Musím reagovat na seriál V. Vinklárka Když má klasik pravdu, tím lépe pro klasika (Haló noviny 10.-11. 9.), který je především polemikou s mým článkem Když se klasik nehodí, tím hůře pro klasika (Haló noviny 20.5.2003). Činím tak přesto, že V.V. mé jméno nezmínil.
Autor seriálu navozuje záměrně, pomocí uvozovek, u čtenáře představu, že oponent (v daném případě já), řekl nebo napsal to, co mu V.V. připisuje. Proto musím hned v úvodu, když ještě čtenář neví, oč jde, se vším důrazem prohlásit, že jsem nikdy a nikde nenapsal ani neřekl, že předlistopadoví manažeři byli hlupáci a mocensky arogantní vládnoucí třídou (tento gramatický patvar cituji podle V.V. z Haló novin 11.9.). Vládnoucí třídou podle mého názoru skutečně byli (nejen manažeři z podniků, ale řídící aparát jako takový, od mistra v továrně až po generálního tajemníka). Rozhodně to nebyli hlupáci a naprostá většina z nich nebyla mocensky arogantní. Nebyla to ani vykořisťovatelská třída typu buržoazie (toto tvrzení mi někteří oponenti připisují bez jakéhokoli důkazu). Problém řídícího aparátu jako třídy dělbou práce privilegované do jakési role zastupujícího vlastníka byl v tom, že svým sepětím s dílčími zájmy podniků a institucí nebyly jeho jednotlivé složky dostatečně zainteresovány na společensky optimálním zacházení se společenskou živou a mrtvou prací a odvozeně pak i na demokracii. V systému řízení před listopadem (v jiných časových dimenzích to bylo i v jiných zemích první historické formy socialismu) nebyly pak ani široké vrstvy pracujících dostatečně zainteresovány ani na společensky efektivní práci, ani na racionálním hospodaření, nerozhodovaly ve společnosti, a proto ji nakonec přestaly považovat za svou. Že si tyto vrstvy vítězstvím kapitalismu nepolepšily, je jiná věc.
Je paradoxem, že klasikové tato rizika první formy socialismu vlastně předpověděli, a to zejména v podobě varování K. Marxe před hrubým komunismem v Ekonomicko-filozofických rukopisech, teorie mateřských znamének starého na těle nižší fáze komunismu v Kritice gothajského programu, Anti-Dühringovi i Státu a revoluci, i Leninovými poznámkami o tom, že za socialismu zůstává buržoazní stát bez buržoazie ze Státu a revoluce. Kupodivu, tento Leninův citát uvádí i V.V., aniž by ovšem dokázal pochopit jeho širší filozofický smysl (tj. uznání nedokonalosti zespolečenštění za socialismu ve srovnání s komunismem, protože zestátnění nemusí znamenat zespolečenštění) a vykládá jej jen úzce doslovně, tzn. jako ospravedlnění zestátnění jako jediné možné formy zespolečenštění. Jenže právě tato forma v průběhu celého vývoje dosavadní první formy socialismu zkrachovala a nedokázala dlouhodobě držet krok s kapitalismem a je dnes překonávána i v Číně. A právě to úporně odmítá uznat V.V. Na podporu svých tvrzení si vybral Leninův citát o tom, že je třeba stále začínat znova. Představuje si snad, že se bude společnost po eventuální další porážce kapitalismu chtít znovu vrátit ke všem průšvihům první historické formy socialismu, jakými bylo oddělení nejširších mas společnosti od řízení, chaotická tříšť lokálních zájmů různých složek řídícího aparátu jen formálně a nedostatečně účinně slaďovaných centrálně direktivními orgány typu Státní plánovací komise nebo ÚV KSČ? Chce snad V.V. opakovat stav, kdy si byli všichni rovni, ale někteří si byli rovnější? Jestliže ne, proč se tolik angažuje v odmítání samosprávného vlastnictví, organizovaného v měřítku celé společnosti a doprovázeného širokou demokracií a samosprávou v politickém a veřejném životě? Mimochodem, poznámka V.V., že se mu nezdá, že by např. banka mohla být řízena samosprávou, by asi rozesmála samosprávné spoluvlastníky úspěšné banky ve španělském Mondragónu. Vůbec by si měl V.V. opatřit více informací o různých formách samosprávy a participace na řízení ve světě obecně a v Evropské unii zvláště. Pak by mu možná nepřipadalo tak absurdní moje konstatování, že Evropská unie poskytuje ve srovnání s jinými formami nadnárodních komplexů (tj. zejména se začleněním do sféry vlivu USA nebo s ruským kapitalismem) více možností pro rozvoj samosprávy. Netvrdil jsem nikdy, že v této EU a v kapitalismu vůbec půjde samospráva nějakým samopohybem, jde jen o to, kde je ten slabší článek řetězu nebo chcete-li, menší zlo.
