Marxism dosáhl v druhé polovině století 19. v evropských státech průmyslových a též v Rusku takového rozšíření, že zatlačil do pozadí jiné směry socialistické a dočasně byl vůbec ztotožňován se socialismem. Jen v anglosaských zemích se držel jistý bezkonfesní socialism, nejlépe vykrystalisovaný ve Fabianské společnosti[5] a pak směr reformy pozemkové (single-taxers), neboť smýšlení národů anglosaských není příznivé státnímu kolektivismu[6]‚ k němuž marxism směřoval.
Jak už bylo řečeno dříve, prostý lid si z Marxe vybral především a hlavně nauku o třídním boji a názor, že dnešní stát je politický tvar hospodářského vykořisťování. Důsledek pro praksi z toho byl ten, že marxisté rozpoutali boj o politickou moc: dobýt státu pro proletariát, totiž odstraněním výsad rodových a majetkových dopomoci k rozhodnému vlivu ve státě třídě nejpočetnější, ale politicky dříve bezvýznamné - proletariátu průmyslovému a zemědělskému. "Diktaturu proletariátu" si marxisté sociálnědemokratičtí představovali jako prosté vítězství většinové zásady ve státě, v němž se prosadí rovnost občanská ve všech právních vztazích. Stát měl být dobyt hlasovacími lístky.
Vedle tohoto zápasu za politickou demokracii zapůsobila myšlenka třídního boje také v t. zv. hnutí odborovém. Odborová organisace (angl. trade union) je sdružení námezdných pracovníků určitého pracovního odboru (řemesla) anebo určitého průmyslového odvětví za účelem zlepšení pracovních podmínek solidárním postupem členstva. Námezdné dělnictvo pojalo "třídní boj" nejen politicky, ale také hospodářsky, totiž jako zápas se zaměstnavateli.
Jak v oboru politickém, tak v odborovém dosáhlo dělnictvo značných úspěchů solidárním postupem. Jenže čím víc vlivu dělnictvo na stát nabývalo, tím naléhavější se stávala otázka, jak - k čemu - tohoto vlivu užit. Upravovány pracovní podmínky po stránce bezpečnosti, zdraví a mravnosti, vytlačována práce dětská, chráněni pracovníci mladiství, ženy i dospělí muži, zkracována doba pracovní, rozšiřováno pojištění sociální (na případ úrazu, nemoci, stáří a invalidity)‚ děly se pokusy čelit nezaměstnanosti zprostředkováním práce, podporami a nouzovými pracemi atd. Možno říci, že ve stavění cílů politických rozhodovaly u dělnictva většinou plány odborářské. Dělník se cítil také v politice především námezdníkem a hleděl zlepšit za pomoci státní svůj pracovní poměr námezdný v soukromých podnicích.
Vedle toho se uplatňují (taktéž silně vlivem marxistického kolektivismu) snahy, postátňovat takové obory hospodářské činnosti, kde nejvíc záleží na službě celku a kde výdělečný zájem podnikatelů je zvlášť nepohodlný nebo i nebezpečný. Začíná se zde uplatňovat zájem občanský spolu se zájmem spotřebitelským (postátňování železnic, pošt, telegrafů, dolů, škol a j.).
Zkušenosti, které učinilo dělnictvo s mocí a pomocí státní ve svém pracovním poměru i při uspokojování některých svých potřeb státními podniky, nebyly a nejsou veskrz uspokojivé. Dělnictvo sebe lépe chráněné v námezdném poměru zůstává živlem námezdným a tedy podřízeným vůli zaměstnavatelově. Státní služby a výrobky státních podniků nebývají tak hbitě a levně dodávány, jak by bylo možno, kdyby spotřebitelé měli přímý vliv na vedení těchto podniků a ústavů. Cesta politického vlivu na státní podniky je dlouhá a nesnadná. Nežli se vůle spotřebitele jakožto voliče prostřednictvím poslance, parlamentní většiny, ministra a podřízených úředníků projeví ve státních podnicích a ústavech, uplyne mnoho vody - ačli se vůbec projeví. Některé vady byrokracie se zdají nevykořenitelné.
Tyto zkušenosti se státním vlivem na soukromé podnikání a se státními podniky a ústavy citelně ochladily sympatie k marxistickému kolektivismu, a dnes jsme svědky, jak ve všech státech sociálně pokročilých projevují se s novou silou staré snahy prosadit reformy sociální v oboru podnikovém přímo, bez státního zasažení.
