Tomáš Masaryk... To jméno bylo spjato se vznikem Československé republiky a s její státní a společensko-hospodářskou formou, kdy stál v jejím čele jako její první president. A pro většinu příslušníků oněch tří generaci - jinak tak rozdílných! - které dnes žijí v této vlasti, snad už jen tak je známo, často již dost temně, nejasně, však přece ještě nejednou dráždivě a tázavě. Ale právě touto asociací „Masaryk - první republika“ je přístup k člověku - k jednomu osobitému životnímu dílu - příliš jednostranně ovlivňován a často přímo určován postojem ne k němu, ale k historické skutečnosti tzv. první republiky. A to je - i při veškeré závažnosti jeho osobního vztahu k této republice - jistě přístup povážlivý, vzpomeneme-li, že presidentem se stal v šedesátém devátém roce svého života, tedy ve věku, kdy velká část lidí má období své aktivity už dávno za sebou. Co dělal dříve? Lze to snad redukovat na jakousi přípravu jeho presidentství? Šlo snad za půlstoletí předcházejících bojů jen o to?
Stát, samostatnost, národní svoboda... Ideály tak podmanivé tehdy a tam, kde je reálný lidský život tísněn cizími utlačovateli, tak málo již říkající těm, pro něž se staly samozřejmostí, neproblematickou danou skutečností. Tam, kde lidská bolest i naděje žijí z rozporů jiného druhu, jiného řádu... Lze ovšem pochopit, že Masarykovo jméno bylo tak pevně a poutavě - a tím povážlivě! - spjato se vznikem, existencí a strukturou jednoho státu: vždyť vznik samostatné Československé republiky, při němž nejpregnantnější díl práce vykonal mimo jakoukoliv pochybnost právě on, byl ve své době nejzávažnější politickou změnou v našich zemích od dob bělohorské bitvy, změnou uzavírající jednu velkou epochu zápasů v zemi, otvírající novou - a i v jeho osobním životě, bohatém na činy, nepochybně to byl čin nejzávažnější. Jestliže byl později při své abdikaci poctěn čestným titulem „presidenta Osvoboditele“ a jestliže mu při osmdesátinách byla propůjčena dokonce nejvyšší vůbec možná pocta, jakou do té doby český člověk dostal, když byl po starém římském vzoru stanoven ústavní zákon, že „Tomáš Masaryk zasloužil se o stát“, nelze si jistě dělat iluzí o mnoha z těch, kteří pro tento zákon hlasovali, bylo v tom také hodně až mýtotvorného kultu a politikářské diplomacie, jakou on sám osobně nenáviděl, ale jistě to nebylo pouhou legendou, nebylo to snad jen nesmyslné...
Ale znamenal tento stát po.slední slovo dějin? A co je vůbec stát? Princip státu v osudech lidí? Jestliže právě dnes žijící generace již nemohou být oslněny například pouhým principem „samostatnosti“, jako tomu bylo kolem roku 1918, je třeba také připomenout, že právě Masaryk - s intenzitou jako u nás nikdo v jeho generaci - zdůrazňoval, že stát - resp. změna státní formy - zdaleka není posledním osudem člověka... Nejlepší léta svého života bojoval proti iluzi, že dosažením samostatnosti bude vše vyřešeno, resp. že jen na tom stojí bída či opravdovost života. Jeho vlastní životní zápasy, jež jej posléze vynesly i do čela jednoho státu, byly zaměřeny převážně k něčemu docela, docela jinému než ke kultu státu, k identifikaci lidských tužeb s politickými zápasy. Paradoxní a vlastně tragický osud člověka, má-li pak právě on být téměř nerozlučně svazován jen s jistou státní formou! Dějiny ostatně znají více případů, kdy bylo někomu vnějškově přiznáno mnoho, zdánlivě takřka vše, resp. něco tak mimořádného, tak zářivého, co oslní a tím zatemní smysl pro vše ostatní. pro skutečnosti neméně pozoruhodné a nejednou - jak se později ukáže - vlastně pozoruhodnější. To znamenaly výše zmíněné zákony i lesklá epiteta, ve zvlášť trapné podobě - způsobem typicky českého zakomplexovaného sentimentálního maloměšťáctví (z něhož Masarykovi bývalo přímo odporně) - ona „tatíčkovská“ legenda. A pak - žel - toto zmytizované pojetí Masaryka-presidenta skoro úplně převládlo a bylo přejímáno i dále, i když později v negativní podobě. I způsob, kterým bylo nejednou zápaseno proti „masarykismu“ počátkem padesátých let u nás, svědčilo tom, že byl převážně znám - a jen jako takový „přehodnocován“! - již jen tento zmytizovaný, odživotněný Masaryk, personifikované schéma jistého státního zřízení. Legendy byly vystřídány antilegendami - a právě tím vlastně fixovány... Ale ve skutečnosti právě on po největší a nejlepší období života jako v našich dějinách opravdu málokdo podobné legendy statečně rozbíjel.
