Když jsem v červenci 1967 dokončoval rukopis této knihy, napsal jsem v závěru předmluvy, že jsem knihu psal i vzhledem k důležitosti toho, „kdy se co říká“, a že mi jde o to, „co teď právě rozvíjející se zítřek naléhavě, byť ještě nevědomě, ponenáhlu vyzvedává do společenského vědomí.“ Tušil-li jsem tehdy, že věc Masarykova začíná být znovu velmi aktuální, ba že je věcí jižjiž vystupujícího „zítřka“, přece jen jsem nemohl tušit, v jaké až neuvěřitelně brzké době a jak přímo fantastickým způsobem se tato tužba tak brzy naplní; vždyť ještě než bylo první vydání - v březnu 1968 - vytištěno, stal se Masaryk znovu před celou veřejností zosobněním nejaktuálnějších tužeb současnosti, vzorem, mementem, nadějí...
Po otci Slovák, po matce Moravan, obnovitel státní suverenity a někdejší slávy zemí koruny České, zemí kdys Přemysla Otakara, Karla, Jiříka krále, stal se Masaryk znovu - třicet let po smrti - symbolem české a slovenské národní a státní svobody, naší státnosti, svébytnosti a osobitosti. A Masarykův druh ještě z první světové války byl po nejpozoruhodnější celonárodní diskusi celé naší novodobé historie povolán na stolec presidentský - a vzápětí navštívil Masarykův hrob v Lánech. Ten prostý hrob jako by se stal nejživotnějším místem národního sebevědomí, tužeb, zářivého pocitu volnosti...
Český a slovenský lid si znovu vydobyl právo svobody slova a přesvědčení, před očima užaslého světa svrhl bez prolití krve okovy zdánlivě všemocného byrokratického systému a rozhodl se spojit - poprvé v dějinách - vymoženosti socialismu s osobní svobodou a nezadatelnými právy každé lidské bytosti, věc Marxovu s věcí Masarykovou... Obrovsky těžký úkol! Jak zabránit, aby vybojované svobody nebylo zneužito? V době atomových zbraní, v době převahy supervelmocí, v době vše prostupujících a vše kontrolujících systémů a proorganizovaných institucí - lze vůbec prosadit opravdovou svobodu slova? A jak zabránit, aby její červánky nebyly podkladem tím mocnějšího ujařmení? Po pravdě řečeno - ani proti tomu, ani proti onomu nebezpečí není absolutních záruk: jako bylo zneužito touhy lidu po socialismu k vytváření nejuzavřenějších byrokratických systémů dějin, schopných drtit každý záchvěv individuální osobitosti, lze zajisté i touhy lidu po svobodě zneužít, nebo ji brutálně rozdrtit. Ale právě proto, že nic vpravdě „zabezpečeno“ není, vystupuje do popředí a obrovské burcující poslání může vykonat právě odkaz Tomáše Masaryka...
Demokracie, svoboda! Svoboda i pro mínění odpůrcovo, úcta k opozici, ochrana práv i menšiny žít a uplatňovat se...Vlastně - pokud se díváme na lidské dějiny jako celek - jsou to spíše vzácné, jen zřídka dosahované a zejména zřídka respektované hodnoty života: mnohem častěji a tradičněji a ve více koutech světa se lidé spíše podrobovali - a dosud podrobují - diktátu jedince či skupiny, vrstvy či „systému“, brutalitě moci buď otevřené či operující moderními manipulačními prostředky propagandy, polopravd, zneužívanými prostředky vědy a techniky... Chápeme-li demokracii, jak je to tradiční například v některých západoevropských zemích, to jest jako jistou ústavní, práva jednotlivců rozumnými zákony chránící formu politického života, tu nutno také konstatovat - tato demokracie byla v dějinách mnohokrát získána, mnohokrát ztracena. Zřejmě má v sobě cosi obrovsky přitažlivého, žádoucího, pro lidi cenného, bylo-li o ni tolikrát - i po veškerých nezdarech a zklamáních - znovu usilováno. Ale má v sobě zřejmě i určitou slabost, když mohla být tolikrát zase ztracena...
