Negri byl jednou z obětí této porážky. Byl uvězněn v Padově v dubnu 1979 po smyšleném obvinění ze spolupráce s Rudými brigádami a z únosu Alda Mora. Čtyři roky byl držen bez soudu, pak byl propuštěn v roce 1983 po zvolení do parlamentu jako poslanec za libertariánskou Radikální stranu, poté prchl do exilu do Francie. Rozsudek nad ním byl vynesen v nepřítomnosti v roce 1984.[24] Toho roku se objevila v angličtině snad Negriho nejdůležitější kniha Marx za Marxem (Marx Beyond Marx). Byla napsána v okamžiku pohromy italské levice, základem jsou semináře vedené Negrim na základě pozvání Louise Althussera na École Normale Supérieure v Paříži v roce 1978.
Editor anglického vydání knihy Marx za Marxem ji nazval „jedním z nejzávažnějších dokumentů evropského marxismu od … no dobrá, snad vůbec“.[25] Tento nadšený popis minimálně zachycuje ambice této knihy. Protože to, co Negri ve skutečnosti zkouší, je zúžit marxismus z komplexní teorie hybných sil historické změny na pouhou teorii moci. Činí tak na základě četby Grundrisse – textu, napsaného v letech 1857 – 1858, který představuje první z řady rukopisů, vrcholících prvním dílem Kapitálu o desetiletí později.
Negri však pohlíží na Kapitál jako na vadnou práci, která „sloužila ke snížení kritiky ekonomické teorie, k přeměnění subjektivity v objektivitu, k podřízení rozvratné moci proletariátu neorganizující a represivní inteligenci kapitalistické moci“. Klíčovým slovem je tu „subjektivita“. Pro Negriho se „historie redukuje na kolektivní silové vztahy“, na střet mezi soupeřícími třídními subjektivitami – kapitálem a prací: „Grundrisse směřuje k teorii subjektivity dělnické třídy proti ziskové teorii kapitalistické subjektivity“.[26]
Negri není rozhodně prvním komentátorem, který si všiml rozdílů mezi Grundrisse a Kapitálem, ačkoliv někteří četli to první přesně opačně a argumentovali, že Grundrisse představuje nadměrně „objektivistickou“ verzi marxismu, která zkoumá kapitál jako autonomní, sebe se neprodukující entitu.[27] Nejlepší komentáře braly Grundrisse jako druh laboratoře pro Marxovy ekonomické koncepce, které jsou zpracovány a revidovány v jeho pozdějších dílech.[28] Negri si je těchto interpretací vědom, ale ignoruje je s přehledem módního kavalíra. Tudíž jen potírá to, co považuje za „pionýrskou práci“ na Grundrisse od ukrajinského trockisty Romana Podolského, sdělením, že je to omezeno na „ideologii komunistické levice v období mezi válkami: na jedné straně extrémní objektivismus a na druhé straně nutnost nalézt tento objektivismus zotavením marxistické ortodoxie“.[29]
Negriho čtení marxe ve skutečnosti zahrnuje systematický přepis některých jeho klíčových tezí. Tři příklady postačí:
(1) Zákon klesající tendence míry zisku: Tato teorie je samozřejmě základem marxovy teorie kapitalistické krize. Ale pro Negriho, díky jeho „dělnickostní“ minulosti, je vývoj kapitalistického způsobu výroby redukován na přímý konflikt mezi kapitálem a prací. Proto tvrdí, že „tendence míry zisku k poklesu svědčí o revoltě živé práce proti síle zisku“. Negri si je dobře vědom, že Marx sám ve 3. díle Kapitálu dělá z tendence důsledek kompetitivní akumulace kapitálu, která vede kapitalisty k intenzivnějšímu investování do produkčních prostředků než do pracovní síly, a která tudíž (protože je práce zdrojem nadhodnoty) způsobuje pokles míry zisku, ale argumentuje, že při takovém vedení koncepce bude „celý vztah umístěn do ekonomické roviny a nesprávně objektivizován“.[30]
(2) Teorie mezd: Každá teorie, která bere krize jako přímý důsledek bezprostředního konfliktu mezi kapitálem a prací, musí věnovat velkou pozornost mzdám. Platilo to např. pro vysvětlení růstu mezd či snížení zisků v první větší poválečné krizi v průběhu 70. let, které to připisovalo dobře organizovaným dělníkům, kteří mohli díky výhodě plné zaměstnanosti tlačit mzdy vzhůru, a tím snižovat míru zisku[31]. Jedním důsledkem tohoto vysvětlení je, že na mzdy je třeba se dívat jako na autonomní faktor. V souladu s tím Negri argumentuje, že když „se mzda konkrétně objevuje v prvním díle Kapitálu a přejímá řadu tezí, které jsou explicitně uvedeny v Grundrisse, jeví se jako ‚nezávisle proměnná‘. Její zákony vycházejí z kondenzátu do subjektu revolty proti práci, která je součástí kapitalistického vývoje.“[32]
Tato pasáž je ohromující. Marx totiž říká v prvním svazku Kapitálu pravý opak: „Abychom to vyjádřili matematicky, míra akumulace je nezávislá, tedy ne závislá proměnná; míra mezd je závislá, ne nezávislá proměnná.“[33] Mzdy jsou závislou proměnnou vůči akumulaci kapitálu, protože kapitalisté také určují míru nezaměstnanosti, a to ovládáním míry investic. V konfrontaci s militantními dělníky mohou ovlivnit poměr třídních sil ve svůj prospěch tím, že provedou investiční stávku a zvýší tak nezaměstnanost. Dělníci se dostanou hrozbou podpory v nezaměstnanosti pod tlak přijmout nižší mzdy a obecně i nárůst míry vykořisťování. Přesně k tomu došlo v Itálii (a také v Británii, dalším slabém článku evropského kapitalismu) po polovině 70. let.
