A idea dluhu, vzniklá z quasi-kontraktu společenského, vede nutně k idei nařízení potom zákonného.
Sociální povinnost není pouhým závazkem svědomí, je to závazek založený na právu, jehož splnění nemůžeme se vymknouti bez porušení přesného pravidla spravedlnosti. Positivní zákon, jenž zaručovati bude splnění sociálního závazku, nebude tedy zasahovati do práva jedincova; nebude tu bezprávného zakročování společnosti ve vztazích mezi lidmi.
Národohospodáři vracejí se neustále k těmto dvěma zásadním větám: společnost nemá zasahovati do smluv soukromých; sociální organisace není k tomu, aby znovu vybudovala rovnost mezi lidmi:
„Rovnost ― praví Yves Guyot ― mezi jednotlivci je jen v nejprimitivnějších organismech; všude naopak, kde život dospěl k jistému vývoji, máme rozdíly, rozmanitost sil a schopností ... co tvoří povýšenost civilisací vyšších, je rozmanitost našich schopností, které se vzájemně doplňují.”[*21]
A týž spisovatel, jda až k posledním důsledkům zásady neintervence, dodává k tomu, co týče se smluv: „Není rovnosti od okamžiku, kdy začíná smlouva; je vždycky strana, která více spěchá koupiti než druhá prodati, nebo jedna, která více spěchá prodati než druhá koupiti; což mezi dvěma lidmi, kteří činí smlouvu, mezi dvěma kupci, není jeden zručnější nežli druhý? ... To je konkurence a je to i podmínka života ...” Není na společnosti, aby upravila tento vzájemný poměr, aby zmenšila tuto nerovnost stran.
Filosofové, kteří nejsou socialisty, často odpověděli na toto absolutní heslo „laisser-faire”, ne popírajíce nutnost vzájemné svobody obou stran s hlediska hospodářského, ale připomínajíce, že při studiu jevu sociálních hledisko hospodářské není jediné, s něhož je nutno pozorovati. Člověk nemá jen zájmy hospodářské, má i zájmy fysiologické, psychologické a mravní. Takové rozřešení otázky sociální může odpovídati podmínkám zákonu hospodářských a nevyhovovati ani potřebám života, ani potřebám svědomí. „Fakt hospodářský ― praví výborně Darlu ― není než prvkem faktu sociálního. Na příklad, není takřka faktu sociálního, který přímo nebo nepřímo ... by nejevil povahy politické; není faktu sociálního, který by se netýkal mravnosti nebo spravedlnosti a který by neměl povahy mravní. A odmyslíme-li si hospodářské vlastnosti, politický význam, mravní hodnotu nějakého jevu sociálního, zbývá ještě jeho vlastnost hlavní, jeho poměr ke stavu společnosti: oslabuje nebo posiluje solidaritu společenskou, umenšuje nebo rozšiřuje jednotu rodiny, kloní se k hierarchii aristokratické nebo přispívá k rovnosti občanů, atd.”[*22]
Ani v zemích svrchované svobody zákonodárce neváhá zakročovati mezi soukromými stranami, jestliže ve smlouvě jejich jedná se o obecné zájmy jiné nežli zájem hospodářský ve vlastním slova smyslu: tak v zájmu stálosti rodiny zákony předpisují jistá pravidla ve smlouvách mezi manžely; tak odmítají každé potvrzení úmluv, jichž obsah je nemravný nebo v jejichž vykonávání jisté důvody „nerovnosti” ukázaly se příliš zřejmě neudržitelnými: násilí, lichva nebo podvod; tak i v jistých případech všeobecné tísně, války, drahoty atd., smlouvy týkající se potravin nezbytných výživě lidu jsou podrobeny zvláštním předpisům, dovolen je odklad soukromých dluhů, jisté obchody jsou přímo zakázány atd.
Základem společnosti lidské nejsou jen zájmy hmotné, jež svoboda výměny nejplněji uspokojuje; společnost má i jiné zájmy, jimiž musí se stejně zabývati její členové. Těmto zájmům různého rázu se vyhoví uplatněním jiných zákonů, zákonů biologických, psychologických, mravních, s nimiž quasi-kontrakt lidské společnosti musí rovněž počítati, má-li míti plný a definitivní úspěch.
Ostatně jediný návrh, jejž třeba by bylo uplatniti, je tento: příkazným ustanovením může positivní zákon zaručiti splacení společenského dluhu, splnění závazku, jimž každý je povinen jakožto dlužník vůči všem.
Abychom odůvodnili tento návrh, je zbytečno ptáti se, zda veřejná moc má nebo nemá právo zakročiti při smlouvách mezi jednotlivci. Jde tu o podmínky quasi-kontraktu všeobecného, jenž je mezi lidmi důsledkem faktu přirozeného, nutného, jejich existence ve společnosti, a jehož úkolem je říditi ne soukromé vztahy mezi jedním a druhým, ale obecné vztahy mezi jedním a všemi, pokud týkají se trvalého používání služeb a výhod, jež jsou společným majetkem lidstva.
Tu jednotlivec nemůže se příti s celkem; hmotný fakt používáni existuje ostatně dříve nežli sama dohoda.
Nejde o předchozí zručnost, sílu nebo povýšenost té neb oné strany, jež smlouvu činí. Všichni už faktem společného používáni nalézají se ve stejných podmínkách s hlediska právního.
Jde prostě o to, za jakých podmínek při stejné hodnotě všichni souhlasili by s výměnou se všemi.
Positivní zákon tím, že uznává a potvrzuje dluh sociální, t.j. tím, že vyžaduje, aby každý jednotlivec, dříve než svobodnými smlouvami soukromými je dlužníkem toho neb onoho člena společnosti, zaplatit nebo zavázal se zaplatiti svůj všeobecný dluh všem, tím positivní zákon nijak nejedná proti svobodě jednotlivcově.
Ježto společnost lidská utvořena je ve skutečnosti mezi bytostmi mravními, splnění ideje spravedlnosti je prvním jejím úkolem. Přiznání a zaplacení dluhu sociálního je nutné k uskutečněni této ideje, jako může býti nutné přiznání a zaplacení všech ostatních dluhů, jež jsou si povinni jednotlivci. Zákon, který žádati bude na každém ve společnosti lidské splnění tohoto nejpřednějšího závazku, bude míti stejně zákonitý základ jako zákon, který zajisti potom témuž člověku zisk ze smluv soukromých, jehož se mu dostane soukromou dohodou s tím neb oním spolučlenem společnosti.