Letos se okurkám moc nedaří. O prázdninách bývá normálně jejich doba, jsou jich plné zahrádky, obchody, ale také média. Občas jsem jich měl v minulosti plné zuby. Letos je to jinak a týká se to jak těch zeleninových, tak mediálních.
Červenec probíhal ve znamení diskusí kolem sestavování nové koaliční vlády. Měl ovšem i svou okurku - stal se jí Kavan kvůli svému bývalému podřízenému Srbovi na ministerstvu zahraničních věcí. Hlavní pozornost většiny médií však přeci jen zaujaly důsledky rozhodnutí Špidlovy sociální demokracie nespojit na další čtyři roky svůj osud s volebně třetí KSČM, ale nejslabší Koalicí, díky čemuž musela ČSSD udělat další úkrok doprava, byť již nikterak veliký. Jak pomalu doznívaly oslavy vítězství v táboře sociálních demokratů, začaly se v něm objevovat hlasy, zamýšlející se nad možnými důsledky taktického rozhodnutí jejich vedení. Jednu takovou úvahu od Rudolfa Převrátila si můžete přečíst. (Česká republika má zatím štěstí, parlamentní volby vyhrála levice)
Přestože volby do Parlamentu vyhrála vysoko levice (111:89), zůstane vidina demokratického socialismu k radosti české pravice pouhým snem. Nemůže za to ale jenom sociální demokracie; komunistická strana nevyslala dostatečně silné signály o tom, že se odpoutala od minulosti jako vadné svou podstatou. Odmítnutí historických přehmatů a zločinů není v očích ČSSD, ale ani většiny české společnosti dostatečným svědectvím o transformaci KSČM. Samozřejmě že na předchozím systému nebylo všechno špatné, ale o všech těch pozitivech bude možné a nutné diskutovat až po odsouzení strukturálních nedostatků, které sovětský model socialismu provázely od jeho prvopočátků. Chcete-li mi porozumět, přečtěte si třeba článek Strože "Bylo za socialismu všechno špatné?" nebo si dobře prostudujte odpovědi Ransdorfa na nejapné otázky moderátora v nedělní Partii.
Sporné rozhodnutí sociálních demokratů je teď utopeno v děsivých záplavách, které se rozhodly zařádit si u nás a v přilehlé Evropě. Rozsah těchto událostí překračuje historickou paměť českého národa a málokdo si asi dnes umí představit důsledky, které se budou dlouhodobě likvidovat. Nic to ovšem nemění na tom, že je třeba většinu občanů pochválit za nasazení, s nímž se postavili do cesty velké vodě, a za solidaritu, kterou projevují vůči svým, třeba úplně neznámým, bližním. Povodeň ale odhalila i další naše lidské stránky - totiž český šlendrián a český vtip. To první velmi hezky popisuje v Právu Jiří Franěk v článku "Povodeň a americký hřebík" a ve své hloubce se to dotýká našich zvyků, posílených předchozím režimem.
Český vtip nebyl udušen ani povodní a projevil se jako neoddělitelná součást naší národní povahy. Ostatně nám také kvůli němu Němci vyhradili pojem "smějící se bestie". Všemi možnými neoficiálními kanály - ústním podáním, v dopisech, mailech či oblíbených SMS-kách se šíří "nadstavbové" záplavy vtipů, které s radostí přijímáme a dáváme dál k lepšímu. Asi by si zasloužily hlubší studium, protože se v nich odráží naše hluboké já. Pár aktuálních povodňových vtipů najdete na našem serveru.
Až se povodeň přežene, zůstane po ní strašlivá spoušť, se kterou se budeme dlouho potýkat. Všechno bude třeba uklidit, řadu věcí bude třeba opravit, některé se budou muset udělat úplně znova. Snad to uděláme pořádně.
Milan Neubert, 15. srpna 2002