Tyto snahy nazýváme socialismem svépomocným. (Mohlo by se říci, že také úsilí o zvětšení politické moci dělnictva ve státě je projevem svépomocných snah. Je to pravda, ale zde vyhrazujeme toto pojmenování snahám, jak zlepšit posice pracovníků jejich vlastní silou v soustavě podnikové prostředky nepolitickými. Ten smysl má také název svépomoc v běžné mluvě.)
Způsob, jakým tyto snahy se projevují u nás, nazývá se hnutí družstevní. Vidět v něm dva proudy: jeden vychází se strany spotřebitelů, druhý z výrobců. Spotřebitelé hledí si svoji sociální posici zlepšit vyloučením překupníků zboží, výrobci námezdní zase hledí se zbavit překupníků práce, totiž zaměstnavatelů, a provozují podniky na vlastní risiko (družstva výrobní). - U spotřebitelů se projevují snahy postoupiti od organisace společného nákupu zboží (v konsumních spolcích) k výrobě jeho. Vidíme u nás a ještě více na př. v Anglii, jak spotřební spolky a jejich vyšší organisace (velkonákupní společnosti) zakládají mlýny, pekárny, továrny na těstové výrobky, na zavařeniny, svíčky, boty, do konce kupují i velkostatky na pěstování obilí a dobytka, i plantáže čajové. Při tomto vnikání do výroby ovšem spotřebitelé narážejí na zájmy výrobců. Tito říkají, že se nechtěli proto vymanit z područí kapitalistického zaměstnavatele, aby se dostali do područí organisovaných spotřebitelů. Spotřebitelé však odpovídají, že nechtějí upadnouti v libovůli organisovaných výrobců, když se vysvobodili z moci kapitalistických kartelů a trustů.
Jak směr spotřebitelský, tak výrobní má své zastánce vědecké (k prvním patří na př. slavný francouzský národohospodář Charles Gide, k druhým český družstevník Frant. Modráček). Bylo by ovšem chybné domnívat se, že spotřebitelé jsou jednotná svorná skupina, anebo že výrobci mají veskrz společné zájmy. Spotřebitelé mouky jsou na př. výrobci chleba a mají zájem na levné mouce, ale drahém chlebě. Zdali spotřebitelé jsou schopni vniknouti do výroby, o tom rozhodne zkušenost. Zatím vidět, že mnozí členové spotřebního spolku nerozumějí ani obchodu zbožím, neřku-li výrobě jeho, a pro přerozmanité zájmy jiné nestarají se valně ani o ten obchod, který je vlastním účelem spotřebního spolku. Ve výrobě padá na váhu jak technická znalost výrobního procesu, tak i organisační schopnost a obchodní zběhlost a rozhled. - Mít na něčem veliký zájem neznamená ještě rozumět tomu. Na př. každý otec nebo matka má zájem na výchově a vzdělání svých dětí, ale kolik jich tomu rozumí, kolik jich by ani nedovedlo vybrat učitele pro své vlastní děti.
Říká se, že v dobře organisované společnosti výrobci a spotřebitelé jsou anebo budou jedni a titíž lidé. Každý výrobce bude spotřebitelem (třebas výrobků mnoha cizích lidí), a každý spotřebitel musí si zasloužit, co konsumuje, výrobou něčeho, po čem touží jiní. To je sice pravda, ale to nás nezbavuje úkolu organisovat výrobu a spotřebu statků tak, aby byli spokojeni výrobci různých statků jakožto spotřebitelé, a spotřebitelé jakožto výrobci. Ve většině lidí hraje chuť vyrábět pro druhé co nejméně, a chtít za to co nejvíce. Sblížení (lépe: nekonečné sbližování) těchto zájmů výrobních a spotřebních je úkolem sociální politiky a předmětem každé soustavy socialistické.
Na družstevnictví vidíme, že nelze reformu sociální budovat ani na něžné lásce k bližnímu a sebeobětování, tak jako zase nemůžeme vydržet v soustavě bezuzdného sobectví. Že je zde třeba najít rovnováhu tím, že uznáváme spravedlivé zájmy a uplatňujeme je v důmyslné organisaci. Čím lepší je ta organisace, tím jednodušší se zdá, tak jako bezbarvý paprsek sluneční, který je "složen" z tolika duhových barev.