Jakkoliv tedy uznáváme závažnost Masarykova vztahu k „první republice“, nedáme se jím strhnout k apriorní schematizaci; naopak chceme se vším důrazem upozornit, že tato skutečnost není „klíčem k pravdě“ a že podobná schematizace - ať v jakémkoliv směru - je pro poznání opravdového smyslu životního díla Masarykova úplně matoucí. Redukovat Masaryka na symbol nějakého státu (nebo jakkoliv chápané „protistátnosti“) - kolem roku 1910 si u nás sotva bylo možno představit kurióznější nápad! A aniž chceme škrtat poslední čtvrtstoletí jeho života, se vší rozhodností odmítáme postup u jeho stoupenců i odpůrců pak převažující, kdy se z tohoto posledního jeho čtvrtstoletí vychází. Proč to musí být pro poznání skutečnosti matoucí?
Předně to obrací naruby chod jeho osobního života, zápasů a celé historie, znamená to začínat koncem a pak více méně promítat ex post tento fetišizovaný „výsledek“ (jako by v lidských zápasech existovala nějaká absolutní ukončitelnost!) podle vlastního stanoviska k tomu „výsledku“, což znamená - ať se to sebevíc vnějškově orámuje prostředky vědecké akribie - jen „vaticinatio ex eventu“. Nazírá se tu z hlediska „výsledku“ jako něco jednoznačného to, co ve skutečnosti bylo v každičkém přítomném okamžiku jeho aktivity vždy složitým zápasem, plným problémů a nutnosti rozhodovat se mezi eventualitami.
Ale tento důvod není hlavní: především nejde o tuto časovou převrácenost - vždyť v jistém smyslu bývá plně oprávněné, ba nutné, posuzovat dílo toho či onoho člověka podle dosažených výsledků nebo podle teprve později plně vyzrálých měřítek. Hlavní je něco jiného, totiž že chápat „první republiku“ jako konečný a jediný výsledek nebo jako poslední kritérium hodnocení je vůči životnímu dílu Masarykovu obsahově naprosto nepostačující, nepřiměřené. Jeho myslitelské a kritické dílo je jednak nesporně mnohem širší, aby bylo redukovatelné na strukturu a osud jednoho státu. A zadruhé i sama „první republika“ byla - z širších hledisek národních i celosvětových dějin - rovněž jevem nikoliv jednoznačným, proto - i kdybychom ji brali jako měřítko jen pro onu ryze politickou složku Masarykova díla - jsme na půdě velmi nejisté. Jestliže se vyzvedne skutečnost, že první Československá republika byla zejména při svém vzniku nepochybně nesena ideály demokratismu, účastí nejlepších složek lidového revolučního úsilí, demokratismem vybojovaným v tom stupni a v té intenzitě, jak toho do té doby světové dějiny znaly jen málo příkladů, jestliže se zejména porovnává s polofeudální vojensko-byrokratickou rakousko-uherskou monarchií, tu Masaryk jako „představitel“ bude mít čestné místo mezi nesocialistickými, ale relativně „levými“ politiky XX. století, někde mezi Rooseveltem, Gándhím apod. A jistě do značné míry právem. Ale poví nám takovéto „přiřazení“ něco o vlastním díle Masarykově? O zcela osobitých příčinách, proč on tam může být přiřazován, jakými životními zápasy k tomu on dospěl? Jestliže se vyjde z oprávněnosti bojů o socialismus a zejména ze snah komunistického hnutí, proti němuž se Masaryk - nejednou velmi prudce - stavěl, jestliže se vyjde z jeho účasti na koaliční politice a s ní srovnávané zažité lidské bolesti statisíců nezaměstnaných a hladovějících z let největší světové hospodářské krize, zejména pak ze sugestivního „jak jen mohl...?“ - a i to byla skutečnost „první republiky“! - může vznikat jiné schematické „přiřazování“; pak je možno barvitě líčit Masarykův životopis tak, jako by se byl rval se šovinismem a klerikalismem vědomě proto, aby si „získal jméno“ pro potomní „oklamání dělnické třídy“. I v politice a dějepisu se někdy projevují vztahovačnosti a různé bludy a komplexy...
