Bankrotářská politika popřevratových vlád v této zemi dosahuje vrcholu a není vůbec zapotřebí hledat něco zvláštního v tom, že se tak děje za vydatného přispění sociálních demokratů. Vždyť od názorově čím dál rozpolcenější ČSSD, jejímž přeraženým kormidlem - aniž by si toho sám všimnul - naprázdno otáčí premiér Vladimír Špidla, nelze už očekávat žádný obrat k lepšímu; stejně tak tragikomicky působí i to, že snáze než co tento člověk poslední dobou kde a kdy pronesl, pamatují si občané grimasu, kterou přitom vysekl. Uplatňovány jsou proto téměř již bez výhrady chaotické a kompetenci postrádající nápady vládních koaličních diletantů z KDU-ČSL a US-DEU, které ovšem stahují naši společnost ekonomicky a morálně ještě hlouběji ke dnu.
Velmi trefně se o nynější náladě ve veřejnosti vyslovil režisér Zdeněk Troška (rozhovor v Právu, 10. 1. 2004), když narážel na úspěšnost svých komediálních filmů. Nejenže poukázal i na jím sdílenou všeobecnou skepsi lidí před květnovým přístupem do EU, ale připomněl zároveň též jejich touhu oddechnout si alespoň na chvilku od množství každodenních nejistot, zapříčiněných jak neustále masovějším propouštěním z krachujících podniků, tak třeba i zprávami v televizi, které jsou mu nekončící černou kronikou . Troškova blízkost k mínění řadových spoluobčanů se projevuje i v jeho upřímném doznání, že zatímco dříve mu bylo kolikrát až protivné, jak se pořád referovalo o tom, že se něco staví, otevírá, zahajuje a buduje, teď už vzdoruje pravému opaku: Jenom se boří, zavírá, likviduje, tuneluje, říká rezignovaně. A zřejmě už ani nedoufá, že by někoho v příslušných politických postech ještě napadlo svádět tento deprimující stav jenom na přechodnou abnormalitu poměrů.
Smýšlení režiséra Trošky odpovídá miliónům občanů, jimž patnáctý rok po převratu nekompromisně signalizuje, že bez účasti KSČM na řízení státu neexistuje východisko ze současného marasmu. Ačkoliv ve volebních průzkumech zaujímají komunisté prozatím s poměrně velkým odstupem za ODS až druhé místo, není vyloučeno, že letošní prudké zhoršování životních podmínek obyvatel může přivodit náhlou změnu: buď hned skrze bezprostřední poznání bezohlednosti unijního kapitalismu, anebo také kupříkladu v okamžiku, kdy si voliči z domácích spodních společenských vrstev plně uvědomí přístup Topolánkovy strany k reformě financí a změnám daňových zákonů. Již v návrhu ODS takzvaně rovné patnáctiprocentní daně (náhradou za dosavadní pěti a dvaadvacetiprocentní sazbu) se totiž skrývají úlevy pouze boháčům! Kvůli levnějším automobilům a zboží, které si lze snadno odřeknout, by výrazně podražily především veškeré potraviny, dětské oděvy, hygienické potřeby, léky, náklady na bydlení, avšak i knihy, časopisy a noviny či další výdaje na kulturu, pokládané už dnes mnohými za luxus.
A jelikož je KSČM jedinou politickou stranou, která si spolu s ostatními nerochnila v bahně popřevratového úpadku - ale přednostně i proto, že pod desetiletým vedením Miroslava Grebeníčka vytrvale přichází s věcnými podněty ke zdárnému řešení narůstajících občanských problémů - stupňují se nyní za pomoci pravičáckých kruhů nejrůznější aktivity, pokoušející se narušovat její ideovou jednotu. K nejmarkantnějším z těchto někdy i kuriózních počinů náleží vyvolávání dojmu o prohlubujícím se rozkolu v jejím ústředí, a to mezi jeho údajnou nereformovatelnou stalinistickou částí a těmi, jimž jsou připisovány doposud blížeji nedefinované snahy o jakýsi nově opucovaný reformismus akceptovatelný v dnešní devastaci mezilidských vztahů.
Nejčastěji jmenovanou oporou prakticky všech ataků na současné vedení KSČM v pravičáckém tisku (naposledy 7. 1. v Lidových novinách a poté 10. 1. 2004 v Právu) je místopředseda Jiří Dolejš, uváděný jako stranický modernizátor, prosazující prý dokonce Grebeníčkův odchod. Novináři LN Jan Kubita a Petr Kolář o Dolejšovi napsali, že předsedovi podsouvá podíl na tom, že KSČM zůstává i nadále v izolaci, což by prý jeho rezignací pominulo. V přímém hovoru však Dolejš používá zdrženlivější tón: vyhýbavě odmítá nálepkování pomyslně rivalizujících skupin s odůvodněním, že pak se ve straně někdo ozve a bude tvrdit, že jsme rozhádaní, aniž by ale tvrzení novinářů důrazně dementoval.
Lišácký Alexandr Kramer z Práva dokázal ovšem z Dolejše vypáčit více: dočteme se tím pádem, že místopředseda KSČM postrádá ve vedení atmosféru dobré party , a také o jeho obavách, aby se (rozuměj po nadcházejícím VI. sjezdu strany) nestal členem takového stranického vedení, které bude sklouzávat do nacionalismu, populismu, vedení, které by se vracelo k oněm negativním praktikám, jež pracovně nazýváme stalinismem. Že KSČM cosi podobného hrozí, dozvídají se desetitisíce komunistů od počátku devadesátých let z vlastního předsednictva poprvé, a tím spíše potom spousty sympatizantů, jejichž důvěra v autentickou levici začala od posledních voleb nepřehlédnutelně stoupat. Obzvláště přece také jim se Grebeníčkova strana jevila a jeví jako seskupení, přísně rozlišující nacionalismus od patriotismu a vycházející z reálné situace v zemi, na rozdíl od trapně populistického žvanění všech ostatních. Jiří Dolejš toho sice v poslední době porůznu hodně napovídal, avšak bez jediného konkrétního slova o požadovaných programových změnách. Měl by teď tedy jasně a dopodrobna představu o nich co nejdřív popsat, a to ještě před sjezdem KSČM, nejlépe v Haló novinách.
Haló noviny, 14. ledna 2004