Příklad to objasní. Na počátku 19. stol. zakládali lidumilní továrníci v Anglii spotřební spolky dělnictva, v nichž se prodávalo zboží za nákupní cenu s pouhou přirážkou na režii prodejny. Snahou jich bylo, aby dělnictvo dostalo zboží levněji než v soukromých krámech. Dokud tak se to dělo, spolky tyto zkomíraly. Až r. 1844 před vánocemi 28 chudých tkalců v angl. městě Rochdale[7] u Manchestru (t. zv. Poctiví pionýři rochdalští) založilo družstvo konsumní na jiných základech: prodávat za běžné obchodní ceny a za hotové a dělit zisk podle ceny odebraného zboží za rok. Od té doby konsumní spolky vzkvétají. Proč? Protože zásada rozdělovat zisk podle úhrnné ceny odebraného zboží podněcuje členy, aby družstvu dali co nejvíc utržit, neboť čím víc stovek v družstvu za rok utratí, tím víc dividendy berou. Jak kdo družstvu pomohl docílit zisku, tak se mu družstvo odměňuje.
Tato zásada počíná vnikat také do družstev výrobních. Zde platy členů se řídí obyčejnými mzdami, placenými na "trhu práce" v podnicích třeba kapitalistických. Rozhodují zde obyčejně kolektivní smlouvy. Ovšem jestliže při takových mzdách kapitalistické podniky vydělávají, tím víc musí vydělat družstvo, kde členové pracují "pro sebe". Jak se dělí zisk? Po přidělení potřebné částky reservnímu fondu družstva rozdělí se čistý zisk mezi členy podle toho, kolik kdo za rok z družstva dostal zaplaceno na "mzdě". Kdo pracoval málo dní, méně přispěl na zisk, dostane menší dividendu, taktéž kdo vykonával práci podřadnou, málo odpovědnou, dostal už menší mzdu než pracovník kvalifikovaný - a teď v témž poměru se bude dělit o zisk. Vidět, že také sem vniká rochdalská zásada.
Družstevní socialismus ve výrobě má dopomoci pracovníkům, aby sami se v práci spravovali a sami nakládali plody své spolupráce. Jako politicky uvědomělý člověk odmítl být ve státě pouhým poddaným a vydobyl si postavení občana rovnoprávného a sebe spravujícího, tak také v oboru hospodářském se uplatňuje snaha po organisované svobodě (na rozdíl od libovůle). Tento program byl nazván "samosprávou práce"[8].
V hnutí a nauce družstevní až dodnes není uspokojivě vyřešen rozpor zájmů výrobních a spotřebních. O to se pokoušejí t. zv. gildní socialisté v Anglii.
Slovo gilda (nebo guilda) znamenalo asi tolik co náš cech, to jest sdružení řemeslníků nebo obchodníků určitého oboru nejen za účelem hájení jejich společných zájmů hmotných, ale také k jistým úkolům povahy veřejné, na př. cechy dbaly na jakost výrobků svého odboru, staraly se o dobré vzdělání a mravní výchovu učňů, pečovaly o vdovy a sirotky po členech, účastnily se obecní správy, náboženských úkonů atd. Ze sdružení cechovních tovaryšů vznikly později dělnické odborové organisace.
