Podle předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka i jejího místopředsedy Vojtěcha Filipa byl proces s Karlem Hoffmannem údajně procesem politickým. Měl prý být v rozporu se zásadami právního státu.
„S právním státem, s respektem vůči zákonům to, bohužel, nemá nic společného. Hrozím se doby, kdy se budou rehabilitací domáhat odsouzení či jejich potomci ve věcech, v nichž byl činný ÚDV,“ prohlásil Grebeníček. Filip, který je právník, řekl: „Případ dobře znám a myslím si skutečně, že šlo o politický proces. A to je špatně.“
Vedoucí představitelé KSČM zaujali pozici, jež se může líbit těm členům KSČM a jejím příznivcům, kteří svými názory i emocionálně tkví v minulosti, kteří někdejší „reálný socialismus“ považují za lepší než kapitalismus obecně, i v jeho české podobě zvláště. Z politického i historického hlediska je to však pozice nedobrá, jež se seriózní argumentací obhájit nedá.
V tomto ohledu, jakkoli se vztahuje k ojedinělé záležitosti, jež je pro většinu občanů marginální, jde o otázku principiální. Pokud se KSČM chce opravdu hlásit k ústavním hodnotám demokratického právního státu a chovat se jako uznávaný člen demokratického uspořádání, musí většinově podpořit stanovisko, jež zaujal její místopředseda Jiří Dolejš.
V jakém smyslu to měl být politický proces? Dovolávání se špatných zkušeností s politickými procesy z minulosti, jež připomněl Filip, tu opravdu není na místě, a působí víc než nevhodně. Za politický proces lze považovat takové soudní řízení, v němž je člověk obviněn a odsouzen za své politické názory a postoje, nikoli za nějaký přesně definovaný trestný čin podle platného zákona. Skutkové podstaty nějakého trestného činu jsou jen účelově vztaženy k jednání obviněného, aby bylo možno zachovat zdání právnosti soudního řízení. Ve skutečnosti je člověk odsouzen za politické jednání.
V Hoffmannově případě tomu tak nebylo. Byl právem obviněn a odsouzen za sabotáž, které se podle verdiktu soudu dopustil, když se jako příslušný úřední činitel pokoušel zabránit, aby veřejné sdělovací prostředky oznámily občanům stanovisko předsednictva ÚV KSČ odsuzující vojenskou intervenci pěti států Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí Československa. Hoffmann patřil ke skupině konzervativních členů tehdejšího vedení KSČ, jež se všemožně stavěla proti reformnímu kursu Alexandra Dubčeka, který měl podporu nejen většiny vedení a členů KSČ, ale i celé čs. společnosti.
Za tuto činnost Hoffmann odsouzen nebyl. Lze litovat, že se nepodařilo v soudním řízení dostatečně prokázat trestný čin vlastizrady těm představitelům konzervativního křídla KSČ (Biľak, Indra, Lenárt a další), kteří měli žádat vedení KSSS a SSSR o zásah na ochranu socialismu v Československu. Je nesporné, že jsou politicky spoluzodpovědni za stav vojenské okupace Československa a za dvacet let normalizačního režimu, který v něm byl po porážce Pražského jara nastolen a jemuž stáli v čele.
Kdyby u nás byly politické procesy, o nichž v Hoffmannově případě mluví Grebeníček a Filip, pak by museli být především tito lidé odsouzeni. Tak se však nestalo. K činnosti ÚDV je možno mít řadu výhrad. V tomto případě jej však obviňují neoprávněně.
Základní výzva pro současnou KSČM je v něčem jiném. I pro ni platí: Hic Rhodus, hic salta! Historie, jak už to v přelomových obdobích bývá, vyžaduje jasné stanovisko - buď pro, nebo proti. Když se to vyjádří v personifikované podobě: buď pro Dubčeka, nebo pro Biľaka. Žádná třetí pozice tu možná není, a pokusy ji zaujmout jsou jenom nepřípustným alibismem.
Právo, 14. 8. 2004