Často používanou zbraní protivníků KSČM je naše údajná neschopnost vypořádat se s vlastní minulostí a se vztahem k naší předchůdkyni, ke KSČ. Tato zbraň byla nasazována prostřednictvím médií vždy, kdy KSČM měla šanci postoupit vpřed a rozšířit možnosti svého působení ve společnosti. Není tomu jinak ani nyní, kdy KSČM vzrostly preference a dostala se již dlouhodobě na druhou příčku pomyslné politické soutěže. Měli bychom si v předsjezdové diskusi dát pozor na to, aby nás tyto snahy nezatahovaly nechtěným směrem, že začneme reflexivně reagovat na každou takovou zmínku rozjitřeně, ztratíme objektivní nadhled a začneme dokonce hledat nepřítele ve vlastních řadách.
Schopnost věcného přístupu v pohledu na minulost je i předpoklad realistické práce pro současnost a budoucnost, včetně té socialistické. Pouhá víra ve vize, ať již tradiční či tzv. moderní, pak končí nepraktickým a snadno manipulovatelným utopismem. Upozorňuji na toto nebezpečí v reakci na poslední články Václava Jumra Spor o minulost (HaNo 19. 1. 2004) a Spor o budoucnost (HaNo 22. 1. 2004). Vytýká mi v nich totiž neprincipiální pragmatismus odsouvající myšlenku socialismu někam do druhého patra a naznačuje dokonce, že tento přístup nemá nezbytný morální rozměr.
Pokud mi Václav Jumr vyčítá neúctu k socialistickým tradicím, opírá se o vytrženou citaci z mého rozhovoru pro Právo (10. 1. 2004), v níž říkám, že naše distance je problém psychologický, časový, generační . Z toho mylně vyvozuje, že mi vadí kontinuita s KSČ a že požaduji úplnou diskontinuitu, tedy oddělení od naší historie. Zbytečně mne podezírá z tak prostoduše nedialektického uvažování. Kdyby se v zmiňovaném rozhovoru začetl o několik řádek výš, dozvěděl by se, že říkám: Problém není v tom, v čem se ke KSČ hlásíme, ale v tom, v čem se od ní distancujeme. V tom, že ta distance působí nezažitě, že vyvolává dojem neupřímnosti. To je přece něco úplně jiného. To neznamená popírání nesporného významu prvního historického pokusu o vybudování socialismu a úlohy KSČ v něm - v tom je nesporná kontinuita a KSČM se jí nikdy nemůže vzdát, chce-li zůstat sama sebou. To pouze znamená důraz na to, abychom pod dojmem dnešního vzestupu nezapomínali na potřebu kritického pohledu na toto období. Zdrojem dnešního příklonu občanů ke KSČM není nostalgie po starých časech , ale důvěra, že se dokážeme za sociální spravedlivost zasazovat poučeně. Proto je třeba i dnes připomínat veřejnosti v objektivním kontextu minimálně to, co jsme v této věci již přijali.
Mimořádný sjezd KSČ 21. 12. 1989 v Praze ve svém usnesení za obrodu strany přijal, že se KSČ jednoznačně a definitivně distancuje od stalinského modelu strany a společnosti, který je ve všech svých podobách socialismu zcela cizí a nepřátelský a za neplatný prohlásil tendenční dokument Poučení z krizového vývoje . Tento sjezd se i omluvil za minulost vyloučeným a vyškrtnutým členům KSČ i všem spoluobčanům za represe i protidemokratické postupy. Základní politickou platformou KSČM se pak stal dokument Program KSČM schválený na II. sjezdu KSČM 13. 12. 1992 v Kladně. Zde se uvádí: Převážná většina členů KSČM zásadně odmítá mocenskou svévoli předlistopadové byrokratické elity. Porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu pochopila především jako důsledek faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek . Tato slova je třeba bránit, kdykoliv by si snad někdo mohl myslet, že už jsou zapomenuta. V tomto smyslu mne zaráží, že můj výrok může se stát, že z pod kamenů vylezou skuteční stalinisté nebere Václav Jumr jako volání po prevenci před tímto nebezpečím, ale přirovnává jej k šermování s pojmy v antikomunistickém stylu zakladatele ÚDV, Václava Bendy. Bagatelizací či tabuizací tohoto problému ničemu nepomůžeme.
Nevím, jak konkrétně chápe pojem stalinismu Václav Jumr (jistě svoji představu má), ale já jej nespojuji pouze s historicky krátkou etapou vlády J. V. Džugašvilliho provázenou tzv. kultem osobnosti. Stalinismus (popř. neostalinismus) chápu obecněji, především jako směr založený na autoritářských praktikách a spojený s přebujením odcizené a nekontrolované politické moci a s přehnaně postátněnou a administrativně řízenou ekonomikou. Důsledky pak mohou být tragické. Obávám se, že ve společnosti s oslabenou demokracií a se sílící tendencí k jednoduchým a silovým řešením hrozí nebezpečí renesance tohoto zhoubného fenoménu a to i mezi těmi, kteří se hlásí k boji za socialismus. Být komunistou neznamená jen o socialismu mluvit a bít se v prsa. Je třeba také pro jeho nastolení připravovat podmínky. V tomto smyslu je omylem myslet si, že obrana sociálního státu je poklonkováním kapitalismu, vylepšováním nevylepšitelného, sociáldemokratismem, který rozkládá komunistickou identitu KSČM. Sociální stát je dnes skutečně v krizi, ale jeho obrana neznamená, že z jeho tradiční podoby děláme nějakou svátost. Znamená to, že nechceme, aby i tato civilizační výspa jako nástroj určitých sociálních jistot byla zlikvidována. Nečekáme-li pouze na to, až bude ještě hůře, tak je třeba najít efektivnější model jejího fungování a ten v této etapě politicky aktivně prosazovat. Nejen, že takto reálně znovu přiblížíme perspektivu socialismu 21. století, ale především si udržíme naše voliče a získáme další občany pro věc sociální spravedlivosti.
Haló noviny, 24. ledna 2004