Podobně schematizující postoj - pozitivní i negativní – nalezl u nás již dost uplatnění, proto také se už sdostatek kompromitoval. Takhle se do toho u nás už asi téměř nikomu nechce... Protože ona vypjatě politická atmosféra čtyřicátých a padesátých let podporovala zdánlivě jednoznačné „buď - anebo“, ale v případě Masarykově se brzy takto postupovat téměř nikomu nechtělo, zavládlo u nás o Masarykovi na více než deset let skoro úplné mlčení.
Mlčení je ovšem také určitý postoj, i když nebývá vždy plně jasné, co vlastně značí. Smysl mlčení se může nenápadně i měnit - a jako „řešení“ jistě nemůže být konečné. Bylo by sice vlastně možné - a v civilizaci supertechnických vymoženosti celkem snadno - mlčet o dějinách třeba vůbec, dát jen lidem dost techniky, zábav, vzruchů a opiátů... Ale pro člověka kulturně vyspělého, individuálně myslícího, snažícího se dostat svůj osud vždy svobodněji do svých rukou, nemůže být lhostejné, jakými historickými zápasy jsme došli k vlastní současnosti, k jejím úspěchům i bolestem. Pak není, nesmí pro nás být žádných bílých míst v historii...
Postoj mlčení - pokud jde jen např. o českou kulturní historii, v níž hrál Masaryk po řadu desetiletí velmi osobitou, burcující, často přímo vůdčí roli - dostane se k absurdnostem již proto, že s Masarykovou impulzivní činnosti tu byly propleteny - ovlivněním v pozitivním smyslu i polemickým překonáváním - zápasy a dílo desítek dalších pozoruhodných osobností - od Golla a Gebauera až k Macharovi, Šaldovi, Čapkovi, Nejedlému. Proto jestliže se o Masarykovi pouze mlčí, musí tím právě u nejlepších, nejmyslivějších příslušníků i nejmladší generace vznikat nedůvěra a podezření, především právě proti tomu mlčícímu... Domníváme se, že - i kdyby snad dříve ano - dnes již opravdu neexistuje ani jediný rozumný důvod pro mlčení.
V té souvislosti nutno poznamenat, že tzv. „Masarykova republika“ - dosud nepochybně hlavní překážka přístupu k životnímu dílu Masarykovu - je už dnes skutečností historickou v jistém smyslu nejinak než jako stát Karla IV. či Josefa II. Ve většině svých charakteristických znaků (například tehdejší sociální a třídní situace, tehdejší její národnostní problémy, zahraničně-politická situace vzhledem k celoevropskému a celosvětovému rozloženi sil atd.) vůbec již ani nemůže být předmětem úvah „pro či proti“, jak tomu nepochybně ještě bylo na sklonku druhé světové války a v letech bezprostředně následujících. Tento historický, minulostní ráz se ovšem týká právě této republiky jako určitého politického útvaru, začleněného do dávno mrtvé světové konstelace. Není ovšem třeba připomínat, že obsah životního díla výrazných kulturních a myslitelských osobností té doby je nám nejen neporovnatelně blíže než dílo lidí doby Karla IV. či Josefa II., ale že je pro nás i bytostně životnější, že v jejich zápasech jde začasté o to, co i my prožíváme jako své životní zápasy. Právě proto však používat ještě dnes „Masarykovy republiky“ buď jako vábničky nebo jako strašáku vůči absurdnímu „návratu“ je nejen již zcela antikvováno, je anachronismem těch, kteří tak či onak ustrnuli, ale - co hlavního - tím se právě ztěžuje přístup k dílu lidí, k tomu životnému v nich, co není antikvováno, tím se nebezpečně vrhají naše zápasy pod úroveň svých možností. Naopak právě jasné vědomí minulostního rázu jistého státního útvaru umožní svobodný přístup k životným složkám lidí, jež naprosto nelze - ani u Masaryka - redukovat na služby jisté státní struktuře. Jinak řečeno: právě jasné vědomí historičnosti „Masarykovy republiky“ umožní, aby konečně i tato epocha a čelní činitelé kultury té doby byli studováni bez oné apriorní citové předpojatosti, bez postoje spíše účastnicky poutaného než vskutku hledačského, bez postoje, kterým téměř vždy každý dnešek stíhá včerejšek, ale ne už předvčerejšek. Neboť vůči včerejšku bývá člověk silou negace a ujasňování vlastních potřeb ještě svým způsobem poután, vůči předvčerejšku dovede lépe uplatnit svou svobodu.
