KSČM sice přijela jako zakládající člen na ustavující sjezd strany evropské levice, ale nakonec jí vůbec nezaložila!
8. - 9. května 2004 se v Římě konal ustavující sjezd strany evropské levice. Po liberálech, křesťanských demokratech i socialistech a zelených je to evropská levice, která zakládá 15 let po pádu komunistických režimů ve východní Evropě svou stranu. Mnozí kritizují spěch v jakém vzniká. Prý se především Francouzská komunistická strana a německá Strana demokratického socializmu obávají, že v červnových volbách už do Evropského parlamentu nevstoupí, a proto se snaží využít v posledním situace, dokud jsou ještě silní a mohou mít výrazný vliv na založení evropské levicové strany.
Nejdůležitějším a nejpozitivnějším výsledkem sjezdu je přesto zpráva: Strana evropské levice byla založena. Druhou nejdůležitější pozitivní zprávou je i volba předsedy italské strany komunistické obnovy Fausto Bertinnotiho za prvního předsedu Strany evropské levice.Vedle toho, je zde ovšem mnoho nevyřešeného, mnoho rozdělujícího a mnoho nedorozumění a rozdílných stanovisek. Jednat s mnohými členy bude pro Fausta skutečně tak obtížné, uzavírat smlouvu s ďáblem. Přesto že je tento brilantní řečník a možná nejlépe oblékaný levicový politikem na západ od Uralu miláčkem médií, nečeká ho vůbec lehká práce.
Bertinoti už v minulosti ukázal, že umí svrhnout vládu, když v roce 1997 jeho strana podpořila vyslovení nedůvěry středově-levicové vládě Romana Prodiho, kvůli jejímu plánu důchodové reformy. To tehdy otevřelo cestu nástupu Berlusconniho pravicově-populistické vládě. Uvidíme, čemu otevře Bertinotti cestu svým působením v čele strany Evropské levice. Se svou typicky rozmáchnutou rétorikou hovořil o sjezdu jako o „znovuzrození dělnického hnutí“ a o nové „historické kapitole v boji proti kapitalismu“. Podobná slova se musí obzvláště líbit rakouským a san marinským komunistům, které patří ve svých zemích ke stranám nepřesahujícím 1 procento voličských hlasů. Předseda PDS Lothar Bisky byl střízlivější. Zatímco nový Bertinotti hovořil o revoluci, Bisky zůstal jen u potřebnosti veřejných investic.
Sjezdu ovšem předcházelo řada sporů uvnitř jednotlivých radikálně levicových a komunistických stran. Postupem doby se vyhranily tři skupiny: První řekla od začátku, že do podobného subjektu nevstoupí ani s ním nechce mít cokoli společného. Jednalo se především o řecké a portugalské komunisty, dále o skandinávské levicové a ekologické strany. Druhá skupina se rozhodla usilovat jen o status pozorovatele. Jednalo se např. o kyperskou stranu pracujícího lidu AKEL, italskou a lucemburskou komunistickou stranu. Poslední skupina tvořená německou PDS, francouzskou FKP, rakouskými, slovenskými komunisty. španělskou Sjednocenou levicí, řeckým Synapsismosem, mimoparlamentními levicovými uskupeními z Estonska, Rumunska, Maďarska a Švýcarska. Z České republiky od začátku proces sjednocování levice aktivně podporovala Strana demokratického socializmu. KSČM se rozhodla stát zakládajícím členem poněkud překvapivě až čtrnáct dní před sjezdem.
