KAPITOLA 7
MAKROEKONOMICKÉ PLÁNOVÁNÍ A ROZPOČTOVÁ POLITIKA

Jak jsme naznačili v kapitole 4, makroekonomické plánování se zabývá celkovou rovnováhou ekonomiky, přičemž se zaměřuje na různé široké kategorie finálního užití produktů. Makroekonomický plán musí zajišťovat, aby tyto složky celkového produktu byly ve vzájemném souladu a měly požadovaný objem. Abychom mohli rozvinout myšlenku makroekonomického plánování, musíme pro ni vytvořit jako rámec důsledné účetnictví. Tři aspekty makroekonomiky - teorie, cíle politiky a účetní systém - jsou v těsném vzájemném vztahu. Tak například vývoj moderního systému účtování národního důchodu byl motivován průkopnickými makroteoretickými pracemi J. M. Keynese z 30. let minulého století. Z druhé strany byla existence dostatečně spolehlivých a logicky konzistentních národních účtů podmínkou pro aplikaci keynesovské politiky v poválečných letech. Ekonomiky sovětského typu používaly jiný systém národních účtů, který teoreticky kořenil ve značně úzké interpretaci Marxova rozlišení produktivní a neproduktivní práce. Námi navrhovaný typ plánování vyžaduje systém národních účtů založený na pracovní době jako sociální účetní jednotce. Tato koncepce má také marxovské kořeny, ale značně se liší o tradiční praxe socialistických ekonomik.

Na začátku této kapitoly nejdřív prodiskutujeme obecné důsledky účtování v pracovní době na úrovni celé ekonomiky. Pak se budeme souběžně zabývat jednak politickými problémy, s nimiž se musí vyrovnat socialistické makroekonomika, jednak účetním systémem, v jehož rámci lze tyto problémy řešit. Na tomto základě pak prozkoumáme některé konkrétnější otázky související s úsporami, úvěrem a daňovou politikou.

MAKRO-ÚČTOVÁNÍ NA ZÁKLADĚ PRACOVNÍ DOBY

Definujme „Hrubý Hodnotový Produkt” (Gross Value Product) socialistické ekonomiky jako celkový pracovní obsah statků a služeb vyprodukovaných v ekonomice za dané období, dejme tomu rok. Podle zdroje pracovního obsahu lze Hrubý Hodnotový Produkt rozdělit na dvě části. Větší z nich je představován vstupy „Běžné Práce” (Current Labour), tj.práce provedené v průběhu daného účetního období. Kromě toho je zde ještě minulá práce „přenesená” ze statků vyprodukovaných v předchozích obdobích. Ta může mít podobu zásoby materiálů vyrobených v minulém období a využitých v tomto období, nebo trvalých výrobních prostředků (stroje, tovární budovy a zařízení), které se postupně opotřebovávají nebo časem zastarávají. Tento přenos minulé práce budeme jako celek označovat výrazem „Odpisy” (Depreciation). Toto rozdělení vede k naší první makroekonomické rovnici:

Definujme také „Čistý Hodnotový Produkt” (Net Value Product) jako pracovní obsah statků a služeb vyprodukovaných nad úroveň potřebnou k nahrazení spotřeby produktů minulé práce (Odpisů). Odtud naše druhá rovnice:

Základním principem rozdělování v našem systému je, že pracující dostávají pracovní poukázky přímo odpovídající množství práce, kterou vykonali (viz kapitola 2). Víme, že z tohoto principu existují určité individuální výjimky, ale v rámci celé ekonomiky nadále platí: celkové množství pracovních poukázek vydaných za určité období se rovná celkovému počtu odpracovaných hodin. Označíme li množství pracovních poukázek vydaných v běžném období za provedenou práci výrazem „Běžné Pracovní Poukázky” (Current Labour Tokens), dostáváme třetí rovnici:

Spojením (7.1) a (7.3) pak dostaneme

Předpokládejme na okamžik, že by si pracující mohli podržet jako „disponibilní příjem” veškeré Běžné Pracovní Poukázky. Navíc předpokládejme, že budou chtít utratit veškerý tento příjem za spotřební statky. V námi navrhovaném systému platí také princip, že spotřební statky mají cenu udávanou v pracovní době, která je rovna jejich celkovému pracovnímu obsahu, a to přinejmenším v prvním přiblížení (podrobnosti tohoto principu probereme v následující kapitole). Z toho plyne, že pokud pracující utratí všechny Běžné Pracovní Poukázky, jejich spotřeba vyčerpá Čistý Hodnotový Produkt. Podle výše uvedených rovnic nemohou pracující spotřebovat celý Hrubý Hodnotový Produkt, protože jejich příjem (Běžné Pracovní Poukázky) je nižší než Hrubý Hodnotový Produkt o veličinu Odpisů. To zajišťuje, aby byly k dispozici zdroje k uhrazení spotřeby dříve vyprodukovaných výrobních prostředků. Ovšem i tak je vyčerpání celého Čistého Hodnotového Produktu spotřebou pracujících neudržitelné ze dvou důvodů.

