Celkem řečeno:
Osobní svoboda člověka, t.j. možnost směřovati k plnému rozvoji jeho „já”, je stejně nezbytná vývoji společnosti jako vývoji jednotlivce.
Nemá míti tedy jiných hranic než ty, které proti němu staví přirozeně potřeba stejného rozvoje, t.j. osobní svoboda ostatních lidí.
Ale svoboda může se uplatniti jenom tehdy, jestliže člověk stále má zisk z výhod poskytovaných sociálním prostředím a účastní se neustále výtěžků všeho druhu, jež přináší kapitál společnosti lidské, zvětšovaný každou generací. Je tedy jeden přirozený závazek pro každého člověka, aby spolupracovali na úkolech společnosti, s níž se děli o výtěžky, a aby přispíval k nepřetržitosti jejího vývoje.
Právně vzato, každý člověk je stejně povinen přispívati v těchto úkolech jako právně má stejný nárok na tyto výhody. Jeho povinnost sociální je jen výrazem dluhu; rozdělení tohoto dluhu mezi členy společnosti vyplývá z povahy a předmětu quasi-kontraktu, jenž je spojuje a jehož závaznost positivní zákon může a má potvrditi.
Solidarita, která zavazuje vzájemně sdružené členy, nalézá tedy v sobě samé svoje zákony.
Žádná vnější moc, žádná autorita, politická ani sociální, stát ani společnost, nemůže projeviti se jinak než uznáním přirozených podmínek tohoto rozdělení.
Mimo tyto podmínky nikdo nemůže utvořiti zvláštního systému zákonného, jenž by podle jiných zásad omezoval nebo rozšiřoval právo nebo povinnost na prospěch nebo na škodu jedné skupiny, jedné třídy, jedné kategorie, jednoho individua, a který by k nerovnostem přirozeným přidával důvod nerovnosti sociální.
Je tedy správné říci, že znalost přirozených zákonů solidarity bytostí vede k celkové theorii práv a povinností člověka ve společností. Tato theorie vyhovuje stanovisku vědeckému i stanovisku mravnímu a odpovídá požadavkům svědomí i požadavkům rozumu.
Vidíme, jaké má důsledky a jak dovoluje nově posuzovati systémy různých škol politických nebo hospodářských v jistém množství bodů, o něž se stále dohadují: daň, vlastnictví, dědictví, podpora, organisace veřejných služeb.
Můžeme říci nyní, že rázně hájí rovnosti politické a občanské, že posiluje a zaručuje svobodu individuální a všem schopnostem lidským zabezpečuje nejmohutnější rozvoj, ale že mravní povinnost lásky k bližnímu, jak jí stanovilo křesťanství, a požadavek republikánského bratrství, sice již přesnější, přece však ještě abstraktní a neuzákoněný, nahrazuje závazkem quasikontraktním, který má, jak se říká právně, příčinu a může tudíž podroben býti jistým příkazným ustanovením: zákon o dluhu člověka jedince vůči všem lidem, zdroj a měřítko přísné povinnosti sociální solidarity.
Takto učení o solidaritě jeví se v dějinách myšlení jako pokračování filosofie XVIII. století a jako dovršení politické a sociální theorie, jejíž první výraz třemi abstraktními slovy svobody, rovnosti a bratrství dala světu francouzská Revoluce.