VI. Souvztažnost územní integrace a dezintegrace politické moci

V předchozí kapitole jsem vyslovil hypotézu spirocykličnosti mocenských systémů (centralizace - decentralizace - recentralizace = CDR). V této kapitole se budu zabývat územními aspekty této spirocykličnosti - územní integrací a dezintegrací. Nedialektické pojetí zdůrazňuje pouze protikladnost těchto procesů. Oproti tomu zde vyslovuji následující "hypotézu souvztažnosti" územní integrace a dezintegrace, jejichž procesy jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně se však spirocyklickým mechanismem vztahu přírodních, společenských a správních regionů vzájemně podmiňují jak chronologicky, tak koexistenčně.

Z této hypotézy pak lze vyabstrahovat tři hypotézy dílčí, jimž jsou věnovány následující tři subkapitoly, které ukazují, jak složitě se ve skutečnosti prosazují obecné tendence výše uvedených schémat vývoje.

Čistě technokratické pojetí společenského vývoje by vedlo k závěru, že s rozvojem techniky, ekonomiky a kultury by měly mocenské systémy od nejstarších dob do současnosti územně pouze narůstat - a to rychleji v homogenních prostorech než tam, kde jsou nějaké přírodní či společenské předěly.

Ve skutečnosti se však v každém z dosavadních společenských řádů - od těch nejzaostalejších až po nejmodernější - střídaly mocenské systémy v celé škále územního rozsahu: od tříště nepatrných území až po obrovská území některých kmenových svazů, otrokářských velkoříší a feudálních velkostátů. Ty se svým (často kontinentálním) rozsahem plně vyrovnaly kapitalistickým koloniálním mocnostem a socialistickým kolosům SSSR a ČLR. A to bez ohledu na - z hlediska dřívější techniky - zdánlivě nepřekonatelné přírodní a společenské překážky.

Je tedy jasné, že takovéto územní změny nelze vysvětlit nějakým lineárním rozvojem techniky či relativně neměnnými přírodními podmínkami. Ve skutečnosti jde o územní projevy výše popsaného spirocyklu "centralizace - decentralizace - recentralizace" (CDR).

V této souvislosti pak první subhypotéza, "spirointegrační", předpokládá, že procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně se však (v rámci každé společenské formace) vzájemně spirocyklicky podmiňují ve fázích "integrace - dezintegrace - reintegrace" (IDR).

Ten, kdo by chtěl podle spirocyklických subschémat CDR a IDR opět přesně "narýsovat" vývoj jednotlivých zemí, bude asi zklamán. Tato subschémata májí totiž svou platnost pouze jako rámcové zobecnění konkrétního historického procesu, jehož obecné tendence se zákonitě formují a prosazují jen interferencí nezměrného množství konkrétních a často nahodilých odchylek.

Ale právě díky růstu této odlišnosti a její provázanosti se zmnožují a vzájemně obohacují různé vnitřní zdroje globálního vývoje, který se tím nesmírně urychluje. Je to především různost geografických podmínek (přírodních, společenských i politických), která prvotně vyvolává prostorovou nerovnoměrnost jinak zákonitého vývoje. Díky tomu pak jednotlivé země procházejí jednotlivými řády a jejich fázemi různými cestami a v různou dobu. Proto v tutéž dobu vedle sebe často koexistují země, nacházející se v různých fázích nejen téhož, ale i odlišných společenských řádů. V globálu je však asynchronnost vývoje těchto zemí zase nestále vyrovnávána jejich zákonitou interakcí.

Mezinárodní kontext totiž stále výrazněji modifikuje, brzdí či urychluje konkrétní prosazování pro danou zemi a dobu specifického komplexu obecných vývojových tendencí. Každá z těchto tendencí se přitom rozvíjí v interakci jak se staršími, rozvinutějšími tendencemi, tak s tendencemi mladšími, méně rozvinutými. Každá taková tendence se totiž až dosud začínala rozvíjet na relativně nejnižší hierarchické úrovni a postupně se rozvíjela a stávala určující na hierarchické úrovni stále vyšší (dnes až celosvětové).

