Evropská levice dnes stojí před určitou křižovatkou, kde se rozhoduje, jak pokračovat ve svém sjednocování. Je to otázka, která je i předmětem diskusí v naší Straně demokratického socialismu. Chtěl bych dnes ve svém příspěvku upozornit na jednu historickou paralelu a zamyslet se krátce nad řešením, před kterým dnes levice stojí.
Spousta lidí dnes na vlastní kůži pociťuje, že se svět kolem nás prudce mění. Globalizace, fakticky předpokládaná už geniálním Marxem, vystoupila na povrch společenských jevů. Kapitál, který je vždy o krok napřed před všeobecným společenským vědomím, toho využívá a obléká globalizaci do neoliberálního hávu.
Nechci tady popisovat dnešní situaci, jak dopadá na řadové občany. Včera ráno to už udělal důkladně soudruh Grebeníček. Nelze s ním než souhlasit. Rozdíly mezi námi jsou spíše jen v rovině teoretické. Já bych asi místo pojmu „neoimperialismus“ použil slova „impérium“, Spojené státy bych neviděl jako tvůrce světové politiky, ale spíše jako nástroj v rukou globalizujícího se kapitálu. V zásadě se ale shodneme. „Kapitalismus je stále stejný“. Ekonomika tu má být přece pro lidi a ne naopak. Nelze se smířit s tím, že podstatné faktory určující lidský život jsou závislé na míře zisku.
Je-li ovšem kapitalismus stále stejný, je možné a proto i nutné hledat poučení v minulosti. Podívat se na to, jakých úspěchů dosáhlo a jakými cestami šlo emancipační hnutí, jakých se dopustilo chyb, co mohlo být lepší.
Já osobně vidím velkou paralelu mezi posledními deseti lety a obdobím od konce 20. let minulého století. Stagnující ekonomika po světové krizi, klesající míra zisku, snaha vládnoucích tříd přenést břemeno nutných změn transformace ekonomiky na pracující.
Komunistické hnutí si bylo všech těchto zničujících skutečností vědomo. Připomenu jen pár vět z projevu komunistického senátora Josefa Hakena z roku 1931. Ta paralela z nich přímo čiší:
„Po zkrachovaných pokusech o světové řešení krise vydala buržoasie heslo: ‘Pomoz si každý sám!’ Kapitalisté všech zemí volají po ‘národní svépomoci’, po ‘národní soběstačnosti’, po autarkii jakožto cesty k řešení krise. Je to však ulička slepá. ‘Národní svépomoc’ znamená navenek nebývalé zostření konkurenčního boje všem prostředky a uvnitř všech kapitalistických států pak nanejvýš brutální útok na životní úroveň pracujících mas, které mají útrapy tohoto zápasu zaplatiti. ‘Národní svépomoc’ vede tak k boji všech proti všem. …“
A kousek dál:
„Je to ‘socialista’ ministr Beneš, který měl smutnou odvahu brutálně prohlásit, že většina lidstva. pracující lid, ‘žije nad poměry’ a že jediným východiskem z krise je snížení životní úrovně mas.“
Tolik Josef Haken.
Dnes s odstupem času víme, s jakým řešením situace byl kapitál ochoten se smířit. Na základě této bídy se zrodil fašismus, největší tragedie 20. století.
A největší chybou, také vlastně tragédií komunistického hnutí bylo, že toto nebezpečí nedokázalo dostatečně včas identifikovat a účinně se proti němu bránit. A mělo přitom všechny potřebné informace.
Je třeba si na tomto místě připomenout, že v prvních pěti letech po pádu New Yorské burzy byla taktika komunistických stran chybná. Proto jsem taky včera ráno zbystřil, když jsem několikrát zaslechl slovo „pseudosocialisté“. Hned jsem si totiž vzpomněl na starý termín oné doby - „sociálfašisté“.
Asi už nemá cenu se k tomu vracet. Důležité bylo, že 7. kongres Kominterny nařídil komunistickým stranám vytvářet spojenectví proti fašismu s demokratickými stranami. Díky tomu se začaly vytvářet lidové, jednotné nebo národní fronty se socialisty, radikálními socialisty a zástupci odborů, které dokázaly získat velkou podporu veřejnosti. Pravdou ovšem zůstává, že už se reálnému nástupu fašismu v Evropě zabránit nedokázalo. A prvními oběťmi byli společně komunisté i sociální demokraté.
Doba je dnes jiná, ale kapitalismus je ve své podstatě stále stejný. Těžko můžeme předpokládat, jak se bude dnes vyvíjet neoliberální forma globalizace. Můžeme si však být jisti, že až kapitál narazí při realizaci svých záměrů na spontánní odpor pracujících, bude hledat účinné nástroje, jak ho překonat. Zatím si vystačí s mediální masáží společnosti a s vytvářením stále nových a nových vnějších nepřátel, které mají pozornost lidí odpoutat. Nevíme, s čím přijde kapitál dál. Možná bude akcelerovat svou válku proti terorismu.
Jedno je ale jisté. Levice musí jednak najít svou ztracenou sebedůvěru, jednak musí podporovat demokratický dialog s co nejširší společností a především sama se sebou. Musí se vyvarovat chyb, které udělala v minulosti, musí zároveň vidět, že se změnily objektivní podmínky jejího působení. Globalizace zasahuje postupně všechny sféry lidského života.
Lze jen souhlasit s tím, že celoevropská levicová strana nemůže být nějakou spásou bez aktivní práce doma v národních státech nebo s tím, že se jednota musí rodit z demokratického jednání. Ani jednotlivé etapy se nemají přeskakovat. Musí se ale vědomě napřít veškeré úsilí k tomu, aby se ty jednotlivé etapy rychle naplnily. Naším úkolem je podílet se na vytvoření široké lidové fronty, která se musí přichystat na rostoucí tlak kapitálu.
Nesmíme se znovu dostat do situace, že bude zase pozdě.
Milan Neubert, 7. března 2004
Příspěvek na mezinárodní konferenci 6. - 7. 3. 2004