Především existují vedle osobní spotřeby i jiné důležité způsoby užití společenského produktu: sociální statky (zdravotnictví, školství atd.); čistá akumulace výrobních prostředků potřebná ke zvyšování produkční schopnosti ekonomiky v budoucnu; případně také půjčky jiným ekonomikám. Označíme-li tyto tři způsoby užití výrazy „Sociálno”, „Akumulace” a „Obchod” (obchodní přebytek) a osobní spotřebu slovem „Spotřeba”, dostáváme:

Rovnice (7.4) ukazuje, jak se Čistý Hodnotový Produkt dělí podle čtyř základních účelů svého užití. Pokud plán počítá s tím, že akumulace a sociální výdaje dosáhnou kladné hodnoty, je jasné, že spotřeba nemůže dosáhnout velikosti Čistého Hodnotového Produktu a tedy ani objemu Běžných Pracovních Poukázek, které byly vydány za běžnou práci (current work, nikoli o něco výše zavedený termín Current Labour, který překládám stejnými slovy, ale s velkými písmeny - R.P.). Jeden způsob, jak toho dosáhnout je zdanit příjem, který pracující dostávají v podobě pracovních poukázek. Celkový objem vybraných daní nemusí být nutně roven celému rozdílu mezi Běžnými Pracovními Poukázkami a plánovaným objemem spotřeby, protože pracující se mohou rozhodnout, že část svých pracovních poukázek uspoří, a jejich úspory tak „uvolní” zdroje pro jiné využití, než je spotřeba. K těmto otázkám se ještě vrátíme.

Za druhé, část celkových prostředků vyčleněná plánem pro spotřebu musí být k dispozici nepracujícím - důchodcům, zdravotně postiženým a lidem v pracovní neschopnosti, lidem přecházejícím z dosavadní práce na jinou. Jestliže jedinou možností, jak zakoupit předměty osobní spotřeby je použití pracovních poukázek, pak musí být určité množství poukázek dáno k dispozici nepracujícím prostřednictvím státního rozpočtu. Aby se zachovala rovnost mezi množstvím vydaných pracovních poukázek a vykonanou prací, tyto poukázky pro nepracující nelze prostě „vytisknout” (to by způsobovalo inflaci); namísto toho musí být odebrány pracujícím formou daní a předány nepracujícím.

Než se dostaneme k důležitým otázkám zdanění a úspor, bude užitečné podívat se na výše uvedené myšlenky v kontextu účtu „toku fondů”. To nám umožní ověřit si jejich logickou konzistentnost. Rozdělme ekonomiku do dvou množin činitelů, které nazveme sektor domácností a státní sektor. Sektor domácností zahrnuje jednotlivce, rodiny a obce, zatímco státní sektor zahrnuje všechny ekonomické jednotky mimo „domácnosti.” Předpokládáme, že neexistuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků, takže není třeba brát v úvahu žádný oddělený podnikový a finanční sektor. Naším úkolem je určit vyčerpávajícím způsobem všechny zdroje a způsoby využití fondů pro každý z těchto sektorů.

Začněme sektorem domácností, kde je základním zdrojem fondů vydávání pracovních poukázek výměnou za běžně vykonávanou práci, tj. Běžné Pracovní Poukázky. K tomu, jak bylo uvedeno výše, dochází také k předávání pracovních poukázek neproducentům, což označíme výrazem Transfery. Sektor domácností může využít tyto fondy trojím způsobem. Mohou být zaplaceny státu ve formě daní; mohou být vydány za spotřební statky (Spotřeba); nebo mohou přejít do čistých úspor tohoto sektoru (Čisté Úspory). Jestliže je tento výčet zdrojů a způsobů použití vyčerpávající, oba celkové součty se musí navzájem rovnat, tedy

Pokud jde o státní sektor, jeho základním zdrojem fondů jsou výnosy daní. Navíc ve své funkci „finanční instituce” (o které ještě bude řeč níže) stát bude shromažďovat Čisté Úspory sektoru domácností. Státní sektor používá své zdroje na provádění transferů pracovních poukázek neproducentům (Transfery), na sociální zajištění (Sociálno), akumulaci (Akumulace) a půjčování jiným ekonomikám (Obchod). Jestliže je také tento výčet zdrojů a způsobů užití je úplný, dostáváme

Rovnice (7.5) a (7.6) lze reorganizovat různými způsoby. Jednou takovou prostou úpravou je sdružení zdanění a transferů. Definujme Čistou Daň (Net Tax) jako rozdíl mezi zdaněním a transfery pracovních poukázek (Daň - Transfery). Ta udává čistý objem „příjmu” pracovních poukázek, který má stát k dispozici pro „financování” jiných činností než spotřeby. Pomocí této úpravy můžeme přepsat (7.5) a (7.6) následujícím způsobem:

Sečtením těchto dvou rovnic dostaneme třetí rovnici, v níž se vyruší členy Čistá Daň a Čisté Úspory, takže nám zůstane

Protože se ale Běžné Pracovní Poukázky rovnají Čistému Hodnotovému produktu, vrátili jsme se vlastně k rovnici (7.4) což dokazuje konzistentnost našeho účtování pracovní doby.

