Národohospodáři zavrhují každé prostřednictví státu při výrobě, rozdělení i spotřebě bohatství; zákony, jež řídí tyto zjevy, říkají národohospodáři, jsou zákony přirozené, na nichž lidský zákonodárce nesmí a ostatně nemůže ničeho změniti.
Filosoficky člověk je svoboden; stát musí se omeziti na to, že mu zaručí projevování této svobody v boji o život, jenž ostatně je pramen i podmínka všeho pokroku.
Soukromý majetek jest, jako svoboda sama, právo náležející lidské bytosti; soukromý majetek není jenom následek svobody, jest také její zárukou; tato povaha vlastnického práva je tedy absolutní: je to jus utendi et abutendi (právo užívati a zužívati). Vlastnické právo jednoho smí býti omezováno jen vlastnickým právem druhého. Mimo vybírání dani nemá společnost účasti na soukromém majetku; jestliže láska k bližnímu jest povinnost a to povinnost, která nechce znáti odporu, je to povinnost čistě mravní.
Když stát užil prostředků nutných k ochraně svobody i majetku každého proti násilí a zasahování v cizí právo, vykonal celou svoji povinnost a užil všeho svého práva. Každé zakročení, které by přesahovalo tuto hranicí, bylo by zase násilím a zasahováním státu v práva osobní.
Socialisté naopak požadují zakročení státu ve věcech hospodářského života; blahobyt nesmírné většiny lidí, přes podivuhodné úspěchy vědy, nezlepšil se očividně jen z nedostatku zákonodárství o výrobě a rozdělení majetku, ba více, přeměna světa vědou učinila bídu jedněch tím krutější, že lze ji srovnávati a měřiti s neobyčejným vzrůstem bohatství druhých. Národohospodářská zásada lhostejnosti je v základě jen ospravedlňováním přehmatů moci, ve svobodném zápase o život silný ničí slabého: takové divadlo poskytuje nám lhostejná příroda. Jsou snad proto lidé sdruženi ve společnost, aby přestali jen na tom? Jestliže svoboda lidská jest principem, právo na život jest jím také, a to nutně dříve, než které jiné, a stát musí je zaručovati před každým jiným.
Právo vlastnické, říkají také socialisté, jest, jak historie ukazuje, proměnlivé ve své povaze i ve svých hranicích, jest pokračováním svobody jenom tehdy, jestliže jest ve skutečnosti plodem svobody, a skoro vždycky naopak vyrostlo z křivdy, buď přímo násilným dobytím, buď nepřímo lichvářskou činností kapitálu. V naší době více než jindy práce, projev činnosti a svobody osobní, nestačí k založení majetku, jenž stává se privilejí těch, kdo mají kapitál. Stát, jehož úkolem jest šířiti spravedlnost mezi lidmi, má tedy právo a tudíž i povinnost starati se, aby docílil rovnováhy. Ježto lidské sobectví přemoženo býti může jenom autoritou, stát upraví, bude-li třeba i násilím, spravedlivě poměry a zabezpečí takto každému zákonný podíl na práci i na výtěžku.