Každý konkrétní mocenský systém má samozřejmou tendenci vydávat se oproti těm ostatním za ten nejlepší a už věčný. Proto i současná ideologie kapitalismu nelibě nese jakékoli snahy najít ve vývoji společnosti nějaké objektivní zákonitosti, protože by to nutně nastolilo otázku, co by mělo přijít po něm. Kupodivu mu k tomu, i když z jiných důvodů, nejvíc přizvukuje právě prosocialistická levice. Jestliže "reálný socialismus" také fakticky odmítl svou dočasnost tím, že fakticky vyloučil zákon negace negace ze svého vývoje, čekali bychom, že dnes tato levice bude chápat globální krizi socialismu jen jako praktický důkaz mylnosti právě této nedialektické deformace marxismu. Místo toho však většinou slyšíme jen dílčí "ufňukaná" dílčí zjednodušující vysvětlení. Socialismus se prý zhroutil, protože "dělal chyby", "znárodnil i holiče", "uzbrojil ho Západ", "podminovali ho disidenti", "byl zrazen vlastním vedením" ap. Všechny tyto nepochybné vlivy však na socialismus působily přece už v jeho ubohých začátcích, a přesto mu nedokázaly zabránit v postupném rozvoji ani v dobách, kdy byl mnohem slabší. Proč si tedy jeho rádoby "obhájci" nepoloží otázku, jak je možné, že evropský socialismus odolal všemu, dokud byl slabý, a proč se tento socialismu zhroutil a demontoval sám sebe i bez přímé vnitřní či vnější vojenské konfrontace právě v době, kdy byl mocensky tak silný, jako nikdy předtím.

Přihlédneme-li přitom k sedmdesátiletému globálnímu vývoji socialismu vidíme, že nahodilý může být jen konkrétní průběh jeho vzniku resp. zhroucení, ale ne k nim směřující objektivní tendence. Příčiny nedávného krachu socialismu pak musíme hledat v objektivních zákonitostech jeho vlastního vývoje, a ne je popírat hledáním nějaké subjetivní nahodilosti. Tu bychom jinak mohli plným právem analogicky vztáhnout i k jeho vzniku a nakonec i k němu samému jako k nějakému nahodilému omylu dějin, což je právě to, co tvrdí ideologové kapitalismu. A chtít se vracet znovu do "jen omylem" poraženého "reálného socialismu" znamená ignorovat jeho zákonitosti a koledovat si o novou a ještě horší zákonitou negaci jeho centralizační fáze. Navíc v podmínkách globalizace je to zřejmě už i téměř nemožné - pro nejvyspělejší země by byla tato fáze socialismu už přežitkem, méně vyspělým ji nedovolí nastoupit imperialismus nejvyspělejších zemí do té doby, dokud v nich nebude kapitalismus nahrazen právě vyšší, decentralizační fází socialismu.

Toto nedialektické pojetí socialismu jako výjimečného systému, který je už v podstatě bezrozporný a v němž tudíž neplatí zákon negace negace, pak dnes vede mnohé k alibistickému závěru - "tzv. reálný socialismus dělal obrovské chyby a zhroutil se, takže to obojí lze považovat za jasný důkaz, že to nebyl skutečný socialismus". Oproti jiným řádům takto upírají socialismu "právo na dětství", a to i ve snaze setřít z ideje sociální rovnosti zločiny, které na ní ulpěly při prvním praktickém pokusu o její realizaci. Tato snaha je stejně zbytečná, jako snaha setřít krev inkvizice, náboženských válek a pogromů z právě tak ušlechtilé ideje křesťanské - historie nakonec stejně odsoudí jen konkrétní nositele těchto zločinů a ne jimi dočasně zneužitou ideu.

Tato konjunkturalisticky podmíněná a přitom zcela nevěrohodná snaha je však svým historickým zatemňováním zákonitých tendencí vývoje velmi nebezpečná do budoucna. Bude-li se totiž výjimečnost socialismu mezi ostatními společenskými řády znovu vidět v jeho okamžité dokonalosti bez nedostatků a chyb, zopakuje se tím opět zásadní, ale nyní už ničím neomluvitelná chyba, která už jednou pod "marxistickým" patentem na rozum a stranickým monopolem na rozhodování vedla k jeho "nastolení", "budování" a "konečnému vítězství", završenému jeho zdegenerováním a krachem.

