Na místo staré měšťanské společnosti s jejími třídami
a třídními
protivami vstoupí sdružení, v němž svobodný vývoj každého
jest podmínkou svobodného vývoje všech.
Z Komunistického manifestu.
Bolševism po stránce teoretické nechce být ničím jiným než marxismem. Jenže marxism podle bolševických spisovatelů není ono trpné pozorování kapitalistického vývoje a očekávání sociální revoluce, jakému se oddávali "pravověrní" marxisté ve stranách sociálnědemokratických. Marxismus podle bolševiků je činný život, vášnivý boj s měšťáctvem k urychlení sociální revoluce.
Jak tu revoluci provést a co po ní nastolit?
Hledáme-li odpověď na tuto otázku, dostaneme se do nesnází. Literatura bolševická je po té stránce věrna Marxovu "vědeckému socialismu", že se převážně zabývá kapitalismem, ale ne socialismem. Do únavy se v ní opakují rozbory soustavy dnešní známou "vědeckou metodou" německou, jež se vyznačuje tvořením nových slov, rozdílů, protikladů a vším tím, co bylo stručně nazváno "štípáním vlasů". Skutečné plány sociální přestavby najdeme jen rozptýlené, letmé a příležitostné. Velká část těchto plánů byla zřejmě narychlo dělána nejen teprve po bolševické revoluci ruské (7. listopadu 1917), ale teprve až potom, kdy si už "praktikové" pomohli, jak dovedli - nečekajíce na "teoretiky". Jejich opatření dodatečně pak byla vydávána za "plány" a dělána z nich teorie. Bude vděčnou úlohou prostudovati spisy předních bolševiků před revolucí, srovnati s jejich plány pozdější praksi a dále sledovati za revoluce, jaký vliv měly plány znovu a znovu měněné na praksi a prakse zas na názory.
U nás byl a je bolševismus posuzován především podle nerozumností a ukrutností, jichž se dopustili jeho představitelé při provádění revoluce ruské. "Třídnímu boji" a "znárodňování" továren a železnic rozuměli negramotní a válkou zbědovaní mužici jistou dobu tak, že vraždili majitele továren a pustošili nebo rozkrádali strojové zařízení. To bolševism byl a nebyl. Nebyl to bolševism Mikuláše Lenina, který s větší odvahou než jeho západní kritikové mluvil o tom, že "při rychlosti převratu se přirozeně přitlačil k sovětské moci jistý počet dobrodruhů a ničemů, a ten spolu s lidmi nenadanými a nesvědomitými pod všelijakými komisaři se nezdráhá dostati se mezi "hvězdy" loupeže lidového majetku" (z řeči "Nejbližší úkoly sovětské moci" v březnu 1918). Obhájci bolševismu obyčejně poukazují na spisy Leninovy a na jeho osobnost; na neštěstí průběh bolševické revoluce byl zcela jiného způsobu, než jakého by si byl Lenin - soudíme-li z jeho spisů - přál. Smíme vůdce nějakého politického proudu anebo původce nějakého zákona obviňovati pro nezamýšlené následky jejich činnosti? Máme za to, že ano, pokud za současného stavu lidského vědění tyto následky bylo možno a nutno předvídat. Politik stejně jako lékař "neléčí nemoc, ale nemocného", a má nejen dbát toho, jak daný člověk odpovídá na ten neb onen lék, to neb ono opatření, ale má předvídat, jak bude nemocný reagovat. Bolševici - s Leninem v čele - cítí tuto odpovědnost, a hledí se obhájit poukazem na vliv předchozího carismu a na ochuzení a zvlčení lidu válkou. Zde nechceme rozhodovati o těchto otázkách, jejichž odpověď vyžaduje bezprostřední znalosti Ruska před válkou, za války a za revoluce. Naším úkolem je pochopit bolševism, jak byl a je zamýšlen, a posouditi, zda byl anebo je za daných poměrů uskutečnitelný tak, jak byl zamýšlen.