V předchozí ukázce jsme považovali za užitečné vypůjčit si některé výrazy z terminologie kapitalistického finančního účetnictví („výnos”, „financování, „fondy” a tak dále). Abychom ovšem správně pochopili makroekonomiku plánovitého hospodářství, náš pohled musí jít za hranice tohoto jazyka. V tomto systému se pracovní poukázky používají výlučně k získávání spotřebních statků v sektoru domácností. Státní sektor vydává pracovní poukázky přímou výměnou za práci vykonanou v národní ekonomice (tj. mimo „domácností”), ale sám je k získávání statků nepotřebuje, a to v důsledku zásadního předpokladu, že stát vlastní všechny statky vyjma těch, které prodává spotřebitelům. Předpokládejme, že se staví nemocnice: stát platí za všechnu potřebou práci podle tarifu jedna pracovní poukázka za hodinu, ale nemusí nic platit „navíc” za materiál nebo za hotovou budovu. Státu nemohou nikdy dojít „peníze” (protože v systému žádné peníze nejsou). A nikdy mu nemohou dojít ani pracovní poukázky, protože ty jsou pouze účetními položkami vytvořenými jménem pracujících (nebo případně jménem obce (commune), jejímiž členy jsou pracující - viz kapitola 12).

Reálně ovšem problém makroekonomické rovnováhy existuje. Jestliže má být k dispozici dostatečné množství spotřebních statků k uspokojení příští poptávky, a to bez inflačního snižování hodnoty pracovní poukázky, stát musí mít jistotu, že stáhne (ve skutečnosti zruší) správný podíl z poukázek, které v první instanci vydává pracujícím. Jako příklad předpokládejme, že celkový makroekonomický plán požaduje, aby na spotřební statky bylo dáno k dispozici 55 procent Čistého Hodnotového Produktu. Kvůli jednoduchosti také předpokládejme, že spotřebitelé se nerozhodli něco ze svého příjmu ušetřit. V takovém případě musí stát „zrušit” cestou čistého zdanění 45 procent základní emise pracovních poukázek. Pokud čisté zdanění tuto úroveň nedosáhne, tok pracovních poukázek do výdajů na spotřebu přesáhne množství sociální práce věnované na produkci spotřebních statků. Výsledkem bude „inflace pracovních poukázek” (nebo nedostatek zboží a fronty, pokud jsou ceny stálé). Pokud je na druhé straně čisté zdanění nadměrné, tok pracovních poukázek do výdajů na spotřebu bude nižší, než pracovní hodnota vyprodukovaných statků, což způsobí buď deflaci pracovních poukázek nebo hromadění nadbytečných statků.

Uvedený příklad spočívá na zjednodušujícím předpokladu, že spotřebitelé si nevytvářejí úspory. Je zřejmě, že pokud se spoří, jsou podmínky pro vyrovnanou daňovou politiku složitější. V následujícím oddíle se budeme zabývat problematikou úspor a výpůjček v sektoru domácností, poté se budeme zabývat některými podrobnostmi daňové politiky.

ÚSPORY A ÚVĚR V DOMÁCNOSTECH

Proč lidé šetří? Pro některé je šetření ctnost, která má hodnotu sama o sobě, ale ekonomové požadují, aby lidé měli pro své jednání racionální důvody a tak nám překládají celou hierarchii důvodů k šetření.

Na nejnižší úrovni to je šetření na spotřební statky. Zde vidíme šetrnost chudé a nižší střední třídy, která dává stranou peníze na ten velký výdaj: auto, kolo nebo dovolenou. Ti, kdo mají peníze, platí takové věci z běžných příjmů. Pak jsou tu ti, kdo se dívají za hranice spotřeby a šetří pro dobu, kdy už nebudou schopni pracovat. Nejpříkladnějšími ze šetrných jsou lidé, kteří nemyslí na sebe, ale na ty, kdo přijdou po nich, a ukládají peníze do svěřeneckých fondů (trust fund), aby dali svému potomstvu možnost studia na soukromých školách nebo odkázali majetek dědicům.

Za hranicemi této hezké sociální a světské hierarchie jsou lidé, kteří jako faraóni šetří na dobu, kdy přijdou hubená léta: nezaměstnanost, vážná nemoc, předčasná smrt „chlebodárce”. Na druhé straně někteří šetří „protože není nic lepšího”, buď proto, že běžná spotřeba, kterou považují přiměřenou, nevyčerpává jejich příjem, nebo proto, že není k dispozici zboží, které by je svádělo k dalším výdajům. Tato kategorie vyjadřuje buď pohodlnou buržoasní prosperitu, nebo naopak postavení spotřebitelů ve východní Evropě a SSSR, kde žádané spotřební zboží není k dispozici, což má za důsledek „nucené úspory”.

Socialismus podle všeho některé z těchto důvodů pro osobní spoření oslabí. Tak například zvýšení úrovně bezplatného veřejného vzdělání (i když soukromé vzdělání nebude proskribováno) a zmenšení příjmových diferenciálů oslabí jak zájem o vzdělávací svěřenecké fondy, tak schopnost tyto fondy udržovat. Nutnost soukromého spoření sníží také přiměřená státní penze. Pokud se nebojíte nedostatku ve svých pozdních létech, proč byste neutráceli peníze teď, kdy vám to působí potěšení? Vždyť se důchodu ani nemusíte dožít.

S plnou zaměstnaností a trvalým hospodářských růstem zaniká nutnost zajištění proti ztrátě příjmu z důvodu nezaměstnanosti. Když jste si jisti budoucností svých dětí, a když beztak nemají žádnou šanci žít z důchodů z majetku, bude méně pravděpodobné, že budete šetřit, abyste jim zanechali dědictví.