Český a slovenský lid dnes znovu prožívá jaro demokracie - mnozí takřka vychutnávají úžasný pocit osobní svobody, jejž již ani nečekali... Ale jak zabránit tomu, aby po jaru zase nepřišel studený podzim? Aby demokracie opět nebyla ztracena? Jak silné jsou ostatně její základy? Kolik máme skutečných demokratů, tj.lidí, pro něž je svoboda slova a úcta k člověku jiného přesvědčení jejich osobní vnitřní potřebou, a ne jen záležitostí právě se vytvořivší historické situace, ne jen přizpůsobením se jisté specifické konstelaci dějinných sil, ne jen ústupkem či vynucenou oklikou k příští opět připuštěné změně, k budoucímu monopolu moci - ať „zprava“ či „zleva“? A odkud čekat pomoc? Země, v nichž je určitý demokratismus poměrně hluboce vžit, patří dnes převážně k jiné sociálně ekonomické světové soustavě. A u našich východních partnerů a přátel, usilujících o socialismus, demokratismus v našem slova smyslu zakotven nikdy nebyl. To, že mnozí zde v demokratismu podezíravě spatřují něco „západního“, ano „protisocialistického“, může být hluboce mylné (a právě to dokázat by mělo být naším osobitým přínosem do světové historie). Těžké, přetěžké poslání. ..
Ale snad právě skutečnost, že spojit demokracii a svobodu se socialismem a „východem“ bude tak nesmírně těžké, může se stát podkladem našeho úspěchu či aspoň naší jisté přípravy budoucího úspěchu: už Palacký věděl, jak je pro národ důležité vytyčit si určitý „národní úkol“, ale ne pro sebe, ne nacionalisticky, nýbrž „pro celek humanity“; upozorňoval také, že národ poměrně malý může cokoliv dobrého prosadit ne mocí, ale toliko „mravní silou“. Věděl také, že národ se znemravňuje pohodlnou bezproblematičností, a naopak že jej zoceluje a inspiruje, když „s odpory svými zápasí“. Snad právě úžasná obtížnost úkolu spojit socialismus (dosud převážně „východní“ záležitost) se svobodou slova a přesvědčení (dosud převážně spíše „západní“ záležitostí) může být pro Čechy a Slováky - jako odvěký „most“ ve středu Evropy - podkladem naděje, že se toto poslání může zdařit... Vždyť zajisté nejde a nesmí jít o „most“ mezi dobrem a zlem, mezi pokrokem a imperialismem, mezi svobodou a nesvobodou, nýbrž o most mezi různě vyhraněnými pozitivními hodnotami života, mezi zde či onde vyhraněnými principy hodnotného a náročného lidského života, příležitostmi pro všechny, perspektivně pak pro každý národ a každou lidskou bytost...
Československý „experiment 1968“ - jestliže nemá zůstat právě jen experimentem, episodou, jež by světovým dějinám spíše uškodila než prospěla - už pro svou nesmírnou závažnost a obtížnost potřebuje i jistých opor, nemá-li být předurčen k zániku. Kde jinde takové opory hledat než v trpělivém studiu právě těch období dějin a těch osobností, u nichž se ideály demokratismu - jejich síla a třeba i slabost - zvlášť výrazně vyhranily. Vedle antiky, zejména Athén Perikleových a Démosthenových, najdeme již jen málo pozoruhodného. V našich národních dějinách to však je mimo diskusi a na prvním místě osobnost a dílo Masarykovo.
Přes velikou řadu myslitelů, politiků a spisovatelů, kteří se u nás v různých generacích vyslovovali k ožehavým otázkám naší národní existence a poslání, vlastně dosud jen dva se opravdu hluboce, soustavně, z různých hledisek a trpělivě po dlouhá desetiletí, přes rozličné zvraty a výkyvy okamžité politické situace zamýšleli - vždy ochotni opravovat a prohlubovat vlastní zaujatá stanoviska - nad problémem smyslu naší národní existence: Palacký a Masaryk. A podobně náročně, složitě, trpělivě nad problémem demokratismu, tj. nad různými stránkami, přednostmi i úskalími demokratického života, vlastně jen myslitel jediný: Masaryk. Proto by se studium jeho života a díla mělo stát základním ideovým podkladem úsilí o prohloubení, o nepromarnění nových demokratických snah v naší vlasti.
Masaryk je klasikem demokracie: ne proto, že se stal presidentem jednoho demokratického státu; ne proto, že byl jako vzor demokratismu uznáván a ctěn; ne proto, že se zasazoval „pro“ demokracii apod.; ale proto, že v celém jeho životním díle a v celé jeho tímto dílem pak zpětně utvářené mravní osobnosti je problém demokracie zachycen hluboce a mnohostranně, ve svých prostých základech i nejnáročnějších perspektivách, v síle i slabosti, v nadějích i úskalích, a zejména pak že je tu pojat ne pouze jako problém politické formy života, ale jako problém obsahu lidského života.
