Tak už máme za sebou ten šílený týden, ve kterém Praha hostila summit NATO. Fakticky mimořádný stav v hlavním městě byl odvolán a to se pomalu vrací k normálnímu životu a dalšímu odstraňování následků letošních povodní. Pražanům zůstává jen taky trochu šílené neonové srdce nad Pražským hradem, jehož smysl jsem příliš nepochopil. Snad je to připomenutí vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, ale jist si tím nejsem.
O vlastním summitu toho bylo napsáno a natočeno dost, takže nebudu nosit dříví do lesa. Jen se krátce zmíním o "kontrasummitu NATO", přesněji o "Mezinárodní konferenci k aktuálním otázkám architektury evropské bezpečnosti", organizované KSČM, které se zúčastnilo 160 domácích i zahraničních účastníků, mezi nimi zástupci 30 komunistických, dělnických a socialistických stran. Byli jsme tam i dva za SDS.
Konference přijala dokument "Pražská výzva", který konstatuje, že "Evropa a celý svět potřebuje jiný bezpečnostní systém, než představuje NATO, obranný a neagresivní, který na základě rovnoprávnosti a důstojnosti zahrne všechny státy kontinentu od Portugalska po Rusko a Kavkaz, od Skandinávie po Balkán. Systém, který by vyvěral z nutnosti nejen existence, ale i reformy OSN, aby odpovídala nové realitě světa a vytvořila efektivní struktury pro udržování míru, předcházení a urovnání konfliktů."
Pod vlastní dokument bychom se mohli klidně podepsat, byť s výhradou drobností, které však nebyly hlavním předmětem výzvy samé. Považuji za správné připomenout na tomto místě stanovisko SDS k NATO z roku 1999:
Náš postoj nevylučuje přiměřenou spolupráci s NATO. Pokud naše země do NATO vstoupí, SDS bude prosazovat alespoň vystoupení z vojenské části paktu a jeho zásadní vojensko-politickou reformu, zahrnující rozšíření o další východoevropské země, včetně Ruska.
Jeden z těch drobných rozdílů v našem přístupu spočívá v tom, že podle účastníků konference není NATO reformovatelné. Nebylo to sice řečeno explicitně, ale z textu to vyplývá.
"Pražská výzva" správně tvrdí, že "NATO i jeho Partnerství pro mír je důležitým nástrojem prosazování záměrů Spojených států ve světě a jejich vlivu a zájmů na evropském kontinentě. Hegemonie USA se ve vojenské složce paktu opírá o výsadní postavení a pravomoci amerických představitelů, o kontrolu ozbrojených sil, vojenských a bezpečnostních aparátů, vojenského průmyslu a s ním spojených technologií členských států. Především v evropských členských státech se integrované vojenské struktury dostávají mimo kontrolu a v kritických momentech mimo rozhodování národních státních orgánů a OSN."
Neříká už ale, že v poslední době narůstají konflikty zájmů mezi jednotlivými, a to i velmi významnými, členskými zeměmi NATO, a že se USA nemohou v celé řadě svých plánů na své soukmenovce z NATO plně spolehnout. Hlavním nebezpečím pro světový mír je totiž mezinárodní kapitál, který dnes pro své zájmy využívá především státních struktur USA. Paradoxně se tak NATO stává jakýmsi tlumícím mechanismem, který jako jediný fakticky brání USA plně rozvinout kovbojský styl, který byl tak úspěšný v první fázi tvorby severoamerického impéria. Američtí indiáni by toho mohli vyprávět!
Studená válka skončila a impérium kapitálu se může téměř nerušeně rozvíjet. Koně kozáků nestačily koňům kovbojů. Paradoxně se teď proti americkým koltům mohou postavit zase jen zájmy světového, dosud ne zcela globalizovaného kapitálu, které jsou vyjádřeny formálně národními zájmy silných kapitalistických zemí. To je taky podle mne důvod, proč nebylo dosud NATO zrušeno. Umím si proto sice představit jinou evropskou bezpečnostní architekturu, třeba postavenou na strukturách OBSE, neumím si ale představit takovou, která by alespoň částečně nerespektovala zájmy amerického, říkejme raději anglosaského impéria.
Politika je bohužel umění možného.
Milan Neubert, 25. 11. 2002