Nyní stručně zvažme hlavní důvody pro osobní úvěr za současných podmínek. Pokud jde o krátkodobé a střednědobé úvěry, jejich hlavním účelem je posunout do budoucnosti placení za statky dlouhodobé spotřeby, na které by spotřebitelé jinak museli šetřit - především u mladých lidí, kteří očekávají, že se jim příjmy v budoucnu zvýší. Na druhé straně hlavním účelem dlouhodobých osobních úvěrů je financování koupě domů.

Tyto důvody pravděpodobně přetrvají i za socialismu, i když za současných podmínek nepochybně působí ve prospěch spotřebitelských úvěrů také tlaky podněcující lidi, aby si brali půjčky, které pak nedokážou moci splatit. S tím se skoncuje. Také existence a rozsah spoření na koupi domů závisí na existujících možnostech přístupu k bydlení, přičemž dobře vedený státní sektor nájemních bytů by omezil podněty k vlastnění domů.

Přes skutečnost, že socialismus pravděpodobně omezí některé motivace pro osobní spoření a úvěry, tyto jevy patrně docela nevymizí. Základním důvodem pro takové spoření a úvěry je přání lidí plánovat časový profil svých nákupů relativně nezávisle na časovém profilu svých příjmů. Z individuálního hlediska představují úspory odloženou spotřebu, zatímco úvěr umožňuje předstih spotřeby.

Existuje ale důležitý rozdíl mezi tím, co je proveditelné u jednotlivce a co je možné v rámci celé společnosti. V předtržní společnosti je spoření snadno pochopitelné. Zásoby zrní se vytvářejí k tomu, aby se spotřebovaly v těžších dobách. Egypt faraónů nebo maoistická Čína dokázaly šetřit ve zcela fyzickém smyslu. Když Mao doporučoval Číňanům, aby „kopali hluboké tunely, dělali zásoby zrní, připravovali se čelit válce nebo přírodní pohromě”, mluvil o odložené spotřebě zcela doslovně. Také v Ezopově bajce moudrý mravenec sbírá před příchodem zimy zrníčka, zatímco cvrček jí, zpívá a veselí se.

V moderní společnosti si mohou jednotlivci pořád ještě zachovat tento prostý pohled na vlastní šetrnost; zrní nahradily peníze, ale ty se také „dávají stranou, až přijde špatné počasí”. Pojišťovací společnosti s oblibou používají jako svůj emblém deštník. V hromadění peněz je ale paradox, který u zrní nevzniká a který starověk vyjádřil v podobenství o Midasovi. Zlata ani peněz se nenajíte. Spoření peněz nemá smysl, pokud neexistuje něco, co se za ně dá koupit. Jednotlivec, který si nahromadil zlato, by pravděpodobně přežil hladomor, protože za hladomoru cena zrní vždy stoupá a jíst mohou pouze ti, kdo mají hodně peněz. Ale společnost jako celek peněžní úspory spořivců nenakrmí. Hladovění mohou zabránit pouze reálné zásoby zrní, takže za hladomoru to málo, co existuje, dostanou bohatí a chudí umírají.

Ti, kdo spoří v bankách jsou dokonce ještě více vzdáleni oné „přirozené lakoty” než sedlák se svým pokladem zlatých napoleonů. Za válek, přírodních nebo ekonomických katastrof je pravděpodobně připraví o jejich úspory hyperinflace nebo bankovní krachy. Pokud ekonomika v důsledku válečného ničení nebo nutnosti platit reparace přijde o zboží, které lze prodat na trhu, tento reálný nedostatek se projeví ve znehodnocení měny; ti, kdo po prohrané válce zůstanou s rukama plnými bezcenných bankovek, dostanou stejně tvrdou lekci, jako bájný Midas.

Obecněji řečeno, ti, kdo dnes šetří, budou moci zítra realizovat své bohatství pouze ze zítřejšího příjmu. Někdo, kdo třicet let šetří na důchod si sice může myslet, že odkládá spotřebu, ale nebyl by rád, kdyby se na stará kolena musel živit 30 let starými bochníky chleba. V praxi už neexistuje žádné zboží, jehož spotřeba by se dala odložit. Spořící namísto toho obdrží legální titul, který jim umožňuje vznášet nárok na část budoucího produktu společnosti, pokud ovšem přežije finanční systém. Důchodce ve skutečnosti neživí jejich úspory, ale práce mladších členů společnosti. Materiální zátěži plynoucí ze stárnutí obyvatelstva se nelze vyhnout mechanismem životních pojistek nebo plně financovaných penzijních plánů. Mladí zůstanou nadále jedinou oporou starých; přesun od synovské piety ke vzájemným penzijním fondům (mutual funds) na této realitě nic nezmění, ať bude společenský systém jakýkoli.

V tomto smyslu je spoření smlouvou s budoucností - zvláštní smlouvou, v níž jedna strana, ta která má poskytnout finální statky, se možná ještě ani nenarodila. A taková smlouva s budoucností je nejistá věc. Mladší generace ji nemusí dodržet. Může usilovat o inflační nárůst mezd, který ohrozí důchodce žijící z pevných příjmů. Může vyvolat revoluci a zruinovat trh s cennými papíry.