Sledujeme-li Masarykovo dílo jako celek, můžeme být na první pohled až překvapeni, jak tento později uznaný klasik demokratismu po dlouhá léta o „demokracii“ vlastně přímo nemluví, problém demokratismu takřka vůbec neklade a neřeší. Ve většině předválečných knih u něho jde - aspoň na první pohled - o něco jiného. Přesto však může být celé jeho dílo pojato jako jedna souvislá učebnice demokratismu. V čem to je? Masaryk nikdy nepřemýšlelo demokracii samoúčelně, nikdy ji neizoloval od ostatních lidských problémů. Jeho životním problémem - již od mlada a provždy - byl člověk, lépe řečeno „opravdový člověk“, „opravdovost života“, jak tisíckrát nejrůznějším způsobem vyjádřil. Snad právě proto se mohl stát „klasikem demokracie“, že mu problém demokracie byl podřazen problému lidské opravdovosti, že mu demokracie jakožto „forma vlády“ nebyla samoúčelem, nebyla izolována od všeho „ostatního lidského“.
A netkví snad právě v tom tajemství zachování či ztracení demokracie? Aby demokracie byla zachována, stačí proto usilovat jen o demokracii? Svobodně mluvit, publikovat, svobodně se smět hlásit k tomu či onomu světonázorovému či mravnímu přesvědčení - stačí to? A což, není-li opravdového „přesvědčení“, k čemu by byla jeho „svoboda“? Nebudou-li mít lidé co významného si říci, nebo nebudou-li mít hluboké příčiny to poznané sdělit i jiným lidem, nebudou-li mít o tyto „jiné“ hluboký zájem, k čemu by byla svoboda cokoliv sdělovat? Stokrát ztracená demokracie; zřejmě tu chyběla právě ona mravní síla ji uhájit, pevná vůle ji obhájit, zainteresovanost na těch, pro které by to stálo za to, chyběla ona „lidská opravdovost“, jež byla -ne tedy sám problém „demokracie“! - ústřední životní otázkou „klasika demokracie“ Masaryka.
Právě osobnost a dílo Masarykovo - osobnost v díle, dílo v osobnosti - dávají nám dnes nejen sto dílčích pozitivních „podnětů“ pro demokratický život, nejen naděje, nýbrž i vážné varování: jestliže budeme usilovat jen o demokracii, dříve či později ji opět ztratíme - ať už katastrofickým zvratem či spíše ponenáhlým vyblednutím, postupným přechodem do říše samozřejma a lhostejna - jak to lze sledovat na řadě příkladů. Masaryk k nám dnes celým svým dílem volá ne „za demokracii“, „za svobodu“, ale mnohem spíše: „Hledejte nejprve opravdovost lidského života a jí danou spravedlnost - a všechno ostatní, včetně demokracie, bude vám přidáno!“ Masaryk učí hledat smysl lidského života, ano více: učí smysluplně žít, učí hledat smysluplný život. Demokracie je nutným průvodním zjevem takového života, života nacházejícího hloubku a hodnotu lidskosti: tam, kde jsme spíše v zajetí nesmyslnosti a absurdity, tam je možný, ano tam je vhodnější rámec nedemokratický... Proto také jen jako průvodní rys smysluplného, své „proč“, své „odkud“ a „kam“, svou transcendenci nacházejícího života může být demokracie uhájena a rozvíjena...
Všimněme si, že když se Masaryk snažil najít pro své zásady jisté lapidární heslovité formulace, řekl například ono své slavné „Ježíš – ne Caesar“. Neřekl „Brutus - ne Caesar“, tj. neřekl „demokracie -ne diktatura“, ale řekl spíše „člověk - ne politik“. Tajemství člověka – „bohočlověka“, pokud chceme - je i tajemství té pravé politiky, té „nepolitické“ politiky, o kterou jde. A naopak „politika“ bez hluboce řešeného tajemství člověka je pak nezbytně nesmyslná, nutně se změní - i ta formálně „demokratická“ - v porobu či jinou tragédii člověka. Brutus je jen rubem Caesara, rebel bývá jen rubem diktátora, formálně demokratická diskuse v senátě jen jinou formou té ztracenosti člověka, jaká se projevuje i převahou diktátorských machinací. Brutus může Caesara zabít, ale nemůže sám o sobě - svými prostředky a dovednostmi - překonat princip césarismu. Ten či onen stát nebo národ si může v určité historické chvíli dát „demokratickou ústavu“, jsou-li k tomu vhodné předpoklady, zejména je-li právě velké množství lidí postiženo despoticko-diktátorskými způsoby. Ale to samo o sobě ještě nestačí: onen stát nemůže takto získanou demokratickou ústavu udržet, pokud ji neopře o nic hlubšího než o právě zažitou negativní zkušenost.
