Reakce na stanovisko M. Prokeše, které bylo zveřejněno před několika dny, a vlastně i tisková konference ÚV KSČM, kde se hovořilo mimo jiné i o ekologii, vyvolala mnoho reakcí. Zájem čtenářů můžeme pochopitelně jen uvítat. Jde, jak se ukázalo, o téma, které je svým způsobem žhavé. Je také dobře, že se těmito problémy nejvyšší stranické orgány KSČM zabývají.
V poslední době je to již několikáté téma, které vyvolalo zvýšený zájem. Mám na mysli například i rozhovor s PhDr. F. Neužilem, zveřejněný v příloze Společnost, ekonomika, politika ad. Co mě však zaráží, je nevěcnost některých příspěvků, a nejen těch, které jsme publikovali na stránce publicistiky, ale i příspěvků, jejichž pisatelé žádají jejich zveřejnění na stránce dopisů. Argumenty často jdou stranou a do popředí se dostávají emoce. Namísto věcné kritiky anebo snášení argumentů, které druhá strana buď vezme anebo je vyvrátí, tvrdá slova, jež pochopitelně diskusi a vyjasnění problému nenapomohou. Jistě, čtenář se svými omezenými možnostmi či odborník, který je přesvědčen o správnosti jiného, to jest svého názoru, může zkratově odmítnout nadhozenou tezi. Někdy z nedostatku argumentů může použít i velmi expresivní slova a pouze politicky (tedy emocionálně, protože od politického myšlení je to daleko) zdůvodňovaný nesouhlas. Na takové argumenty se ale nemůže najít a vlastně ani nehledá odpověď. Jen ti, kterých se to týká, zatrpknou, a s nimi mnozí nezainteresovaní čtenáři, kteří by se chtěli dobrat pravdy anebo získat argumenty pro svou skutečně politickou práci.
Někdy se mi zdá, že v nás, v čtenářích i redaktorech, a netýká se to jenom uvedených témat a toliko našich novin, převládá subjektivní já, které nejsme ochotni přestoupit, protože by to jaksi bylo přiznání naší nedokonalosti a někdy i malých znalostí. Jistě, u všeho hrají roli city. Nikdy však by neměly převážit nad věcně volenými argumenty a už vůbec ne se v reakci měnit v nadávky.
Nám v Haló novinách jde o to, abychom vám dávali co nejvíce informací, představovali i různé názory na tu či onu problematiku. Jistě, některý pisatel se může mýlit a hájit třeba pochybný názor, ale je jasné každému od prvopočátku, že názor je pochybný? Co když i v oné pochybnosti je cosi racionálního? Pak, protože v určitém bodě jsme se neshodovali, odvrhneme každý náznak jiného než našeho či ustáleného myšlení? Pokroku bylo možné vždy dosáhnout jen na základě hledání a prověřování pochybností. Jezuitský způsob jediných pravd nepatří do arzenálu lidí věřících v dosažení sociální spravedlnosti, až již jde o organizované komunisty anebo stoupence socialistických myšlenek, kteří nejsou stranicky organizovaní. Ti i oni se mohou mýlit, ale teprve věcné argumenty mohou jejich mýlku odhalit. Nikdy to však nebude podpásovými argumenty, osobním osočováním či pejorativními slovy.
Jsem pochopitelně pro diskusi. Ta je jedním z hnacích motorů dalšího pokroku. A dokazovat tvrdými slovy třeba v Prokešově stati, že za socialismu jsme neměli ekologické problémy a automaticky jsme byli ekologičtí, je nesmysl. Byl jsem členem komise životního prostředí ÚV KSČ (dokonce Ing. Vavroušek pro ni připravil jednu ze studií) a mohu potvrdit, že existoval rozpor mezi zájmy průmyslu a zemědělství a ochranou životního prostředí. Socialismus měl jen možnost více do problematiky zasahovat a jednou snad i zmíněný rozpor vyřešit. To v kapitalismu tak jednoduché nebude. Ale to jsem se dotkl jiné problematiky. To hlavní, o čem jsem chtěl psát, je úroveň diskuse, snášení argumentů, slušný přístup k druhým, byť třeba mají jiný názor, a věřím, že v tom mě čtenáři pochopili.
Haló noviny, 8. září 2004