Jak vidět ze stručného přehledu socialistických škol, není socialismus naukou jednotnou. Názorové rozdíly mezi socialisty jsou tak veliké, že chápeme, proč se nemohou spojit k společnému postupu. Anarchosocialisté a státní kolektivisté tíhnou k opačným cílům, křesťanští socialisté a vyznavači "třídního boje" nemají k sobě blíže.
Pohled na tuto pestrost programovou sám o sobě málo poví. Spíš nás poučí dosavadní vývoj socialistického myšlení, co v něm trvá a převládá, co padá a odumírá.
Mravní horlení proroků starozákonních a spisovatelů apokalyps proti hříchům, jež bychom dnes nazvali sociálními zlořády, bylo předzvěstí nového hnutí myšlenkového. Člověk nezůstal pouze "živočichem, který si dělá nástroje" - jak ho nazval Benjamin Franklin - ale stal se živočichem, "který dovede myslit a má potřebu se bouřit (revoltovat)" - tak to řekl Bakunin. Jinými slovy, člověk se nespokojil úpravou svého přírodního prostředí, ale začal upravovat též své prostředí sociální. Vedle věd přírodních rozvíjejí se vědy sociální a vedle pokroků technických v organisací přírodních sil dostavují se také pokroky v organisaci lidské společností. Politika je sociální technika a musí stavět na poznání společenských jevů tak, jako technika předpokládá poznání jevů přírodních.
První myslitelé o sociálních reformách viděli svoje ideály uskutečněny teprve v životě záhrobním, v nebesích, anebo v pomyslném světě "idejí" (pojmů). Později lidská odvaha snesla tyto ideály na zem - ovšem umístila je buď na vybájený ostrov "Nikde" (Utopia), anebo je položila do daleké budoucnosti. Ještě pořád si reformátoři troufali "více přát než věřit v uskutečnění" toho, čeho si přáli. Ale nezůstalo při tom. Přišli noví lidé a začali přemýšlet a zkoušet, co by se mohlo provést hned. Přepínali své síly, protože neznali dobře ani úkolů ani prostředků, ale učili se z nezdarů a rostli. Pracovali zkusmo tak, jako se dřív pracovalo v průmyslu. Carl Zeiss začal svoji slavnou výrobu dalekohledů a drobnohledů tím, že vybíral skla, přibrušoval je a stavěl k sobě - až dobře ukazovala. Jenže brzy poznal, že zde musí být nějaké přírodní zákony, jež by učenec měl poznat a na základě nichž dle přesných výpočtů by se měly optické přístroje hotovit. Počal hledat mezi universitními profesory v Jeně spolupracovníka. Po prvním nezdaru přišel na prof. fysiky Abbeho, který pak vlastně založil slávu optické firmy Carl Zeiss v Jeně. Řemeslník Zeiss pracoval zkusmo, učenec Abbe postupoval vědecky - na základě přesných pozorování a pokusů odhalil pravidla čili zákony optické, jichž pak použil ke konstrukci optických přístrojů úžasné dokonalosti.
Podobně bylo po prvních pokusech sociálních, jež učiněny v prvé polovině 19. století metodou "zkusmo" - míníme ony socialistické obce Owenovské, falanstéry Fourierovy, pracovní tržnice Owenovské a banky Proudhonovy. Na jejich nezdaru se poznalo, že ještě schází nezbytné poznání sociálních procesů, jejich hybných sil, předpokladů a následků určitých opatření, zkrátka teorie sociální. Tu se vynořil analytický duch Marxův, který soustředil svoje úsilí na poznání kapitalistické soustavy, jejích hybných sil, jejího ústrojí a jejího běhu. Jeho "kritická škola" sice zabředla do chyb, zaviněných jeho předpojatou myšlenkou "historického materialismu" a některým ukvapeným zevšeobecňováním (na př. naukou o soustřeďování kapitálu), ale má trvalou zásluhu, že zdůraznila potřebu poznávání toho, co v sociálním životě je. Marxova škola z velké většiny ulpěla na studiu toho, co je, odmítajíc hledati to, co být má, a jakým způsobem se má připravovat to, co má být. Marxisté zůstávali přírodovědci, nechtěli se pouštět do techniky, odmítali "dělat recepty pro kuchyni budoucnosti", a tak jejich nekonečné rozbory kapitálu, kapitalismu a kapitalistického státu vedle chyby zaviněné předpojetím historicko-materialistickým, mají ještě tu vadu, že nenabádají k nějaké positivní reformní činnosti. Neboť ta předpokládá ne pouze znalost řádu kapitalistického, ale také určitý plán řádu lepšího a znalost prostředků, jak jej uskutečnit.