Tím se začínáme, takříkajíc od konce (za což se čtenáři omlouvám), propracovávat k podstatě mého sporu s V.V. - názorům klasiků na světovou úlohu a zánik kapitalismu. Dovolil jsem si ve svém článku z 20.5. na okraj polemiky o vstupu do EU připomenout, že klasikové v Manifestu komunistické strany výrazně oceňují historickou úlohu buržoazie při rozvoji výrobních sil a ekonomických styků v celosvětovém měřítku, vytváření jednotného světového trhu, odbourávání různých místních, národních a dalších překážek, které tomu brání, sjednocování světa pod nejmodernějšími, v dané době ovšem kapitalistickými vztahy. Logika klasiků je zřejmá - proletariát nebude odmítat všechno to, co za něj buržoazie dělá na objektivní trase společenského pokroku - tím více se vyhrotí rozpory kapitalismu, tím příznivější podmínky bude mít proletariát k tomu, aby převzal od buržoazie to nejpokrokovější, co bylo vytvořeno, a dal tomu vlastní rámec.
V.V. především odmítá, že to klasikové takto chápali a konstatuje, že prý oceňovali buržoazii jen do minulosti . Do jaké minulosti, když klasikové psali Manifest v r. 1848, když světodějně sjednocující úloha buržoazie teprve začínala? Ostatně nechme mluvit klasiky v celém velkém citátu, který V.V. svým výběrem útržků dosti podstatně poupravil :
Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoasie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou ještě denně ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, které nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejichž tovární výrobky jsou spotřebovány nejen ve vlastní zemi, nýbrž hned ve všech světadílech. Místo starých potřeb ukojovaných výrobky vlastní země vznikají potřeby nové, k jejichž ukojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a klimatických pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů (podtrhl J.H.). To platí stejnou měrou o materiální, jako o duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným statkem...
Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhuje buržoasie všechny národy, i nejbarbarštější, na dráhu civilizace. Levné ceny jejího zboží - toť těžké dělostřelectvo, kterým srovnává se zemí všechny čínské zdi a donucuje ke kapitulaci nejzarytější nenávist barbarů k cizincům.
(K. Marx - B. Engels, Manifest komunistické strany, Svoboda, Praha 1949, str. 24-25)
Laskavý čtenář, který se úspěšně prokousal tímto obsáhlým citátem, nechť sám rozhodne, zda je tento citát geniální prognózou éry globalizace a podporou myšlenky světodějného sjednocení, byť i na omezené buržoazní bázi. Samozřejmě tato prognóza klasiků nezahrnula to, co se opravdu stalo, že totiž ztroskotal pokus o socialistické sjednocení světa a úloha sjednotitele zůstává zatím buržoasii..
A spějeme k závěru - V.V. mi zcela neoprávněně připisuje názor, že buržoasie si přivodí svoji porážku sama a stačí ji jen podporovat. Nic takového netvrdím a netřeba mi ponaučení, že dějiny přece dělají lidé. Jde jen o to, jak má postupovat pokrokové hnutí neprivilegovaných vrstev v čele s dělnickou třídou, zda má využít a po svém přetvořit ty progresivní prvky, které přináší i buržoazie (tj. zejména rozvoj výrobních sil a takové ekonomické i politické vztahy, které přispívají k sjednocení světa - např. evropskou ekonomickou integraci) nebo zda má tvrdošíjně usilovat o udržení světa rozbitého na malé izolované národní státy, navíc ještě primitivně a neokoloniálně kapitalistické, ovládané nejsilnější světovou velmocí - USA.
Vážený V.V. se pohoršuje nad myšlenkou, že buržoazie svou aktivitou vytváří podmínky k svému zániku a tím vlastně napomáhá svému vlastnímu pádu a vítězství nové progresivní třídy a později beztřídy. Dovolte mi proto, abych mu jako marxista, i když v uvozovkách, odpověděl zase ústy klasiků:
Čím překonává buržoazie krize? Jednak vynuceným hromadným ničením produktivních sil, jednak dobýváním nových trhů a důkladnějším využitím trhů starých. Čím tedy? Tím, že připravuje všestrannější a mohutnější krize a že zmenšuje prostředky, jak krizím zabránit.
Zbraně, jimiž buržoazie srazila k zemi feudalismus, obracejí se nyní proti ní samé.
Ale buržoazie nejen ukula zbraně, které jí přinášejí smrt, zplodila také lidi, kteří těmito zbraněmi budou vládnout - moderní dělníky, proletáře... Buržoazie produkuje především své vlastní hrobaře. (podtrhl J.H.).
(Manifest, cit. vyd.,str. 28-29)
Otázkou pro jinou diskusi je, jak vypadá moderní proletariát (měnící se spíše v počítačový proletariát a cognitariát), nakolik si uvědomuje své zájmy, kdy bude schopen kapitalistům čelit a zda musí nutně a bezvýhradně lidstvo projít nějakým nikomu neužitečným ozbrojeným bojem nebo zda může porazit buržoazii na jejím vlastním poli rozvojem samosprávného vlastnictví a demokracie, který V.V tak odmítá. Tento spor nechť rozsoudí dějiny.
Haló noviny, 30. září, 1. října 2003