Posledně uvedené, tj. čtvrté subschéma mnou modifikovaného schématu dějin je založeno na tzv. “spiromocenské” hypotéze, kterou (ve shodě se zákonem negace negace) formuluji následovně:
Přestože se základní vnitřní rozpory společenské základny jednotlivých řádů (prvobytného, otrokářského atd.) navzájem liší, v globálu se tyto společenské řády dle parametru koncentrace moci vyvíjejí obdobně, a to ve 3 fázích (centralizační, decentralizační a recentralizační), ohraničených 4 kratšími interfázemi (formace, deformace, reformace a anaformace) podle schématu CDR na obr. č. 3 a 4.
V návaznosti na začátek resp. ukončení hierarchicky ještě vyšších spirocyklů (viz obr. 2) vykazují určitou odchylku z tohoto schématu pouze první a poslední (tj. beztřídní) formace:
a) prvobytná, která (při majetkově homogenním neuvědomělém počátečním vydělování člověka z živočišné říše) neprošla interfází formace, centralizační fází a interfází deformace v pravé podobě, protože její “centralizační” fáze se od následující decentralizační liší jen přítomností centralizačních prvků ještě neodlišitelně prolnutých s decentralizačními. (Autokratická mocenská hierarchie živočišné i prvotní lidské tlupy např. mohla na jedné straně jejím jednotlivým členům v lecčems bránit, ale nemohla je na druhé straně dost dobře k ničemu donutit jako celek a dokonce ani jako jedince, kteří se mohli v nejhorším případě od tlupy oddělit.)
b) postkapitalistická, která (při majetkově homogenním uvědomělém opětném sjednocování člověka s přírodou) zřejmě neprojde interfází reformace, recentralizační fází ani interfází anaformace v pravé podobě, protože její “recentralizační” fáze se od předchozí decentralizační bude lišit jen přítomností centralizačních prvků už neodlišitelně prolnutých s decentralizačními.
Přes tuto specifičnost však i tyto interfáze a fáze zařazuji do schématu CDR, protože při jejich posuzování tu není rozhodující dosažená míra koncentrace moci, ale zásadní změna její tendence oproti předchozím a následným obdobím.
Podívejme se tedy nyní na charakter jednotlivých fází a interfází spirocyklu CDR tak, jak se obecně projevovaly v dosavadním vývoji lidstva. (Zájemce o to, jak se projevovaly konkrétně v jednotlivých řádech, musím bohužel odkázat na text původní monografie.)
A) Zárodek každého nového výrobního způsobu potřebuje ke svému dalšímu rozvoji odstranit řídící nadstavbu starého výrobního způsobu a nahradit ji novou. Kromě přechodu k prvobytné společnosti se tak děje v relativně krátkém revolučním období, které nazývám interfáze formace řádu (tj. prvního vytváření neboli formování řádu), která je zároveň totožná s interfází anaformace řádu předchozího. Během této chaotické a krvavé krystalizace nového řádu se revolučnost a skutečná bezprostřední účast mas na řízení (ochlokracie) rychle vyčerpává neúspěšnými a novou společnost destabilizujícími pokusy okamžitě a beze zbytku realizovat v ještě nevyzrálých podmínkách nového řádu jeho vyzrálou abstraktní podstatu, více či méně adekvátně zastupovanou určitou revolucionizující ideou.
Představitelé této ideje jsou přitom zčásti z řízení odstraněni a popř. likvidováni, zčásti sami koncentrací a zneužíváním tohoto řízení stále více deformují původní obsah této ideje, a to i za pomoci některých jejích bývalých aktivních nepřátel. Diktatura vítězné třídy (ve smyslu násilného upevňování nových výrobních vztahů a nikoli ve smyslu vládní formy) je tak v následné fázi centralizace ve skutečnosti stále více realizována pouze její špičkou.
b) Tím nastupuje první centralizační fáze daného řádu, která koncentrací moci jakoby zčásti vnějškově navazuje na poslední, tj. recentralizační fázi řádu svrženého revolucí. Nový výrobní způsob je totiž zpočátku méně vyzrálý, takže ke svému upevnění potřebuje i silnou koncepční podporu ze strany monopolizované politické moci. A to včetně silných bezprostředních zásahů státu (nástroje vládnoucí třídy) do ekonomiky, zpočátku i formou (a to v každém (!!!) řádě) vyvlastňování předchozího typu vlastnictví a fakticky monopolního státního vlastnictví.
