Kdyby se všichni vlastníci půdy na tom sjednotili a
rozhodli, že si svoje
vlastnictví ponechají jen pro sebe, celé ostatní lidstvo, kdyby chtělo,
mohlo by vyletět do nebe, protože na zemi by nebylo pro ně místa
Thomas Spence (1750-1814).
Program socialistů bývá od dob Saint-Simonových všeobecně vyjadřován heslem "odstranit vykořisťování člověka člověkem". To vyhovuje snad všem školám socialistickým, co jich dosud bylo. Někteří formulují tuto myšlenku jakožto "odstranění nezaslouženého důchodu".
Co pak se rozumí důchodem zaslouženým? Má se tím říci, že by člověk měl a mohl dostávat jen odplatu za svoji pracovní zásluhu? Co znamená práce? Vzniká jablko, pára v lokomotivě nebo ocelové péro jen zásluhou člověkovou? Kdyby s námi při naší práci nespolutvořila příroda, všechna naše práce by se podobala mávání rukou při prostných cvičeních. Při nich sice vzniká příjemná únava, ale nikoli večeře.
"Spolupráce" přírody s námi jeví se nám tak samozřejmou, že o ní nejen nemluvíme, ale ani na ni nemyslíme. A když zdůrazňujeme svoje právo na plody své práce, mlčky předpokládáme, že o součinnost přírody s námi musí být "nějak" postaráno.
Příroda se svým ohromným bohatstvím energií vznikla bez lidské zásluhy a proto právo na ni nemůže být nikým opíráno o jeho vlastní zásluhu. Na přístup k přírodě má člověk právo z jiného důvodu než ze zásluhy pracovní. Jeho právo je přímo odvozeno z jeho životní potřeby. Vzduch, který dýcháme, si nemůžeme nějak "zasloužit", ale nikdo rozumný se neostýchá dýchat ze strachu, že užívá něčeho, co sám nevyrobil, co si nekoupil a pod.
Skutečnost, že člověk se neobejde bez přírody, a že tudíž musí mít jistou možnost a volnost jí užívat, je základem socialistických teorií, které se zahrnují jménem "pozemkové reformy" nebo také někdy "agrárního socialismu". Toto označení je zřejmě úzké, protože zde neběží jen o sociální úpravu člověkova poměru k povrchu země, ale také k jejímu nerostnému bohatství, vodním tokům, léčivým zřídlům, vzduchu a všem ostatním "darům přírody". Při pozemkové reformě jde o sociální úpravu těchto vztahů, protože život lidský ve společnosti potřebuje jistého řádu, aby zájmy jednotlivců, pokud vyhovují obecnému dobru, byly zabezpečeny. Když socialista uzná každému právo na zdravý vzduch, neznamená to, že by se mohl někdo rozhodnout jít se ho nadýchat za procházky po záhonech v zahradě svého souseda. Spíš by to znamenalo, aby si mohl zařídit svoji zahradu, anebo - nestojí-li o tuto zábavu a těžkou práci - aby se mohl procházet po cestách obecního parku, na jehož vydržování přispěje jako poplatník.
Pozemkoví reformátoři nejsou u nás obyčejně považováni za zvláštní směr socialistický, protože změnu poměru k přírodě mají v programu také ostatní směry socialistické i některé nesocialistické. Seskupujeme-li řadu myslitelů pod onen společný název, chceme tím zdůraznit, že někteří sociální reformátoři viděli v dosavadní úpravě vztahů lidských k přírodě základní vadu dnešního sociálního systému, a že byli a jsou přesvědčeni, že spravedlivou úpravou lidského poměru k přírodě odstraní se hromadné vykořisťování člověka člověkem. Jestliže jiní žádají ještě novou úpravu výroby a oběhu statků po provedení "pozemkové reformy" - tu ovšem už vybočují z rámce pozemkových reformátorů a zaslouží býti zařaděni podle toho, jakou organisaci hospodářského života doporučují, buď mezi komunisty neb kolektivisty, družstevní socialisty atd. - Vlastní pozemkoví reformátoři pracovali a pracují proti soukromému monopolu pozemkovému, to jest proti soustavě, v níž jednotlivcům je ponecháno vlastniti půdy, kolik jí dovedou získat, dělati s ní, co je jim libo, a těžit z ní, kolik mohou, za všech okolností.