Z toho plyne, že posuzování tendencí IDR (integrace, dezintegrace, reintegrace) není ve skutečnosti o nic jednoduchší, než posuzování tendencí CDR (centralizace, decentralizace, recentralizace). Nesmíme se nechat ošidit mnohem zřetelnějším a proto zdánlivě přesněji vyhodnotitelným zvětšováním či zmenšování územních jednotek a jejich hierarchie. Jde totiž jen o vnější projevy určitých hlubších prolínajících se tendencí.

(Např. rozdrobenost určitého území sama o sobě ještě nestačí k tomu, abychom jeho státy mechanicky přiřadili k dezintegrační tendeci - jako naschvál by mohlo jít o státy v centralizační fázi, ale ležící v nárazníkovém pásmu soupeřících velmocí). Možných kombinací je tu nepřeberně. Proto izolované nesystémové dokladování jednotlivými příklady může mít vždy jen ilustrativní charakter. Ve skutečnosti musíme vždy znovu podrobovat každý konkrétní mocenský systém dobové komplexní analýze v rámci souběžné syntézy regionálního a světového historického procesu na všech hierarchických úrovní daného problému.

Dík rozvoji výrobních sil přitom každý vývojový spirocyklus tendencí každého společenského řádu začíná, resp. končí vždy na o něco vyšší regionální úrovni než začínal, resp. končil vývojový cyklus tendencí řádu předešlého.

Nejvyrazněji se uvedená interakce zemí v různých řádech a fázích vývoje projevuje v teritoriálních změnách mocenských systémů. Různé hierarchické úrovně těchto regionů (nadstátní, státní, vnitrostátní ap.) jsou vývojově spjaty a ve spirocyklu "integrace - dezintegrace - reintegrace (IDR)" přecházejí jedna v druhou jako územní výraz spirocyklu mocenských systémů "centralizace - decentralizace - recentralizace (CDR)". Viz obr. 5:

Z dřívějšího výkladu jednotlivých fází subschématu CDR (viz kap. V) plynou i jejich nejpodstatnější (nížeji rozebírané) vazby na jednotlivé fáze schématu IDR:

a) Postupné vyčerpávání extenzivních možností centralizační fáze se danému řádu do určitého stupně daří kompenzovat teritoriální expanzí a růstem extenzivní územní integrace.

b) Krizový přechod k intenzivnímu využívání autoregulačních mechanismů (a tedy i vnitřních zdrojů) daného řádu v jeho decentralizační fázi naopak posiluje územní dezintegraci.

c) Recentralizační fáze je však už opět nucena kompenzovat postupné vyčerpávání všech vnitřních rezerv daného řádu novou teritoriální expanzí a intezivní územní reintegrací.

Tento mechanismus se v jednotlivých společenských formacích projevuje obdobným způsobem.

(Zájemce o to, jak se projevoval konkrétně v jednotlivých řádech, však musím bohužel opět odkázat na text původní monografie.)

Výše uvedené jednorázové teritoriální změny politických regionů však představují pouze jednu z mnoha vzájemně provázaných rovin (ekonomická, kulturní, ideologická, politická, vojenská atd.), v nichž s různou intenzitou probíhá dlouhodobý proces komplexní interakce zemí na různém stupni společenského vývoje. Ve shodě se zákonem korelačního růstu pak tato interakce vyrovnává jejich vývojovou asynchronnost a zrovnovážňuje globální vývoj lidstva ve dvou směrech:

1) V jednom směru nutí tato interakce nejzaostalejší země urychleně dohánět dobu, někdy dokonce i "přeskakováním" jednoho či více společenských řádů. (Obdobná nízká úroveň výrobních sil např. umožnila v určitých geografických podmínkách relativně vysoký nadprodukt a tím i přechod od prvobytného k otrokářskému řádu, zatímco v jiných geografických podmínkách na to ještě nestačila. Otrokářský řád pak rozvinul výrobní síly na takovou úroveň, že ani v okolním prvobytném světě, který je stále rychleji a zprostředkovaně přejímal, už k svému dalšímu rozvoji nepotřebovaly otrokářství, ale přímo feudalismus (který se naopak ve vyvinutějších zemích musel prosazovat proti setrvačnosti dřívějších vztahů otrokářských).