Je typické, že všechny takovéto režimy se vždy prohlašovaly za “morální”, “dokonalé” a “věčné”. Centralizační forma nového řádu však postupně přestává odpovídat jeho rozvíjejícímu se obsahu a začíná ho brzdit. S konsolidací daného výrobního způsobu se totiž objektivní potřeba direktivního usměrňování jeho vývoje snižuje, takže je stále více udržováno jen subjektivními zájmy vládnoucí špičky, která rozhoduje o výrobních prostředcích stále více hlavně ve svůj prospěch, aniž je musí formálně vlastnit. Rozvoj spotřebitelské poptávky tedy nemůže naplno stimulovat direktivním způsobem řízení podvazovaný rozvoj nabídky, která začíná stále více zaostávat, takže rozvoj výroby a následně i celého života společnosti začíná stagnovat. Vývoj společenské základny daného řádu tak začíná být stále více bržděn opožděným vývojem nadstavby.
Tím se vládnoucí špička dostává do stále většího rozporu s progresivními zájmy i své vlastní třídy (jejíž diktatura se navíc v případě socialismu stává přežitkem tak, jak se stává totožnou téměř s celým národem, protože v moderních ekonomikách už zahrnuje nejen manuální, ale všechny námezdně pracující. Latinské slovo prólétárius ostatně také původně neznamenalo člověka fyzicky pracujícího, ale občana, nevlastnícího základní výrobní prostředek k obživě.) Původně efektivní centralizované řízení, které ztrátou zpětných kontrolních vazeb nutně postupně degeneruje a rozpadá se v neúčinnou operativu, svou konzervativní setrvačností stále více podvazuje další celkový kvalitativní rozvoj daného řádu, což postupně vede k jeho stále se prohlubující stagnaci, která po několika neúspěšných pokusech o radikální reformy musí přerůst v rozhodující krizi.
b) Tato krize (kterou právě nyní prochází i socialismus) zahajuje interfázi deformace daného řádu jeho řídící špičkou, které už nejde o nějaké jeho vylepšení, ale přímo o dočasnou likvidaci jeho podstaty.
Tato špička totiž není ochotna v zájmu dalšího rozvoje daného řádu odstranit sama sebe včasným provedením zmíněných reforem. Zejména v chronologicky prvních zemích daného řádu se proto snaží udržet dokonce i tím, že se raději nechává “svrhnout” a jako první konjunkturalisticky přebíhá k opačnému extrému řešit vše pouze návratem k starému řádu. Ten totiž jediný může zlegalizovat a dále posílit její ekonomické pozice, které si neoprávněně přisvojila nejen vůči národu jako celku, ale i vůči “své” třídě, kterou už dávno reprezentovala jen formálně a samozvaně. Zklamané masy přitom dočasně rezignují na další rozvoj daného řádu a v jeho prvních zemích dokonce pasivně podporují či tolerují dočasnou restauraci řádu starého .
Ať už si to však současníci namlouvají jak chtějí, tento drastický zásah už nemůže zničit v historické zkušenosti hluboko tkvící racionální kořeny nového řádu - pouze je do budoucna zbaví zeschlého a dusivého dogmatického chrástu jejich centralizační fáze, aby po krachu relativně krátké restaurace starého řádu mohly tyto kořeny konečně vyrazit novými omlazenými výhonky své decentralizační fáze.
B) Tyto nové výhonky daného řádu už nalézají rozvinutý obsah (tj. centralizační fází vyzkoušené a jen dočasně potlačené základní výrobní vztahy) a jemu odpovídající (krizí centralizační fáze vytvořené) demokratické formy daného řádu, tj. objektivní podmínky rozvinutí jemu vlastních autoregulačních mechanismů v jeho decentralizační fázi.
Pro tuto fázi je charakteristická jednak radikální ekonomická reforma (která konečně naplno uvolňuje stimulační dopady rozvoje poptávky na rozvoj nabídky, čímž dynamizuje a jejich průběžným vzájemným vyrovnáváním relativně stabilizuje výrobu), jednak prohlubování demokracie a vůbec vytvoření relativně všeobecných a neformálních zpětných kontrolních vazeb, nejen dál rozšiřujících, ale hlavně už i prohlubujících iniciativní účast členů společnosti na stále více decentralizovaném řízení. (Přičemž podíl fakticky plnoprávných občanů na obyvatelstvu se v každém novém řádu - vyjma prvního třídního, tj. otrokářského - řádově zvětšuje). Právě v této fázi dochází k plnému rozvoji daného řádu, který teprve nyní s konečnou platností prokazuje své zásadní přednosti oproti řádu vývojově nižšímu, plným využitím svých autoregulačních možností rozvoje výrobních sil.