Caesarovy prostředky - moc, násilí, právo, vojsko, policie, organizace, diplomacie, tradiční „politika“, centralismus, „vedení“ atd. - nemohou samy o sobě, i kdyby jich bylo užíváno sebegeniálněji, zabezpečit hodnotnost, ano ani samu lidskost našeho života. Tu však nemohou zajistit ani pouhé prostředky Brutovy - negace, vzpoura, bezpráví, nekázeň, anarchie, demagogie, decentralizace, pluralismus, „demokratická politika“, diskuse atd., neboť ty mohou být (a pokud tu jsou jen samy o sobě a pro sebe, nutně také jsou) právě jen negací, samy o sobě nedávají životu smysluplnost, hloubku, nedávají poslední a neodvolatelný důvod, proč „demokraticky“ postupovat, nedávají samy o sobě vlastně nic, pokud jsou jen politickým rubem césarismu, nikoli jeho lidským a mravním překonáním. A v tom je i jádro Masarykova poselství našemu dnešku...
Milióny čestných lidí, sklánějících se dnes - znovu otevřeně - před památkou imponující a impulsivní osobnosti Masarykovy, se hluboce a přímo osudově mýlí, pokud se domnívají, že „Masarykův program“ dnes znamená „demokratická politika - ne despocie“, „svoboda - ne teror“, „individualita - ne glajchšaltovaný kolektiv“, „národní svébytnost - ne kopírování vzorů“, „svobodná opozice - ne totalitní mocenská politika“ atd. Ano - v určitém smyslu znamená jméno a dílo Masarykovo také i toto všechno, ale to jsou i při veškeré závažnosti věci odvozené a mohou být uhájeny právě jen pokud jsou průvodním jevem něčeho ještě závažnějšího, co je za tím vším a co teprve tomu všemu dává pravou podobu, autentičnost. Toto osmyslující „něco“ je pak problém ne už politický, ale antropologický, existenciální, je to problém, „co je člověk“, „opravdový člověk“, „poslední důvod osobní angažovanosti každého lidského já“ atd.
Ano: demokracie, diskuse, svobodná opozice, kritika, decentralizace, dělba moci, pluralismus! Ale také a více: proč vlastně má být člověk demokratický, proč má nejen „právo na opozici“, ale někdy přímo povinnost říci své osobní „ne“, a to i vůči většině a hodnotám zdánlivě nesporným, proč - ve jménu čeho! - lze zakotvit demokracii nejen jako formu politického života, ale jako trvalou lidskou hodnotu. Proč stojí za to pro demokracii třeba i život nasadit, to jistě neplyne jen z formální demokracie samé. Nikdo nebude obětovat ani chvíli života, neřku-li život sám, jen proto, aby se diskutovalo, aby se oponovalo, rebelovalo atd. Musí tu být nějaká velká, svatá, uchvacující věc, lépe řečeno právě nikoliv „věc“, ale nějaká svatá lidská záležitost, pro kterou a vůči které má teprve například diskuse či opozice svůj hluboký smysl.
Masarykovo „Ježíš -ne Caesar“ znamená tedy sice nesporně také: ne diktatura, totalita, centralismus, monopol. Ale proti tomu všemu zárukou není jen sama demokracie jakožto forma politického kolbiště, nýbrž jen a jen hluboký, vnitřně pravdivý lidský život sám, život nejen „politický“, ale především život „plný“, život citový i mravní, myslivý i aktivní, život smysluplný, hledačský, v němž se prolíná věčnost s okamžikem, to největší poslání s každodenní „černou prací“... Naše nová demokracie zdaleka není „zabezpečena“ - a nebyla by zajištěna, ani kdyby nám všichni politikové světa dali absolutní garanci i nevměšování a svých sympatií. Není totiž zajištěna ani ne tak vůči vnějšku, nýbrž především vůči nám samým, proti naší vlastní domýšlivosti a sebespokojenosti, netečnosti a sklonu kdykoliv ustrnout, udělat si z kteréhokoliv úspěchu fetiš, opiát... Masarykovo dílo je nejvýznamnějším plodem naší národní provenience, poskytuje nám možné opory pro nezplanění procesu naší demokracie. Ale je naší záležitostí, zda tu možnost - jako již tolikrát v dějinách! - nepromarníme...
Jinak řečeno: Masarykova osobnost a dílo učí, že demokracie musí mít jisté metafysické základy, jinak se - sama o sobě dříve či později opět zvrátí. Nestačí tedy demokracie jako pouhá politická záležitost, nýbrž nutno zakotvit úctu ke každé lidské bytosti jako osobní lidské poslání, jako osobně zažité a protrpěné poslání filosofické a mravní - jen tak může být demokracie zajištěna. Dokážeme to? Nelze to tvrdit. Až dosud - přiznejme si - se v tomto směru v našich zemích vlastně nikdy nic nepodařilo... Ale snad právě tato skutečnost, tato dnes již hluboce reflektovaná tragédie našich národních dějin - jak k té reflexi vedl Masaryk impulsivně jako nikdo před ním a nikdo po něm! - dává nám jistou naději, že se z těch osudných bludných kruhů přece jen snad dostaneme...
(V březnu 1968)