(3) Práce jako absolutní subjekt: Negriho flagrantní chybné čtení Marxovy teorie mzdy je symptomatické pro hlubší posun pojetí. I když chápe kapitalismus jako definovaný antagonistickým vztahem práce a kapitálu, dává v tomto vztahu primát „práci jako subjektivitě, jako zdroji, jako potenciálu všeho bohatství“.[34] Opět je to v přímém rozporu s Marxovými vlastními názory, zejména s jeho útokem v „Kritice Gothajského programu“ na myšlenku, že práce je zdrojem všeho bohatství: „Práce není zdrojem veškerého bohatství. Příroda je stejně tak zdrojem užitné hodnoty (a z takové se přece jistě materiální bohatství skládá) jako práce, která sama je jen projevem přírodní síly, lidské pracovní síly“.[35]
Negriho transformace práce do druhu absolutního subjektu se odráží v jeho teorii krize. Argumentuje, že „zákon snižování míry zisku se odvozuje ze skutečnosti, že nutná práce je pevná veličina“ - tj., když se kapitalisté snaží snížit podíl nutné práce (požadovaný pro reprodukci pracovní síly) během pracovního dne a tudíž zvyšovat míru vykořisťování, narazí na „sílu stále méně ochotnou se podrobit, stále méně dosažitelnou pro kompresi“. Tento zatvrzelý odpor znamená „autonomii dělnické třídy na rozvoji kapitálu“.[36]
Marx není jistě pánbů. Na jeho teoriích není nic svatého a není zločinem je revidovat. Zajímavé otázky se týkají směru Negriho revizí a zda nám umožní či neumožní efektivněji se angažovat v současném světě. Negri se snaží kriticky transformovat marxismus do teorie moci. Proto argumentuje, že je „kapitalistický vztah bezprostředně vztahem moci“. Dává zvláštní význam skutečnosti, že Grundrisse začínají dlouhou debatou o penězích. Tady se Marx přesouvá „od kritiky peněz ke kritice moci“.[37]
Také by se dalo možná říci, že soustředěním se na peníze se Marx přímo zabývá kapitálem jako formou moci. Rozvoj peněz za kapitalismu, který dosahuje vrcholu v kreditním systému (jak se dnes říká finančním trhům), představuje ve vysoce deformované a antagonistické formě zespolečenštění výroby. Když Marx začíná v Grundrisse s penězi, operuje „tendenčně s pojmem sociálního kapitálu“. Je tudíž schopen předvídat následný vývoj kapitalismu jako „formu produkce, která se stává stále společenštější, v níž se moderní funkce hodnoty transformuje do funkce příkazu, dominance a působení na společenské frakce nutné práce a akumulace. Stát je zde „syntézou občanské společnosti“.[38]
Takže podle Negriho předvídá Marx objevení se keynesiánského sociálního státu:
Marx často, zejména v Grundrisse, poznamenává, že slovo stát je jen jiné slovo pro kapitál. Rozvoj způsobu produkce nás vede k pochopení, že říci stát je jediný způsob, jak říci kapitál: společenský kapitál, kapitál, jehož akumulace se děje podle zadání moci, transformace teorie vlády; spuštění a rozvoj mnohonárodnostních států.[39]
