S důležitou výjimkou portugalské revoluce dosáhlo dělnické hnutí, které se prohnalo západní Evropou koncem 60. a v první polovině 70. let, svého vrcholu právě v Itálii[8]. Studentská revolta z let 1967 – 68 a exploze stávek v „horkém podzimu“ 1969 vytvořila předehru k masivní vlně dělnických bojů, které vedly k širší radikalizaci, vyjádřené například v porážce vládnoucí oligarchie křesťanských demokratů (DC) v referendu o rozvodu v roce 1974. To bylo klima, které na konci 60. let umožnilo vynoření radikální levice, jíž dominovaly tři hlavní organizace – Avanguardia Operaia, Lotta Kontinua a PDUP (Strana proletářské jednoty za komunismus). Radikální levicevykonávala významný vliv v nejmilitantnějších částech dělnické třídy. Uprostřed 70. let dokázala jen v Miláně mobilizovat 20 – 30 tisíc lidí. Tou dobou však byla Itálie zachvácena masivní ekonomickou, sociální a politickou krizí. Ve Washingtonu a Bonnu se na tuto zem pohlíželo jako na nemocnou část západního kapitalismu. Korupční a autoritářský režim křesťanských demokratů byl zjevně ve stavu pokročilého rozkladu. V regionálních a místních volbách roku 1975 získala levice 47% hlasů a křesťanští demokraté pouhých 35%. Ale během dalších pěti let utrpělo hnutí italských dělníků sérii drtivých porážek, z nichž se teprve nyní vzpamatovává.
Za tuto pohromu jsou odpovědné dva hlavní faktory[9]. Především, a to je nejdůležitější, Italská komunistická strana (PCI) se vydala zachránit DC. Tobiáš Abse píše, že „jak z celého odporu k dělnické a studentské rebelii z let 1967 – 1969, tak z nejasného postoje v rozvodovém referendu vyšla PCI paradoxně posílena v obou případech jako volitelná síla“[10]. Paralelně komunisty ovládaná odborová konfederace CGIL absorbovala hodně z dělnické bojovnosti, která explodovala koncem 60. let – např. vytvářením továrních rad[11]. Obnově vlivu PCI napomohla i okolnost, kdy při nárůstu nezaměstnanosti v polovině 70. let byly dělnické boje stále roztříštěnější a obrannější než v průběhu Horkého podzimu.
V parlamentních volbách v červnu 1976 dosáhla PCI vrcholu při 34,4% hlasů. Ale představitel PCI Enrico Berlinguer nabídl italskému kapitalismu padák. Po převratu v Chile 1973 nabídl křesťanským demokratům „historický kompromis“. I když intervence USA zabránila komunistické straně převzít úřady, kryla strana v letech 1976 – 1979 sérii „vlád národní solidarity“ vedených ultramachiavellistickým křesťansko-demokratickým politikem a spojencem Vatikánu Giulio Andreottim. PCI využila své dominance v dělnickém hnutí k překonání odporu proti vládnímu programu úsporných opatření, a tím pomohla stabilizovat italský kapitalismus.
Druhým faktorem krize byla slabost revoluční levice. Dominantní verzí marxismu italské radikální levice v 60. letech byl maoismus. Myšlenka, že rolnické gerily svrhly kapitalismus v Číně, otevřela dveře víře, že existují zkratky k revoluci, které se mohou vyhnout dlouhému a složitému úkolu získat podporu většiny dělnické třídy. V klimatu intenzivní radikalizace na konci 60. let to na sebe vzalo formu tvorby továrenských základních výborů (CUB) mimo odbory.