2) V druhém směru však tato interakce v některých zemích naopak koriguje jejich zákonité nadstavbové předbíhání dosaženého stupně celkového vývoje výrobních sil lidstva. Jako vnější faktor se tudíž tato interakce podílí i na definitivním krachu centralizační fáze nového řádu v jeho prvních zemích:

a) Na jedné straně je totiž starý řád nucen přebírat od koexistujícího nového řádu některé nové a v podstatě už cizorodé prvky, umožňující starému řádu aktivizovat jeho dosud nevyužité rezervy a dosáhnout tak kultivovanějšího přechodu k novému řádu na mnohem vyšší úrovni výrobních sil, než měly země, které k němu přešly první. (Z tohoto hlediska má dnes oproti donedávna socialistickým zemím - ale přitom i díky jim - Západní Evropa mnohem blíže nejen k socialismu jako společenskému řádu, ale rovnou i k jeho druhé, tj. decentralizační fázi. Koexistence a interakce totiž vedou k "přeskakování" nejen celých společenských řádů, ale i jejich jednotlivých, jinde "odzkoušených" fází.)

b) To vše zároveň na druhé straně nutí nový řád v prvních zemí korigovat (s krachem své centralizační fáze až krizově) prvotní odmítání těch prvků starého řádu, které lze využít k urychlení dalšího kvalitativního rozvoje řádu nového. Tento příklad vyspělejších zemí starého řádu působí o to silněji, že k novému řádu přecházejí nejprve méně vyspělé země, které mají co dohánět. V těchto zemích se totiž starý řád vyvíjel sice později, zato však vlivem interakce s jeho původními ohnisky o to rychleji. Proto tu v něm na jedné straně zůstaly četné přežitky řádu ještě staršího, na druhé straně tu starý řád ještě nemůže působit tak setrvačně jako v zemích, v nichž se pozvolna vyvíjel nejdříve a kde je tudíž nejrozvinutější.

a) Jsou to právě méně vyspělé země starého řádu, kde - a v tom měl pravdu Lenin - nutně dochází k jeho nejhlubším krizím a prvním přechodům k řádu novému (např. Anglie ke kapitalismu či Ruska k socialismu). A to i přesto, že "startovní" zaostalostí těchto zemí je tento nový řád právě v nich předem odsouzen prodělat relativně osamocené budování své centralizační fáze a tím i její zákonité stagnování a zhroucení až formou dočasné! restaurace starého řádu (např. stuartovská restaurace v Anglii, jelcinovská v Rusku...).

b) Mezitím však už interakce se zeměmi nového řádu donutila starý řád v jeho nejvyspělejších zemích inovovat a dále zvýšit úroveň svých výrobních sil. Proto právě některé z těchto zemí při svém pozdějším přechodu k novému řádu mohou jeho centralizační fázi už buď přímo "přeskočit" nebo ji příslušně zkrátit. Při svém krizovém přechodu k jeho decentralizační fázi se už dokonce některé z těch nejpozdějších mohou obejít i bez zmíněné restaurace starého řádu.

c) Takže teprve po tomto vítězství nového řádu v nejvyspělejších zemích světa - a v tom měl pravdu zase Marx - lze hovořit nejen o jeho vzniku, ale už i o jeho definitivním, globálním vítězství. Taprve pak k němu totiž relativně rychle začínají přecházet i všechny ostatní země, které se dříve zmítaly v geopolitickém zápolení dvou různých řádů.

Jak je vidět, z tohoto hlediska je zbytečné stavět Lenina uměle proti Marxovi - ve skutečnosti se doplňují.

