Taková jsou obě učení, jichž spory jakoby každého dne jasněji ukazovaly nesmiřitelnou povahu. Jak přece zdá se býti možný soulad mezi těmito „protivami”? Jak část pravdy vědecké i část pravdy mravní, jež obsahuje jedno i druhé učení, se vybavují zvolna a vstupují nepozorovaně do smýšlení, do mravů a zákonů?
Pravda vědecká a pravda mravní: obnova nazírání sociálního vskutku připravuje a uskuteční se, jak jsme řekli, těsnou shodou methody vědecké a ideje mravní. A to, což je zvláštní, právě ve chvíli, kdy někteří spisovatelé hlučně prohlašují definitivní rozchod mravnosti a vědy a sociální bankrot vědy.
Vědecká methoda proniká dnes do všech směrů poznávání. Přes všechen odpor poddávají se jí mysli nejtvrdošíjnější.
Ukazuje se, že v oboru sociologie jako ve všech ostatních pravdy dosáhnouti můžeme jenom nestranným konstatování fakt.
Je už známo, že hospodářské a sociální jevy řídí se jako jevy fysické, chemické a biologické neodvratnými zákony. Jedny jako druhé podřízeny jsou nutným kausálním vztahům, jež rozum jedině methodickou indukcí bude moci poznati a změřiti.
Tu jevy jsou složitější a pozorování jich jest nesnadnější, pokusné zkoumání je jen zřídka možné; ale složitost jevů a nesnadnost jejich studia nemění ničeho na přesné jejich souvislosti. Cítíme, že všecky subjektivní theorie a všecky generalisace filosofického verbalismu nejsou s to, aby je vyložily a řídily.
Přirozené zákony sociální jsou jen vyšším projevem zákonů fysických, biologických a psychických, dle nichž vyvíjejí se živé a mys1íci bytosti.
Není dosti silné moci politické, která by nařizovala šťastný nebo nešťastný osud, protože není ani moci, která by mohla určovati zdraví nebo nemoc, rozum nebo zpozdilost, lenost nebo ráznost, ducha pořádného nebo nedbalého, obezřelost nebo bezstarostnost, sobectví nebo nezištnost.
Všecky pokusy, vymykající se zákonům přirozeným, nebo stojící proti nim, jsou tedy marné a napřed již odsouzeny jako nicotné. Systémy reformátorů budujících sociální svět podle obrazu svého snu, i kdyby to byl sen geniální, mají právě tolik životnosti a naděje na uskutečnění, jako systém Ptolomeův.
Má-li však založena býti věda nějaká, nestačí jen, aby našla svoje methody a svoje cesty. Její předmět, její ráz a vlastní povaha musí býti jasně známy a definovány. Otázka vztahů člověka a společnosti jest docela zvláštní povahy. Této otázky neklade nám prostá zvědavost rozumová, nýbrž mravní potřeba; tážeme se ne jedině po pravdě řádu rozumového, ale i po pravdě řádu mravního.
Objevy věd přírodních nebyly člověku jen prostým divadlem, jež skytalo mu pravdivější obraz světa; vedly jej i k tomu, že přetvořil tvářnost tohoto světa a z přírodních sil, bytosti až dotud zastřených, bohyň tajemných a obávaných, učinil otrokyně podrobené jeho vůli.
Jako působil objev zákonů světa fysického v přetvoření života hmotného, tak objev zákonů světa mravního a sociálního působiti musí v přetvoření života sociálního.
Člověk není jen intelligencí, která vědou vysvětluje si přírodu; jest i svědomím. Jako bytost rozumová hledá pravdu; jako bytost mravní hledá dobro. Cítí se býti povinen uskutečniti toto dobro i v sobě ― to jest mravnost osobní ― i mezí ostatními bytostmi jemu podobného rozumu a svědomí ― to jest mravnost sociální.
Nemůže zůstati lhostejný před sociálním dramatem, je v něm nejenom divákem, ale hercem; je vinníkem nebo obětí, jestliže drama končí slzami, násilím a záštím; je hrdinou, jestliže rozuzlení končí v míru, v spravedlností a v lásce. Vnitřní síla, jež jest stejně zákonem pokolení lidského jako jeho vlastní bytosti, jej probouzí každou chvíli a pudí k činnosti.
Ovšem po mnoho věků věřil, že drama skonu jinde, mimo tento život, ve světě, kde všecky bolesti budou zahojeny, všecky strasti sňaty, všecky hříchy potrestány a všecky zásluhy oslaveny. A celý život. odevzdaně čekal onu jitřenku, jež svitnout mohla jeho očím až teprv, když se na vždycky zavřely. Ale tato odevzdanost ustoupila netrpělivosti a pochybností. Což kdyby tato spravedlnost po smrti byla jen přeludem, podobným tolika jiným snům, jež věda zaplašila?.. A tatáž netrpělivost zmocnila se stejně těch, kdo trpí a od tohoto života chtějí dostati svůj úděl štěstí, ― i těch, kdo myslí a hledají, kdo svýma očima chtějí spatřiti, jak uskutečňuje se ideál, k němuž míří jejich rozum i jejich srdce.
Takto je tedy již dán problém. Společnost nemůže zůstati lhostejná k osudné hře hospodářských jevů. Ovšem nemůže předělati svět; nechce v jejich souvislosti změniti příčiny a následky, tak. nutné v tomto řádu jako v každém jiném. Ale chce si podmaniti sily psychické, historické, hospodářské, jichž odlišné vlastnosti objevil rozum lidský přesným pozorováním, jako podmaněny byly ostatní sily přírodní, a srovnati je dle zákonů mravní ideje.
A aby s jistotou mohla vysloviti to, co tato mravní idea znamená a žádá, sociální věda snaží se methodou všem vědám společnou rozřešiti tuto otázku vztahů jedince k lidské společností. Nechá stranou systémy už hotové; na právní, historické nebo politické programy bude se dívati jako na relativní a stále změny schopné názory; i nejstarší a nejctihodnější zřízení podrobí úsudku svobodného rozumu a srovnáváni s přítomnou zkušenosti ; pod formulemi a utkvělými tradicemi bude hledati jedinou přirozenou skutečnost: skutečnost fysickou, skutečnost rozumovou, skutečnost mravní, potřeby, schopnosti, cit bytosti lidské i pokolení lidského; krátce, všecko převede na rozbor osobnosti lidské, bytosti vášně, rozumu i svědomí, ne abstraktní a stvořené jedním rázem, ale zrozené z celé řady předků a podmíněné jejich dědictvím, žijící v prostředí, s nímž jest v trvalém vzájemném styku, a žijící i ve věčném vývoji k vyššímu typu bytosti fysické, rozumové a mravní.
Takto určí se objektivní, věcné podmínky nejlepší rovnováhy mezi každou jednotlivou osobností a všemi ostatními; takto zajištěn bude mírný a stálý vývoj každého a všech k plnému rozvití typu lidského i společnosti lidské.