Uprostřed 70. let se tyto tři hlavní radikální levicové organizace přesunuly ostře doprava vyvinutím strategie založené na předpokladu, že volby v roce 1976 povedou k levicové vládě, které se radikální levice zúčastní a která by mohla provést dalekosáhlý program reforem. Za této situace rostly hlasy pro křesťanské demokraty, revoluční levice získala pouhých 1,5% hlasů a PCI vytvořila koalici s pravicí místo se zbytkem levice. V důsledku toho upadly Avanguardia, Lotta Continua a PDUP do krize a překvapivě rychlé dezintegrace jejich organizací.[12]
To však nebyl konec masových bojů. Počátek roku 1977 spatřil rozvoj nového studentského hnutí, které se rychle rozšířilo mezi nezaměstnanou mládeží, v němž získala vliv Autonomia Operaia, volná federace revolučních kolektivů. Začala, když studenti okupovali Universitu v Římě v únoru 1977. Paul Ginsborg píše:
Autonomia Operaia, která zklamala feministky, ovládla stávku a omezila svobodu slova. 19. února Luciano Lama, představitel CGIL, chráněn odbory a dozorem z PCI, přišel oslovit okupační stávku… V tragické scéně vzájemného neporozumění byl Lama ukřičen a rozběhly se násilné střety mezi autonomy a dozorem z PCI. O 14 dní později degenerovala demonstrace asi 60 tisíc mladých lidí v hlavním městě do 4-hodinové bitvy s policií. Na obou stranách padly výstřely a část demonstrantů zpívala hrozivý slogan velebící pistoli P38, zvolenou zbraň autonomů.[13]
Hnutí se rychle šířilo v sérii násilných konfrontací se státní silou, v nichž byli zastřeleni dva mladí aktivisté Francesco Lorusso a Georgina Masi karabiníky v Boloni a Římě[14]. Abse o tom píše:
Původní studentský neklid počátku roku 1977 byl nejasným, ale autentickým výrazem odcizení a zoufalství velkých mas italské mládeže, protestem proti klimatu ekonomické krize a proti politickému konformismu, kterým se vyznačoval režim národní solidarity. Jeho počáteční výraz předjímal mnohé prvky pozdější britské punkové kultury – sklon k úmyslné, ale neškodné bizarnosti, který na sebe bere formu fantasmatické identifikace s „Indiány“.[15]
Přes svou přitažlivost a hněv, který vyjadřovalo, se muselo hnutí roku 1977, vyvinuté v kontextu rostoucí masové nezaměstnanosti, zejména mezi mládeží, dostat nutně a zákonitě do konfliktu s organizovanou dělnickou třídou. Tato zákonitost se stala realitou v důsledku politického vlivu autonomismu. Autonomia Operaia, která se objevila poprvé v březnu 1973, byla vnitřně heterogenním uskupením, na které měly vliv zejména práce Negriho[16]. Jeho intelektuální pozadí spočívá v operaismo – „dělnictví“ – zřetelném italském marxistickém teoretickém proudu, jehož nejvýznamnější postavou byl Mario Tronti. Těžiště marxismu spočívalo v přímém konfliktu mezi kapitálem a prací v bezprostředním procesu výroby. Tronti zkoumal souhru kapitalistické a proletářské strategie. Tudíž viděl keynesiánský sociální stát, který se vyvinul v USA za Nového údělu, jako odpověď na „masového dělníka“, vzniklého během druhé průmyslové revoluce na konci 19. a počátku 20. století, a jako pokus o jeho začlenění.[17]
Operaismo bylo pouze jedním z řady marxistických teoretických proudů, které se dostaly do popředí během 60. a 70. let kvůli jejich pohledu na proces kapitalistické práce - dalším příkladem je německá škola „logiky kapitálu“. Tento zájem měl smysl v čase intenzivního průmyslového konfliktu, v němž silné organizace na pracovištích vzdorovaly jak šéfům, tak představitelům odborů. Ještě v roce 1974 mohl Negri napsat, že je továrna „privilegovaným místem jak odmítnutí práce, tak útoku na míru zisku“.[18] Ale koncem 70. let, kdy se mužstvo drobilo tváří v tvář ekonomické krizi a historickému kompromisu, si ponechal teoretické kategorie operaismo, přičemž, jak píše Abse, proměnil je „ve virtuální opak jejich původního ideologického sebe sama“[19]. Jeho klíčovým teoretickým posunem bylo nahrazení pojmu „masový dělník“ pojmem „společenský dělník“.
