V letošním roce se konaly parlamentní volby v několika evropských státech. Levice (pro potřeby tohoto článku budu mluvit o strukturách nalevo od sociální demokracie) v nich dosáhla různých výsledků. Výsledek někde její příznivce příjemně překvapil, jinde hluboce zklamal.V obou případech vedl představitele odpovídajících stran k reflexi těchto změn a k pokusům učinit z nich nějaké obecnější závěry.
Jen v krátkosti si připomeňme, že levice uspěla v bývalých východoevropských zemích, kde se posílil politický vliv KSČM v ČR (18,4%) a KSS ve SR (6,3%). Neúspěchem levice skončily volby ve Francii pro FKS (5%), ve Švédsku pro Levicovou stranu (8,4%) a v Německu pro PDS (4,1%).
V následujících dvou částech tohoto článku bych se chtěl soustředit na určité pohyby, ke kterým došlo uvnitř dvou protagonistů levicového spektra.
Minulý víkend se konalo 14. zasedání ÚV KSČM. Konalo se po parlamentních volbách, po opětovném odmítnutí KSČM ze strany ČSSD, po záplavách, které ve druhé fázi vládní ČSSD nezvládla, i po přestálé vládní krizi. Úvodní slovo měl předseda ÚV KSČM, který přednesl zprávu, schválenou plénem ÚV KSČM jako "Analýza politické situace po volbách do PS PČR a návrh priorit činnosti strany pro nastávající období". Z materiálu vybírám nejprve dva odstavce:
"Právě toto zasedání ústředního výboru by mělo i v širších souvislostech posoudit, co reálně vzniklo v českých i evropských poměrech po sérii parlamentních voleb. Musíme být důslednější při posuzování zkušeností jiných levicových stran, stran, které jsou nám blízké, a dokázat z jejich praxe vyvodit závazná poučení pro náš postup. Mám tím na zřeteli tak rozdílné výstupy, které byly zaznamenány při volbách ve Francii, Spolkové republice Německo, v Portugalsku, ale i na Slovensku a v některých dalších zemích.
Obecně se ukazuje, že přílišná vstřícnost našich partnerů vůči současné rozporné a mnohdy i asociální a militaristické sociálně demokratické politice vede ke ztrátě identity a k potlačení jejich úlohy na politických scénách jednotlivých států. Mám na mysli menšinovou, okrajovou účast ve vládě nebo podlehnutí svodům nejrůznějších výhod, které může poskytnout čelným levicovým politikům vládnoucí garnitura."
Všimněte si formulace "obecně se ukazuje". To je na analýzu poněkud málo. Navíc žádný rozbor rozdílných podmínek, žádné upozornění na to, že strany respektující Grebeníčkova doporučení skončily při všech volbách ještě hlouběji v poli poražených.
Proto se mi zdá, že smyslem tohoto materiálu nebyla ani tak analýza situace, jako spíše pokus o upevnění programové a akční jednoty komunistické strany. Myslí si to ostatně i šéfredaktor Václav Věrtelář ve svém článku Jde o programovou a akční jednotu KSČM v Haló novinách.
Grebeníčkova zpráva uvádí problém takto:
"Právě v posledních letech jsme zaznamenali i v našem hnutí jisté proudy, jejichž vliv dnes nebudu taxativně vymezovat. Pouze připomínám, že šlo o proud sociálně demokratizující, který měl za cíl důsledně odvozovat naši politiku od politiky Lidového domu, říkat ano často ještě dříve, než sociální demokraté o něco požádali.
Druhý proud měl ryze ortodoxní, dogmatický charakter, byl svojí podstatou odtržený od reálných potřeb, plný prázdných floskulí a překonaných frází, které vydával za autentický výklad děl klasiků. Mnozí z vás si jistě vzpomenou, jak zatěžoval ovzduší v naší straně."
Kousek níže pak dochází k závěrům:
"Přesto se tu a tam i v našich řadách setkáváme s oživováním sociálně demokratických praktik, s přijímáním sociálně demokratické politiky, která v podstatě uplatňuje pravicové triky ve prospěch velkých vlastníků výrobních prostředků. ... Pro mne jako pro předsedu ÚV KSČM jde o zásadní otázku. Nelze donekonečna trpět překračování jednou jasně stanovených hranic, které vymezil sjezd, ústřední výbor i výkonný výbor ÚV KSČM. I vy jste opakovaně takové praktiky odmítli a zavázali vedoucí funkcionáře k jednotě výkladu našich programových dokumentů, zásadních i důležitých dílčích stanovisek. ... Nedramatizuji daný stav, ale soudím, že od veřejných vystupování přes stranická jednání až po bezprostřední kontakty s jinými politickými a občanskými subjekty je nezbytné při respektování zdravé názorové plurality držet v souladu se stanovami KSČM programovou a akční jednotu. Řeč je o věrohodnosti a srozumitelnosti naší politiky. Jsem připraven, pokud rozhodnete o takovém postupu, předložit výkonnému výboru ucelenou informaci o možnostech řešení tohoto problému."
Zpráva byla drtivou většinou členů ÚV KSČM na návrh předsedy schválena (podobně jako v červnu na 13. zasedání ÚV) a stala se tak závazným dokumentem KSČM. V průběhu diskuse ani v návrhové komisi nebyl předložen žádný pozměňovací návrh k uvedené věci nebo návrh na jeho neschválení.
