(Zkrácená „fakta zveřejňujeme jako stanovisko k stati L. Kohouta „Nadějný i katastrofický dějinný mezník” - Haló noviny 12. 2. 2001 a „Zmar pokusu o specifické socialistické cesty [1945-1950]”, Haló noviny 12. 3. 2001.)
Počínaje Chruščovem, nástupničtí revizionističtí vedoucí představitelé SSSR denuncovali Josefa Stalina, že pěstoval „kult osobnosti”, který, jak tvrdili, velmi pokřivil vnitřní život strany, způsobil velkou škodu sovětskému společenskému rozvoji a zabránil ekonomickému růstu.
Když Chruščov, ve své funkci prvního tajemníka ÚV KSSS, přednášel 14. února 1956 na XX. sjezdu strany svou zprávu, necítil se dostatečně silný, aby otevřeně a přímo zaútočil na Stalina. Naopak byl nucen k uctivým a souhlasným zmínkám o Stalinovi a boji strany pod jeho vedením. Pravil: „Krátce po XIX. sjezdu smrt vzala Josefa Vissarionoviče Stalina z našich řad. Nepřátelé socialismu doufali, že ve straně vznikne zmatek, neshoda v jejím vedení, váhání v provádění její vnitřní a zahraniční politiky. Avšak jejich naděje vyšly naprázdno.” (N.S. Khruschchov, Report of the Central Committee, 20th Congress of CPSU, London, February 1956, p. 78)
Víme však velmi dobře, že imperialistické naděje měly pevnější reálné základy než Chruščovovo chvástavé tvrzení. Chruščov dále uvedl: „Jednota strany byla budována v průběhu mnoha let a desetiletí; upevňovala se v boji s množstvím nepřátel. Trockisté, bucharinovci, buržoazní nacionalisté a jiní zákeřní nepřátelé lidu, ti, kdož chtěli obnovit kapitalismus, se zoufale snažili zevnitř podkopat leninskou jednotu strany, ti všichni si zlámali vaz.” (tamtéž, p. 79)
Chruščovův útok na Stalina v této zprávě byl zastřen a zahalen téměř alegorickým jazykem: „Bylo svrchovanou nutností všestranně obnovit a upevnit leninský princip kolektivního vedení... Ústřední výbor... rázně odsoudil kult osobnosti jako cizí duchu marxismu-leninismu a vytvářející z jednotlivého vedoucího představitele hrdinu a zázračného činitele... rozšíření kultu osobnosti směřovalo ke snížení úlohy kolektivního vedení ve straně a občas končilo ve vážných neúspěších v naší práci.” (tamtéž, p. 80-81)
Podle Lenina „čestnost v politice je výsledkem síly, pokrytectví je výsledkem slabosti”. (Polemical Notes, Collected Works Vol. XVII, p. 166) Potvrzením pokrytectví - a slabosti - Chruščova a jeho revizionistické kohorty je, že přímý útok na Stalina byl učiněn až 25. února 1956 v „tajné zprávě” XX. sjezdu strany. Revizionistická klika se tak bála reakce sovětského lidu na Chruščovovu neoprávněnou a neospravedlnitelnou potupu Stalina, že se nikdy nedovážila zveřejnit ji v SSSR. Místo toho umožnila, aby se dostala do Státního departmentu USA a imperialistická masová média ji mohla šířit mezi sovětským lidem. Ukázalo se, že ze strany revizionistů to byla mimořádně chytrá opatření, neboť jen doslech o obsahu Chruščovovy „tajné zprávy” vedl v SSSR k nepokojům v průmyslu, demonstracím a bouřím.
V této „tajné zprávě” Chruščov tvrdil, že „kult osobnosti nabyl takového obludného rozsahu především proto, že Stalin používal všechny myslitelné metody podporující glorifikaci jeho osoby”. (Russian Institute, Colombia University ed.: The Anti-Stalin Campaign and International Communism, New York, 1956, p. 69)
Jak běžel čas a Chruščov se cítil jistější, byl více troufalejší a dal průchod své antistalinské nevrlosti jazykem velmi absurdním, vášnivým a zlomyslným. Při rozhovoru s delegací Komunistické strany Číny 22. října 1961 ostouzel Stalina jako „vraha”, „kriminálníka”, „banditu” a „idiota”. Ve svém projevu na recepci uspořádané sovětskou vládou při příležitosti 1. máje 1962, Chruščov označil Stalina za „hazardéra”, „despotu typu Ivana Hrozného”, „největšího diktátora v ruských dějinách” a „hlupáka”.