Zde se Negri znovu připojuje ke klasickému předsudku operaismo se strategiemi provozovanými „kolektivním kapitalistou“, a to rostoucí měrou skrze stát, aby držel v šachu a opanoval „masového dělníka“ fordistické linkové výroby. Negri však dává této analýze radikální obrat, když nahradí „masového dělníka“ „sociálním dělníkem“:
Kapitalistické nahrazení formy hodnoty - čemuž Marx říká proces reálné subsumpce - úplně rozrušuje výrobní vztahy jako celek. Transformuje vykořisťování do globálního společenského vztahu. Vězení je rovno továrně … Ve skutečnosti neeliminuje operace reálné subsumpce [třídní] antagonismus, ale spíše ho přesouvá na společenskou hladinu. Třídní boj nemizí; spíše je transformován do všech momentů každodenního života. Denní život proletáře se staví proti dominanci kapitálu jako celek.[40]
Třídní boj je všude, a tudíž i proletariát. Kdokoliv zažije ve svých životních podmínkách dominanci kapitálu, ten je částí dělnické třídy. Logika třídního boje v samotném procesu produkce má za následek „odmítnutí práce“ - rebelii dělníků proti samotnému námezdnímu vztahu. To je implicitně komunistické, protože komunismus není než „zrušením práce“. Když se prosazují v procesu produkce, dobývají si dělníci prostor, který sami ovládají. Negri říká, že se „sami hodnotí“ a že prolamují vztah mezi námezdní prací a realizací svých potřeb. Konfrontace mezi tímto odmítnutím práce a „společenským kapitálem“ se neustále více redukuje na vztah síly. „Jakmile se kapitál a globální pracovní síla stanou zcela společenskými třídami – každá nezávislá a schopná sebehodnotící činnosti – pak může zákon hodnoty pouze představovat tuto sílu (potenza) a intenzitu tohoto vztahu. Je to syntéza silových vztahů“.[41]
Narůstající násilná konfrontace probíhá všude: „Boj proti kapitalistické organizaci výroby, trhu práce, pracovního dne, energetické restrukturalizace, rodinného života atd. atd., to vše zahrnuje lidi, komunitu, výběr životního stylu. Být dnes komunistou znamená žít jako komunista“.[42] Takže paradoxně forma marxismu posedlá původně bojem v bodě výroby se mění ve svůj opak, v něco blízkého postmarxistické posedlosti s pluralitou silových vztahů a sociálních hnutí.
Ve skutečnosti spojuje Negri explicitně svou verzi marxismu s poststrukturalismem a prohlašuje, že „teorie nadhodnoty rozbíjí [třídní] antagonismus na mikrofyziku moci.“[43] Byl to Michel Foucault, kdo sérií klíčových textů otevřel v polovině 70. let kritiku marxismu, založenou na myšlence, že se dominance sestává z plurality silových vztahů, které nemohou být odstraněny nějakou komplexní sociální transformací (ta by pouze jako ve stalinistickém Rusku znovu dosadila nový aparát dominance), ale kterým se dá pouze bránit na decentralizovaném a lokalizovaném základě.[44] Negri nyní dělá to, že přejímá Foucaultovu dezintegraci společenské totality do rozmanitosti mikropraktik a tvrdí, že právě to dělá i Marx, alespoň v Grundrisse.