Životní potřeba reforem sociálních vedla tudíž myslitele přes marxismus k nové epoše, která byla nazvána "socialismem tvořivým" (kreativním). Sem se řadí socialisté družstevní, guildní, solidaristé, do jisté míry též Fabiovci a někteří křesťanští socialisté. Tyto směry snaží se jednak poznat sociální jevy v jejich příčinné souvislosti, to jest snaží se objeviti pravidla lidského chování ve společnosti, ale nezůstávají při tom, provádějí též kritiku těchto pravidel (pravidelností) a vymýšlejí lepší formy společenského života a pokoušejí se o sociální vynálezy, jimiž by lidské spolužití lépe zorganisovali k štěstí každého a všech. To je nové pojetí "vědeckého socialismu".
Při letmém pohledu po sociálně reformních metodách vidíme taktéž znatelnou vývojovou linii: První reformátoři dovolávali se poměru člověka k Bohu, hleděli osobní nápravou mravní (odložením hříchů) odstranit sociální zlo. Zřejmě neznali anebo podceňovali význam společenských zařízení (institucí), a napravovali u jednotlivce, co zavinilo zřízení společenské. Strach z trestů božích ať na tomto nebo na onom světě měl být pohnutkou k sociálně správnému životu jednotlivců.
Kristus šel krok dál, když hlásal, že Bohu je nejmilejší to, co dobrého člověk udělá svému bližnímu. Ježíšova zásada lásky k bližnímu měla být prostředkem sociální reformy pokojnou cestou. Trest, strašné donucení bylo ponecháno v rukou božích. Kristovým principem reformním byla láska k bližnímu. Ta zavazovala vykořisťovatele k tomu, aby zanechali křivd, ale vykořisťované k tornu - aby je trpělivě snášeli, aby neopláceli zlé zlým, nýbrž ponechali odplatu Bohu.
Utopističtí filosofové buď se vzdávali naděje na uskutečnění svých vidin a nepřemítali tudíž o prostředcích k reformě špatných řádů, anebo očekávali nápravu od rozumového vzdělání. Doufali, že lidstvo pozná zkušeností, že prospěch všech a každého žádá ty neb ony reformy, odstranění toho neb onoho sociálního zla. Rozumové osvícení očekávali především od králů a jejich rádců, světských a duchovních velmožů. Myšlenka Platonská o nutném spojení mocí královské s filosofickým vzděláním se nám objevuje v rozmanitých obměnách v literatuře utopické. Pozdějším utopistům bylo by stačilo, aby dostali od mocných tohoto světa to, co představuje dnes největší moc - totiž peníze, a byli by si troufali spasit svět. Místo na krále apelovali na boháče: ať boháči se stanou filosofy nebo filosofové boháči, je americko-utopistický vzorec pro sociální reformu, který je ovšem přes sto let starý (viz kapitolu o Saint-Simonovi a Fourierovi).