Tuto myšlenku gildní naroubovali na hnutí socialistické angličtí myslitelé v posledních třiceti letech. V popředí jich jest G. D. H. Cole, S. G. Hobson, A. I. Penty a A. R. Orage. Ještě nelze říci, že by hnutí gildní mělo naprosto jednotný plán. Gildisté sami říkají, že hledají, dělají pokusy a učí se. Ale v hrubých rysech jest jejich plán takový: Vytvořit pro jednotlivá výrobní odvětví organisace výrobců (gildy), jež by tvořily místní jednotky, ty by byly sdruženy v obvodové jednotky a ty zas v národní svazy se společným výborem. V jednotlivých místech by gildy také měly společné komitéty k umožnění vzájemných styků. Gildy by ovšem vyjadřovaly zájmy výrobců. K uplatnění zájmů spotřebitelských by bylo třeba souběžné organisace spotřebitelů v družstvech, a pokud se týče služeb veřejných, tedy musily by se zde uplatnit veřejnoprávní jednotky - obce (komuny) místní, obvodové a národní (t. j. stát). Gildisté upozorňují, že je rozdíl mezi organisací spotřeby různých statků. Tak na př. potřeba pitné vody neb elektřiny musí být jinak uspokojována než potřeba, řekněme, oděvu. Při zásobování vodou, elektřinou, plynem, při dopravě tramvají nebo vlakem nelze přihlížet k jednotliveckým přáním - všichni se musí spokojit jednotným výrobkem nebo výkonem. Zato při volbě látky a střihu na oděv jsou potřeby velmi rozrůzněné. Potřeba hromadných, jednolitých výrobků a výkonů může být dobře uspokojena podnikáním pod kontrolou veřejnou, při spotřebě statků rozrůzněných nutno ponechati vliv dobrovolným organisacím spotřebitelů. Nad gildami by vykonávala kontrolu veřejnoprávní organisace "obcí" (komun), ta by také urovnávala konflikty. V "obcích" by byly vytvořeny odborné komitéty pro řízení speciálních služeb (výchovy, zdravotnictví, léčení, péče o umění a pod.). Cole upozorňuje, že myšlenka gildní je dnes už uskutečněna v organisaci církví (nezávislých na státu), kde se také vytvořily orgány řídící a správní z věřících-laiků a orgány pracovní z duchovenstva.
Prakticky se uplatnily gildy v oboru stavebním, kde je podnikání snadnější než v t. zv. těžkém průmyslu, neboť v stavebním průmyslu není třeba velkého kapitálu zařizovacího, a při dobré organisaci úvěrové také kapitál provozovací se snadněji opatří, neboť stavebník platí dle toho, jak stavba roste. Gildisté ovšem jsou ještě dnes v začátcích, a nelze dělati velkých důsledků ani z jejich prvních úspěchů, ani z nezdarů. Otázka demokratisace vedení, volby či jmenování vůdců a otázka věcné znalosti a dobrovolné poslušnosti je předmětem jejich přemýšlení a pokusů.
V celku lze říci, že socialismus družstevní a gildní má kořen stejný. V gildním socialismu jen poněkud více se uplatňuje odborářské smýšlení a dosavadní odborářský charakter socialismu anglického. Obojí hnutí hledí uskutečnit nový řád hospodářský, v němž by sociální spravedlnost byla provedena bez potlačení členské svobody. Láska ke svobodě občanské je tradicí anglosaského plemene; u národů románských je známý jejich sklon k anarchismu. Není proto divu, že gildní socialismus vznikl a získává sympatie v Anglii, která je také vlastí družstevního socialismu spotřebitelského. Je však příznačné, že skoro v téže době, co zahájili činnost Pionýři rochdalští, vznikal ve Francii (1848) socialismus družstevně-výrobní, zde se šířil, odtud přeskočil do Italie a zde zaznamenávají družstva výrobní uznáníhodné úspěchy. Národ německý, vychovaný v zbožné úctě ke státu a k tuhé, vojenské kázni, zůstává věren státnímu kolektivismu marxistickému; ten zůstává vládnoucí teorií. V praksi však také německé dělnictvo vytvořilo velké družstevní organisace, především spotřební.
Socialismus svépomocný se však neomezuje na zakládání podniků družstevních, aby takto zavedl samosprávu práce. Tento směr snaží se prosadit tuto zásadu také v podnicích kapitalistických. Odtud vznikají snahy po uplatnění hlasu dělnictva na řízení podniků kapitalistických, odtud vychází hnutí za dělnické spolupodnikatelství (co-partnership), za dělnický akcionariát (t. j. za udělení akcionářských práv dělníkům) a pod. Zde družstevní, svépomocný socialismus naráží na starou orientaci odborářů a vyznavačů "třídního boje". Odboráři viděli svůj cíl jen v hmotném zlepšování pracovních podmínek (lepší mzda, kratší doba pracovní), ale nechtěli na sebe vzít risiko podniku, to jest spoluodpovědnost za jeho zisk a ztrátu - tu ponechávali zaměstnavateli. Činili tak z obavy, že by účasti dělnictva na správě a risiku podniků byla rozvrácena solidarita dělnická v "odborech". Vyznavači třídního boje v účasti dělnictva na podnicích viděli přímo zradu na "třídě", přeběhlictví do tábora kapitalistického. Anglické odborové organisace obyčejně jednou za rok se slavně odříkají účasti na podnicích kapitalistických. Jenže zdravý rozum je silnější než špatná teorie. A po válce jsme svědky, jak ve všech státech se dělnictvo zrovna pudově domáhá spolurozhodování v podnicích (závodní výbory). Dělnictvo zdravým rozumem chápe, že má-li se změnit soustava kapitalistická, musí se naučit podnikat lépe, to jest v souhlase se zájmem celku, a nahradit dosavadní podnikání, jehož účelem byl jediné nebo hlavně zisk podnikatelů. Dělnictvo dnes chápe, že není pouze vykořisťováno v poměru námezdném, ale že jeho úspěchy zde mohou být uvedeny vniveč vzestupem cen, když dělník vystoupí jako kupující spotřebitel na trhu zboží nebo služeb, pakliže ten trh je ohrazen cly proti cizí soutěži a pakliže domácí výroba je zkartelována. Dělnictvo také poznalo, jak může být vykořisťováno soustavou daňovou, když jí nerozumí nebo když ji bez zájmu ponechá t. zv. hospodářským politikům kapitalistického smýšlení. Program samosprávy práce se takto rozšiřuje nejen na získání svobody v pracovním poměru, ale i na uplatnění velké zásady, že pro výměru práv ve společnosti má být směrodatným rozsah povinností, čili, jak říkají angličtí gildisté, že společnost má být přebudována podle zásady služby čili funkce, ne podle zásady majetku a moci.