Nicméně v rámci plánované ekonomiky mohou mít dnešní spořitelé jistou možnost přispívat k zítřejším tokům reálných příjmů. Tím, že dnes spoří, se lidé zříkají části svého vlivu na současný produkt. „Uvolňují” tak zdroje, kterých by jinak bylo zapotřebí k výrobě spotřebních statků. V kapitalistické ekonomice je značné nebezpečí, že takto uvolněné zdroje zůstanou nevyužity. Když se spotřebitel rozhodne uspořit část svého peněžního příjmu, tento akt „nespotřeby” sám o sobě není pro firmy zprávou, že jisté spotřební statky budou požadovány v jistých množstvích v určitém budoucím okamžiku. V nejlepším případě může takový vzrůst úspor tlumočit prostřednictvím poklesu úroků obecné poselství, že výroba zaměřená na budoucí prodej je nyní ziskovější. Keynes ovšem dokazoval, že i tento kanál je velmi nespolehlivý (viz Keynes, J. M. The General Theory of Employment, Interest and Money, London: Macmillan, 1936, kapitola 16; nedávněji podal dobrou analýzu této otázky Axel Leijonhufvud, Information and Coordination, Oxford: Oxford University Press, 1981). Takže růst úspor může vyústit v pokles agregátní poptávky po zboží a tím způsobit recesi.

V plánované ekonomice ovšem není důvod, proč by zdroje uvolněné spořením neměly být zapojeny do vytváření výrobních prostředků a tak v budoucnu zvýšit produktivitu práce. V ekonomice předpokládáme, že se o minimální celkové míře akumulace výrobních prostředků bude rozhodovat demokratickým způsobem. Jeden ze vstupů do rozhodování o akumulaci poskytne demografie: pokud se v budoucnu očekává, že podíl důchodců na obyvatelstvu bude stoupat, pak při jinak stejných podmínkách by měla být míra akumulace zvýšena, aby produktivita práce vzrostla na potřebnou úroveň odpovídající budoucí poptávce po tom, co vyrobí produktivní pracovníci. To se musí zřejmě stát na úkor současné úrovně spotřeby. Ale i při tomto základním kolektivním rozhodování existuje stále určitá možnost uplatnění individuálních preferencí, které ovlivní - samozřejmě okrajově - vzájemný poměr spotřeby a akumulace. Jaké mechanismy zajistí přiměřený prostor pro osobní výběr při respektování omezení celkového plánu? Zde jsou některé návrhy.

1. Běžné pracovní poukázky bude možné volně směňovat za nějaký druh důchodových aktiv (např. aktiva, z něhož se od určitého budoucího data nebo nastalé události vyplácela roční renta). Tyto transakce by se prováděly prostřednictvím jednotného státem vedeného „finančního systému”, takže by plánovací agentura mohla monitorovat jejich agregovaný objem.

   Jak jsme ukázali výše, reálným důsledkem spoření je uvolnění běžné práce z produkce spotřebních statků, a plánovači by správně měli reagovat tím, že budou alokovat „uvolněnou” běžnou práci do čisté akumulace výrobních prostředků (nad společensky stanovenou minimální míru akumulace). To pak umožní vyšší produkci spotřebních statků v budoucnosti. Zřejmě neexistuje záruka, že plánovači využijí pracovní dobu „uvolněnou” šetřením k rozvinutí výroby přesně těch předmětů, o jejichž spotřebu budou mít spořící někdy v budoucnu zájem. To závisí na efektivitě procesu strategického plánování, přičemž od žádného ekonomického systému nelze asi očekávat dokonalou schopnost předvídání. Nicméně plánovači budou schopni brát centrálně v úvahu toky jsoucí do úspor a zajistit, aby takto uvolněná pracovní doba byla využita produktivně.

2. Aby se dosáhla krátkodobější flexibilita, běžné pracovní poukázky by také bylo možné směňovat za spotřebitelské vklady, z nichž by se mohly později vybírat pracovní poukázky na nákup předmětů dlouhodobé spotřeby, dovolených atd. Jestliže je přítok do těchto vkladů vyšší než odtok, rozdíl může být použit k „financování” spotřebitelského úvěru. Podmínky těchto úvěrů, zejména jejich způsob splácení, bude možno využít k vyrovnání poptávky po těchto úvěrech s nabídkou plynoucí z čisté akvizice spotřebitelských vkladů. V takovém případě bude celkovým výsledkem přesun spotřeby mezi jednotlivci, bez dopadu na celkovou makroekonomickou rovnováhu.
3. Mimo těchto výše uvedených uznaných forem šetření nebudou moci jednotlivci jednoduše hromadit pracovní poukázky. Hromadění, které by narušilo plán alokace práce, se zabrání tím, že pracovní poukázky budou po určité době exspirovat, podobně jako za dnešního systému banky odmítají po uplynutí určité doby proplácet osobní šeky.