Konečným cílem bolševiků je komunism, cestou k němu je "diktatura proletariátu". Diktatura proletariátu má zlikvidovat společenský řád kapitalistický; po velkém bourání starého systému má provést novou organisaci v několika etapách, v nichž se postupně lidstvo přiblíží ideální soustavě. Výrobní síly se znova vzkřísí, nebudou vyplýtvány na vysilující konkurenci, jako dosud, a jednotný plán výroby zmnohonásobí jejich výsledky. "Rozdělování pozbývá charakteru vynucovaného rozdílení ekvivalentů "podle výkonu". Socialismus proletářské diktatury a další periody vyvíjejí se v systém komunistické společnosti. Po prvé, co lidstvo existuje, vzniká soustava, která ve všech svých částech je harmonicky vybudována: nezná ani společenské, ani výrobní hierarchie. Zničí jednou provždy boj člověka s člověkem a svaří celé lidstvo v jedno společenství, a to se čile zmocní nesmírného bohatství přírody. ... Ať si slepí nevidí tohoto nového řádu. Jeho příchod jest nevyhnutelný a neodvratný." (Bucharin.)
"Komunismus není už formou přechodního období, nýbrž jeho dokončením. Je to stavba bez tříd a bez států, která ve všech svých částech je harmonicky vybudována. Teprve zde se vynořuje naprosto jednotně organisovaný "celek". Diktatura proletariátu "uzrává" cestou vývoje v komunismus a odumře současně se státní organisací společnosti." (Bucharin.)
"V té míře, jak státní moc a každé nucené upravování v lidských vztazích bude odumírati, komunistické lidstvo vytvoří nejvyšší typus "správy věcí", kde otázka kamarádství nebo jedinectví v jakékoli formě zmizí, neboť lidé budoucnosti budou dobrovolně dělat to, co od nich budou žádat suché výsledky statistických výpočtů. Správa osob zmizí navždy." (Bucharin.)
Tento konečný cíl dlužno rozeznávati od opatření doby přechodní. Natolik vůdcové bolševiků měli smysl pro vývoj, že uznávali potřebu opatření nekomunistických, ale nutných k přeměně starého řádu v nový. Že o tom přemýšleli dávno před revolucí, ukazuje historie jejich názvu. Bolševici dostali své jméno r. 1903, když na kongresu ruských socialistů, který počal v Bruselu a skončil v Londýně, jejich skupina získala většinu ("bolšinstvo"); na něm se mimo jiné jednalo též o to, jaké postavení se má vykázati buržoasii v období diktatury proletariátu. Pozorujeme-li jak obsah spisů bolševických, tak i průběh jejich revoluce, dospíváme k úsudku, že přes všechno psaní o sociální revoluci soustřeďoval se jejich zájem na revoluci politickou a na její předpoklady a prostředky. Pro organisaci výroby a oběhu statků se spokojovali všeobecnými větami o kontrole "radami" čili sověty, o "součinnosti" odborových organisací a družstev a znárodnění půdy, bank a průmyslu. Jak tyto body provést, o tom nejen že nebylo jednotného mínění, ale ani valného zájmu - dokud nebyli vítězové politické revoluce vrženi do těchto problémů. Tu pak si pomáhali, jak dovedli, jsouce spíše tlačeni vývojem událostí, nežli vedouce je.
Stručně mohou býti podány etapy bolševické revoluce takto:
převrat politický a dobytí moci státní; vojenská organisace sovětské moci za účelem obrany proti domácím i zahraničním nepřátelům; chvatné dekretování zásad a jakés takés organisování správy veřejné i podnikové (sověty); znárodnění půdy (to byl první dekret sovětské vlády, ještě v noci ze dne 7. na 8. listopadu 1917), znárodnění bank, velkého průmyslu, veškerého obchodu a dopravy; organisace školství;
zavádění komunismu, zrušení soukromého vlastnictví k domům, pracovní povinnost, nucené členství v družstvech konsumních, příděly potravin (pajky) místo mzdy (či to byla naturální mzda?), rekvisice obílí, inflace papírových peněz a jejich znehodnocení, zrušení úvěru, úpadek výroby;
získávání odborníků technických a hospodářských do státní výroby, přitahování cizího kapitálu koncesemi;
povolení soukromého podnikání ve výrobě a domácím obchodě (výsady pro zahraniční obchod jen výjimečné a omezené) ‚ zavádění peněžního hospodářství, reforma měny, zavádění daní (napřed naturálních, pak peněžních), snížení výdajů státních a úsilí o rovnováhu v rozpočtu; vzkříšení úvěru soukromého a veřejného, osvěžování výroby zásadou soukromého zájmu a výdělku (této etapě se říká "nep" = nová ekonomická politika).