Přechod k decentralizační fázi kteréhokoliv řádu - a tedy i socialismu - se totiž už nedeklaruje a tato fáze se "nebuduje" - pouze se vyvíjí tak, jak se adekvátně dobovým podmínkám a potřebám postupně přijímají a osvědčují celospolečensky prospěšná opatření. V tomto procesu se případná decentralizační fáze socialismu bude postupně a někdy až krizově zbavovat svých nezbytně vždy! existujících nedostatků a chyb demokratickým, byť rozporuplným neustálým hledáním občanů. Ti se, po svém opětném ekonomickém zrovnoprávnění, budou vždy podle dané situace samosprávně rozhodovat chvíli pro tu, chvíli pro onu cestu, reprezentovanou určitými osobnostmi, idejemi a teoriemi. Žádná z nich se přitom nesmí stát celospolečenskou direktivou, jinak zdegeneruje, zkostnatí a stane se "dokonalou" a nebezpečnou. Dokonalý socialismus je utopie - a kdo ji slibuje, slibuje zklamání, které se nakonec reakčně obrátí i proti socialismu samému, i kdyby byl nejlepším z dosavadních systémů.

Obdobně se dnes k objektivním zákonitostem vývoje obrací zády i ti, kteří se ve svém zoufalství nad nedostatky a krachem "reálného socialismu" začali navzdory tisíciletým zkušenostem domnívat, že "skutečný" socialismus se dá jen "vymodlit". Naštěstí je mnoho věřících různých náboženství, kteří vědí, že víra v boha vůbec nemusí vylučovat víru v zákonitosti společenského vývoje. Ti si doufám všimli, že spirocyklické schéma dějin označuji jen jako dialektické. To proto, že sice nepotřebuje žádného prvotního hýbatele, ale ani ho nevylučuje. Jako materialistické se tedy dá označit jen potud, že v něm úlohu bezprostředních parametrů negace negace hrají materiální podmínky výroby, ale nikde není řečeno, zda to takto "zařídila" příroda či nějaký bůh. Z tohoto hlediska je toto schéma zákonitého! vývoje společnosti plně přijatelné jak pro materialisty věřící v Marxe, tak pro idealisty věřící v Boha. Socialismus chápaný z tohoto hlediska není ani náboženský, ani ateistický - je to společenský systém vyvíjející se ve shodě s objektivními dialektickými zákonitostmi vývoje společnosti.

Právě tak naivní se prozatím jeví představa, že mimo tyto zákonitosti dojde k subjetivnímu "prozření" kapitalistů, kteří ve snaze předejít globální ekologické krizi (ohrožující poprvé v dějinách všechny třídy objektivně skutečně stejně) sami využijí své rozhodující postavení ve společnosti a "předělají" kapitalismus na společnost bez soukromovlastnického egoismu. Jenže kapitalismus - to je odosobněný systém, držící se své účetní uzávěrky, která zlikviduje i ty kapitalisty, kteří se obětavě postaví na odpor logice zisku. Pro tuto skutečnost však zas jiní nechtějí pochopit, že zde jde o závod s časem a navrhují zabývat se ekologickými problémy až v demokratickém socialismu, který by však už taky nemusel být našim potomkům v dohola vydrancované Zemi nic platný. Ve skutečnosti v etapě zglobalizovaných rizik musí být průběžný boj za beztřídní společnost totožný s průběžným bojem za všelidské zájmy ekologické - jinak se zalkneme všichni, napravo nalevo.

Skutečný dialektický socialismus nezpochybňuje existenci objektivních zákonů vývoje společnosti. Nebylo však cílem této práce dokazovat, zda právě on formuluje tyto zákonitosti správně. Základním cílem bylo konfrontovat tyto jeho formulace pomocí jeho vlastní dialektické metody s fakty neustálého dějinného střídání mocenských systémů a s tím související současnou globální krizí socialismu. Důsledná aplikace zákona negace negace přitom na jedné straně zřetelně ukázala místa metafyzické "reálněsocialistické" deformace dialektického pojetí dějin, na druhé straně se zároveň stala dílčí cestou k odstranění této deformace. Na základě této dílčí konfrontace pak musím prozatím konstatovat, že výše uvedená fakta vůbec nejsou v logickém rozporu s podstatou důsledně dialektizovaného schématu, takže další případné diskuse o objektivní platnosti tohoto spirocyklického pojetí dějin je třeba vést v jiné rovině.