Když tato metoda nevedla k úspěchu, hledána jiná, rychlejší. Když láska neobměkčila srdce vykořisťovatelů, rozníceno záští u vykořisťovaných, a vzbuzovány naděje v násilný převrat soustavy špatné v dobrou. Došlo se k poznání, že sociální soustava a ne jednotlivcova zvrhlost je vinna sociálními zly, a proto namířeno reformní úsilí proti soustavě, jejíž pevnou formou je stát. Sociální revoluce směřuje k dobytí státní moci, a její pomocí se pak má provésti reforma všech sociálních poměrů, pokud se příčí obecnému dobru. Státu však nebylo dobyto najednou. Ve státech, kde vykořisťovaným popouštěn vliv na stát postupně, došlo se k poznání, že stát nezmůže všecko a že měnit lidi, jejich zařízení a zvyky zákonem a úřady není vždy metoda nejlepší, nejrychlejší a nejhospodárnější. Víra, že dobytím státní moci vrstvou vykořisťovanou a bezohledným uplatněním její vůle (diktatura proletariátu) se všechny sociální otázky rozřeší, zůstala jen ve státě, v němž vykořisťovaní neměli příležitosti aktivně poznat, co je stát, kde pouze snášeli stát, ovládaný vrstvou vykořisťující. Jen v Rusku byl možný bolševismus, "diktatura proletariátu", neboť jen tam se mohla uplatnit pověra ve všemohoucnost státu do takového stupně, jak ji "diktatura" předpokládá. Není tím řečeno, že v ostatních státech nebývá - tam víc, jinde míň - přeceňován státní vliv na úpravu sociálních poměrů. Je to konečně pochopitelná věc; poznání, že sociálním zlem jsou vinny společenské instituce kapitalistické, snadno vede k názoru, že tyto instituce mohou být smeteny a nahrazeny nejmocnější institucí sociální - státem, ovšem socialistickým. Bohužel ta věc není tak snadná, a my dnes vidíme hranice státní moci čím dál, tím zřetelněji. (Náš stát na př. nedovedl ani změnit starobylé svátky ve všední dny, přes to, že na to vydal zákon.)
Myšlenka demokracie má hlubší kořeny, nežli myslí ti, kdo demokracií vidí ve všeobecném hlasovacím právě. Lid si vyžádá, vynutí anebo snese změnu sociální teprve, když pronikne do veřejného mínění potřeba této reformy; reformu musí mít jasně před očima, a teprve až se pro většinu lidu stane samozřejmostí, pak se uskuteční, t. j. vžije, jinak zůstane na papíře, zůstane "dekretem", a dekretinismus není socialismus.
Poznání o hranicích státní moci a vědecké studium společenských jevů vedlo k novým názorům na metody sociálních reforem. Odložena je víra v diktaturu ať proletariátu, ať filosofů anebo lidumilných boháčů. Odkládají se předpojaté formule o "pojmu státu a důsledcích z něho plynoucích". Socialisté moderní hledají a experimentují podobným způsobem jako přírodovědci a technikové. Hledají-li technikové v oboru zdravotním - (říkáme jim stručně lékaři) - lék proti rakovině, neříkají nám předem, že musí to být nějaká tekutina ani že to musí být nějaké paprsky. Uvidíme, co pomůže. U nejedné nemoci byl dokonce vynalezen lék dříve, než se poznala povaha té nemoci a podstata léku - to byla šťastná náhoda, jakých také v sociálních dějinách bylo zajisté dosti (soudíme, že také organisační zásady rochdaleského družstva spotřebního byly vynalezeny náhodou).
Vědecké badání sociální záleží ve studiu, jak člověk a lidé se chovají za určitých okolností a proč se tak chovají; z tohoto studia pak se vyvozuje, co třeba změnit, zavést nebo zrušit, chceme-li, aby se chovali jinak. Pokus (experiment) ve vědách přírodních má-li zasluhovat jména pokusu - předpokládá předchozí studium vlastností těch látek, s nimiž se experimentuje. Vezme-li si školák několik tekutin a leje jednu do druhé, nedělá pokus, nýbrž pouze kazí materiál nebo si hraje. Při pokuse skutečném musí zkoušející přibližně tušit výsledek. Tím se liší chemik od alchymisty.
Bolševismus na Rusi se často označuje za socialistický pokus. Nám se zdá, že bolševism je něco jako sociální alchymie. Je to ohromné plýtvání sociálním "materiálem", smíme-li toho slova zde užít, jež však nezasluhuje názvu vědeckého pokusu. Nezdary bolševismu sociální vědci předpovídali. Zkušenosti se státním podnikáním i se státní úpravou soukromého podnikání v jiných státech i Rusku byly příliš pevné, aby se mohlo doufat, že za režimu bolševického budou vyvráceny. Že ani za největšího nebezpečí národa se nezmění určité sklony jednotlivců, ať v úřadech nebo mimo ně, to jsme poznali za války světové. "Komunismus" ruský nemohl se ani zachránit "státním kapitalismem", do něhož rychle přešel, byl donucen rychle couvat do soukromého podnikání a vlastnictví (nejdřív v zemědělství) a dnes zřetelně couvá do kapitalismu. Bolševism není vědeckým socialismem, je to směs mesianismu (který žil a žije v Rusech zrovna jako v Židech, kterých se tolik nalézá v popředí bolševické revoluce)‚ a - sociálního alchymismu, jak jsme jej právě popsali.
