Ve svém komentáři Nová vlna antikomunistické hysterie (Haló noviny 13. srpna 2004) jsem upozorňoval na to, že by bylo velkou chybou tuto kampaň podceňovat. Napsal jsem: Tím více, že si musíme uvědomit i slabá místa ve své politice. Například nemáme dostatečně zpracováno hodnocení vývoje Československa a činnost KSČ do roku 1989... Zatím je v tom, mnoho různých subjektivních názorů. Například o podstatě událostí takzvaného Pražského jara v roce 1968 a v souvislosti s tím i vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČR. Jistě. Řešení nemělo být vojenské, ale politické. Byla to tragická událost pro mezinárodní dělnické hnutí. Ale základní příčinu byly chyby Dubčekova vedení strany. Vývoj spěl k tomu, že rok 1968-1969 mohl být rokem 1989. To pouze jako příklad toho, o čem máme přemýšlet a z čeho si musíme vyvodit závěry i pro současnou politiku. Nic víc a nic míň, bez nároku na nějaké hluboké a všestranné hodnocení roku 1968. Vyvolalo to však mnohé i velmi kritické hlasy. Proto se k tomu vracím.
Například zásadní nesouhlas, že základní příčinou problémů byly chyby Dubčekova vedení strany. Kritik tvrdí, že pak by bylo možné označovat za příčinu vstupu německých vojsk 1939 chyby Benešovy či Háchovy politiky atd. Tak jednoduše srovnávat různé situace nelze. Nechci to dál rozvádět. Chtěl bych to však využít k několika osobním vzpomínkám na rok 1968.
Na rozdíl od mnoha jiných jsem byl tehdy dost blízko centra dění. V květnu 1968 jsem na půl druhého roku přešel do aparátu vlády jako jeden z tajemníků tehdy vzniklé Hospodářské rady vlády a měl jsem možnost se zúčastňovat jako expert některých jednání vlády, různých komisí a porad. Nemusím tedy hodnotit podle doslechu. Musím konstatovat, že počátkem roku 1968 nové vedení strany v čele s Dubčekem vstoupilo do politického dění bez jasného programu, co chce vlastně dělat. Původně totiž šlo v podstatě o odstavení Antonína Novotného z čela strany a to se zabalovalo do různých populistických frází. Dubček byl vybrán proto, že byl dost velký slaboch a různé skupiny ve vedení strany předpokládaly, že bude lehce manipulovatelný. Byl to správný odhad.
Pokud jde o ekonomiku, je to vskutku smutná kapitola. Hlavním mužem reformy byl profesor Ota Šik. Porady pod jeho vedením byly trapnou podívanou. Především absolutně neznal skutečný stav věcí a hospodářskou praxi. Jeho tržní teorie byly vysoce abstraktní (což bylo a někdy i dnes je charakteristickým rysem ekonomů-teoretiků). Bezradnost a bezkoncepčnost byla v celé jeho činnosti. Směšoval národohospodářské plánování (které se již tehdy uplatňovalo i v kapitalistických státech, například ve Francii formou pětiletých plánů) a administrativně direktivní rozpis uplatňování úkolů plánu. Proto fakticky činnost Šika směřovala k likvidaci plánování a postupnému přechodu k liberální tržní ekonomice kapitalistického typu. Tak tomu bylo ostatně i na jiných úsecích politiky domácí i zahraniční. Mnozí mohou a budou se mnou nesouhlasit. Je to jejich možnost. Já hovořím o tom, co jsem v centru dění osobně zažil. Všechno nikdy není ani v archivech. Politická a ekonomická rozhodnutí vznikala často spíše u kávy s koňakem než na oficiálních poradách.
K přechodu ke kapitalismu nezadržitelně směřovala politika Dubčekova vedení, i když věřím, že on to nechtěl a ani si to zřejmě neuvědomoval. Mnozí činitelé v oblasti ekonomiky, kteří byli aktivní v době Pražského jara se objevili i v průběhu sametové v roce 1989. A prosperují i dnes. To je též argument, že jim o žádný socialismus s lidskou tváří nešlo. Příkladem je sám profesor Ota Šik. Stal se poradcem Václava Havla - krátce. Nikdo ho nepotřeboval a padl do propadliště dějin. Podobně to bylo i s většinou vůdčích osobností onoho období. Potvrzuje to skutečnost, kterou jen dříve i dnes konstatuji: vždy je ve straně, zejména vládnoucí, konkrétně i komunistické, více členů než komunistů. Tak tomu bylo v roce 1968 i po roce 1989. Kde skončili velcí aktéři sametové? Například Ladislav Adamec, který svým dobrovolným odstoupením z funkce předsedy vlády umožnil nástup Václava Havla do funkce prezidenta. Nebo v poslední době chválený Marian Čalfa, po Adamcovi předseda vlády, který ještě v červenci 1989 byl jako ministr a předseda legislativní rady vlády nesmiřitelným bojovníkem za zakotvení vedoucí úlohy KSČM ve všech zákonech. Nevím to opět z doslechu, ale z osobní účasti na jednání uvedeného orgánu. Mohl bych pokračovat značně dlouho. Kočárník, Dlouhý, Tošovský a tak dále.
Vidím z toho minimálně dvě poučení i pro současnou dobu. Každá zásadní změna, reforma, musí mít dobře a konkrétně propracovanu koncepci. Musí mít přesný a konkrétní cíl i cesty k jeho dosažení. Když tomu tak není, spouští se samovolná lavina, která se těžko brzdí a vede k chaosu. To bylo v roce 1990. Dnes to předvedla Špidlova vláda a Grossova v tom pokračuje. A za druhé: v čele velkých změn musí být lidé znalí s velkými vědomostmi, životními zkušenostmi a zejména s pevným charakterem a morálními zásadami. Jinak je zle. Přemýšlejme, než začneme odsuzovat a poučme se z minulosti. Je to obrovská studnice poznatků a zkušeností.
Haló noviny, 23. srpna 2004