Odpůrci komunismu poukazují na to, že v Rusku od bolševické revoluce vidět ne přechod ke komunismu, nýbrž od komunismu. Bolševici hájí svůj postup takto: Bylo nutno začít tam, kde válka skončila. Válka byla vyzněním kapitalistické soustavy a sama dospěla k jakési formě státního kapitalismu: soustředila výrobu netušeným způsobem, zavedla rekvisice a pracovní povinnost v různých formách. Počáteční komunismus sovětský byl jen opatřením z nouze.(Lenin sám by byl rád začal přechodní soustavou, asi jako byl pozdější "nep".) "Novou ekonomickou politikou" se prý bolševism nevzdává komunismu, ale chce k němu napřed připravit smýšlení lidí i vnější podmínky. - Toto vysvětlení bolševické není tak špatné, jen pozoruhodné je, že přichází dodatečně, a že kritikové bolševismu mohou plným právem říci, že bolševická revoluce postupovala bez vlastního plánu, který by byli napřed musili její vůdcové vyložit a o jehož přednostech by byli musili přesvědčit aspoň proletariát.. - Bucharin ostatně rozeznává stadia revoluce takto: ideologická revoluce, politická, ekonomická a technická. Onu "ideologickou" revolucí vyznačuje těmito slovy: "Hospodářské poměry rozruší ideologii (smýšlení) o vnitřním míru. Dělnická třída se uvědomí jakožto třída, která má převzít panství. Ideologická soustava "dělnického imperialismu" praskne. Na její místo nastoupí ideologie komunistické revoluce, pracovní plán nadcházejících počinů."
Tedy bolševici uznávají potřebu napřed "zrevolucionovat mozky", ale čím to dělali? Nikoli tím, že líčili, jak by si přáli, aby svět vypadal, nýbrž pouze že vzbuzovali odpor k tomu, co je. To jest, hráli na struně třídního boje, třídní zášti, kterou jsme poznali jako jediné, co z Marxovy nauky prostý dělník pochopil a přijal. Toto smýšlení se vskutku osvědčilo k ničení toho, co bylo. O tom není sporu. Ale stalo se těžkou překážkou nové, positivní práce na lepším řádě světa. Čtěme, co o tom napsal Lenin: "Stát, který po staletí byl orgánem potlačování a olupování lidu, zanechal nám jako dědictví největší záští a nedůvěru zástupů proti všemu státnímu. Toto překonati je velmi těžký úkol, na který jen vyrostly síly sovětské moci, který však také od ní vyžaduje dlouhé, ohromné vytrvalostí." - Tyto věcí nám Čechům nejsou tak neznámé! Co zde Lenin píše o poměru lidu ke státu kapitalistickému, totéž platilo u nás o poměru našeho národa ke státu rakouskému. Náš národ se vychovával v záští ke státu rakouskému, a když ten zmizel, nemůže se lid hned vzpamatovat a zachází se svou republikou tak, jak s nepřátelským státem: všechno chce od ní dostat, ale nic jí dát, je s ní vášnivě nespokojen zapomínaje, že v odsuzování svého státu odsuzuje jen sebe a nikoho jiného.
Lenin sám byl nazván od svého dlouholetého přítele Rubakina "člověkem posedlým záštím". "Nedovede tak milovat, jak dovede nenávidět. Nenávidí buržoasii mnohem silněji, než miluje "svůj" proletariát..." Vzpomeňme si na slova Lerouxova o Marxovi, a pozorujme smýšlení marxistů, a poznáme, že marxismus má kromě své suše rozumové, analytickovědecké stránky silnou složku citovou, totiž složku vášnivého záští k tomu, co je. Každý reformátor má a musí mít odpor k tomu, co považuje za špatné, jinak by nebyl reformátorem. Ale tento odpor a záští je sám o sobě pouze živlem bořivým.
Člověk, který chce žít a pomáhat druhým, musí tvořit. To předpokládá vidět něco, co ještě není, a hodnotit to výše než to, co je: milovat to.
Člověk tvořivý musí mít obrazotvornost, aby neulpěl svým rozumem v hranicích smutné a ošklivé skutečnosti. Člověk se nesmí omezit na neustálé rozbírání a přehrabování toho hřbitova kolem sebe, jak to dělají marxisté s kapitalismem. Je potřeba vymyslit, jak má vypadat utěšená zahrada, která má vyrůst na jeho místě a pak ji tam vysázet. Reformátoři sociální podobně jako vynálezci a technikové tvoří na základě toho, co je, něco nového, co dosud nebylo, ale co podle jejich mínění má být, protože je to lepší; toho si lidé mají přát, to mají mít rádi, a k tomu si mají pomoci.