Ze zakládajících stran byla v otázce založení SEL nejvíce jednotná německá PDS. Ani hostitelská strana a druhý hlavní tahoun levicové integrace - Strana komunistické obnovy - není jednotná. Jejího šéfa podpořilo v únoru při hlasováním o vstupu do SEL jen 55% delegátů sjezdu. Také šéf Italské komunistické strany se odmítl sjezdu zúčastnit. Podle něj je v návrhu stanov příliš málo místa věnováno „socializmu“ a „výrobním vztahům“. I před kongresovým centrem, kde se sjezd konal, probíhala demonstrace levicových odpůrců „Strany evropské levice.“
Sjezd přesto začínal v kolegiální a vstřícné, byť poněkud uspěchané a nepřipravené atmosféře. Většina připomínek a námitek byla do projednávaných stanov zapracována. To se také týkalo řady připomínek KSČM (např. princip rotujícího předsednictví v SEL). V sobotních večerních hodinách ovšem propukl velký spor: Komunistická strana Čech a Moravy předložila jako poslední návrh škrtnout z preambule stanov strany odmítání stalinizmu a raději hovořit o „nedemokratických praktikách, ke kterým došlo ve jménu komunismu“. Většina ovšem tento návrh odmítla a podpořila přijetí stanov i s kritikou stalinizmu. Poté vystoupil člen české delegace a předlistopadový diplomat Václav Jumr a ohnivě prohlásil, že Stalin osvobodil v roce 1945 český národ a pomohl vypudit Němce, zatímco dnes hrozí českým zemím opět germanizace pomocí sudetoněmeckých sdružení. Dostalo se mu příhodné odpovědi od jednoho španělského soudruha, který v diskusi prohlásil: „Osvobodila vás rudá armáda, zatímco Stalin dával rozkazy k popravám komunistů.“ Nic nepomáhá, že se s podobným stanoviskem neztotožňovala řada členů delegace, jako např. J. Kohlíček nebo M. Ransdorf. Faktem zůstává, že nedobrý dojem z delegace KSČM zůstal v očích mnoha delegátů zachován.
Jak prohlásil Lothar Bisky: „Nelze se na jedné straně zřeknout stalinizmu a na druhé straně relativizovat jeho zločiny . To je absurdní. Namáhavě jsem se na tom sjednotili v PDS a teď bychom to měli vypustit jenom proto, aby byly ve straně evropské levice navíc jedna nebo dvě strany. Jak řekl Lenin: Méně je někdy více.“
Delegáti 15 levicových stran z celého kontinentu pak hlasovaly pro vytvoření strany evropské levice. Pouze jediná, Komunistická strana Čech a Moravy, opustila sál před hlasováním. Později vysvětlovali delegáti KSČM jejich odchod ze sálu nikoli jako protest, ale jako odchod na poradu delegace. V pondělních Haló novinách se objevilo také tvrzení o zmanipulovanosti hlasování zástupcem PDS Helmuthem Scholtzem. Odchod delegace KSČM zde byl interpretován jako protest proti nedemokratickým metodám zakládání SEL.
Tak byla nakonec založena Strana evropské levice bez účasti českých komunistů. Jakási nová hymna evropské levice - píseň „Bella ciao“ byla zahrána v jejich nepřítomnosti. Fausto Bertinotti při ní ale pozvedl ruku sevřenou v pěst do vzduchu.
Ovšem i v KSČM jsou mnozí, kteří stejně jako SEL odmítají stalinizmus ve všech jeho formách (včetně M. Ransdorfa a J. Dolejše). Tato skutečnost, stejně jako fakt izolovanosti KSČM v této otázce mezi jinými subjekty SEL, dávají naději, že princip odmítání stalinizmu nebude dlouhodobě překážkou v integraci evropské levice. Více spornou je i nadále otázka individuálního členství v SEL. Existuje totiž návrh, by mohli do SEL vstupovat i jednotlivci. To je především atraktivní pro občany zemí, kde neexistují žádné silné levicové strany, které by mohly být členem SEL (Rakousko, Británie), či v případě, že existují, tak nemají zájem tam vstupovat (např. Česká republika nebo Portugalsko). V samotné ČR existují nepochybně stovky lidí, kteří by měli o individuální členství v SEL zájem, neboť je pro ně KSČM příliš málo akceptovatelná kvůli přežitkům minulosti a ČSSD zase kvůli své kolaboraci s kapitálem. Také v samotné KSČM bude nepochybně celá řada členů, kteří uvítají příležitost moci vstoupit do nadnárodní Strany evropské levice, ale na druhé straně tím nebude nijak ohroženo jejich členství v národní KSČM.
I mezi dalšími zakládajícími členy je vedle určitého optimizmu ze založení také patrná značná skepse. Claudio Grassi z komunistické obnovy se obává, že by nová strana mohla levici více rozdělovat nežli ji spojovat: „V Evropě existuje okolo 60 levicových, komunistických, levicových a alternativních stran. Zde v Římě je jich zastoupeno jen necelých 20.“ Sice stále říkáme, že tohle je jen začátek a že jsme otevřeni všem, kteří dosud stojí mimo, ale obávám se, že to je jen iluze.“ Více jasnější bude situace až po červnových evropských volbách, pokud v nich uspějí subjekty sdružené v SEL. Ale jak řekl Lothar Bisky: Jestliže se nezměníme my, pak nezměníme ani Evropu.
12.05.2004
Diskusi k článku na serveru klubu KSČM najdete zde.