Různorodost geografického prostředí tedy způsobuje prvotní asynchronizaci vývoje jednotlivých zemí. Jejich interakcí je však tato asynchronitace s nástupem každého nového řádu vyrovnávána stále rychleji. O to rychleji, oč účinnějšími výrobními silami a efektivnějšími výrobními vztahy tento řád s větším prostorovým dopadem disponuje. Společenský život jako vyšší forma pohybu hmoty je tak v globálu stále více usměrňován vlastními zákony, aniž by se tím vymaňoval z existenční závislosti na přírodě, jejíž je součástí. Je to dáno i vnitřní logikou vývoje každého řádu, který na základě výsledků dřívějších formací řádově urychluje svůj vývojový cyklus, jehož jednotlivé fáze se tím enormně zkracují.

Každý globální přechod lidstva od jednoho řádu k druhému a tím i interakce zemí různých fází a řádů se tedy odehrává stále intenzivněji a na stále vyšší regionální úrovni. To ovšem výrazně ovlivňuje i charakter celé epochy tohoto přechodu. Oproti přechodům mezi předchozími řády je tudíž možnost globálního přechodu od kapitalismu k postkapitalismu relativizována právě tím, že jemu předcházející nynější "interfáze deformace" postkapitalismu se odehrává už na celoplanetárně provázané úrovni.

Bývalé socialistické země jsou přitom drasticky začleňovány do celosvětového ekonomického systému kapitalismu. Na rozdíl od minulých přechodů formací (charakteristických mnohem izolovanějším vývojem jednotlivých zemí) jim už nikdo nedá šanci ani čas přejít samostatně k decentralizační fázi postkapitalismu a předběhnout ekonomickým vývojem nejvyspělejší země kapitalismu. Přitom globální přechod k novému řádu může být dovršen teprve poté, co k němu patří ekonomicky nejvyspělejší a nejmocnější země. Přechod bývalých zemí socialismu k decentralizační fázi postkapitalismu se tedy bude nejspíš odehrávat už jen jako součást jednotného, přinejmenším celoevropského procesu. V jeho průběhu mohou nejvýznamnější západoevropské země přejít přímo do decentralizační fáze postkapitalismu, jehož centralizační fázi mohou přeskočit nejen díky vyšší úrovní svých výrobních sil, ale i díky své minulé koexistenci s "reálným" socialismem".

Během interakce s ním se totiž stále zřetelněji ukazovala nová kvalita vzájemné závislosti různých světových systémů. Na jedné straně by jejich válečná srážka neohrozila už pouze existenci jedné třídy, ale celého světa. Na druhé straně se stále naléhavěji ukazovala potřeba podřizovat své soupeření spolupráci na odvrácení ekologické katastrofy lidstva, před níž poprvé v dějinách nemůže ani majetná vrstva natrvalo uprchnout někam jinam. Do budoucna to povede k tomu, že si většina lidí uvědomí, že je ve vlastním zájmu každé třídy - ať už si to je či není ochotna přiznat - aby se podílela maximem svých prostředků na záchraně svého světa. Takové pozvolné orientování energie třídního boje stále více do řešení všelidských problémů by pak mělo postupně vést k odstranění třídních rozdílů. I přes maximální využití osobní iniciativy si totiž komplexnost řešení ekologických problémů na celosvětové úrovni bude vynucovat stále důraznější preferenci dlouhodobých celospolečenských zájmů a jejich preventivní ochranu před soukromovlastnickým egoismem pomocí stále demokratičtější regulace.