Bolševici měli v Leninovi velikého vůdce, který i v odpůrci vzbuzuje aspoň potud uznání, že hleděl zmužile čelit nežádoucím následkům revoluce, jakmile je zpozoroval. Lenin nebyl demagog ani ukrutník, ale fanatik sociální revoluce. Narodil se z rodiny učitelské 10. dubna 1870 v Simbirsku. Když mu bylo 17 let, byl jeho bratr popraven pro účast na revolučním spiknutí. Lenin vystudoval práva a sám se účastnil brzy - ještě za studií -dělnického hnutí, v němž šířil marxismus. Sám s počátku stál pod vlivem marxisty Plechanova, později se od něho odtrhl. Byl žalářován carskou vládou, a značnou část svého života prodlel ve vyhnanství ve Francii, Finsku, Švýcarech, Haliči a j. V březnu 1917 vrátil se do Ruska ze Švýcar (v oné výpravě, které německá vláda povolila průjezd) a začal připravovat proletářskou revoluci. Přes odpor svých přátel ji pak v listopadu provedl. Za revoluce a po ní se ukázal člověkem odvážným i duchapřítomným, a hlavně se dovedl rychle učit z průběhu věcí, měnit postup, jak doba vyžadovala. Tento nekompromisní revolucionář neuzavíral t. zv. shnilých kompromisů, ale když zpozoroval, že se mýlí sám nebo jeho přátelé a stoupenci, velmi zřetelně dovedl říci, že se musí postupovat jinak. Své a svých pomocníků strašné omyly hleděl - pokud je poznal a uznal - napravovat stejně bezohledně, jak je dělali. Ovšem sociální věda už před válkou byla tak daleko, že by mu byla ušetřila tyto chyby, kdyby právě nebyl ulpěl na svém Marxovi. Úzkostlivé snahy Lenina a jiných bolševických spisovatelů dokládat se na každém kroku Marxem, ukazují, jak "vědecký socialism" se změnil ze školy svobodného badání v jakýsi církevní katechismus, ve kterém se považuje za pravdu to, co řekl velekněz. - Lenin zemřel 21. ledna 1924.
*
Čteme-li bolševické autory, vidíme, že v nich převládají úvahy o politické stránce kapitalistické soustavy. Soudí s Marxem i četnými jinými socialisty před ním i po něm, že státní zřízení dnešní je nástrojem vykořisťování sociálního, čili, jak marxisté říkají, "třídního". Marx sám šel dokonce i dál, když pravil (v Komunistickém manifestě), že "politická moc ve vlastním smyslu jest organisované násilí jedné třídy k potlačování jiné". Jinými slovy, má-li zmizet ze světa utiskování, musí zmizet politická moc vůbec, tedy také diktatura proletariátu, jež konec konců také je politickou mocí a tedy třídním násilím. Marxisté (též bolševici) vskutku také hlásají, že po odstranění třídních rozdílů diktatura proletariátu ztratí svoji existenční oprávněnost, zanikne, a s ní také zajde forma státní.
Diktatura proletariátu je jakýmsi očistcem pro hříšné lidstvo, aby se stalo schopným žít v ráji beze státu, bez zákoníků, soudců, advokátů, policajtů a žalářníků.