Jak svého času čínští soudruzi správně komentovali, toto Chruščovovo hanobení Stalina bylo „sprostou urážkou sovětského lidu, hrubou urážkou KSSS, Sovětské armády, diktatury proletariátu a socialistické soustavy, mezinárodního komunistického hnutí, revolucionářů celého světa a marxismu-leninismu”. (On the Question of Stalin; Second Comment on th Open Letter of the Central Committee of the CPSU by the Editorial Department of People's Daily and Red Flag, 13 September, 1963)
Čínští soudruzi pokračovali otázkou: „Do jaké pozice se řadí Chruščov, který se podílel na vedení strany a státu během Stalinova období, když se bije v prsa, bouchá do stolu a z plna hrdla haní? Do pozice spolupachatele 'vraha' nebo 'bandity'? Nebo do téže pozice jako 'hlupák' nebo 'idiot'?” (tamtéž)
Rovněž se tázali: „Jaký je rozdíl mezi zneuctíváním Stalina Chruščovem a jeho zneuctíváním imperialisty, reakcionáři různých zemí a odpadlíků od komunistů? Proč taková zakořeněná nenávist ke Stalinovi? Proč na něj útočí zuřivěji, než tak činí nepřítel?” V odpovědi na uvedenou otázku uvedli: „V osočování Stalina Chruščov ve skutečnosti bezuzdně napadá sovětský řád a stát. Jeho hlas v této souvislosti není v žádném případě slabší, ale ve skutečnosti silnější než hlas renegátů jako Kautsky, Trockij, Tito a Djilas.” (tamtéž)
Zatímco hanobili Stalina, chruščovovci pěli chválu na politické představitele amerického imperialismu. Čínští soudruzi si toho povšimli: „Na jedné straně zvrhle bičují velkého marxistu-leninovce, velkého proletářského revolucionáře a vedoucího činitele mezinárodního komunistického hnutí, a na druhé do nebe velebí pohlaváry imperialismu.” Uhodili hřebík na hlavičku, když se výstižně otázali: „Je nějaká možnost, že spojení mezi těmito jevy je pouze náhodné a že s neúprosnou logikou nevyplývá ze zrady marxismu-leninismu?” (tamtéž)
Chruščovovští revizionisté, kteří neustále pociťovali strach ze Stalinova ducha, se snažili zastřít svůj naprostý nedostatek principiálnosti, svou slabost a svou znepokojující nemohoucnost zneuctíváním Stalina. Chruščov se omezil pouze na jeho hanobení, nikdy se ani nepokusil dokázat svá obvinění a výpady. Jeho nenávist byla taková, že ve svém projevu na shromáždění sovětsko-maďarského přátelství 19. července 1963 v Moskvě řekl: „Ach! Kéž by Stalin zemřel o deset let dříve.” Jak je známo, Stalin zemřel v roce 1953. Deset let dříve by znamenalo v roce 1943, v tomtéž roce, kdy slavná Rudá armáda ve Velké vlastenecké válce začala svou protiofenzívu proti nacistickým bestiím. Nikdo by si nepomyslel, že kromě Hitlera, by si někdo býval přál, aby Stalin zemřel právě tehdy. Ne, ukázalo se, že chruščovovští revizionisté byli zajedno s Hitlerem v přání Stalinova skonu v osudovém roce, kdy zdar války a s ním osud celého lidstva byl tak nebezpečně v sázce.