Právě proto, že v knize samé se soustředíme na myšlenkové dílo člověka, že se fenoménem „Masarykovy republiky“ jako státním a historickým útvarem již zabývat nebudeme, budiž aspoň zde úvodem řečeno ještě několik stručných poznámek i k této stránce věci.
Ani po překonání dnes už neudržitelného mlčení nedojde k úplné názorové jednotě o té či oné stránce Masarykova díla – vždyť lidé sami jsou tak rozmanitě formováni, že nutně budou přistupovat i k těmto stránkám historie z různých aspektů. Ale jedno by pro tuto oprávněnou různost názorů nemělo být zapomenuto, jedno by mělo být nesporné: že „Masarykova republika“ měla velmi nepevné základy, že - i když opomineme výše zmíněné aspekty, například její vnitřní národnostní situaci - zejména její zahraničně-politická orientace (na spolupráci se západními velmocemi, především s třetí francouzskou republikou) se ukázala více než povážlivou. Mnichovská zrada, jež vydala statisíce našich lidí - a to bez rozdílu politického přesvědčení! - na pospas nejbarbarštějšímu systému všech dob, byla pro náš národ (to si dnes uvědomují i čestní lidé na Západě bez rozdílu přesvědčení!) mementem absolutního nezbytí hledat jinou, pevnější orientaci, jež by lépe zabezpečila samy nejzákladnější existenční otázky života naší země. Jen hlupáci a kariéristé to mohou pak líčit tak, jako by tím již přestaly existovat jakékoliv těžkosti, jakékoliv bolesti - a tím jen provokují a popuzují mládež k neochotě docenit tyto historické skutečnosti. Ale vcelku není sporu o tom, že naše nová republika, opírající se o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem a s dalšími socialistickými a mírumilovnými zeměmi, je v zahraničně-politickém smyslu zabezpečena mnohem lépe.
To tedy považujeme za nesporné, za věc nikoli diskuse, nýbrž historie, ano za jeden z nejzávažnějších aktů celé naší historie. Právě proto však se na tyto stránky Masarykovy činnosti (aniž lze od nich odezřít) především koncentrovat nechceme. Tyto stránky tragické „západnické“ zahraničně-politické orientace již ostatně korigovala historie - a do určité míry lze najít základy této orientace v celém jeho předcházejícím vývoji od mlada. Ale tímto závažným faktem si nechceme dát potlačit smysl pro všechny ostatní aspekty jeho životních zápasů. Ostatně i onu jistou „západní orientaci“ v sedmdesátých a osmdesátých letech XIX. století, kdy Masaryk vstupoval do veřejného života, kdy Rusko bylo ovládáno carským despotickým systémem, naopak na Západě se rozvíjela technika, věda, boj o demokracii, může dnes jen omezenec nebo mystik redukovat na nějakou přípravu zahraničně-politické orientace předmnichovské republiky, nevidět v tom množství aspektů jiných, nesporně progresivních.