Z tohoto hlediska by bylo prozatím zbytečné nebo přinejmenším předčasné vyřazovat toto marxistické pojetí dějin z arzenálu konstruktivního společenského myšlení, (a to navíc v době, která bez ohledu na zglobalizovaná rizika většinou odmítá nějaké orientující zákonitosti společenského vývoje hledat).

Nejdůležitějším dílčím závěrem je, že pokud v rámci "dialektického" schématu dějin aplikujeme zákon negace negace důsledně i na socialismus, můžeme z analogie s předchozími společenskými řády konstatovat, že současná globální krize socialismu není vyvrácením tohoto schématu, ale naopak jeho dalším dílčím potvrzením. Podle tohoto schématu jde totiž jen o nezbytný konec první, tj. centralizační fáze postkapitalismu, jehož zákonitá tendence přechodu k další, decentralizační fázi má nutně krizový charakter deformační interfáze, projevující se dočasnou restaurací kapitalismu v rámci jeho dozrávající globální recentralizační fáze.

Definitivně vyvráceno bylo touto krizí pouze arogantní komolení tohoto schématu strnulou "oficiální" filozofií socialistického státu. Tolik teoretizovala o základním rozporu předchozích formací a přitom si nikdy neopovážila položit otázku, co je základním dialektickým rozporem socialismu. Musela by totiž na ni dát rebelantskou, vládnoucím špičkám nepřijatelnou následující odpověď:

Základním dialektickým rozporem socialistické společenské formace, jehož nutně revoluční! řešení v oscilacích podmiňuje její další vývoj, je rozpor mezi formálním zespolečenštěním výrobních prostředků a jejich faktickou držbou úzkou řídící vrstvou.

Ta o nich totiž rozhodovala stále více jen ve svůj prospěch a proto objektivně brzdila růst efektivity jejich využití záměrným omezováním souvztažného růstu zainteresovanosti pracujících a míry jejich účasti na řízení výroby i všech ostatních sfér života společnosti. Je pak opět jen zákonité!, že to byla nakonec právě tato řídící vrstva, která v zájmu zlegalizování a rozšíření svých pozic nakonec sama provedla demontáž socialismu, pro jistotu pod ochrannými, ale výprodejem národní eknomiky a suverenity draze zaplacenými křídly recentralizujícího se kapitalismu.

Spirocyklické schéma vývoje přitom v žádném případě nemůže omluvit, resp. glorifikovat, ale pouze vysvětlit záporné, resp. kladné jevy, které se dály v každé společenské formaci, aniž by tím byl smazán, resp. přeceněn její historický přínos a tedy i dobová oprávněnost její existence. Toto schéma pouze ukazuje, že určitá forma moci (demokracie či diktatura) není apriori spjata s žádným typem vlastnictví - ať už společenským v prvobytné a socialistické společnosti, či se soukromým ve společnosti otrokářské, feudální a kapitalistické. Diktatury a demokracie se přeci střídaly či existovaly a dodnes existují vedle sebe ve všech těchto formacích - jde jen o to, že na začátku a konci každé této formace převažují diktátorské, zatímco uprostřed spíše demokratické formy moci. Všechny společenské řády prostě procházejí určitými obdobnými fázemi vývoje, takže je zcela nevědecká snaha hodnotit celý jeden řád jen podle jedné z jeho fází či podle srovnání jedné z jeho fází se zcela odlišnou fází jiného řádu. Je to stejně nesmyslné, jako chtít předčasně odsoudit nějakého člověka za to, že v dětství či krizové pubertě prozatím není stejně schopný jako jiný člověk ve své dospělosti, která však už směřuje pouze ke stáří.