Tyto úvahy o spoření a úvěru lze nyní uvést do souvislosti s účtováním toků fondů, o kterém jsme pojednali v první části této kapitoly. Tam jsme řekli, že čisté úspory domácností (Čisté Úspory) vystupují v sektoru domácností jako užití fondů, u státu pak jako zdroj fondů. Nyní se můžeme na čisté úspory podívat podrobněji. Hrubé úspory jsou rovny celkovému součtu hrubé akvizice důchodových aktiv v sektoru domácností (Akvizice Důchodových Aktiv, Retirement Asset Acquisition) a hrubé akvizice spotřebitelských vkladů (Akvizice Spotřebitelských Vkladů, Saving Deposit Acquisition) v tomtéž sektoru. Abychom z toho odvodili čisté úspory, musíme odečíst výplaty, které domácnosti dostávají ze svých důchodových aktiv (Výplaty z Důchodových Aktiv, Retirement Asset Disbursement), jejich výběry z vlastních spotřebitelských vkladů (Výběry, Withdrawals), a čistý objem nově poskytnutých spotřebitelských úvěrů (Nový Úvěr, New Credit). Totéž lze vyjádřit rovnicí

Čisté Úspory = Akvizice Důchodových Aktiv + Akvizice Spotřebitelských Vkladů - Výplaty z Důchodových Aktiv - Výběry - Nový Úvěr.

Můžeme také dát do společných závorek výrazy týkající se důchodových aktiv a výrazy týkající se spotřebitelských vkladů a úvěrů:

Čisté Úspory = (Akvizice Důchodových Aktiv - Výplaty z Důchodových Aktiv) + (Akvizice Spotřebitelských Vkladů - Výběry - Nový Úvěr).

Zaměříme-li se na spotřebitelské vklady a úvěr - tj. pomineme-li důchodová aktiva, všimněme si, že veličina (Akvizice Spotřebitelských vkladů - Výběry - Nový Úvěr) funguje jako čistý zdroj fondů pro stát. Tento výraz představuje čistý přítok fondů do systému spotřebitelských vkladů a úvěrů. Výše jsme nadhodili možnost, že by tento tok mohl být vědomě držen na nule úpravami podmínek spotřebitelských úvěrů tak, aby poptávka po nich byla přesně rovna čistému přítoku vkladů. Zda je taková politika rozumná, závisí pravděpodobně na tom, jaké by musely být podmínky vedoucí k dosažení zmíněné rovnováhy.

Představme si situaci, kdy osobní sektor (správněji asi sektor domácností - R.P.) vykazuje silnou tendenci ke spoření a poměrně slabou tendenci k braní spotřebitelských úvěrů. V takovém případě by zmíněné vyrovnání mohlo vyžadovat, aby se spotřebitelské úvěry poskytovaly zdarma - možná dokonce i se zápornou úrokovou sazbou. Pokud se k tomuto účelu využije celý čistý přítok vkladů, nevypadá taková politika zrovna optimálně: část přítoku by namísto toho mohla být použita jako „zdroj fondů” pro akumulaci, kde by pravděpodobně dosáhla vyšší společenský výnos (social rate of return).

Potenciální problematičnost tohoto řešení vyplývá z toho, že zatímco spotřební vklady jsou značně likvidní a krátkodobé a střednědobé spotřební úvěry se samy likvidují velmi rychle, výrobní prostředky vytvořené z těchto fondů likvidní nebudou.[29] Pokud by došlo k nečekanému odlivu vkladů ze systému předtím, než akumulační projekty „dozrály”, státu by možná nezbylo než vytvářet pracovní poukázky navíc, což by mohlo vést k inflaci pracovních poukázek a podkopalo by to námi navrhovaný systém kalkulací.

To je v podstatě stejný problém, jehož diagnózu určil Keynes: spořitelé chtějí spořit ve formě likvidních aktiv, přičemž jejich prostředky se používají k akvizici nelikvidních kapitálových statků. Ve finančním systému se státním monopolem je ovšem tento problém řešitelný: stát má možnost říci spořitelům, že nemohou svůj koláč mít a současně ho jíst. Jestliže má systém spotřebních vkladů a úvěrů tendenci k přebytku, stát může oznámit, že likvidita těchto vkladů je podmíněná a že možná bude vázána na přídělové hospodaření, aby nedošlo k inflačnímu přebytku pracovních poukázek z důvodu velké poptávky po likvidování vkladů.

Podobné problémy vyvstávají, pokud má systém spotřebních vkladů a úvěrů tendenci k deficitu, i když jsou podmínky pro získání spotřebitelského úvěru stanoveny velmi přísně. Mají se v takovém případě použít „fondy” z jiných zdrojů (např. z přebytku účtu důchodových aktiv)? Nebo má být spotřebitelský úvěr na příděl?

Vykazuje-li běžný účet důchodových aktiv přebytek, znamená to, že se hromadí nároky budoucích důchodců na budoucí produkci. Nejjistějším způsobem, jak zajistit uspokojení těchto požadavků je nasadit tento přebytek na akumulaci výrobních prostředků. To je argument pro přísné oddělení účtu důchodových aktiv od spotřebitelského úvěru. Na druhé straně ovšem platí, že pokud spotřebitelé berou běžné úvěry i za přísných podmínek (které půjčující nicméně považuje za realistické - jinak by zřejmě k poskytnutí úvěru nedošlo), sami tím souhlasí se snížením svých vlastních nároků na budoucí produkci, které budou omezeny jejich budoucím příjmem pracovních poukázek. Toto snížení ovšem „vyhovět” nárokům důchodců. Nejlepší politikou může být v tomto případě opatrná flexibilita: nepraktikovat naprosté oddělení účtů a využívat přídělový systém k vyloučení nadměrných deficitů (nebo přebytků) na účtu spotřebních vkladů a úvěrů.