Dovedeme ovšem i mezi schematizujícími odsudky rozlišovat. Dovedeme pochopit, že mezi hladovějícími třicátých let začasté nebyl smysl pro nějaký „historický přístup“ a jemné rozlišování ani chuť o něco podobného příliš usilovat. Ale něco jiného jsou životné city lidí, zraněných hmotnou či mravní bídou, něco jiného je, jakmile se začne - ať zprava či zleva - s těmito city chytračit, chladně manipulovat. Jestliže se tragický zážitek „zrady Západu“ přenesl nenápadně do té roviny, že jistí lehkomluvní a mocí oslnění činitelé našeho hnutí v dobách kampaňovitě pojímaného boje proti kosmopolitismu dospěli až tak daleko, že jim obránci Rukopisů stáli mravně blíže než „kosmopolita“ Masaryk, pak to bylo možné jen proto, že to - ovšem jen v jejich osobním případě - vlastně bylo pravda, jak později ukázala známá odhalení o „metodách“ takzvaného kultu osobnosti co do věrohodnosti listin i jinak. Ale všichni čestní komunisté musí štítivě odmítnout takovéto metody „boje o pokrok“, neboť takové metody skutečný boj o pokrok právě kompromitují a ničí. Má-li naše komunistické hnutí dále žít, má-li zůstat opravdu hnutím v pravém slova smyslu, musí jednoznačně překonat podobnou lehkomyslnou „morálku“ - pak musí podobné praktiky odmítnout především ti, kdo to s tímto hnutím myslí poctivě, tj. kdo s jeho dnešními bolestmi a potížemi ne podobně chytrácky čachrují, aby zase je proud vynesl „nahoru“, ale kdo chtějí s láskou a bolestí tento „proud“ usměrňovat v duchu komunistického humanismu a socialistického demokratismu. A ti také, vracejíce i Masarykovi, což jeho jest, budou umět i pochopit, že to nebyly jenom nechutnosti a praktiky „kultu“, že i tehdy - jako ve všech dobách – „duch doby“ byl spoluvytvářen snahami a city odstínů nejrůznějších...
Jak se to vše mnohonásobně propletlo a zkomplikovalo! A přece se v tom konec konců lze vyznat, lze to znovu „rozplést“, znovu, lépe a hlouběji rozlišovat... V době, kdy se v důsledku největší hospodářské krize dějin západní buržoazní demokracie samy otřásaly v základech, kdy v sousedním Německu, pokořeném válečnou porážkou a rozvráceném politicky i hospodářsky, vyrůstalo nacistické dobře organizované barbarství, jevily se - a musily se tak jevit! - Masarykovy apely na individuální morálku a mírně humánní postup v nejlepším případě jako hlasy ušlechtilého, ale malomocného starce z jiných světů - snad minulosti, snad budoucnosti - , ale jako hlasy neadekvátní, nerealistické vůči nacistickému barbarství, a pokud se na nich ustrnule lpělo, tedy i jako plané moralizování, překážka sjednocení k účinnému boji proti reakčnímu barbarství. Tu ovšem nejen socialismus a komunismus ve svých čiročirých ideálech, ale i Stalinova ocelová pěst, jež se ukazovala být schopnou organizovat účinný odpor, postavit sílu proti síle, moc proti moci, musila strhávat naděje tisíců čestných lidí, naprosto vzdálených od osobních Stalinových praktik. U mnoha z nich se však nenápadně začala ztrácet vůle rozlišovat mezi buržoazním barbarstvím a buržoazní humanitou, mezi reakcionářstvím a konzervativismem, ztrácela se ochota rozlišovat mezi důvody, proč kdo je či není komunistou... A tak zase i z nejednou původně čistých citů vznikalo podhoubí pro metody „kultu osobnosti“, pro novou těžkou dějinnou zkušenost. A co pak těžkých obětí, než se stane i bytostným zážitkem komunistického hnutí, že jen kázeň a organizace, že centralismus a ocelová sevřenost samy o sobě nestačí, ano že plodí nové těžkosti a utrpení, že i sevřené jednoty možno zneužít proti hnutí, že princip „moc proti moci“ je hluboce zneužitelný a dvojznačný - čili: že i pro naše hnutí je v mnohém smyslu znovu aktuální to, s čím po léta v nekomunistickém prostředí bytostně zápasil právě Masaryk.
