Kritické vystoupení čtyř historiků (Miloše Hájka, Milana Otáhala, Jaroslava Opata, Hany Mejdrové) vyjevilo již dříve se rýsující spor mezi "integrálním katolickým" pojetím a výkladem českých dějin, které formuloval autor (či autoři?) dokumentu "Právo na dějiny" a pojetím nedogmatických, z marxismu vyšlých historiků.
"Integrální" katolické pojetí vychází z duchovního odkazu Jaroslava Durycha (Obnova), které ovšem i mezi českými katolíky pro svůj dějinný extremismus a militantní nesnášenlivost vůči ostatním historickým školám bylo názorem značně minoritním. V nedávné době vyšly v "samizdatu" paměti Ladislava Jedličky - posledního žijícího redaktora Obnovy, který tuto Durychovu a Zahradníčkovu koncepci znovu připomíná a v mnohém obhajuje ve snaze znovu ji oživit a snad i rozšířit v povědomí mladé generace s velmi chabými historickými znalostmi a zakrnělým dějinným povědomím. Autor textu "Právo na dějiny", který v mnohém názorově souzní s Jedličkovou knihou "Katolíci a republika", není žel odborník a ve svém pokusu o takový výklad dějin v kostce se dopustil mnoha zkreslení, zjednodušení a přímo školáckých chyb. Je to text, s kterým by stěží obstál v dřívějších dobách na semináři i posluchač prvního ročníku filosofické fakulty. Na některé od základu sporné metodologické vady i školácké chyby autora v textu "Právo na dějiny" právem poukazují shora uvedení čtyři historici, patřící mezi kmenové autory samizdatových sborníků "Historické studie". Mezi historiky se stěží najde někdo, kdo by nesdílel metodologické i věcné výhrady k textu "Právo na dějiny" a v mnohém by je mohl ještě doplnit a rozšířit. Žel pro nízkou úroveň a chabou argumentaci nepodceňuje ani k další věcné diskusi.
Do diskuse vystoupil rovněž politolog doc. Luboš Kohout textem "Odpovědnost historika vůči dějinám a budoucnosti národů Československa" a podtitulem "Historia magistra contra Historia oncilla theologiae et politicae" (mezitím ve druhé upravené verzi). V břitce polemickém tónu obvinil "nejvíce zainteresovaného katolického mluvčího" (zřejmě V. Bendu), že dokument byl připraven v "perfektní konspiraci vůči profesionálním historikům a bez konzultace s nimi". I to lze textu samozřejmě vytknout, ale nejen to. I mezi historiky z povolání byli známí simplifikátoři, kteří kdysi viděli jen "triedne a štrajkové boje na Horehroní" a "strielajúcu Masarykovu demokraciu", aby v pozdějších letech jen prohodili znaménka plus mínus a primitivní metodologie démonizace dějin s pozměněnými znaménky zůstala (prototypem tohoto postupu jsou jak Karel Kaplan, tak Ján Mlynárik).
Má-li diskuse vůbec něco přinést, měl by text čtyř být stejně dostupný jako text "Právo na dějiny". Zatím se však praktikuje "pštrosí politika" a tento text je de facto nedostupný všem těm, kdo se seznámili s "Právem na dějiny". A to téměř dva měsíce poté, co byl vypracován text čtyř historiků (26.6.1984!). Jsou-li používány takovéto umlčovací praktiky, může se stát, že v další polemice převáží břitký tón a la politolog Luboš Kohout a stane se z ní jen výměna břitkých jízlivostí místo věcného tónu, jaký by diskusi mohl dát tón nasazený v textu M. Hájka, M. Otáhala atd.
Index librorum prohibitorum zavedla kdysi inkvizice a měla mnoho následovníků, nevím však, proč by mezi těmi, kdo říkají, že usilují o svobodnou výměnu názorů, měly být "texti prohibiti" - a text čtyř historiků je na nejlepší cestě skončit na indexu nebo oddalováním v zapomnění.
30.6. (a dovětek 10.8.1984)
Milan Hübl (Pozn. redakce níže)
Poznámka redakce k příspěvku M. Hübla: Článek Miloše Hájka, Milana Otáhala, Jaroslava Opata a Hany Mejdrové, jakož i text Luboše Kohouta "Odpovědnost historika...", v nichž autoři polemizují s dokumentem CH 77 č. 11/84 - "Právo na dějiny", redakce nemá do dnešního dne k dispozici. Podle technických možností rádi zveřejníme každý příspěvek k dokumentům Charty 77, pokud nám bude ovšem doručen. Adresa redakce Informací o Chartě 77 je již šestý rok dostatečně známa. Proto poznámku Milana Hübla o "umlčovacích praktikách" považujeme za nevhodnou.
Text převzat z materiálu Informace o Chartě 77, červenec-srpen 1984