Tyto zmínky o Foucaultovi svědčí o rozsahu, v němž Negri transformuje historický materialismus do teorie moci a subjektivity. Tato teorie mu umožnila pozorovat stále katastrofičtější kurs, který nabral třídní boj v Itálii koncem 70. let s vyrovnanou lhostejností. Tak v roce 1977 napsal:
Rovnováha moci se obrátila… dělnická třída, její sabotáže, jsou mocnější silou – a především jediným zdrojem racionality a hodnoty. Od nynějška je už nemožné, dokonce i teoreticky, zapomenout na tento paradox vzniklý za bojů: čím více se zdokonaluje sama forma dominance, tím prázdnější se stává; čím více se dělnická třída brání, tím je plnější racionalitou a hodnotou… Jsme zde, jsme nerozdrtitelní a je nás většina.[45]
Kdo chce, najde v tomto vyzývavém optimismu něco velkolepého. Má-li však marxistická teorie nabídnout politické vedení a odpovědné vůdcovství, pak se musí snažit přesně zaznamenat oscilace třídního boje. V té samé době vyvíjel Tony Cliff svou analýzu posunu v rovnováze třídních sil ve prospěch kapitálu v Británii.[46] Cliffovo porozumění situaci se ukázalo být daleko přesnější než Negriho. Negriho odmítání postavit se faktům se stalo cílem ostrého útoku dokonce z prostředí autonomistického hnutí - např. Sergio Bologna:
Existovala řada malých (či velkých) bitev, ale v jejich průběhu se změnila podstatně politická skladba třídy v továrnách, ale určitě ne ve směru, který předpověděl Negri… Celkově došlo k obnově reformistické hegemonie nad továrnami, takové, která je brutální a neúprosná ve své snaze demontovat zbylou třídu a vykázat ji z továrny.[47]
Bologna obvinil Negriho, že si vymýšlí „odlišný společenský obraz, aby ho přisoudil procesu osvobození od vykořisťování“, aby se jednoduše vyhnul reálnému procesu porážky, který zažívala italská dělnická třída. Tyto chybné úsudky byly ve skutečnosti symptomy hlubší teoretické trhliny. Negri je obdivovatelem velkého raně moderního filosofa Spinosy a napsal o něm významnou knihu The Savage Anomaly, když byl poprvé ve vězení koncem 70. let. Spinosa byl velmi kritický k vysvětlením, která pohlížejí na to, co nastane, jako na výsledek uplatnění vůle, ať už jde o vůli boží či lidskou. Způsob takového jednání je podle Spinosy jako „hledat úkryt … ve svatyni nevědomosti“.[48] Ale právě tuto kritiku je možno použít na Negriho přepis Marxe. Redukovat historii na souboj vůlí soupeřících tříd - „kolektivního kapitalisty“ proti „společenskému dělníkovi“ - znamená nic nevysvětlit. Podstata a vývoj bojů mohou být správně pochopeny, jakmile se rekonstruuje jejich objektivní kontext.
Tak shrnuje Marx své vysvětlení třídního boje – jak v bezprostředním procesu produkce, tak šířeji ve společnosti – do teorie kapitalistického způsobu produkce jako totality. Střety mezi soupeřícími třídami jsou pochopitelné jen proti pozadí širších tendencí způsobu produkce. Negri nepřisuzuje kapitalistům jinou motivaci než abstraktní nutkání dominovat. Marx naopak pojímá buržoazii jako vnitřně rozdělenou třídu zaujatou konkurenčním bojem mezi sebou. To je souvislost, v níž mluví Marx – v Grundrisse (ačkoliv Negri tyto pasáže ignoruje) – o „mnoha kapitálech“. Klesající tendence míry zisku není jen výsledkem konfliktu mezi prací a kapitálem v bezprostředním procesu produkce, ale i konkurenčního boje, který žene kapitalisty, aby investovali do zařízení, šetřícího práci.[49]
Negriho voluntaristická teorie krize byla navenek atraktivní v 70. letech, když se projevil první větší poválečný propad na pozadí narůstajících dělnických bojů. Ale už tehdy nabízela zcela neadekvátní vysvětlení krize, která byla odrazem všeobecného poklesu míry zisku nezávisle na úrovni bojů v té které společnosti. Západní Německo a USA byly oběťmi stejně jako Itálie či Británie, třebaže úroveň třídního boje v prvních dvou zemích byla mnohem nižší než ve druhých dvou.[50] Každopádně nemůže Negriho teorie vysvětlit současně se rozvíjející globální recesi, která přichází v době, kdy je bojovnost dělnické třídy stále srovnatelně nízká.
Marxovi je navíc jasné, že - dokud zůstanou kapitalistické produkční vztahy - budou mít kapitalisté navrch. Mohou, jak to udělali koncem 70. a v 80. letech, využít toho, že ovládají prostředky produkce, k oslabení dělníků zavíráním továren a propouštěním lidí. To je důvod, proč nestačí rebelovat v místech produkce - dělníci potřebují všeobecné politické hnutí, které může uchopit moc na úrovni společnosti jako celku a vyvlastnit kapitál.
Říkat tohle všechno ještě neznamená být vinen hříchem „objektivismu“, kterým si Negri neustále pohazuje. Marxismus je založen na dialektice objektivity a subjektivity, ne na redukci jednoho na druhé, ať už subjektu na objekt, jako v Althusserově pojetí dějin jako „procesu bez subjektu“ nebo objektu na subjekt, jako v Negriho voluntaristickém přepisu marxismu. Společenské struktury – klíčově síly a vztahy produkce – kladou omezení, čeho mohou lidští hráči dosáhnout, ale také tvoří kapacity, které hráči používají, když se snaží svět předělat.[51]
Z originálu
Toni
Negri in Perspective, International Socialism Journal, vydání 92,
podzim 2001
přeložil Milan Neubert, prosinec 2003
Článek je s ohledem na jeho délku rozdělen do oddílů.