Ústředním problémem pozemkových reformátorů je renta pozemková. To je důchod z pouhého vlastnictví k půdě bez vlastní práce na ní a bez vlastních investic kapitálových do ní. Každý ví, že se vzrůstem obyvatelstva v dané obci rostou ceny pozemků v ní a kolem ní, třebas vlastníci jejich ani prstem nehnou. Zavede-li se někam železnice, tramvaj, zřídí-li se poblíž pozemku nádraží, přístav, lázně, školy a pod., vzrostou ceny pozemků, ceny domů tam už dávno stojících a činže v nich, do obnosů někdy neuvěřitelných. V literatuře se obyčejně uvádí jako příklad zvlášť křiklavý čtvrtakrový pozemek v Chicagu (t. j. asi 1000 m), který byl r. 1830 prodán za 20 dolarů, r. 1870 za 120.000 a r. 1894 jíž za 1,250.000 dolarů (kolik asi stojí dnes?). - U Berlína v obci Britzu jistý rolník chtěl kdysi za svůj pozemek (8 jiter) 50.000 Mk; marně - protože půda byla špatná. Když však nablízku bylo zřízeno nádraží podzemní dráhy berlínské, dostal za pozemek 1,300.000 Mk (před válkou). - V Praze se uvádí jako školní příklad vzestupu cen půdy t. zv. Saidlovo pole na Král. Vinohradech u tržnice. Tento pozemek, měřící asi 4160 čtver. sáhů, byl r. 1869 prodán za 8000 zlatých, r. 1921 dosáhl však hodnoty 8 mil. Kč.
Tento vzestup cen pozemků je způsoben společenskými poměry, naprosto ne zásluhou vlastníků (Saidlovo pole bylo posledních dvacet let úhorem), ale znamená pro ně velký důchod. Kdo jej zaplatí? - Ti, kdo těch pozemků po zastavění budou používati ať jako bytů nebo obchodních místností. Ovšem, použivatelé vědí, proč platí vyšší činži na tomto pozemku nežli na jiném z bytu nebo krámu stejně pěkného a pohodlného. Kdyby se stalo, že by vlastník domu pronajal místnosti v něm na padesát let někomu za pevnou cenu, a hodnota těchto místností by stoupla, mohlo by se stát, že by ten nájemník bral větší pozemkovou rentu z tohoto domu než sám jeho vlastník. Vidíme tentýž zjev při dnešní ochraně nájemníků, že nájemník, který vykořistí nouzi podnájemníků, může mít ze svého bytu větší nezasloužený důchod, nežli kolik odvádí v činži vlastníku domu, kterému je zákonem ztíženo kořistiti z nouze nájemníků. Z toho vidět, že renta pozemková je výsledek cenového procesu, a nelze ji žádným právním předpisem potlačit. Oč sociálnímu politikovi jediné může jíti, jest, učinit lidem přístupné co největší množství půdy (hlavně zdokonalením dopravy, rozvětvením dobrých, rychlých a levných dopravních prostředků), a pak převést pozemkovou rentu z kapes soukromých do pokladny veřejné.
