Dopis Miloslava Ransdorfa členům KSČM, otištěný v Halo novinách, otevřel před nadcházejícím stranickým sjezdem široké pole pro diskusi na téma týkající se modernizačního vývoje strany. Při vstupu na toto diskusní pole by však bylo dobré neplést si diskusi s kádrováním a osobními útoky, zdržet se histerických výlevů a udržet si nadosobní, ryze věcný přístup. Tuto schopnost naprosto nezvládl Viktor Dinkov v článku, nazvaném K jednomu dopisu publikovaném v Haló novinách 2. 4. 2004 a její nezvládání potvrdil hned za tři dny, v článku O paradoxech 5. 4. 2004. V zájmu čistě věcné polemiky však postačí věnovat se pouze omylům, které se vloudily do jeho úvah nad dopisem M. Ransdorfa.
Prvního omylu se autor dopouští, když v souvislosti s požadavkem modernizovat stranu hovoří o záplavě všeobecných tvrzení a o blíže neurčených změnách uvnitř KSČM. Dost se již řeklo a napsalo o potřebě formovat KSČM jako stranu informační, vzdělanostní, otevřenou široké levicové veřejnosti, uplatňující principy samosprávy, participace atd. Kdo tato témata sleduje, ví o čem je řeč, když se hovoří o modernizaci. Těžko lze proto mluvit o pouhé záplavě všeobecných tvrzení či o blíže neurčených změnách.
Druhý autorův omyl spočívá ve snaze zpochybnit myšlenku modernizace tvrzením, že dějiny komunistického hnutí jsou dost bohaté na modernizační, obrodné, nápravné a jiné kampaně, přičemž ta poslední, která se nazývala přestavbou, vrátila socialistické země k divokému kapitalismu. Takové vidění je značně zjednodušené, věcně i metodologicky postavené na hlavu. Je pravda, že přestavba nezabránila zhroucení pokusu o socialismus, ale z toho neplyne, že ho způsobila. Naopak. Nebyly to reformy, které zapříčinily, že se stalo to, co se stalo, protože žádné zásadní se nakonec neuskutečnily. Na vině je spíše po léta pěstovaná politika setrvalého stavu po potlačení pokusu o reformu z roku 1968 a opožděný přístup k nové reformě v podobě přestavby, která prohrála souboj s časem. Nebyly to modernizační snahy, které položily na lopatky celý východní blok, ale naopak neschopnost včas zachytit a socialisticky transformovat novou fázi modernity, ve které, ať se nám to líbí, nebo ne, našel již globalizující se kapitalismus novou energii a novou motivaci, byť v podobě permanentně krizové.
Třetí omyl se týká spoluodpovědnosti za současný stav společnosti. Autor klade otázku, zda je tvůrčím přístupem snaha o převzetí spoluodpovědnosti za současný kolapsový stav naší společnosti, nebo jestli není přesvědčivější a účinnější příprava systémových změn. Nikdo ale netvrdí, že KSČM má převzít odpovědnost za současný stav, za který zodpovídají všechny dosavadní vlády v uplynulých patnácti letech. Ovšem parlamentní strana, která má takový potenciál a postavení, byť v opozici, jako KSČM, zcela zákonitě ponese spoluodpovědnost za další vývoj už jen tím, zda využije či nevyužije nabízejících se možností vlivu, zda učiní nebo neučiní vše pro formování široké levicové platformy. Je záhadou, jak si autor představuje přípravu systémových změn bez efektivní účasti na demokratickém politickém rozhodování, bez úsilí o vytvoření kvalifikovaného a odpovědného levicového vládnutí.
Čtvrtý omyl trčí z autorovy otázky, v čem by po sblížení se sociální demokracií spatřoval volič rozdíl mezi dvěma reformními stranami soc. dem. typu. Jenže řeč není o dvou stejných stranách, ale o levici, která na široké sociální a demokratické bázi nachází společná řešení, aniž by byly smazány názorové odstíny zakládají nutnost dialogu a soutěže, aniž by byla dotčena pro komunisty charakteristická vize socialismu jako sociálně spravedlivé, samosprávné, demokratické společnosti. Pokud jde o vztahy mezi KSČM a ČSSD je nabíledni, že bariéra v podobě bohumínského usnesení by se pod vlivem modernizačních procesů v KSČM stala neudržitelným přežitkem.
Pátým omylem je názor, že je třeba zasvěceně diskutovat uvnitř a prezentovat jednotná stanoviska navenek. Ve skutečnosti by to mělo fungovat přesně naopak: zasvěceně diskutovat veřejně, pro levicovou veřejnost otevírat prostor ke spoluúčasti na diskusi, ve které se formuje levicová politika a uvnitř z toho pak činit kvalifikované závěry pro vystupování strany jako takové. Jsou pochopitelně věci, u kterých si každá strana udržuje diskrétní zónu. To je jistě třeba respektovat. Ale zde je řeč o otevřenosti při tvorbě politiky.
Viktor Dinkov má možná kus pravdy, když v souvislosti s úvahou o podnikatelské podpoře stranické ekonomiky usuzuje, že bohatí podnikatelé nemají důvod KSČM podporovat, zatímco většina ostatních má starost o přežití a patří k ohroženému druhu , takže od ni lze těžko něco očekávat. I to je však zjednodušený pohled, neboť vztah lidí k levicové straně nelze odvozovat jen od míry bohatství nebo chudoby. Bylo by proto jen dalším omylem, v diskutovaném článku již šestým, zpochybňovat spolupráci KSČM s podnikatelským sektorem vůbec, stejně jako by bylo na druhé straně chybné, redukovat tuto spolupráci pouze na pomoc stranické ekonomice. Levicová strana musí být stranou lidí práce v nejširším slova smyslu a poctiví podnikatelé a živnostníci, kteří nežijí z kapitálových spekulací, ale z poskytování služeb či produktů, ať již více nebo méně úspěšně, v malém nebo velkém měřítku, se všemi riziky z toho plynoucími, do této kategorie patří. Že spolupráce s podnikatelským sektorem může perspektivně prospět i stranické pokladně, je pravděpodobné.
Myšlenku modernizace KSČM není nutné vnímat jako strašidlo a reagovat na ni podrážděně nebo histericky. Užitečnější by bylo spatřovat v ní přirozený dynamický proces aktivace tvůrčích sil, výkonnosti a efektivity a jako takové jí dát průchod. Také není žádný důvod toto téma skrývat. V případě strany, která nabízí perspektivu systémové změny, je to věc veřejná.
Haló noviny, 7. dubna 2004