Po určité době však ekonomické mechanismy daného řádu v decentralizační fázi rozvinou jeho základní rozpor do takového stádia, že postupně vyčerpají veškeré autoregulační možnosti jeho dalšího řešení, což vede ke krachu decentralizační fáze.
c) Tímto krachem decentralizační fáze začíná interfáze reformace daného řádu . Obsahem tohoto relativně krátkého, ale dramatického období je porážka sil, spjatých s už neefektivními mechanismy decentralizovaného řízení, silami, snažícími se zachránit a oživit daný řád opětným návratem k jeho centralizovanému řízení, tj. postupnou recentralizací. Plnoprávní občané si postupně zvykají na svou faktickou bezmocnost cokoliv podstatně ovlivnit fakticky nerovnou možností zužitkování formálně rovných práv. (Možné následky takovéto “demokratury” si přitom ani my dnes raději nepřipouštíme - stejně jako si hrdí římští občané klasické republiky nedokázali představit, jakými “občany” a nakonec státními nevolníky se zanedlouho stanou jejich potomci.)
C) Stagnující výrobní způsob se tak dostává do své poslední, tj. recentralizační fáze, v níž ho před zánikem ještě nějakou dobu chrání politická nadstavba novou centralizací, tj. recentralizací.
Ta vedle maximálních zásahů státu do jím nezřídka monopolizované ekonomiky (snažící se stále direktivněji regulovat stále rostoucí převahu nabídky nad relativně stále více omezovanou a výrobou stále méně stimulovanou poptávkou) zahrnuje i radikální zužování a hlavně skryté či otevřené zplytčování účasti fakticky stále méně plnoprávných občanů společnosti na jejím řízení.
d) Tato poslední, tj. recentralizační fáze (upevňující panství špiček dosavadní (!) vládnoucí třídy) tedy do určité míry podporuje už i zárodky výrobních vztahů nového řádu, do jehož prvé, centralizační (panství špiček nové(!) vládnoucí třídy upevňující) fáze v tomto smyslu do určité míry přechází. Přechází do ní v průběhu krátké interfáze anaformace dosavadního řádu, při níž jde už o nikoli dočasnou, ale trvalou likvidaci jeho podstaty, protože je zároveň už i interfází formace nového řádu. (Proto je také nesmyslný pokus jen na základě názvu ztotožňovat recentralizační kapitalistický nacionální “socialismus”, který své vlastní buržoasii nikdy nic neznárodnil, s centralizačním “reálným” socialismem, který jí znárodnil všechno.)
Obecně vzato, pouze postkapitalismus má tu nevýhodu, že si své základní výrobní vztahy může začít budovat až po nastolení své politické nadstavby, což samozřejmě zásadně zvyšuje vliv subjektivního faktoru v tomto procesu. Na druhé straně jestliže právě socialismus přerůstáním v beztřídní, komunistickou společnost zakončí velký spirocyklus třídního vývoje lidstva, měla by decentralizační fáze postkapitalismu postupně vyústit v odumření státu jako politického reprezentanta společnosti. Postkapitalismus by tedy (v návaznosti na ukončení hierarchicky vyššího třídního spirocyklu) zřejmě neměl projít pravou recentralizační fází spirocyklu stejně, jako prvobytná společnost neprošla pravou centralizační fází spirocyklu (v návaznosti na začátek zmíněného hierarchicky vyššího třídního spirocyklu) - viz začátek této subkapitoly.
Připomínám ovšem, že jde o tendenci pouze logicky vyplývající z až dosud se projevující zákonitosti spirocyklického průběhu vývoje lidské společnosti. Jde tedy o tendenci objektivně možnou, ale nikoli jedinou. Právě dík dosažené úrovni globalizace může být dosavadní spirocykličnost společenského vývoje právě nyní zvrácena podle nového parametru negace negace zcela jiným směrem - např. i globálním ukončením jakéhokoli dalšího pokračování dosavadního spirocyklického vývoje komplexní ekologickou katastrofou, latentně tkvící v ziskové podstatě a charakteru kapitalistické reprodukce.