Jsou na to dva prostředky a dle nich se rozdělují pozemkoví reformátoři na dvě skupiny:
Jedni jsou pro vyvlastnění veškeré půdy z rukou soukromých a pro převedení její na veřejné korporace (stát nebo obec). Ty by ji pak jednak používaly přímo pro své účely, jednak pronajímaly soukromníkům za nájemné, jež by odpovídalo hodnotě pozemku. Toto nájemné by zpravidla rostlo, a příjem z něho by sloužil obci a státu k úhradě výdajů, jež taktéž rostou se vzrůstem obyvatelstva. -
Druhá skupina pozemkových reformátorů chce převést rentu pozemkovou do veřejných pokladen zcela jiným způsobem: daní. Tito reformátoři soudí, že vyvlastnit půdu a rozpachtovat ji je příliš zneklidňující a drahá operace na vlastnictví k půdě a že stačí vyloupnout z tohoto vlastnictví pouze to, co je v něm nespravedlivého; oni jsou pro omezení vlastnictví, kdekoli toho prospěch celku žádá, a nezasloužený důchod z vlastnictví pozemkového chtějí ve prospěch celku zkonfiskovat daní, která by musila být tak velká a pružná, aby pohlcovala celou rentu pozemkovou. Někteří reformátoři tohoto směru soudí, že by výnos této daně byl tak veliký, že by všechny ostatní daně se staly zbytečnými. Proto Američan Henry George (1839-1897), hlavní zástupce této školy, nazval tuto daň "jedinou" (single tax) ‚ a jeho stoupenci dostali jméno "přívrženci jediné daně" (single-taxers).
Při vyvlastňovací metodě vzniká otázka náhrady. Najdeme hlasy proti jakékoli náhradě za půdu v původním stavu a jen za náhradu zlepšení, provedeného prací a kapitálem. Jiní soudí, že celek dost získá, když zaplatí dnešní cenu půdy a spokojí se s přírůstkem jejím v budoucností. - Podobně při metodě zdaňovací někteří chtějí uvaliti daň na celou cenu půdy, jiní chtějí konfiskovat jen budoucí přírůstek její.
Obojí metoda došla uplatnění aspoň částečného v četných státech. Zcela kapitalistický stát německý a některá města jeho před válkou zavedly si daně z nezaslouženého přírůstku ceny půdy, někde mají daň z obecné ceny půdy, stát má právo vyvlastnit půdu kolem nových průplavů., k rozšíření měst a pod. Také u nás máme ještě z doby předválečné mírnou daň z přírůstku hodnoty nemovitostí, v Praze učiněn pokus s daní z obecné ceny půdy, a při naší pozemkové reformě uplatněna "metoda vyvlastňovací".
Naše veřejné mínění dodnes nepochopilo sociální význam pozemkové reformy, totiž že nejde pouze o nahražení Švarcenberků nějakými Nováky, nýbrž že jde o převedení pozemkové renty z rukou soukromých do pokladen veřejných. Někteří lidé jsou spíš ochotni považovat pozemkovou reformu za příležitost k soukromému obohacení na útraty celku. -
Myšlenky pozemkově reformní jsou prastaré. Pokud lidská paměť sáhá, upravovali zákonodárci právní poměr člověka k půdě a jejímu bohatství jinak než právní poměr k věcem movitým. Již v Starém zákoně židovském nalézáme projevy proti soukromému vlastnictví k půdě ve velkém rozsahu. Půda byla u mnohých dlouho považována za vlastnictví kmene, někde z toho se pak vyvinulo mínění, že patří králi osobně ne pouze jako představiteli kmene. V každém národě najdeme v dějinách hnutí za reformu pozemkovou, neboť zatarasení přístupu velké části lidu k půdě bylo považováno za velkou křivdu bezzemkům a za škodu celku. Thomas Paine (1737-1809) došel k názoru, že by soukromí vlastníci půdy měli platit bezzemkům jakousi náhradu za to, že pro sebe užívají půdy, "která ve svém původním nevzdělaném stavu byla a měla vždy zůstati společným vlastnictvím lidstva". Paine navrhoval, aby každý bezzemek měl nárok od 21. roku života na 15 liber šterlingů, od 50. roku na dalších 10 liber. Tato myšlenka přichází dokonce u slavného individualisty Herberta Spencera, který praví, že bezzemci po staletí dostávali náhradou za ztracené vlastnictví - chudinskou podporu. (Dlužno poznamenat, že H. Spencer byl v mladších letech ostře proti soukromému vlastnictví k půdě, a že jeho "Sociální statiku" bylo také z tohoto důvodu zakázáno v Anglii prodávat. Po 60. roce života zřekl se těchto názorů a připouštěl soukromé vlastnictví k půdě, avšak za předpokladu, že nesmí být absolutní tak, aby se příčilo zájmu společnosti.)