Zárodky těchto tendencí už stále více sílily v obou systémech právě díky jejich interakci. Objektivně stále více se prolínající progresivní prvky obou řádů (a ne konvergence řádů samotných) tak směřují k postupnému splynutí, které vyústí ve vysoce efektivní a přitom humánní beztřídní společnost. Tato společnost pak bude neustálým rozvojem decentralizace přerůstat v sice mnohonárodnostní, ale přitom internacionální, už prvními křesťany vysněnou společnost komunistickou. Tím bude zároveň posilována všestranná nepolitická jednota světa, uchovávajícího si přitom svou diferencovanost díky prohlubování samosprávy. Ta bude sahat až na takovou regionální úroveň, která při stále se zlepšující vědě a technice zaručí svými lokálními zdroji maximálně efektivní relativní soběstačnost skutečně humánního uvědomělého soužití člověka s přírodou a jejich nové splynutí na kvalitativně vyšší úrovni. Tak bude dovršen proces, ve kterém civilizace svou třídní diferenciací prvotně netřídní homogenity prvobytné chudoby (za cenu nesmírného utrpení pracujících mas) zkoncentrovala a během tisíciletí zmnožila bohatství společnosti na takovou úroveň, která prostřednictvím budoucí netřídní homogenizace blahobytu umožní uvolnit a pro další rozvoj lidstva využít mnohonásobně větší a třídním postavením jedince už neomezovaný potenciál, ukrytý v nesmírné diferenciaci přirozených schopností všech členů společnosti.

Už v předchozím výkladu jsem se dotkl skutečnosti, že do spirocykličnosti územní integrace, dezintegrace a reintegrace (IDR) se promítá i koexistence různých společenských řádů a jejich fází (CDR). V této souvislosti zde formuluji druhou subhypotézu, "koexintegrační", která předpokládá, že procesy územní integrace a dezintegrace mocenských systémů jsou sice na jedné straně protikladné, na druhé straně se však vzájemně podmiňují koexistenční souvztažností jak v chorickém, tak v hierarchickém smyslu.

Z diferencujícího vlivu geografického prostředí plyne mj. i souvztažná koexistence zemí, nacházejících se v různých společenských řádech, resp. v jejich různých fázích centralizace, decentralizace a recentralizace. V územním průmětu této skutečnosti pak samozřejmě ve stejném období nacházíme mj. i souvztažnou koexistenci regionů v různých fázích integrace, dezintegrace a reintegrace. To vše je nesmírně komplikovaně zprostředkováno hierarchičností mechanismu vývojového vztahu přírodních, socioekonomických a politických regionů (viz. subkapitola VI.3.)

Koexistenční souvztažnost územní integrace a dezintegrace politické moci si zde přiblížíme na příkladě Evropy a SNS, a to jen v jejím nejmarkantnějším vnějším projevu - tj. na úrovni států. Faktem je, že nejfrekventovanější informace na přelomu tisíciletí se tu týkají dvou zcela protikladných procesů - integrace a dezintegrace. Problémy se slaďováním a civilizováním obou těchto procesů pak tkví nejen v převaze skupinových zájmů, ale i v jimi podmíněném izolovaném a černobílém hodnocení těchto procesů.

Integrace a dezintegrace jsou vždy jen dvě protikladně se podmiňující stránky jednoho vývoje. Jejich vzájemný poměr však stále kolísá mezi dynamickou rovnováhou a výraznou převahou jedné z nich. Přitom se i v jedné etapě může tento poměr výrazně lišit v hierarchizovaném rámci různých regionů a sfér života.

Z této složité synergetické skutečnosti pak lze pro zjednodušení výkladu Evropy a SNS vyabstrahovat:

a) tři různé dimenze pohledu: chorickou, hierarchickou a komplexní.

b) tři vývojově provázané oblasti s různým celkovým poměrem integrace a dezintegrace:

oblast postsovětských zemí, oblast ostatních postsocialistických zemí a oblast ostatních zemí.

Evropa a SNS se koncem 2. tisíciletí zpočátku rozpadla na dvě velké skupiny zemí s převahou zcela opačných tendencí: integrující se Západní Evropa a dezintegrující se oblast postsocialistická a postsovětská. Toto členění je nutno zpřesnit i o existenci zemí přechodných.

Pouhé konstatování souběžné existence oblastí s opačnou tendencí vývoje by však mohlo vést k zjednodušenému zdůraznění pouze vnitřních kořenů tohoto vývoje. V dnešním stále více provázaném světě však pro plné pochopení podstaty musíme poukázat i na vnější souvislosti - především na to, že integrační a dezintegrační procesy v jedné oblasti probíhají i ve vzájemné podmíněnosti s obdobnými procesy v druhé oblasti.