Chruščovovský revisionismus je, nebo řekněme byl, charakteristický tím, že jeho odklon od základů marxismu-leninismu byl provázen strachem či neschopností otevřeně a čestně „vyrovnat účty” s názory, které opustil. Až do nástupu Gorbačova k moci, revizionisté v SSSR, zatímco dělali cokoliv pro konečné zhroucení zbytků socialismu, pokračovali ve vzývání jmen Marxe a Lenina. Našli si snadnou cestu: místo otevřeného pozvednutí zbraně proti marxismu-leninismu dokonce i dnes se omezují na hanobení Stalina a svalují vinu za vše, za každý nezdar, skutečný či domnělý, na jeho „kult osobnosti”.
Tím, co dále uvedeme, chceme vyvrátit revizionistická tvrzení, že Stalin byl extrémně domýšlivý, že nejen pěstoval kult své osobnosti, ale měl v tom i velkou zálibu, že se považoval za nadlidskou bytost, která vše zná, že činil rozhodnutí bez předchozího prošetření a z pouhé ješitnosti každého nutil, aby s ním souhlasil. Co v naší studii o skutečném Stalinovi, odlišném od mýtického, vychází najevo, je, že byl mimořádně kompetentním marxistou-leninovcem, kterému se protivilo pochlebování pochlebníci, kterému se protivil kult osobnosti a dělal vše, aby toto zastavil. Vychází najevo, že to byl velký proletářský revolucionář, netrpící ani domýšlivostí, ani předstíranou skromností, který viděl své životní poslání a měl planoucí touhu, aby přispěl k revolučnímu boji proletariátu za jeho společenskou emancipaci, který nikdy neotevřel ústa, aniž by pečlivě neprostudoval příslušnou záležitost.
Jak přítel, tak i nepřítel dosvědčuje Stalinovu prostotu a skromnost.
Enver Hodža, albánský vedoucí představitel, jej popisuje takto: „Stalin nebyl tyran, ani despota. Byl zásadový člověk, byl spravedlivý, skromný a velmi laskavý a pozorný k lidem, kádrům a svým kolegům.” (E. Hoxha, With Stalin, Memoirs, Tirana, 1979, pp. 14-15)
Henri Barbusse, francouzský spisovatel, mimo jiné uvádí: „Tento upřímný a skvělý člověk je... prostý... Stalin soustavně připisuje zásluhy za veškerý dosažený pokrok Leninovi, ačkoli jsou to zásluhy ve velmi značné míře jeho vlastní.” (H. Barbusse, Stalin, A New World Seen Through One Man, London, 1935, pp. 291, 294)
Sidney a Beatrice Webbovi, známí britští fabiáni, uvádějí: „Nemyslíme, že strana je ovládána vůlí jediné osoby nebo, že Stalin je druhem osobnosti, která si dělá nárok nebo touží po takovém postavení. On sám naprosto jasně popřel jakékoliv takové osobní diktátorství což... se skutečně shoduje s našimi vlastními dojmy z faktů.” (S. a B. Webb, Soviet Communism, A New Civilisation, London, 1947, pp. 333-336)
Pro ty, kdož nejsou ochotni věřit svědectví Hodži, Barbusse nebo Webbových, jako jednostranných svědků, uvedeme výňatky z písemností těch, kteří byli velmi kritičtí ke Stalinovi, ale nicméně potvrzují ta svědectví, která jsme citovali.