Jestliže XX. sjezd KSSS zahájil novou epochu bojů o socialistický demokratismus, o hlubší, náročnější humanizaci našich metod i cílů, musí to samozřejmě znamenat také posílení zájmu o kritické studium všech starších forem demokratismu a humanismu od humanismu antického až k metodám demokratismu buržoazního období dějin. Je třeba se trpělivě učit odlišovat - pro čež dosud smysl nebýval - v jakém smyslu či do jaké míry byly například určité zásady antické kalokagathie či Montesquieuova principu dělení moci výrazem jen dobové situace tehdejší třídní situace, tj. jen dočasnou dobovou ideologií, nám cizí, do jaké míry naopak vyjádřily jisté hodnoty, přináležející k procesu sebenalezení člověka a lidského rázu interindividuálního soužití vůbec, hodnoty dané pokrokem vědy, umění, mimotřídních vztahů mezi jedinci a mikrostrukturami společenského soužití, tedy něco, co není jen dobovou záležitostí, ale základem jakéhokoliv - tedy i našeho - demokratismu a humanismu.
A v tom smyslu je studium Masarykova díla - zejména doby jeho zrání a mužného věku, kdy byl jedním z nejpozoruhodnějších opozičních činitelů, jací kdy u nás působili - užitečné nejen jako nějaká minulostní záležitost archivářů, ale i jako nepřímá pomoc naší současnosti a budoucnosti. Samozřejmě nelze prostě imitovat, nelze - jak se říká - mechanicky přenášet: ale pokud se jednostranně zdůrazňuje právě jen tato samozřejmost, lze tím zabít vše, každou prospěšnou snahu. Ovšemže Masarykovy zápasy a výklady v jeho spisech měly i určitou složku jen dobovou, nám už dnes nic nebo téměř nic neříkající. Celé dlouhé výklady některých jeho spisů jsou podobně antikvovány jako zmíněná již zahraniční orientace první republiky. Ale o tyto stránky jeho literárního díla nám naprosto nejde: jaký smysl má psát knihy o tom, co opravdu patří jen minulosti? Domnívám se, že smysl každé práce - i práce dějepisné - je v současnosti a budoucnosti, tedy v tom, co z minulosti dosud plně „neminulo“, nýbrž žije jako problém - byť v podobě více či méně změněné - i dále.
To jsou v našem případě především filosoficko-existenciální a etické problémy Masarykova díla, jež ovšem u něho vždy vyzrávaly v těsné spojitosti s nějakým tehdy aktuálním problémem politickým či kulturním - obtíž oddělovat by však neměla být záminkou neochoty oddělovat. Téměř vždy Masaryk exponoval i něco, co jako problém přesahovalo ony jen ryze dobové souvislosti a zápasy. A patrně právě proto míval vždy ohlas a byl aktuální, protože dovedl spojovat něco konkrétně dobového s něčím danou bezprostřednost přesahujícího. Je totiž omylem - ač běžným - že „aktuálnost“ vzniká soustředěním se jen a jen na okamžité konkrétní otázky. Zbavíme-li dobové otázky schopnosti to „dobové“ překračovat, stanou se stejně nezajímavé a nudné jako zase naopak ryze abstraktní, neaktuální spekulování, ba ještě více.
I když se soustředíme převážně na tyto spíše filosofické složky jeho díla, najdeme u něho jen málo toho, co bychom mohli charakterizovat zcela jednoznačně nebo prostě „přejímat“. Ale o to ani jemu osobně nikdy nešlo, ba právě proti podobným sklonům zápasil. Jestliže obsah všech myslitelských a kulturních osobností bez výjimky musí být studován kriticky a jestliže je obsah díla např. všech Masarykových vrstevníků již v nejednom směru z hlediska dalšího vývoje dnes „problematickým“, tu nutno připomenout, že Masaryk byl v letech své teoretické aktivity vždy problémovým a problematickým přímo programně, cílevědomě. Nechtěl podávat řešení - mnohem spíše však chtěl klást otázky řešícím, povzbuzovat k řešení. Sotva tedy lze u něho hledat nějaké hotové odpovědi; jestliže však dovedeme zbavit jeho otázky toho jen dobového, jsou jeho otázky nejednou velmi důležité, hluboké, aktuální i pro nás. Jestliže si necháme poutat zrak tím, co u něho bylo jen „dobové“, jestliže si neuvědomíme, že jeho otázky jsou většinou - byť mutatis mutandis - i našimi otázkami, může to znamenat pouhou nevědomost, neinformovanost, jaké je všude dost, ale může to znamenat i něco horšího, totiž podvědomý projev snahy, aby tyto otázky vnášeny nebyly, abychom je neřešili, nýbrž zatlačovali z vědomí. Pak ovšem jediným možným výsledkem může být, že budeme prožívat ony těžké zápasy znovu, a to ve vší bolestnosti a obtížnosti, tj. že se nedostaneme nad ně, k vyšším zápasům, ale pod jejich úroveň, a tím i k utrpením a tragédiím, jimž zabránit ještě je v lidské moci.