Protikladné procesy integrace a dezintegrace se mohou v tutéž dobu podmiňovat nejen v různých územích, ale i na různých hierarchických úrovních v rámci jednoho území, bez ohledu na jeho dimenzi.

Budeme-li brát celý povrch planety jako jedno území, kde převažují procesy integrační, pak na některých nižších hierarchických úrovních převládají procesy dezintegrační.

Obdobně lze analyzovat i menší územní jednotky. Jestliže např. na makroúrovni území celého bývalého SSSR sílí integrační tendence SNS, zároveň zde na mezoúrovni stále ještě převažují a někde dokonce dále sílí tendence dezintegrační, a to i v rámci čistě ruských území Ruska.

Jiným příkladem je postsocialistická střední a jihovýchodní Evropa, charakteristická výraznou provázaností dezintegračních procesů mezoúrovně (zvláště rozpad bývalého Československa a Jugoslávie) a na Západní Evropu směřovaných integračních procesů makroúrovně. (Při detailnější hierarchizaci bychom viděli další střídání převážně "integračních" a "dezintegračních" hladin. A to až na nejnižší úroveň, kdy se například dezintegrační procesy mikroúrovně nejdrastičtěji projevily v jihovýchodní Evropě, zatímco ve střední Evropě se vnějškově ventilují spíše v územněsprávních reformách).

Přesvědčivost výše uvedených příkladů by ovšem mohla být oslabena tím, že se týkají právě oblastí, procházejících rychlými převratnými změnami. Pro příkladový rozbor hierarchizované souvztažnosti procesů integrace a dezintegrace proto mnohem lépe poslouží stabilizovanější vývoj Západní Evropy.

Typický západoevropský stát vznikal integrací menších, často dodnes značně rozdílných regionů. Vždy existující větší či menší odstředivé tendence těchto regionů byly v úzadí tak dlouho, dokud tento stát více méně efektivně zabezpečoval i pro ně převážně přínosnou integrující roli. Jakmile však tento stát začal postupně předávat stále více prvků své integrační role na hierarchicky vyšší politickou úroveň Evropské unie, začíná se svým regionům tento stát jevit z tohoto hlediska jako nadbytečná či dokonce omezující struktura. Souběžně s tím, jak se Evropa stále více integruje v hierarchicky vyšší státní útvar (fakticky ve smyslu churchilovských "Spojených států Evropských"), pak vidíme, že v rámci jím integrovaných dosavadních států stále více sílí dezintegrační tendence.

Nejde zde jenom o tzv. proklamovanou "Evropu regionů" (chápanou jako posilování bezprostřední vazby řídících struktur Evropské unie na stále více samosprávné regiony v jednotlivých státech), ale často o přímo autonomistické a separatistické tendence. Vnější projev výše uvedených procesů a jejich příkladů má dnes většinou etnický charakter. Zde je však nutno upozornit, že ve své podstatě jde o poblémy regionální identity v širším společenském rámci. Tato identita se formuje především specifickými (většinou ekonomickými) regionálními zájmy, které si většinou jen dodatečně hledají svůj zjednodušený vnější ideologický výraz v národní, rasové či náboženské odlišnosti obyvatel daného regionu (např. Baskicko). Pokud taková vnější odlišnost chybí, dezintegrační tlak se může separatismem regionů projevovat i mimo ni (např. Padánie).

Na druhé straně se však mohou (v případě prostorového promíchání odlišného obyvatelstva) obejít etnické, rasové či náboženské konflikty bez nějakého ztotožnění s určitým regionem daného státu (náboženský konflikt v Severním Irsku, diskriminace Rusů v Estonsku a Lotyšsku, rasové konflikty v České republice i v zemích Evropské unie ap.). Zde pak už ovšem nejde o problém integrace a dezintegrace v prostorovém smyslu.

