Léon
Victor Auguste Bourgeois (* 21. 5. 1851, †
29. 9. 1925) byl významným francouzským státníkem, právníkem, umělcem a
filozofem. Duchovní otec Společnosti (Ligy) národů, nositel Nobelovy
ceny míru z roku 1920, úředník snad na všech možných pozicích ve
francouzských vládách Třetí republiky. Byl politickou anomálií -
politikem bez politických ambicí. Dvakrát odmítl kandidovat na
prezidenta Republiky za téměř jisté situace.
Syn hodináře, strávil většinu života v Paříži, neúnavný a nadšený celoživotní student. Po celý svůj život se zabýval možností zlepšovat lidské životní podmínky vzděláváním, zákonnou spravedlností, lékařskou péčí, zrušením válek. Jeho záliby byly velmi široké - jen pro dokreslení - studoval hinduismus a sanskrt, na schůzích kabinetu kreslil karikatury svých kolegů ...
Po několikaleté právnické praxi byla jeho první veřejná funkce - zástupce ředitele pojistného odboru na Ministerstvu veřejných prací. Pak pracoval na prefekturách v Marne, Reims, Tarn, Haute-Garonne. V roce 1887 (36 let) byl jmenován zmocněncem pro Pařížskou policii. V roce 1888 porazil ve volbách generála Boulangera a stal se poslancem za Marne. Účastnil se sjezdů Radikálně socialistické strany. Jmenován státním podtajemníkem Floquetovy vlády (1988), ministrem vnitra Tirardovy vlády (1890). Jako ministr osvěty (školství) Freycinetovy vlády (1890-92) provedl významnou školskou reformu. Po vedení ministerstva spravedlnosti (1892-93) sestavil 1. 11. 1895 svou vlastní vládu. Jeho vládní program obsahoval uzákonění daně z příjmů, důchodový plán pro dělníky, plán na oddělení státu a církve. Vláda však padla v rámci ústavního boje o finance.
Byl předsedou francouzské delegace Mírové konference v Hague (1899), předsedal 3. komisi, uspěl při založení Stálého arbitrážního soudu. V letech 1902-1904 byl předsedou poslanecké sněmovny, od roku 1905 až do své smrti senátorem za Marne. V Sarrienově vládě ministrem zahraničí (1906), zastupoval Francii na 2. mírové konferenci v Hague (1907), ministr veřejných prací ve vládě Poincaré (1912), ministr zahraničí za Ribota (1914), státním ministrem za války. V lednu 1918 přednesl návrh na zřízení Ligy národů, v roce 1919 se účastnil mezinárodního kongresu. Poté zastupoval Francii v Komisi Ligy národů, které předsedal Woodrow Wilson. V roce 1920 zvolen prezidentem francouzského Senátu, prvním prezidentem Rady Ligy národů, udělena Nobelova cena míru. Pro zhoršující se zdraví a blížící se slepotu už ani do Osla pro cenu osobně nejel. V roce 1923 abdikoval na senátora. Zemřel ve věku 74 let na uremickou otravu. Francouzský lid mu vzdal poctu veřejným (státním) pohřbem.
Léon Bourgeois má zásluhu o "zvědečtění" myšlenky solidarismu vměstnáním poněkud mlhavé myšlenky solidarity do právnické formule. Etymologicky je slovo solidarita "pokroucením" slova solidum, kterého římští právníci užívali k označení závazku dlužníků, kteří ručili každý za všechny (in solidum). Myšlenka vyslovená slovem solidarita - všichni lidé tvoří jeden celek jako "údy jednoho těla" - není nová. Ve starověku ji téměř stejnými slovy vyslovili i sv. Pavel a Marcus Aurelius.
Léon Bourgeois navrhl i praktický program solidarity.
Uskutečnění solidaristických myšlenek může jít dvojí cestou: buď cestou zákonodárnou (přibližuje se státnímu socialismu), nebo cestou kooperativy. Přes přízeň, které se u lidí těší slovo solidarita, vyvolaly solidaristické nauky velmi živou kritiku, zejména ze strany liberalismu a marxismu-leninismu.
Za ty první to nejradikálněji vyjádřil Vilfredo Pareto:
"Co chce solidarismus k "přirozené" organizaci přidat? Příživnictví, nic jiného než příživnictví! Solidarita slouží za záminku lidem, kteří chtějí těžit z plodů práce druhých, politiků, kteří chtějí získávat přívržence na útraty poplatníků. Je to prostě nové jméno, dané jistému druhu nejškodlivějšího egoismu."
Demolins k tomu krutě dodává: "Solidaristické teorie vychovávají postupně bezmezný počet neschopných".
Hlavní výtka vůči solidarismu z druhé strany názorového spektra spočívá v tom, že solidaritu chápe zcela abstraktně, že pomocí ní chce odstranit třídní konflikty, že hlásá prospěšnost soukromého vlastnictví pro celou společnost. Státní "marxismus" vinil solidarismus i z toho, že sehrál reakční úlohu ve fašistickém korporativismu i v buržoazních koncepcích "sociálního partnerství."
Knížka vyšla poprvé jako Solidarité, Paris, Colin, 1896. První české vydání je z roku 1908, nákladem Jana Laichtera na Královských Vinohradech, edice Otázky a názory, překlad Ant. Uhlíř, tisk Albert Malíř.
Kapitola I. - Vývoj ideí politických a sociálních (I., II., III., IV.)
Kapitola II. - Vědecké učení o solidaritě přirozené (I., II., III., IV., V.)
Kapitola III. - Praktické učení o sociální solidaritě (I., II., III., IV., V.)
Kapitola IV. - Dluh člověka společnosti; quasi-kontrakt sociální (I., II., III., IV.)