Naštěstí už u nás dohasíná sklon považovat „problematičnost“ za něco jednoznačně negativního, z kulturního a veřejného života již ustupuji tendence považovat boj o vědomí socialistického člověka za nějaký návrat k tylovské prostotě. Ale nelze si dělat iluze - například na středních školách je podobných zjednodušujících a falešně idylizujících snah ještě plno. Tu je třeba při vší úctě k naší starší historii -a autor je jistě poslední, kdo by chtěl bagatelizovat dílo Dobrovského či Palackého, jejichž studiu věnoval léta života - také jasně říci, že moderní člověk sice potřebuje rovněž jisté ostrovy klidu a idyly, ale že posléze nemůže najít sama sebe jen v myšlenkových dimenzích „Paní Marjánky, matky pluku“, naopak že právě problematika, obsažená v díle Masarykově, je mu ne „cizí“, protože je krizová, problémová, nýbrž právě proto je pro něj v nejednom smyslu bližší, protože je krizová, moderní, hledačská, znepokojivá. Naše modernost, naše vědomí by mělo v nejednom smyslu jít dále než Masaryk. Ale může tak - na osobité půdě našich svérázných tradic a naší národní povahy - dobře a úspěšně učinit ne ignorováním, škrtáním, mlčením, ale jedině dialektickým zvládnutím problematiky, obsažené v díle Masarykově - a to jako u málokoho z moderních lidí.
Nechceme proto psát žádnou apologetiku - ani naší současnosti, ani Masaryka. Obojí považujeme za falešné, neprospěšné. Nechceme ani líčit věci tak, aby rezultátem nakonec bylo, že „naše doba“ je „dále“, že my stojíme a zápasíme někde jinde v dějinách - na to není třeba psát knihy, stačí se podívat na kalendář. Nechceme se však ani spokojit dnes častou snahou, populárním zapřísaháním se, že autorovi jde „jen a jen o pravdu“, pokud se tím rozumí jen rekonstrukce, „jak to bylo“. Samozřejmě že žádná práce na historickém tématu se neobejde bez této zásady, zásady neúprosné a nenahraditelné, ale za neméně důležitou považuje autor zásadu „co nám do toho“. Ne tedy vulgárně chápaná „stranickost“ ve smyslu apologetické glorifikace dneška, toho už dosaženého, ale schopnost uchopit život životem, nazřít životní zápasy lidí minulosti tím, co je v nás živé, zápasící, nehotové. V čem jsou Masarykovy zápasy mrtvé - tam ať mrtví pochovávají své mrtvé...