Navíc je při výčtu výše uvedených příkladů dezintegračních tendencí třeba varovat i před jednostranným výkladem. Nejde zde o dezintegraci Evropy, ale jen jedné z hierarchických úrovní její politické sféry, zatímco na některých dalších úrovních souběžně převládají tendence integrační.

Účelem vyabstrahování předchozích 2 dimenzí z reality bylo názorněji ukázat souběžnost vzájemně podmíněných evropských procesů integrace a dezintegrace. Stalo se tak ovšem za cenu značného zjednodušení celkového evropského vývoje - chorický i hierarchický prvek se tu ve skutečnosti neustále regionálně prolínají. Proto je toto zjednodušení vždy nutno vyvážit zpětnou syntézou obou prvních dimenzí do realitě adekvátnější dimenze komplexní. Výhodou takovéhoto postupu je, že přesvědčivěji čelí apriornímu ztotožňování evropského vývoje pouze s integrační nebo pouze dezintegrační tendencí.

Hodnotíme-li pak tyto procesy z hlediska jedné země, musíme se zaměřit na kořeny a na složité souvislosti vývoje, na konkrétní poměr a charakter kladů a záporů integračních a dezintegračních tendencí vcelku i v jednotlivých sférách, úrovních a regionech, na pozici dané země v poměru evropských sil, vůči Evropské unii jako celku i vůči jejím jednotlivým členům s často protikladnými zájmy.

V žádném případě zde nelze ignorovat zákonitou jednotu obou vzájemně se podmiňujících protikladných procesů - jinak půjdeme zde vždy jen po povrchu jednotlivých procesů bez pochopení jejich podstatné jednoty. O to hůře se pak bude vývoj obou sledovaných procesů v praxi slaďovat a civilizovat v zájmu těch, jichž se nejvíc dotýká.

Ve shodě se zákonem negace negace se člověk z původní živočišné neuvědomělé jednoty s přírodou postupně vydělil jako její konquiskádorský protiklad¹⁾. Celý vývoj dosavadního kořistnického vztahu člověka k přírodě byl pak jen rozporuplným sbíráním sil k tomu, aby v budoucnu s přírodou opět postupně splynul na vyšší úrovni jako její tentokrát už uvědomělá součást. (Viz kap. IV.)

Tento proces má ovšem i svůj regionální aspekt, který s vývojem společnosti může být stále více lidským subjektem optimalizován v její prospěch. K tomu ovšem musí poznat objektivní zákonitosti vývoje tohoto aspektu. Jedním z jeho dílčích projevů je i vztah regionů přírody, společenské základny a společenské nadstavby. Na základě toho, co bylo řečeno v předchozích kapitolách, lze pak v rámci společenského vývoje zobecnit i základní vývojové tendence tohoto vztahu. Velmi obtížně zachytitelný regionální vývoj celé nesmírně složité společenské nadstavby byl v monografii substituován jen vývojem její regionálně nejmarkantnější částí, tj. územní správy, jejíž diskontinuální změny jsou nejsnáze sledovatelné.

V této souvislosti zde pak vyslovuji třetí subhypotézu, "spiroregionální", která předpokládá, že se spirocykličnost společenského vývoje promítá i do hierarchické spirocykličnosti vývojového vztahu přírodních, společenských a administrativních regionů. Zároveň tím chci vystihnout existenci dílčího mechanismu, jímž se tento průmět odráží i do spirocyklické (viz VI.1.) a koexistenční (VI.2.) souvztažnosti územní integrace a dezintegrace politických systémů, které byly podány už v předešlých kapitolách.

Tato hypotéza byla v příslušné subkapitole monografie obsáhle vyložena ve třech oddílech: 1. Spirocykličnost hierarchizovaného vztahu přírodních regionů a regionů společenské základny; 2. Regionální interference parciálních spirocyklů společenské základny, 3. Spirocykličnost hierarchizovaného vztahu regionů společenské základny a regionů územní správy. V tomto informativním příspěvku však tyto pasáže vynechávám, vzhledem k obsáhlosti výkladu tohoto speciálního geografického problému.