Negri argumentuje, že proces kapitalistického vykořisťování se nyní koná v měřítku celé společnosti a že tudíž sociálně a ekonomicky marginální skupiny jako studenti, nezaměstnaní a příležitostní dělníci musí být bráni za jaderné části proletariátu. Skutečně, vůči těmto skupinám se staří „masoví dělníci“ z velkých továren v severní Itálii jevili jako privilegovaná dělnická aristokracie. Podle následující pasáže dělá pouhé braní mzdy z dělníka vykořisťovatele ve shodě s managementem:
Některé skupiny dělníků, určité oddíly dělnické třídy, zůstávají v zajetí dimenze mzdy, ve svých mystifikovaných podmínkách. Jinak řečeno, žijí z příjmu jako z důchodu. Vzhledem k tomu kradou a vyvlastňují proletářskou nadhodnotu - podílejí se na společenském vydírání práce - za stejných podmínek jako management. Proti těmto postojům – stejně jako odborářské praxi, která to podporuje – se musí bojovat, v nouzi i násilím. Nebude to poprvé, kdy pochod nezaměstnaných vstoupí do velké továrny, aby zničil aroganci příjemců mzdy!“[20]
Tento druh sofistiky byl více než jen teoretickým nesmyslem. Zjevně nabízel „marxistickou“ legitimaci násilným střetům, které se rozvinuly mezi autonomy a odboráři.[21] Návod k útoku na zaměstnané dělníky byl součástí obecnějšího kultu násilí. Negri psal:
Proletářské násilí, pokud je pozitivním podtextem komunismu, je podstatným prvkem komunistické dynamiky. Potlačení násilí tohoto procesu by ho jen – se svázanýma rukama a nohama – doručilo kapitálu. Násilí je prvním, bezprostředním a mocným potvrzením nutnosti komunismu. Nepřináší řešení, ale je zásadní.[22]
Mezitím dovedli jiní tento kult násilí k logickým důsledkům. Rudé brigády (BR) byly vytvořeny počátkem 70. let, ale aktivovaly se až v klimatu násilí a zoufalství let 1977 – 1978, aby eskalovaly svou kampaň ozbrojeného teroru proti italskému státu. Nejnápadnějším činem BR byl únos a vražda vůdce křesťanských demokratů a bývalého premiéra Alda Mora na jaře 1978. Rudé brigády si nebraly za cíl jen státní úředníky, ale i odboráře, na které pohlížely jako na kolaboranty se státem. Tato taktika získala spornou legitimitu díky silné podpoře ze strany PCI vládním opatřením, která drasticky omezila občanské svobody. Efektem však byla izolace radikální levice a uvolnění vlny represí, které zlikvidovaly Rudé brigády a smetly spoustu dalších do vězení.
Díky rozdělené a oslabené levici a v důsledku spoluúčasti PCI, přešli zaměstnavatelé do protiútoku. V říjnu 1979 se podařilo firmě FIAT propustit 61 militantů z továrny Mirafiori v Turíně, když je obvinila z podílu na násilí. Na další září oznámila plán na propuštění 14.000 dělníků v nejmilitantnějších odděleních. Dokonce už i vedení PCI pochopilo, že by je tento útok oslabil spolu se zbytkem dělnického hnutí. Berlinguer šel do bran továrny a vyhlásil svou podporu okupační stávce. Posloužil tím ale hlavnímu účelu. Fiat využil rozštěpení turínského dělnictva a získal drtivé vítězství. Celkem bylo propuštěno 23 000 dělníků, většinou militantních. Srovnávaje tento konflikt s velkou stávkou britských horníků v letech 1984 – 1985, Abse píše, že „skutečným cílem Fiatu bylo změnit rovnováhu moci v továrně a znovu získat kontrolu nad pracovní silou a výrobním procesem, který ztratil v roce 1969“[23]. Jeho úspěch při dosažení tohoto cíle připravil jeviště pro záchranu italského kapitalismu v 80. letech, jehož největším symbolem bude vzestup Silvia Berlusconiho.
Z originálu
Toni
Negri in Perspective, International Socialism Journal, vydání 92,
podzim 2001
přeložil Milan Neubert, prosinec 2003
Článek je s ohledem na jeho délku rozdělen do oddílů.