Další otázkou vyplývající z předchozího je, zda mají být z vkladů v osobním sektoru vypláceny úroky. Prozkoumejme nejdřív důsledky nulové „nominální” úrokové sazby u těchto vkladů, což znamená, že lidé si budou moci po nějaké době vybrat ze systému přesně totéž celkové množství pracovních poukázek, jakým do něj předtím přispěli. Poznamenejme, že vzhledem k tomu, že produktivita práce časem roste a pracovní obsah konkrétních statků klesá, budou mít pracovní poukázky ve skutečnosti „větší hodnotu”: se spořením pracovních poukázek je implicitně spojena jistá forma úroku. Je rozumné, aby lidé měli možnost získat takový „úrok” ze svých dlouhodobých úspor, protože jejich nespotřeba umožňuje urychlenou akumulaci výrobních prostředků, což zase napomáhá dalšímu růstu produktivity práce, není ale důvod pro žádné další platby.[30]

V klasickém modelu kapitalismu s plnou zaměstnaností má úrok z vkladů tu funkci, že vytváří dostatečnou nabídku úspor k financování investic. V námi navrhovaném systému je ovšem investování zespolečenštěno a základním zdrojem pro „financování” akumulace jsou daně. Pokud běžné účty důchodových aktiv a spotřebních vkladů a úvěrů vykazují přebytek, osobní úspory mohou do určité míry k tomuto „financování” akumulace přispět, ale mají jen druhotný vliv. Ke stimulaci osobního spoření není důvod, protože o základní společenské míře „úspor” (tj. nespotřeby) bylo rozhodnuto demokraticky při vytváření plánu akumulace a zdanění.

DAŇOVÁ POLITIKA

Bez ohledu na to, jak je přesně upraveno spoření domácností, připadá důležitá úloha při bilancování makroekonomického plánu daňové politice. Jako formou nebo formami má stát zdaňovat výdělky v pracovních poukázkách? V ekonomikách sovětského typu pocházela největší část daňových příjmů tradičně z „daně z obratu”. Touto daní stát vráží klín mezi cenu požadovanou od toho, kdo kupuje nějaký statek a cenou připsanou na účet prodejce, přičemž rozdíl plyne do státní pokladny. Taková daň není slučitelná s námi navrhovaným systémem, protože by v ní statky systematicky dostávaly vyšší ceny, než je jejich skutečný pracovní obsah. Jak již vyplynulo z předchozího, dáváme přednost dani z příjmu; navrhujeme také, aby stát vybíral jako doplňkovou daň diferenciální pozemkovou rentu.

Jak by měla vypadat socialistická daň z příjmu? Socialisté a sociální demokraté v kapitalistických zemích obvykle podporují progresivní daň z příjmu (u níž lidé s vyššími příjmy platí vyšší procento daně) se zdůvodněním, že zámožnější si mohou dovolit nést větší díl daňového břemena. Progresivní daň z příjmu se fakticky považuje za způsob, jak za kapitalismu snižovat nerovnost příjmů před zdaněním (i když je otázkou, zda daňové systémy reálných kapitalistických ekonomik tento cíl opravdu dosahují). Jestliže je ovšem rozdělování osobních příjmů v zásadě rovnostářské, jak navrhujeme, důvod pro progresivní zdanění odpadá. Nejspravedlivějším systémem bude pravděpodobně rovná daň, tolik a tolik pracovních poukázek na měsíc nebo rok a na jednu výdělečně činnou osobu.

Rovná daň vybíraná v pracovních poukázkách tlumočí následující poselství: každý zdravý člověk v pracovním věku je povinen vykonávat pro společnost základní množství práce. Výměnou za tento pracovní příspěvek jsou uspokojovány základní kolektivní potřeby lidí. Jestliže lidé chtějí další disponibilní příjem k získání spotřebních statků, musí pracovat víc, než toto základní minimum. Předpokládáme maximální flexibilitu pracovní doby, takže si jednotlivec bude moci vybrat, jak dlouho chce pracovat, a pokud se rozhodne pro dlouhou pracovní dobu, bude se moci těšit jejím výsledkům beztoho, že by platil vyšší daň z příjmu.

Rovná daň má také tu výhodu, že lze poměrně velmi spolehlivě předpovědět její výnos. Výnos proporcionální daně z příjmu závisí na tom, kolik lidé vydělají (tj. - v tomto systému - jak mnoho se rozhodnou pracovat), výnos rovné daně závisí jen na počtu pracujících. Tato možnost předvídání usnadní plnění plánu sociálního zajištění a akumulace. Předpokládejme, že plánovači alokovali celkem x milionů hodin společenské pracovní doby na jiné účely, než osobní spotřebu: pak lze stanovit takovou úroveň rovné daně, aby vynesla celkem x - z milionů pracovních poukázek, kde z milionů je předpokládaná úroveň čistých úspor domácností.[31]