Každá chyba je k něčemu dobrá. A také ruský alchymismus přispěje k rozvoji vědy sociální, tak jako alchymie přispěla chemii. Člověku je líto, že takové oběti si v dějinách vyžadovalo sociální poznání: pavučinná organisace Společnosti národů vyžádala si přes deset milionů mrtvých a další miliony raněných. Vyvrácení myšlenky o státním komunismu v Rusku stálo taktéž miliony zabitých, popravených, vyhladovělých a uštvaných.
Dnešní soustava společenského vykořisťování zvaná kapitalismus, nevezme za své rázem, tak jako dřívější soustavy (otrokářství, nevolnictví) neskončily rázem, uprostřed svého rozkvětu. Kapitalismus odumře tak, jako ony odumřely. Už odumírá. Nový řád roste v něm a z něho. Rok co rok se kapitalistická soustava pozměňuje sociálními reformami. My si uvědomujeme jen důležitější etapy tohoto vývoje, na př. zákonné zavedení osmihodinné pracovní doby, vyvlastňování soukromých velkostatků, zavedení sociálního pojišťování a p. Naše nespokojenost s tím, co nespravedlivého ještě kolem sebe vidíme, nám zhusta ubírá schopnost ocenit to, čeho už bylo dosaženo. Ale pohleďme jen okamžik "dozadu" a uvidíme, jakou dráhu kupředu už svět urazil. "Přece se hýbe." Mohlo by to jít rychleji? Pravděpodobně ano - ale jen za jedné podmínky: že se bude studovat to, co je a proč to je, a že se bude při reformách užívat vědecky správných prostředků. Vědecký socialista je také tvořivým socialistou. Zkoumá zlo, aby věděl, jak je potřít, a jak způsobit a zabezpečit dobro. Pátrá, kde má nasadit páku reformy, aby balvan bolesti a křivdy vskutku s lidstva odšinul, ale aby se mu nestalo, že by situaci ještě zhoršil. Po revoluci přicházívá reakce proto, že lidé nebývají připraveni k životu v nových poměrech, že jim nerozumějí a že jich nemilují - někdy také proto, že v těch nových poměrech vskutku lidem nelze žít - jsou tak špatně udělány: proto nespokojení lidé řeknou anebo snesou povel "zpět". Socialista vědecký a tvořivý hledá dráhu nejmenšího odporu; pracuje demokraticky, to jest s porozuměním a se součinností těch, jimž má být pomoženo, a hledí lidstvo vést tak, aby na každém kroku se cítilo šťastnějším, jistějším, a aby myšlenka reakce neměla žádného důvodu.
Socialista vědecký hledí poznat vliv přirozených sklonů a nabytých zvyků lidských ne méně, nežli hledí poznat význam společenských zařízení (na př. zákonů)‚ v jejichž rámci se ony přirozené vlohy uplatňují a zvyky tvoří a mění. Vědy sociální zde už odkryly dosti souvislostí. Je nám už dnes zřejmo, že je nesmyslné říkati: Na světě bude dobře, až lidé budou dobří; nápravy nelze docílit zákony, nýbrž musíme "začít od člověka". - Co to značí "začít od člověka"? Nežije ten člověk ve společnosti, ve škole, v církvi, v straně politické, ve státě, zkrátka ve společenských institucích, jejichž předpisy a jejichž prakse jej přetváří? "Začněme od člověka", a zpozorujeme, že "začínáme" od reformy výchovy a vzdělání, že chceme reformovat noviny a divadlo, státní zákony, správu atd.