K socialistům svépomocným můžeme přiřadit školu t. zv. solidaristů. Je to směr vzniklý ve Francii kolem r. 1900. Jeho základní myšlenkou je, že zřízení společenské má se přebudovat ve smyslu solidarity, to jest vzájemné závislosti lidí a tudíž vzájemné pomoci. Solidarita je totiž i skutečnost i program. Život každého jednotlivce dnes závisí na součinnosti milionů jiných lidí, a on zase je jednou z podmínek života těchto milionů. Na př. moderní doprava zboží, osob, zpráv a zvuků tak stmelila lidstvo, že porušením spojení trpí všechny rozpojené části. Solidaristé ovšem nezůstávají při faktu solidarity, oni z ní dělají program: Je třeba vědomě zreformovat společenské zřízení na podkladě myšlenky, že pojítkem člověka k celku je dluh, třebas vznikl bez formální smlouvy. Nejde o poměr dobrovolné dobročinnosti, nýbrž o plnění závazku, jehož výši lze odhadnout a stanovit. Léon Bourgeois, který je duševní hlavou solidarismu[9], dospěl k těmto požadavkům reformním: Bezplatné vyučování, existenční minimum, pojištění proti nebezpečím života. - Provedení programu solidaristů ovšem dlužno si představit v celé soustavě společenské - na př. v úpravě daní, výroby a obchodu.
Nelze popřít, že filosofie solidarity je základem též jiných hnutí socialistických, ať pracují s dobrovolným pochopením a přispěním stoupenců, ať počítají na násilí a donucení k rovnosti a solidaritě. Družstva, v nichž není živý cit solidarity, stávají se předmětem kořistění se strany členů a vedoucích funkcionářů a rozpadají se neslavně. Stejně v odborovém hnutí je třeba solidarity víc než všeho ostatního. A na co spoléhá komunismus, který chce reorganisovat společnost dle zásady "od každého dle jeho sil, každému dle jeho potřeb"?
Kdo pozoruje potřebu solidarity, nemůže přehlédnout její předpoklady. Nic nepomáhá hlásat solidaritu ve smyslu sebeobětování nebo lásky k bližnímu. Je třeba starati se o to, aby solidarita byla pochopena jako vzájemnost služeb (mutualita), při níž všechny účastněné strany získávají. Solidarita předpokládá svobodu, skutečnou hospodářskou nezávislost v rozhodování - pak teprve prospěchy ze vzájemné pomocí budou uspokojovat všechny strany. Tam, kde jedna strana musí a druhá pouze může spolupracovat, není důvěry ve spravedlnost odplaty, a spolupráce není trvalá.
Učení o solidaritě je pozoruhodným protějškem nauky o třídním boji. Viděli jsme u Lenina, jak bojovné ustrojení ducha před revolucí a v revoluci překáží v nové soustavě, která má být zbudována na zásadě solidarity. - S druhé strany viděl hranici solidarity Kristus, když přikazoval: "Miluj bližního, jako sebe samého!" Patrně uznával, že člověk nemůže milovat bližního víc - nežli jak miluje sebe samého.