozenou nerovnost mezi lidmi. Je vůbec možné srovnávat civilizovaného bělocha s negrem, který právě vyšel z buše? Nepřátelé ekonomické demokracie nesouhlasí s marxistickou teorií pracovní hodnoty, protože falešně homogenizuje lidi. Jak řekl jednomu z nás hostující čínský student: jak by on s tolika lety vzdělání neměl platit za víc, než nevědomý a opilý dělník?

Je pravda, že lidé jsou různí. Práce vysokoškolského profesora se liší od práce nádeníka. Kultura Búrů je jiná než kultura Zulů. Muž je jiný než žena. Pro ty, kdo se nacházejí na vrcholu pyramidy, tyto rozdíly opravňují platové diferenciály. Zdola ale věci vypadají jinak.

DODATEK:
NÁZORNÝ PŘÍKLAD VÝPOČTU KOEFICIENTU KVALIFIKOVANÉ PRÁCE

V tomto dodatku podrobněji vysvětlíme výpočet koeficientu kvalifikované práce, o němž jsme hovořili v textu kapitoly. Nejdřív ukážeme výpočet celkového obsahu práce ztělesněného v kvalifikované pracovní síle.

1. Ze strany studenta. Předpokládejme 4 roky studia při 40 hodinách týdně a 45 týdnech za rok.
   Celkem 7200 hodin
2. Společná výuka. Předpokládejme 15 hodin týdně, 35 týdnů za rok, učitel pracuje se studijní skupinou o průměrné velikosti 30 osob (průměr z větších přednáškových skupin a menších laboratorních cvičení, seminářů atd.), na kterou se jeho práce rozděluje rovnoměrně.
   Celkem připadá na jednoho studenta 70 hodin.
3. Individuální vedení a konzultace. Předpokládejme 2 hodiny týdně a 30 týdnů za rok.
   Za 4 roky celkem 240 hodin.
4. Režijní náklady vzdělávání. Předpokládejme, že jejich podíl je stejný jako podíl společné výuky.
   Celkem 70 hodin.

Nyní se podívejme, jak se na těchto výsledných hodnotách podílí prostá a kvalifikovaná práce. Příspěvek samotného studenta je jednoduchá práce, příspěvek učitele je práce kvalifikovaná. Pro naše účely dále předpokládejme že „režijní náklady” se skládají s prosté a kvalifikované práce v poměru 50:50. Dojdeme pak k následujícímu výsledku: celkový pracovní obsah kvalifikované pracovní síly činí přibližně 7 600 hodin (po zaokrouhlení), z čehož kvalifikovaná práce tvoří přibližně 5 procent (opět se zaokrouhlením).

Výše uvedený pracovní obsah je pouze prvním přiblížením (jak později uvidíme, je ve skutečnosti podhodnocen). Označme tuto aproximaci symbolem TH₀. Pomocí TH₀ můžeme vypočítat v prvním přiblížení koeficient přenosu ztělesněné práce u kvalifikované pracovní síly:

R₀ = TH₀/AH.D

kde AH představuje počet hodin odpracovaných za rok kvalifikovaným pracovníkem po získání kvalifikace a D je odpisový horizont v letech. Nyní můžeme použít R₀. k novému výpočtu celkového množství ztělesněné práce (vycházejíce z předpokladu, že koeficient přenosu u učitelů a dalších kvalifikovaných pracovníků přispívajících k produkci kvalifikované pracovní síly je stejný, jako u jejich studentů po dosažení kvalifikace). Jestliže podíl TH₀ připadající na kvalifikovanou práci označíme SP, druhá aproximace celkové ztělesněné práce je

(1 + R₀)SP.TH₀ + (1 - SP)TH₀ = (1 + R₀SP).TH₀.

Tuto novou hodnotu ovšem můžeme použít pro nový přibližný výpočet koeficientu přenosu, což umožní další upřesnění celkového počtu hodin, a stejný cyklus výpočtu lze libovolně dlouho opakovat. Výsledná postupná přiblížení celkového množství práce ztělesněné v produkci kvalifikované pracovní síly tvoří geometrickou posloupnost, jejíž n-tý člen je roven

[1 + R₀SP + (R₀SP)² + (R₀SP)³ + ... + (R₀SP)ⁿ]TH₀.

Poroste -li n do nekonečna, bude konečná limitní hodnota celkového množství práce rovna (1 - R₀SP)^-1TH₀ a odpovídající konečný odhad koeficientu přenosu pro ztělesněnou práci bude

R_f = (1 - R₀SP)^-1TH₀/AH.D.

Vzhledem k tomu, že R₀ = TH₀/AH.D, lze R_f napsat ve tvaru

R_f = TH₀/(AH.D - SP. TH₀),

což nám umožní vypočítat výsledné koeficienty přenosu přímo. S použitím hodnot z výše uvedeného příkladu, kde TH₀ = 7600, AH = 1575 a SP = 0,05 zjistíme, že

R_f = 0,50 pro D = 10,
R_f = 0,33 pro D = 15,
R_f = 0,24 pro D = 20,

jak je uvedeno v textu. V každém z těchto případů je koeficient kvalifikované práce roven 1 plus R_f.