Tento názor na přechodnou úlohu diktatury proletariátu však nesvádí bolševické spisovatele, agitátory i praktiky, aby ji podceňovali. Právě naopak. Jejich představa o revolucí je nejživější tam, kde mluví o revoluci politické, a bledne, jakmile se mají vyslovit o revoluci hospodářské a technické. - Také vskutku revoluce bolševická byla především revolucí politickou. Bolševici sami doznávají, že Rusko nebylo a není "zralé" k revoluci sociální, protože v něm ještě nejsou splněny její předpoklady, totiž - podle Marxe - soustředění kapitálu a proletariátu. Ale zato dle bolševiků se Rusko nejlépe hodilo k tomu, aby sociální revolucí zahájilo, poněvadž k tomu mělo nejlepší podmínky: zde byl kapitalismus a jeho státní forma nejslabší. Rusko tedy revoluci zahájilo - zde politická moc byla ve slabých rukách, ale provést ji měla západní Evropa, kde kapitál i proletariát byl více nahromaděn, soustředěn a zorganisován. Pro ruskou revoluci není spásy, nenastane-li revoluce na západě - to bylo přesvědčení Leninovo (uvádí Dr. J. Slavík ve svých dobře doložených "kapitolách o Leninovi"). Od něho ji přijali jiní bolševici, a v důsledku jejím také ze všech sil pracovali k urychlení západoevropské revoluce. Lenin sám viděl, že Rusko na sociální revoluci nestačí, a nerozpakoval se kárati "revoluční fráze" (jeho slova), a dělal rozdíl mezí socialismem "vědeckým" a "agitačním". - Lenin sám se ovšem osudně zmýlil ve svém očekávání brzké revoluce na západě. On sám za světové války věřil, že válka mezí národy kapitalistickými se promění ve válku občanskou uvnitř jich. Pravda je, že vření sociální se zesílilo ve všech válčících státech, sem tam došlo i k pučům (hlavně dík příkladu z Ruska a vlivem agitace bolševické), ale na revoluci to nevystačilo, a tu Lenin se dal poučit, a "k velikému úžasu ‚hloupé' bolševické levice, které tři roky namlouval (více se tu ovšem angažoval Trockij), že revoluce na západě už začala, že západoevropský proletariát spěchá na pomoc ruskému dělníku, prohlásil, že je nesmyslem čekati bezprostřední všeobecnou revoluci..." (slova Dra J. Slavíka v citovaném spise). -
Revoluce bolševická byla revolucí politickou, která neměla pevného hospodářského programu. Reformy hospodářské, jež v zápětí provedla (na př. vyvlastnění velkostatkářské půdy) byly buď rázu agitačního - jako právě tahle "reforma pozemková" - nebo byly smutnými karikaturami ("znárodňování průmyslu" ničením a rozkrádáním), anebo konečně byly jakýms takýms východiskem z bídy a desorganisace poválečné (pajky, naturální mzdy a naturální daně); i sama myšlenka sovětů čili rad, v nichž je organisována správa veřejná, je takovou výpomocí z nouze, která brzy se stává obtížnou, neboť překáží nutné jednotě a rychlosti veřejné správy. (Myšlenka rad se připisuje Martovu, a byla už uskutečňována za revoluce r. 1905.)
Revoluce bolševická dnes dostává se po období krve a hladu, kterým v Rusku byla prodloužena krvavá a hladová léta válečná, do fáze, která se neliší podstatně anebo prospěšně od současného kapitalismu západoevropského. Rozdíl je tu hlavně politický: v Rusku ještě trvá panství jedné skupiny proletariátu (totiž hlavně průmyslového dělnictva) nad ostatními; pak jsou tu zbytky vázanosti hospodářské (zahraniční obchod je postátněn; je tu větší státní podnikání a větší kontrola podnikání soukromého než jinde). Tato fáze však pravděpodobně není koncem ústupků, jež sovětský systém učinil kapitalismu. Soudíme, že bude musit ještě dál "strategicky couvat", jak se vyjadřují bolševičtí vůdcové, kteří ovládáni představou "třídního boje" s oblibou užívají vojenských frází. Vývojová tendence bolševismu zpět ke kapitalismu je patrna už dávno, a stále jasněji. Počátkem června 1925 přišla přes Mezinárodní úřad práce zpráva, že "Nejvyšší rada národního hospodářství", orgán řídící znárodněný průmysl v Rusku, žádá: a) aby se zastavilo placení mzdy dělníkům za hodiny přerušení práce pro oběd a za hodiny, kdy vykonávají odborovou nebo veřejnou funkci; b) aby přídavek za hodinu přes čas, určený dosud dvojnásobkem sazby normální, byl snížen na jednu a půl mzdy normální; c) aby se snížila mzda nedospělých dělníků přiměřeně ke snížení jejich pracovní doby (až dosud nedospělí byli placeni podle téže sazby, jako dospělí); d) aby ředitelé závodů měli právo ihned propustit neschopné dělníky.