Nám by to mohlo být jedno, je to formálně vnitřní dokument KSČM a formálně tedy její vnitřní věc. Přesto tomu tak není, a to minimálně z následujících dvou důvodů:
KSČM je bezpochyby vůdčí silou české opoziční levice. Očekával bych tedy, že bude diskusi levého názorového spektra kultivovat, neboť socialismus musí znamenat demokracii a demokracie diskusi. Má-li KSČM tu možnost a moc, musí mít v tomto směru i příslušnou odpovědnost. Reálné levicové spektrum je dnes velice široké, určitě je i sociálně demokratické i "sociálně demokratizující". KSČM však tímto závazným dokumentem klade překážku "bezprostředním kontaktům s jinými politickými a občanskými subjekty", místo zvyšování kultivace a otevřeného dialogu tedy přichází s jejich omezením.
Druhý důvod je obecnější. Z vágní "analýzy" obecné situace opouští jednoznačně KSČM pozici svého zakladatele Bohumíra Šmerala, který byl přesvědčen, že komunista je sociální demokrat, který nezpochybňuje konečné cíle marxistického socialismu, že komunismus a sociáldemokratismus jsou dvě podoby téhož hnutí, dvě metody, které mají stejnou legitimitu. Protože i my se považujeme za dědice Šmeralových myšlenek, nemůže nám být současná změna orientace KSČM lhostejná.
Vedení české sociální demokracie se chová delší dobu k levici jako celku velmi nevybíravě. S lítostí konstatuji, že se KSČM vydává patrně stejným směrem. Ach ty paradoxy.
Druhý pohled upřeme na německou Stranu demokratického socialismu (PDS), jejíž 8. sjezd se konal tento víkend ve městě Gera, tentokrát beze zvaní zahraničních delegací. PDS utrpěla před třemi týdny těžkou volební porážku, po které následovalo trauma ve vlastních řadách a chaotické hledání příčin a viníků. Zmiňoval jsem se o tom již v článku PDS na rozcestí, kde jsem i připomínal dopis předsedkyně PDS Gabi Zimmer členům a sympatizantům strany.
Úkolem sjezdu bylo mimo jiné učinit tomuto rozkladnému procesu přítrž. Jeho hlavním heslem bylo: "Kdo bojuje, může prohrát. Kdo nebojuje, už prohrál." Za klíčový považuji otevírací projev čestného předsedy PDS Hanse Modrowa, který klidným a stmelujícím způsobem oslovil všechny delegáty a sjezdu, a analytický a sebekritický projev předsedkyně PDS Gabi Zimmer s názvem "Žádné jen tak dál - do budoucnosti přes obnovu". Gabi Zimmer v něm rozvinula myšlenky uvedené již ve výše zmíněném dopise. Seznámila v něm delegáty se svou představou o PDS jako o socialistické straně, která není ani sociálně demokratická, ani komunistická. Položila důraz na rozvoj mimoparlamentních aktivit a většímu zohlednění programu strany v zemských vládách.
V diskusi padaly i jiné návrhy na charakter strany, ať už z části starého vedení, které se přiklonilo k větší spolupráci s SPD a Zelenými, tak ze strany komunistické platformy. Většinou 256 hlasů ze 411 byla přijata koncepce přednesená Gabi Zimmer. V důsledku nově stanoveného kurzu stáhl spolkový jednatel PDS Dietmar Bartsch svou kandidaturu na předsednickou funkci, možnost pokračovat ve funkci jako místopředsedkyně PDS vzdala i Petra Pau, jedna ze dvou poslankyň přímo zvolených do Spolkového sněmu.
Ve volbách byla předsedkyní strany znovu zvolena Gabi Zimmer (279 hlasů), byli potvrzeni dva místopředsedové Diether Dehm a Peter Porsch, nově byla zvolena Heidemarie Lüth. Spolkovým jednatelem byl zvolen Uwe Hiksch, který opustil v roce 1999 SPD na protest proti nasazení německých vojáků v Kosovu.
Sjezd rozhodl, že je třeba do konce roku 2003 přijmout nový program strany a přijal usnesení "PDS jako tvůrčí opozice", o kterém informujeme na jiném místě přeloženým článkem agentury dpa. Zde vybíráme pouze toto:
"Socialistická strana, která by se omezila jen na své parlamentní možnosti, by si sama vzala své vizionářské, ale také zcela praktické možnosti jak přetvářet. Jde nám o takové chápání politiky, k němuž strany patří, které však jde nad stranickou politiku. ... Nestaví se otázka, zda ukončit koalice na zemských úrovních. Musíme se ale společně starat o to, aby byla naše stanoviska patrná i v aktuální zemské politice ... PDS je a zůstává socialistickou stranou, která chce působit na spolkové úrovni. Nechce být však ani sociálně demokratickou, ani komunistickou stranou ..."
Je dnes těžké posoudit, zda rozhodnutí sjezdu PDS povede k jejímu silnějšímu spolkovému zakotvení a k její zvýšené rezonanci s německou společností. Rozhodně je však patrné, že je PDS aktivní v procesu hledání autentické levicové opoziční síly v moderní společnosti a že umožňuje ve svých řadách plodný dialog jednotlivých směrů a platforem.
Milan Neubert, 13. října 2002