Když jsem zvažoval název tohoto příspěvku, vzpomněl jsem si na náš tři roky starý článek „Impuls” a impuls, který také porovnával dvě události, které sice existovaly časově souběžně, ale které jsme považovali z hlediska jejich obsahu za nesouměřitelné.
Chci na tomto místě poukázat na dvě jiné události, usilující o naši dnešní pozornost, a dopředu říkám, že i ony se budou lišit svým významovým obsahem a společenským dosahem.
Tou první „výzvou” je Tmavozelená výzva, která vyšla z dílny části členské základny Strany zelených. Její obsah není bez zajímavosti, protože upozorňuje na vnitřní neduhy, kterými trpí politická strana, která má docela určitě právo na existenci a která má oficiálně pod lupou svého stranického zájmu oblasti společensko - ekonomického života, které v posledních desetiletích patřily v této zemi mezi "společenské popelky".
Vlastní obsah výzvy spočívá v apelu na Vás, abyste vstoupili do Strany zelených a aktivně či pasivně podpořili v předsjezdovém období Tmavozelený proud proti stávajícímu vedení strany. Podle Tmavozeleného proudu totiž na nízkém volebním výsledku v roce 2002 "nese vinu bezinvenční vedení kampaně současnou kanceláří SZ a velké vnitřní pnutí v nynějším předsednictvu".
Vždycky jsem přál Straně zelených volební úspěch, ale pokud bude chtít postupovat ve společnosti metodami zvěčněnými v Tmavozelené výzvě, pak nevím nevím.
Zcela jiným „šálkem čaje” je pak výzva amerických intelektuálů Ne naším jménem, pod kterou už se podepsalo více než 30 000 lidí. Je to výzva, burcující občany Spojených států amerických proti rozpoutávání válek a proti zavádění vnitřní represe. Hlas lidí, kteří jsou si vědomi, že se svět dívá a hodnotí reakce severoamerické společnosti.
Výzva připomíná nejlepší tradice americké společnosti z bojů za zrušení otroctví či z odporu proti válce ve Vietnamu a nabádá americké občany, aby na tuto tradici navázali. Nejsem si jist, zda se těmto nadšencům - intelektuálům podaří jejich státní ničivý „juggernaut” zastavit, ale rozhodně mu zkomplikují pohyb na šachovnici světa. Už nebude moci vystupovat jménem celého amerického národa.
Vzpomněl jsem si v souvislosti s americkými aktivisty na jiné intelektuály, kteří začali v Čechách kdysi před 25 lety bojovat za dodržování lidských práv. Říkali si Charta 77, jejich snahy tlačit tehdejší vedení československého státu k plnění podepsaných závazků byly úctyhodné. Angažovali se i v tehdejším mírovém hnutí, stačí připomenout jejich dopis 3. konferenci za evropské jaderné odzbrojení, v němž napsali:
„Sdílíme především Váš spontánní
odpor k politice, založené na vojenské síle a z pozice této síly diktující
svou vůli jiným národům i vlastním občanům. Právě tato politika,
nesnesitelně prodlužující tak velice neuspokojivý stav na našem kontinentě,
která nás proti naší vůli rozděluje.
Podobně jako mnozí u Vás jsme přesvědčeni, že je třeba přehodnotit
politiku udržující při životě vojenské bloky, že se musíme vymanit ze
zajetí politiky vojenské síly, pro niž je hlavní podmínkou bezpečnosti národů
vojensky-strategická rovnováha a nikoli svobodně projevovaná vůle národů
...”
Je to všechno dost smutné, když si uvědomíme, že na konci těchto myšlenek bylo „humanitární bombardování” Jugoslávie bez rozhodnutí OSN. Z některých ochránců lidských práv se stali jejich porušovatelé, kteří patrně naplnili skutkovou podstatu zločinu proti míru.
Ach ty paradoxy ...
Milan Neubert, 15. prosince 2002