Na vlastnictví k půdě se dobře hodí ukázat nelogičnost tak mnohého obhájce "soukromého vlastnictví". Slýcháme totiž, že soukromé vlastnictví je tak nutné pro život každého člověka, že se může dobře považovat přímo za součást člověka - co pomůže mít zuby, když člověk nemá jimi do čeho kousat? - Kdo by popřel takto uplatněný argument? Ale jak tedy se srovnává se skutečností, že jen někteří mají a mají mít vlastnictví. Kdo z nás se obejde bez půdy? Ovšem nejsme všichni pěstiteli pšenice nebo dubového lesa ani uhlokopy, abychom potřebovali ovládati ornou půdu nebo pláně lesnaté anebo sloje uhelné. Ale jak to, že tisíce a tisíce těch, kdo se živí těžením z půdy, nevládnou nejen jí, ale ani tím, co na ní a z ní vytěží? Jak to, že oni se mají a musí obejít bez soukromého vlastnictví, jež prý je tak nerozlučně spojeno s pracovním zájmem a se samým životem? -
Není náhodou, že krajní individualista Herbert Spencer ve vlastnictví k půdě se aspoň dočasně ztotožnil se socialisty. Vlastnictví k půdě, jak dnes je upraveno, je zvlášť osudný monopol, a důslední liberálové čili stoupenci svobody a rovnosti a odpůrci monopolů musí zcela důsledně býti proti dosavadní úpravě vlastnictví k půdě. Tím si také vysvětlíme, proč pozemkoví reformátoři bývají nazýváni "liberálními socialisty" a proč pro svoje plány ať vyvlastňovací, ať zdaňovací došli podpory u vyslovených liberálů ba i konservativců. (Konservativci mají za hlavní zásadu úctu k nabytým právům; budoucí přírůstek k hodnotě půdy však ještě není - aspoň v očích některých jich - nabytým právem.)
Jisto je, že právní poměr člověka k přírodě, zejména k půdě a jejímu bohatství, je zvlášť důležitým předmětem sociální reformy. Pozemkoví reformátoři už před mnoha stoletími seznali, . že vláda nad půdou je vládou nad lidmi, kteří jí k svému životu nezbytně potřebují. Thomas Morus dávno ukázal, jak angličtí velkostatkáři "dělali zloděje a pak je věšeli", tím, že vyháněli své pachtýře-rolníky s půdy, kterou chtěli velkostatkáři proměnit v pastviny ovcí a loviště zvěře. U nás jsme poznali, jak velkostatek vylidňuje krajinu (jižní Čechy), jak brání průmyslu a tím ochuzuje zemi. U Marxe jsme četli (historku o "p. Peelovi" z Wakefielda) ‚ jak soukromý velkostatek je poduškou kapitalismu průmyslového. - Na tyto věci by se měla obrátit pozornost našich sociálních politiků, kteří se příliš omezují na úpravu pracovního poměru v průmyslu, a nedbají dosti na to, že pracovní zřízení je nerozlučně spjato s právní úpravou poměru člověka k přírodě. Je omyl vidět těžisko socialismu jen ve "vyvlastnění vyvlastnitelů" - ale je stejně chybné přehlížet vliv vlastnictví k těm věcem, bez nichž nikdo nemůže být živ.