Joseph Davies, velvyslanec USA v Moskvě v letech 1936-1938 - v období moskevských procesů -, o Stalinovi napsal toto: „Trhl jsem s sebou, když jsem viděl, že dveře se... otevírají a pan Stalin vchází do místnosti sám.. Jeho chování je laskavé, jeho způsoby jsou téměř zarážejícně prosté... Srdečně mě pozdravil s úsměvem a velkou prostotou, ale také se skutečnou důstojností... Jeho hnědé oči jsou neobyčejně laskavé a dobrotivé. Dítě by mu rádo sedělo na klíně a pes by se k němu schoulil.” (J. E. Davies, Mission to Moscow, London, 1940, pp. 222, 230)
Walter Beddel Smith, jiný velvyslanec USA v Moskvě v letech 1946-1949, píše o Stalinovi: „Na jedné straně není absolutním diktátorem ani zajatcem politbyra, na druhé jeho pozice, mohl bych říct, je více než předseda s rozhodujícím hlasem...” (Walter Bedell Smith, Moscow Mission, London, 1950, p. 44)
Také v Rusku narozený Američan Isaac Don Levine, ve svém zdaleka ne přátelském životopise Stalina, uvádí: „Stalin neusiluje o pocty. Hnusí se mu okázalost. Má averzi k stavění se na odiv veřejnosti. Mohl by mít všechny odznaky moci velkého státu. Dává však přednost pozadí.” (I.D. Levine, Stalin, A Biography, London, 1031, pp. 248-249)
Maršál Georgij Žukov o Stalinovi napsal, že „prost strojenosti a manýrů získal si srdce každého, kdo s ním hovořil”. (G.K. Zhukov, The Memoirs of Marshal Zhukov, London, 1971, p. 283)
Stalinova dcera Světlana, se svou notorickou schopností snížit se k pomluvám Stalina, nicméně odmítla obvinění, že její otec byl osobně odpovědný za režii „kultu” své osobnosti. Napsala: „Nyní, když někde čtu nebo slyším, že můj otec se považoval vskutku za boha, ohromuje mě, že lidé, kteří jej dobře znali, mohou říct něco takového... Nikdy si o sobě nemyslel, že je bůh.” (S. Alleluyeva, Letters to a Friend, London, 1968, pp. 202-203 and 213)
Těm, kteří říkají, že Stalin, z důvodu ješitnosti, domýšlivosti a osobního potěšení pěstoval „kult” své osobnosti, odpovídáme, že Stalin často odsuzoval a posmíval se „kultu osobnosti” jako protikladu marxismu-leninismu.
Například v srpnu 1930 ve svém dopise soudruhu Šatkovskému prohlašuje: „Mluvíte o oddanosti ke mně... Chtěl bych Vám doporučit, abyste se vzdal 'principu' oddanosti k osobnostem. To není bolševická cesta. Buďte oddán dělnické třídě, její straně, jejímu státu. To je žádoucí a užitečná věc. Ale nepleťte to s oddaností k osobnostem, této pošetilé a neužitečné cetce slabomyslných intelektuálů.” (J.V. Stalin, Works, Vol. 13, Moscow, 1955, p. 20)
Jako jiný příklad uveďme jeho sarkastický přípitek při oslavě Nového roku 1935: „Soudruzi” Chci navrhnout přípitek na našeho patriarchu, život a slunce, osvoboditele národů, strůjce socialismu (odříkával všechna přízviska přiřčená mu v těch dnech) - Josefu Vissarionoviči Stalinovi a věřím, že to je první a poslední řeč o tomto géniovi dnešního večera.” (A. Tuominen, The Bells of the Kremlin, Hannover /New Hampshire, USA/, 1983, p. 162)
Vzniká otázka: když Stalin nedával popud ke „kultu osobnosti”, kdo jej iniciativoval, kdo jej připustil a zvěčnil? Odpověď není jiná než, že to byli revisionisté, kteří se vetřeli do pozic moci a vlivu v KSSS a sovětské vládě.
Nikdo nebyl patolízalštější, nikdo se tak odporně nehrbil jako Nikita Chruščov, který nejspíše hrál vedoucí úlohu ve vytváření Stalinova „kultu osobnosti” - kultu, který ani Stalin, ani nikdo z jeho věrných marxisticko-leninských stoupenců v politbyru, nikdy nepěstoval.
Chruščov, který svým antistalinským výbuchem na XX. sjezdu KSSS, spjatým s hromadnou revizí základů marxismu-leninismu, uvedl v pohyb obnovu kapitalismu, byl horlivým šiřitelem „kultu osobnosti” Stalina. Zde je několik příkladů.