Stojí za to poukázat na rozdíl mezi tímto stanoviskem a návrhem britské Strany zelených, aby všichni občané dostávali zaručený sociální příjem bez ohledu na to, zda pracují nebo ne. Tento sociální příjem by byl podle všeho hrazen z celku daní zahrnujícího také daň z příjmu. V jistém smyslu jde o zrcadlový obraz našeho návrhu, protože námi navrhovanou rovnou daň lze považovat za zápornou sociální mzdu. Návrh Zelených je docela realistický a ve srovnání se současným systémem dávek podmíněných ověřením prostředků žadatele má tu velkou přednost, že vylučuje nechvalně známou „past chudoby”.[32] Nicméně kritizujeme návrh na zaručený sociální příjem ze dvou důvodů. Za prvé podle všeho implikuje, že nezaměstnanost je nevyhnutelná. Vycházejíce z toho, že nezaměstnanost musí být, Zelení ji chtějí řešit tím nejhumánnějším způsobem. To neakceptujeme. Tvrdíme, že ekonomiku lze řídit tak, aby byla dosažena plná zaměstnanost. Kombinace rovnostářských příjmů, plné zaměstnanosti a rovné daně vylučuje past chudoby, ale také demotivaci k práci, a to účinněji než systém Zelených. Druhým důvodem ke kritice je, že financování systému se zaručeném sociálním příjmem vyžaduje vysokou daň z příjmu, což má implicitně demotivační účinky. Předpokládáme nulovou sazbu příjmové daně pro marginální případy; v kombinaci s flexibilní pracovní dobou to jednotlivcům umožní, aby se sami rozhodli, jestli výhody plynoucí z delší pracovní doby stojí za úsilí, které je s tím spojeno. V ekonomice s plnou zaměstnaností by systém Zelených, ve skutečnosti umožňující lidem zahálku se státní podporou, pravděpodobně vyvolal nespokojenost pracující většiny, která by musela živit zahálející.

Systémem vlastnictví nemovitostí, který vyžaduje naše koncepce socialistické ekonomiky, se zabýváme na jiném místě (viz kapitola 14). Jeho součástí je státní vlastnictví půdy. I když nevylučujeme soukromé vlastnictví části bytového fondu, stát by si měl podržet vlastnictví pozemků, na kterých tyto domy stojí. Majitelé domů by měli podléhat pozemkové dani vycházející z běžné hodnoty pronájmu pozemku, na kterém byl postaven jejich dům. Člověk, který kupuje dům, si za těchto okolností kupuje pouze samotnou konstrukci budovy a cena za dům obdobné velikosti a zachovalosti by měla být stejná v Londýně i dejme tomu v Bradfordu (průmyslové město v severovýchodní Anglii - R.P.). Kromě této ceny platí bydlící státu rentu nebo pozemkovou daň odrážející rozdíly v pohodlí a vybavení obývaného domu. Tyto renty mohou znamenat značný příspěvek do státních financí.[33]

Jestliže mají tyto renty plnit daňové funkce ve výše diskutovaném systému, musí být nepochybně stanoveny v pracovních poukázkách. Platba renty v pracovních poukázkách je pak jednou z výjimek z obecného principu, podle něhož za tyto poukázky lze koupit pouze produkty práce oceňované podle jejich pracovního obsahu.

Závěrem si zaslouží zmínku ještě jeden aspekt zdanění. Řekli jsme, že spotřební statky by měly být obecně oceňovány množstvím pracovních poukázek odpovídajícím jejich pracovnímu obsahu. V jistých případech však mohou zdůvodněny určité výjimky. V kapitalistických ekonomikách se vybírá spotřební daň z produktů, jejichž spotřebu chce stát z určitých důvodů omezovat, obecně proto, že „nadměrná” spotřeba těchto produktů má nežádoucí sociální dopady (alkohol, tabák atd.). Protože jejich zákaz nepřichází v úvahu, může se socialistický stát rozhodnou provádět podobnou politiku. Připomeňme, že nepůjde o obecnou daň z prodeje nebo daň z přidané hodnoty, ale o specifický poplatek uvalený na vybrané spotřební statky.

V západních ekonomikách je akumulace nových výrobních prostředků rozdělena mezi soukromý a veřejný sektor. Akumulace v soukromém sektoru je výsledkem autonomních rozhodnutí podniků a je financována hlavně z podržených zisků, přičemž určitou úlohu hraje také recirkulace úspor do akumulace prostřednictvím finančních institucí. Ve veřejném sektoru je akumulace tradičně financována z půjček.

V socialistických ekonomikách sovětského typu byla situace zcela opačná. Akumulace ve veřejném sektoru byla financována hlavně z daně z obratu vybírané od státních podniků, přičemž recirkulace úspor sehrávala jen vedlejší úlohu. Jak už bylo řečeno dříve, také počítáme s daněmi jako hlavním zdrojem fondů pro akumulaci, ovšem s dodatkem, že veškeré objemy daní musí být výsledkem demokratického hlasování.

Rozhodující kritika sovětského socialismu se týká faktu, že rozhodnutí o míře růstu a tedy také o míře akumulace byla přijímána politickou elitou. To dávalo socialistické akumulaci částečně odcizený charakter. Aby se tomu zabránilo, alternativní návrhy týkající se procenta národního důchodu věnovaného na akumulaci by měly být předmětem plebiscitu. Pokud se dohodne, že investice budou tvořit celkem 15 procent HDP, stát tím dostane právo vybírat daně potřebné k jejich financování. Vzhledem k tomu, že existují také jiné zdroje fondů pro akumulaci - úspory a renta, nebude nutné krýt všechny náklady na akumulaci z daní; moc pozměňovat daně ale poskytne prostor potřebný pro vybilancování sociálního rozpočtu.