Z této ukázky viděti, že v Rusku nejen jsou daleko od komunismu, ale že se od něho vzdalují. Východisko ke skutečným sociálním reformám v zaostalém státě ruském nebude před západoevropskými státy, nýbrž pravděpodobně za nimi. Lenin ovšem učil, že revoluce pokračuje kontrarevolucí, že totiž kontrarevoluce znova vzbudí revoluční náladu a tím přispěje kontrarevoluce k vlastní záhubě... To je známá filosofie "kyvadla", která ovšem přináší málo útěchy tam, kde pozorují, že výkyv na jednu stranu je následován tím větším výkyvem na druhou stranu, ač to na běh hodin nemá nejmenšího vlivu - ty jdou někdy lépe při malých kyvech nežli při cloumání kyvadlem na obě strany.
Tím není řečeno, že se na bolševické revoluci nemůžeme ničemu naučit. Až bude možno přímo studovat vše, co bolševism provedl nebo aspoň začal, přijde se jistě na nejednu dobrou myšlenku. Tak na př. nejsou špatné snahy bolševiků po takové reformě školství, která přihlíží ke skutečným potřebám člověka ve společnosti rovných, pracujících lidí. Jejich metody vyučovat prací a jejich snahy po zvýšení vzdělání dospělých jsou v zásadě podobny tendencím, které vidíme u sociálně pokrokových vychovatelů Západu. Ovšem pěkné zásady nestačí, je třeba hledět na provedení.
Když se odsuzuje bolševism, dělá to u mnohých jeho přátel i nepřátel dojem, jako by se hájil kapitalism anebo carism. To je nepříjemný klam našich mravních citů, který se podobá klamům zrakovým nebo sluchovým. Ale k vůli tomu zdání a zneužívání jeho - ať se strany přátel nebo nepřátel bolševismu - nesmíme se dáti zastrašit od studia bolševismu. Dospěje-li někdo k úsudku, že bolševism je pochybený a nešťastný pokus o socialism, neznamená to, že hájí kapitalism nebo carism.
Často debaty o bolševismu sklouznou na pole "metody" sociálních reforem, totiž na otázku, zda se má dát přednost revoluci před "vývojem" čili evolucí. Teď po naši úspěšné revoluci národní nejsme nakloněni zavrhovat každou revoluci jen proto, že je revolucí, a že se při ní hromadně porušují zákony anebo střílí na ostro. Je nám mimo pochybnost, že naše revoluce byla dobrým prostředkem k dosažení národní svobody, třebas také při ní tekla krev ať našich legionářů na všech bojištích světa, tak nepřátel naší svobody. Jsme-li hotovi chválit revoluci v jednom případě, nemůžeme se uzavírat otázce, nebyla-li by chvályhodná také v jiných případech! Jsou lidé, kteří v úspěchu vidí jediný a neomylný znak mravní a politické správnosti nějakého postupu. To je měřítko úplně bezcenné pro revolucionáře, neboť úspěch může přijít teprve po revoluci, kdežto revolucionář se má rozhodnout před ní. - Kdo tomu nerozumí, ať si přečte úvahy presidenta Masaryka před jeho rozhodnutím jít do boje a dát druhým povel k němu, do boje, při němž tekla také krev. Dnes, kdy se naše národní revoluce zdařila, zdá se nám rozhodnuti Masarykovo tisíckrát snadnější, než bylo pro něho před revolucí.
Na revoluci dlužno nalézt měřítko před ní. Jsou to měřítka především mravní (vzpomeňme slov Proudhonových, jež jsou uvedena na str. 102) a jsou to také hlediska sociálnětechnická: jest revoluce technicky způsobilým prostředkem ku změně podmínek, za nichž se tvoří dnes ceny práce, úvěru, půdy a j.? Nehodí se revoluce jen k boření, ale nikoli k výstavbě? Nemá být postaráno o novou stavbu napřed, nežli se sboří stará? Neznamená odstranit sociální zřízení tolik jako nahradit je novým?
Řešiti otázku revoluce, její přípustnosti a včasnosti ("zralosti") je něco jiného než záštiplné vysmívání se přemoženým revolucionářům anebo domýšlivé chvástání příživníků revoluce, kteří vylezou ze sklepů den po ní a hlásí se "k té diktatuře" ať národní nebo sociální. Rozhodnutí k spravedlivé a dobře vedené revoluci předpokládá solidní studium společenských poměrů, dobrý odhad budoucích možností za daných prostředků, uznání k tomu, co se má zbořit, a lásku k tomu, co se má stvořit. Před revolucionářem se rozevírá otázka Hamletova do nadlidských rozměrů: "Být či nebýt?" Nejde o jednotlivce, jde o národ a o lidstvo.