Svůj projev na moskevské stranické konferenci v lednu 1932, kde ve vztahu ke Stalinovi jako prý použil pojem „vožď” (vůdce), končil těmito slovy: „Moskevští bolševici, jako nikdy dříve, semknuti kolem leninského Ústředního výboru a kolem vůdce naší strany, soudruha Stalina, radostně a sebejistě kráčí k novým vítězstvím v bitvách za socialismus, za světovou proletářskou revoluci.” (Rabochaya Moskva, 26th January 1932, cited in L. Pistrak, The Grand Tactician, Khrushchev's Rise to Power, London, 1061, p. 159)
Během soudního procesu s Kameněvem a Zinověvem (první moskevský proces) v roce 1936, Chruščov, který byl stranickým tajemníkem v Moskvě, pravil: „Ničemní trpaslíci! Pozvedli své ruce proti největšímu ze všech lidí,... našemu moudrému vůdci soudruhu Stalinovi! Ty, soudruhu Staline, jsi pozvedl velký prapor marxismu-leninismu vysoce nad celým světem a neseš jej vpřed. Ujišťujeme tě, soudruhu Staline, že moskevská bolševická organizace - věrný stoupenec stalinského Ústředního výboru - ještě více zvýší stalinskou bdělost, vykoření trockisticko-zinověvské pozůstatky a sevře řady partijních i bezpartijních bolševiků ještě více kolem stalinského Ústředního výboru a velikého Stalina.” (Pravda, 23 August 1936, cited in L. Pistrak, ibid., p. 162)
V listopadu 1936 na VIII. všesvazovém sjezdu sovětů, Chruščov navrhl, aby nová ústava se nazývala „Stalinskou ústavou”. Tvrdil, že „byla napsána od začátku do konce samým Stalinem”. (Pravda, 30 November 1936, cited in L. Pistrak, ibid., p. 161) V témže projevu Chruščov razil nový pojem - stalinismus: „Naše ústava je marxismem-leninismem-stalinismem, který dobyl jednu šestinu zeměkoule.” (ibid.)
V projevu na dvěstětisícovém masovém shromáždění v Moskvě v lednu 1937, v průběhu druhého moskevského soudního procesu (s Pjatakovem a Radkem), Chruščov prohlásil: „Tím, že pozvedli své ruce proti soudruhu Stalinovi, pozvedli je proti všemu nejlepšímu, co lidstvo má. Neboť Stalin je víra, je naděje, je maják, který vede všechno pokrokové lidstvo. Stalin je náš prapor! Stalin je naše vůle! Stalin je naše vítězství!” (Pravda, 31 January 1937, cited in L. Pistrak, ibid., p. 162)
Chruščov opakovaně velebil Stalina jako „důvěrného přítele a soudruha ve zbrani velikého Lenina” (prosinec 1939), jako „největšího génia, učitele a vůdce lidstva” (XVIII. sjezd strany, březen 1939), jako „velikého, vždy vítězného maršála” (květen 1945), jako „upřímného přítele lidu” (prosinec 1939) a jako svého „vlastního otce” (prosinec 1949) - (všechny citace v tomto odstavci jsou z People's Daily and Red Flag - viz výše).
Víme již, že to nebyl nikdo jiný než Chruščov a další skrytí revizionisté, kdo, když byl Stalin naživu, iniciovali a pokračovali „v chybné praxi spojování všech našich velkých vítězství s jeho jménem”, což právě takto později kritizovali. Navíc, že to bylo činěno proti opakovaně vyjádřeným přáním Stalina. Rovněž víme, že trockistická a imperialistická kampaň proti „stalinismu” nebyla k ničemu, dokud se k ní po XX. sjezdu strany nepřidal triumfující chruščovský revisionismus. Zejména však víme, že podstata kampaně proti „stalinismu” je v tom, že jde o formu boje proti základním principům marxismu-leninismu, bez ohledu na to, zda je tato kampaň vedena trockismem, imperialismem nebo moderním chruščovským revisionismem.
Se zřetelem na předchozí je jasné, že Stalin nebyl vinen praktikováním „kultu osobnosti”. Praktikování takovéhoto kultu bylo zcela proti jeho přání a oddávali se mu skrytí revizionisté - titíž lidé, kteří jej z této příčiny obviňovali na a po XX. sjezdu KSSS. Tedy jejich nenávist ke Stalinovi nemůže být přisuzována „kultu osobnosti”, který byl každopádně jejich vlastním výtvorem. Čemu tedy musíme přisoudit tuto nenávist?
Dialog č. 161, 14. 2. 2001 a č. 162, 14. 3. 2001