Několik desetiletí centralizační fáze socialismu přes mnohá negativa např. jednoznačně prokázalo její přednosti ve srovnání s několik století dlouhou a mnohem krutější centralizační fází kapitalismu, vyznačující se nelidským vykořisťováním a násilím akumulace kapitálu, svištěním seker a gilotin buržoazních revolucí, kontrarevolucí a osobních diktatur, otrokářstvím, imperiálními a koloniálními válkami a zrůdným vyústěním do fašismu. Ze srovnání neschopnosti zdegenerované centralizační fáze socialismu s odlidštěnou efektivitou právě kulminující decentralizační a nastupující recentralizační fáze kapitalismu v jeho nejrozvinutějších zemích přitom plyne zásadní poučení - návrat do centralizační fáze socialismu by byl stejně reakční jako současný návrat k soukromovlastnickému egoismu. Lidstvo jako celek má nyní v sobě převažující, i když nikoli jednoznačně zaručenou tendenci kooperativního směřování k humánní jednotě s přírodou. Ne jako k nějakému konečnému stavu "bez chyb", ale jako ke stále sílícímu procesu efektivní humanizace světa.

Znovu přitom připomínám, že jde jen o dílčí závěry, plynoucí z rozboru spirocyklického vývojového vztahu přírodních, společenských a politických regionů. Na druhé straně jsem se přesvědčil, že toto zdůraznění některých podstatných geografických aspektů zákona negace negace ukazuje nezbytnost účasti geografie i na interdisciplinárním řešení obecných problémů filozofie dějin (která je zas nezbytným rámcem pro řešení speciálních problémů geografických). Proto velice nelibě nesu snahy, vypreparovat z mé původní monografie jen absolutizaci abstraktního spirocyklického schématu, a zapomínat na to, že její většina je právě naopak věnována jeho geografické relativizaci, osvětlující nesmírnou složitost reálného prosazování jeho tendencí.

A jsou to zase geografické aspekty dosaženého stupně globalizace, které mě nutí neustále připomínat, že (oproti předchozím systémům) je definitivní přechod k decentralizační fázi socialismu už jen objektivní tendencí, která se vůbec nemusí zrealizovat. Je to tendence vyplývající z logiky spirocyklického schématu pouze jako zobecnění dosavadního! vývoje lidské společnosti v určité rovině. Proto už nelze vyloučit ani jinou a na tomto stupni vývoje již vysoce pravděpodobnou možnost, že (dříve než se objektivní tendence k moderní beztřídní společnosti stačí zrealizovat), nakonec převáží zneužitím nejmodernějších prostředků jiné tendence, např. tendence sebezničení lidstva dík zglobalizovanému soukromovlastnickému egoismu (přičemž nemusí jít nutně o sebezničení ve fyzickém slova smyslu). Že se nějaký systém až do určitého okamžiku vnitřně vyvíjel podle nějakého zákonitého schématu totiž jen zvyšuje pravděpodobnost, že se tak bude vyvíjet i nadále, ale nikdy nevylučuje možnost, že právě tímto okamžikem dosáhl úrovně, kdy změnil své globální prostředí natolik, že se najednou sám začne vyvíjet podle jiného schématu.

V rámci změněných podmínek zglobalizovaného světa tedy platí: Socialismus má stejnou vnitřní zákonitou tendenci přejít do své decentralizační fáze jako kterýkoli z předchozích společenských systémů. Na rozdíl od nich to však v jeho případě už není nevyhnutelná nutnost, ale jen objektivní možnost. Socialismus má tedy ještě oprávněnou šanci - ale už jen šanci.

Skutečně dialektické marxistické pojetí dějin tedy ani "nefňuká", ani neslibuje nějakou dokonalou společnost. Nedává dokonce ani žádnou 100% víru v budoucí vývoj. Mluví jen o určité objektivní tendenci, která může být pro někoho nadějí, pro jiného noční můrou - takže je jen na nich, zda se tuto tendenci vynasnaží posílit či potlačit. V tendenci k dialektickému socialismu nelze hledat automatickou spásu či zkázu - jen úkoly. Toto pojetí navíc nepředstírá, že by realizací této tendence měl vývoj dle zákona negace negace skončit nebo že by vědělo, jak a podle jakých parametrů se bude dále prosazovat - svým současným pohledem zabírá jen určitou část vývojové spirály. Na druhé straně kdo skutečně chce posunout vývoj o něco výš, musí si nejprve jasně definovat, kde se v rámci této části spirály nachází, co je konkrétně společensky žádoucí dosáhnout, jak o tom může přesvědčit ostatní a jakými cestami to lze realizovat. Jinak z toho zbude jen další z fakticky systémových stran kapitalismu, lišící se od ostatních jen trochou socialistických frází v samoúčelné honičce za hlasy voličů.