Jenže řekne-li někdo: Sociální nápravy nelze docílit tlustými zákoníky a nakupením úřadů, má pravdu. Vydávají-li se zákony, jež právnímu a mravnímu citu lidu neodpovídají, a jež průměrný člověk nezná a znát nemůže (tak je tomu také u nás), nesmíme si namlouvat, že děláme sociální reformu. A co říci tomu, když zákony předpisují dělat něco, co železná nutnost hospodářských poměrů dělati znemožňuje? Ani reforma škol nepomůže, nedbáme-li nezbytných jejích předpokladů a důsledků v ostatních oborech společenského života. Co jen náboženských předpisů velmi ušlechtilých a pojištěných nesmírně krásnou odplatou i strašným trestem, zůstalo ve vzduchu, když neodpovídaly současným poměrům společenským!
Pojetí společenské reformy i provádění její je věc, jež přesahuje síly jednotlivců, ba i celých pokolení. Celý svět na ní pracoval a pracuje. Nejlepší hlavy a srdce všech národů a všech dob ničemu jinému se neoddávaly, nežli postihnout příčiny zla ve společnosti a odstranit je.
*
Kam směřuje socialismus? Směřuje ke komunismu nebo kolektivismu nebo družstevnímu anebo křesťanskému socialismu? Máme si lámat hlavu vymýšlením "definitivního plánu" na přestavbu společnosti, či máme odvážně skočit do "generální stávky" se syndikalisty v čele, anebo podle bolševické nauky nastolit diktaturu proletariátu - a "pak uvidíme"?
Někteří posuzovatelé vyčítají socialistům, že nemají pevného plánu na "konečný cíl", a nemohou pochopit heslo revisionistů marxistických: "Cíl není nic, hnutí je všechno."
Je jasno, že hnutí musí mít nějaký účel, neboť hnutí je projev hromadné vůle, a nikdo nemůže říkat: "Chci, rozhodně chci" anebo "My chceme" a nevědět - co! Jenže nikdo na světě nemůže se vážně ani pokoušet, aby vymyslil definitivní pevnou formu sociálního života. Studium lidského chování nás poučuje, že člověk je tvor "věčně" nespokojený, totiž stále něčeho potřebující, po něčem toužící, čeho ještě nemá. Uspokojení každé potřeby dává podnět k novým potřebám, uspokojení jejich opět k novým atd. do nekonečna. Dnešnímu našemu poznání člověka docela se příčí myšlenka nějakého konečného, definitivního ideálu ať jednotliveckého, ať kolektivního. Člověk i národ mění své cíle, své ideály, tak jak se jim blíží nebo jich dosahuje. Člověku se nejedná o to, aby byl šťasten, nýbrž aby se stával šťastným. Člověk si nedovede pomyslit, že by vůbec mohl být šťasten, pořád stejně, pořád stejně, pořád stejně. Tohle nebe by bylo nejhorším peklem, aspoň pro člověka.
Ale člověk se chce stávati šťastným, a v tom nesnese odporu trvale, i když dočasně jej strpí. Člověk dnes poznává, že svoje štěstí si musí zbudovat prací, vlastní prací. Ale právě proto žádá svobody práce. Uplatňuje právo na práci, protože poznal a uznal svoji povinnost pracovat, a s právem na práci uplatňuje jako samozřejmý důsledek právo na plody své práce. Vědecký socialismus nestaví konečné, definitivní cíle sociálnímu hnutí. Vědecký socialismus je na zkušenosti založená metoda, jak měnit společenské poměry na prospěch celku, a v jeho rámci k štěstí jednotlivců. Toto štěstí nezáleží jen v uspokojování potřeb hmotnými statky, nýbrž v uplatňování mravní osobnosti člověkovy v společenském životě. Člověk se nechce pouze mít dobře, nýbrž chce být svobodný, chce být rovný druhým, chce spravedlnost.
To mají všechny nauky a všechna socialistická hnutí společné, že jsou proti vykořisťování člověka člověkem. Hledí práci zbavit křivdy a potupy vykořisťování i za cenu krve. Vzbouření dělníci z lyonských hedvábnických továren razili pro tuto zásadu nezapomenutelné heslo:
Vivre en travaillant ou mourir en combattant.
Žít v práci anebo zemřít v boji!