Samozřejmě už pro ohromnou rozsáhlost problematiky, do níž Masaryk zasahoval (může být studován z hledisek asi deseti „oborů“ a z nejrůznějších zřetelů), i pro rozsahové možnosti a smysl této edice můžeme zde v této knize podat jen několik dílčích úvah, zdaleka nevyčerpávajících látku. Autor sám studoval Masaryka i z jiných hledisek, než zde podává, a nepochybuje, že v knize mnohé chybí, že Masaryk byl a bude studován plným právem i z jiných aspektů. Nechává stranou tisíce apologetických i sta „rozbíječských“ statí, jež většinou neměly nejmenšího smyslu pro myslitelsko-kritickou podstatu zjevu Masarykova (i když i v nich se ovšem najde leckterý dobrý detail) - ale zdaleka se nedomnívá antikvovat to, jak Masaryka vykládali a kritizovali vážní myslitelé, například jak o „svého“ Masaryka zápasili František Krejčí, Emanuel RádI, J. L. Hromádka, Josef Král, J. B. Kozák, Josef Tvrdý, V. K. Škrach, I. A. Bláha, Karel Čapek, Zdeněk Nejedlý, St. K. Neumann, F. X. Šalda, Jindřich Kohn, Emil Utitz, J. L. Fischer a jiní. Jsou to ovšem výklady tak rozmanité, jak jen si možno myslit, v nejednom směru přímo protichůdné. Ani to však neznamená, že by cennou byla vždy jen jedna z protichůdných koncepcí. Autor se dokonce domnívá, že právě tato skutečnost je v jistém smyslu klíčem k záhadě, tj. že právě antinomický ráz masarykovských interpretací je jistým klíčem k podstatě zjevu Masarykova. Ne ovšem řešením celým. A jako měl své právo každý, i autor může doufat, že - snaže se vystihnout „svého“ Masaryka - proniká k „jádru věci samé“... Zda měl k tomuto přesvědčení důvody lepší či horší - nebo alespoň důvody také oprávněné jako příspěvek k pronikání k onomu „jádru věci“, to tvrdit zajisté již není věcí autorovou.
Jestliže bylo podáno už tolik interpretací, autor pochopitelně nemůže předpokládat, že by jeho vlastní výklady byly přijaty jednoznačně. Rád uvítá, kdekoliv jeho vývody budou opraveny, prohloubeny - upozorňuje však, že vážně lze brát jen argumenty, které vycházejí z respektování celých mnohaletých tendencí Masarykových životních zápasů, z celku díla, nikoliv postupující onou metodou - běžnou v minulých letech - kdy se argumentuje citátem, často svévolně z kontextu vytrženým, kdy se za „mluvu fakt“ považuje sled několika půlvět. Právě v případě Masarykově lze touto metodou z něho udělat absolutně cokoliv. Proto také ve svých výkladech autor přímých citátů příliš nepoužívá - vděčí dobré tradici edice „Odkazy“, že může raději poukázat na souvislejší ukázky z různých spisů Masarykových v dodatku (vybraných úměrně vůči jednotlivým kapitolám knihy), ukázky vzhledem k celku Masarykovy literární produkce zajisté velmi nepatrné, ale přece jen umožňující i laikovi dostat se aspoň o krok dál za mělčiny citátů. Nepochybujeme, že náročnějším zájemcům ani toto stačit nemůže.
A poslední poznámka: jestliže v této knize říká autor vše, co o Masarykovi podstatného chce říci, je si ovšem vědom i toho, že by nepochybně - abstraktně vzato - bylo i jemu (jako každému) možno pracovat na masarykovské problematice několik dalších let, pak vydat práci zevrubnější, v celku i v detailech „lepší“. Ale jeho osobním přesvědčením je, že ve filosofii a „dějinném vědomí“ jde nejen o to, kolik se čeho říká a jak se to říká, ale i o to, kdy se to říká. Vydat knihu rozsáhlejší, podrobnější, co do faktografických detailů „pravdivější“, ale „zmeškat“, tj. ignorovat to, co teď právě rozvíjející se zítřek naléhavě, byť ještě nevědomě, ponenáhlu vyzvedá do společenského vědomí, nechat na pospas ty tisíce nepíšících, ale z určitých důvodů podobně hledajících, podobně hledat začínajících, to je - i přes všechny znaky vědecké akribie - zase jen jedna z forem nebezpečné „zrady vzdělanců“, druhem intelektuálské „odcizenosti“, jedním z projevů oné kulturně zjemnělé kapitulace před nekulturností, jak se tak tragicky projevila v sousedním tak kulturním přece Německu, jak naopak - přes všechny naše národní nedostatky a kazy - v naší kultuře převahu nezískala. V tom smyslu je to mimo jakoukoliv pochybnost také zásluhou Masarykovou. A marxisté - přes všechny konflikty s ním - se v tom snažili pokračovat.
(Dokončeno v červenci 1967.)