Bylo mi velmi smutno, když jsem si před týdnem přečetl pondělní pravidelný článek "Co týden dal" šéfredaktora Haló novin Václava Věrteláře. Nějakou dobu jsem se už sice obával, že trpí politickou krátkozrakostí, ale po přečtení zmíněného článku jsem musel diagnózu překvalifikovat.
V posledních letech jsem měl zato, že si je vedení KSČM vědomo toho, že v současnosti nemá nikdo k dispozici návod na takovou strukturální změnu společnosti, která by umožnila nastolení sociálně spravedlivé, principiálně demokratické, po všech stránkách trvale udržitelné, tedy socialistické společnosti. Myslel jsem si, že si je toho vědom i Věrtelář, že bude alespoň principiálně chtít, aby se KSČM jako významná levicová opoziční síla aktivně podílela na hledání nového paradigmatu levice. A že bude proto patřit mezi ty, kteří budou v první linii podporovat diskusi na levici, kteří pro ni budou vytvářet předpoklady.
KSČM dosáhla v červnových parlamentních volbách nejlepšího volebního výsledku v polistopadovém období. Patřím mezi ty, kteří jí to přáli, kteří však ještě intenzivněji toužili po prolomení dnes již téměř stoleté bariéry, aby KSČM spolu s ČSSD mohly vyvést tuto zemi společně jak z marasmu a temnot posledních dvanácti let, tak z pozůstatků totalitního myšlení v nás. Přiznávám, že ani má optika nebyla zcela v pořádku, že se v ní má přání asi zhmotnila do nereálného obrazu.
Vraťme se ale k Věrtelářovu článku, který připomíná schválená usnesení posledních dvou zasedání ÚV KSČM po volbách a který na základě tohoto schválení bez další argumentace bere za pravdivé, "že dosažený úspěch ve volbách je výsledkem dvanáctiletého úsilí o prosazení takové politiky, která odpovídá novým podmínkám po roce 1989 při zachování komunistické identity a při prosazování demokratické soutěže myšlenek a programu na obhajobě práv neprivilegovaných, a zachování strategického cíle: úsilí o nastolení sociálně spravedlivé, tedy socialistické společnosti. Tato politika se osvědčila na rozdíl od jiných levicových stran (Francie, Německo, Slovensko), které se daly cestou vstřícnosti rozporné a mnohdy i asociální a militaristické politice vedení socialistických a sociálně demokratických stran."
To je hrozný odstavec, který si zasluhuje alespoň několik poznámek:
A tak se neodbytně vkrádá myšlenka, že Věrtelářovi vůbec nešlo o kritickou analýzu situace. Již není třeba hledat modely, není třeba hledat pravdu. "Pravda" je jen jedna a ta byla schválena ústředním výborem. Už jde pouze o naplnění této, ovšem zatím nevyřčené, vize. Její naplnění, její realizace je však možná jen při semknutosti strany. Tak to vidí alespoň Věrtelář, když ostatně sám před 14 dny napsal, že Jde o programovou a akční jednotu KSČM. Minulé pondělí už jen dodává, že "na základech politiky není třeba nic měnit, je třeba konkretizovat její kroky v příslušných obdobích a upevnit tak programovou jednotu. Větší úkol je v upevňování akční jednoty, tedy v jednotném uplatňování programu a usnesení nejvyšších stranických orgánů. Tam se v posledním roce projevila řada nedostatků, které byly konkrétně pojmenovány a zdůrazněn způsob jejich řešení. Nyní jde "pouze" o to, aby plnění usnesení bylo i v tomto směru kontrolováno a vyžadováno jeho důsledné uplatnění.... Strategie i taktika je stanovena. Potřebujeme však "přidat plyn nebo páru" - podle toho, co je komu bližší. Není třeba zásadně měnit politiku KSČM." Trochu mne při tom mrazí, neboť si vzpomínám na hořké úsloví: "Je lépe se se stranou mýlit, než mít pravdu proti ní."
Do jisté míry by mi to mohlo být jedno, ale není. Úspěšnost diskuse na levici je dnes závislá na postoji komunistické strany k ní. Klíčové postavení KSČM v této oblasti levice v posledních letech prakticky akceptovala, nekladla do cesty žádné překážky, snad kromě nevysloveného požadavku na jistou umírněnost v klasifikaci jejích protagonistů a na poctivost diskuse samé. V poslední době se však situace mění. V článku "O hledání na levici" už jsem psal o tom, že se znovu objevuje známkování levice, že jsou usneseními ÚV kladeny překážky samotnému dialogu. V kritizovaném článku Věrtelář dokonce jmenuje. Vzpomíná na "skupinu kolem Jiřího Svobody, Levý blok Ortmana a některé "pomýlené" jednotlivce," obviňuje Právo, že "již delší dobu intenzivně pracuje" na změně politiky KSČM (sic!), že "někteří redaktoři (Götzová, Kramer) se k tomu snaží využít některé funkcionáře KSČM tím, že se snaží "umně" využít některá jejich prohlášení, a doplňují je často nepravdivými informacemi i z uzavřených jednání orgánů KSČM."
Právo je přitom snad už jediný deník v ČR kromě Haló novin, který alespoň občas o KSČM aktuálně píše a dává jí prostor. Čeho chce vlastně Věrtelář dosáhnout? Aby přestalo psát i Právo? Vždyť by se tak mediální uzavřenost KSČM dokonala! Nechci se smířit s myšlenkou, že by důvodem mohlo být uzavření možnosti vystoupit v Právu těm, kdo z KSČM chtějí.
Konečně poslední Věrtelářova myšlenka, na kterou chci upozornit, je téměř na samém konci jeho článku:
"Nepotřebujeme tedy žádný prudký manévr v politice KSČM. To už jsme zažili před rokem 1990, kdy prudký manévr politiky komunistické strany ji rozlomil jako "tanker" (1968, prosinec 1989)."
Václav Věrtelář tady totiž jasně říká, že podle něj byla výrazná změna politiky komunistické strany jak v roce 1968, tak v prosinci 1989 chybou. Že měla zůstat v zásadě stejnou, snad s malou změnou kurzu onoho "tankeru", kterým si chtěl ostatně jen rýpnout do Miloslava Ransdorfa.
Podle Věrteláře tedy nebyly v oněch dvou letech žádné důvody, aby se zásadním způsobem změnila politika komunistické strany. Nechci posuzovat rok 1968, byl jsem malý kluk, a i když jsem toho o té době hodně přečetl, nebudu mu nic připomínat. Ale rok 1989? To Věrtelář neviděl dělníky z Vysočan, jak hnali Štěpána? To se už nepamatuje na reakce lidí na Jakešovy brojlery? To se nepamatuje na skandování na Letné "Podívej se, Gusto, jak je tady husto"? To už před sebou nevidí prověřené nomenklaturní funkcionáře strany, jak jako první pokládali členské legitimace KSČ?
Asi ne. A o tom je tenhle článek.
Milan Neubert, 28. října 2002