Od mocensko-politického třesku v Evropě koncem 80. let už uplynulo téměř 15 let, během nichž se významně změnila sociálně-ekonomická situace v jednotlivých národních státech, patřících dříve do „socialistického tábora”. I když se tyto státy vyvíjely během této doby v podobných vnějších podmínkách, rozvíjel se jejich vnitrostátní politický život odlišně.
Jedním z významných faktorů vnitrostátní politiky v jednotlivých zemích byl postoj domácích parlamentních stran k procesu rozšiřování Evropské unie. S trochou zjednodušení se dá povědět, že stoupenci tohoto procesu se staly politické strany, které nalezly v Evropské unii politické partnery, určující přednostně charakter evropské politiky, tedy především sociální a křesťanští demokraté (viz 1.7.). To je také patrně jeden z důvodů, proč dva na české politické scéně dnes nejsilnější subjekty - ODS a KSČM - stály dlouho svorně proti myšlence evropské integrace.
Obě strany si byly vědomy okolnosti, že při zachování stávajícího rozložení politických sil v Evropské unii může dojít dlouhodobě přes globálně „europeizovaná” média k postupnému odklonu veřejnosti směrem k politickým idejím hlavních evropských „hráčů”. To vycítily členské základny i aparát obou stran a pouze skutečnost, že veřejné mínění bylo většinově pro integraci, jim bránila v daleko ostřejším odmítnutí integračního procesu v průběhu kampaně před referendem o vstupu ČR do EU.
Podívejme se nyní na celkovou situaci trochu blíže z pohledu české radikální levice. Po mnohaletém zápasu mezi ČSSD a KSČM na vnitrostátní půdě stojí významně posílena KSČM, usilující o dosažení co nejvyššího stupně programové a akční jednoty. Ostatní politické síly v této části spektra - včetně SDS - mohou počítat s jednotkami či desetinami procent volebních preferencí. KSČM je ovšem nucena s ohledem na blížící se vstup ČR do EU postupně oslabovat svou protievropskou rétoriku, založenou formálně na výhradách k špatně vyjednaným podmínkám vstupu, k nedostatečné připravenosti ČR a nevyjasněnému charakteru Evropské unie.
Cílový stav tohoto obratu je jasný - musí jím být pozitivní návrhy na „budování společného evropského domu” a projekt postupné transformace Evropské unie. Je jasné, že jiný než pozitivně laděný projekt nebude mít dlouhodobě v Evropské unii u veřejnosti šanci. V průběhu postupného obratu se však ukazuje, že uvnitř strany existují i jiné než jen oficiálně deklarované důvody nesouhlasu KSČM se vstupem do EU. Tyto důvody vycházejí postupně najevo v souvislosti s růstem významu politických stran na evropské úrovni.
Evropská unie totiž vychází z teze, že jsou politické strany na evropské úrovni důležité jako faktor integrace EU a že přispějí k formování evropského povědomí a k vyjadřování politické vůle občanů EU. Smysl je jasný - mají zaniknout potenciální zdroje konfliktů na hranicích národních států. Konfliktní čáry mají vést napříště jen mezi celoevropskými subjekty, které nebudou mít zájem na dezintegraci EU. Evropská unie je kvůli tomu připravena změnit i financování politických stran - národním stranám a jejich poslancům má jít přímo jen 85% rozpočtovaných prostředků a zbylých 15% má jít na provoz celoevropských stran.
Tento navržený mechanismus vede i váhající část spektra evropských národních stran k zakládání nových subjektů. Je tomu tak i na radikální levici, která od roku 2003 chystá aktivně vznik Strany evropské levice (viz 5.3.). Většina těchto iniciativních levicových stran se rekrutuje ze současné Frakce Evropské sjednocené levice a Severské levice zelených (viz 5.2.), která je názorově relativně velmi široká, rozhodně významně širší než na názorové jednotě stavící KSČM. Ta je tímto nečekaným procesem poněkud zaskočena - a není sama. Hlasy proti vzniku Strany evropské levice (SEL) se ozývají především od dalších komunistických stran.
Hlavním argumentem proti založení SEL je „ztráta identity radikální levice”, obava z jejího rozplynutí v EU. Zaznívají hlasy, že bude SEL žít pod diktátem Evropské komise, že hrozí prodej ideálů radikální levice za finanční příspěvek na činnost SEL od EU. Tyto argumenty se ale nezakládají na skutečnosti. Blíže se o nich můžete dočíst v našem článku „K argumentům proti Straně evropské levice”. Skutečnost je totiž jednodušší. Dlouhodobě může být opravdu otřesena současná identita KSČM, pokud se ji ona sama na svém nadcházejícím sjezdu nerozhodne změnit.
Radikální levice totiž existuje v Evropské unii ve své barevnosti již dlouhé roky. A navíc: podíváte-li se na tabulku v kapitole 1.7., uvidíte, že zatím spíše sílí než by slábla. Proto je SDS přesvědčena, že se obavy z jejího rozplynutí ukážou jako naprosto zbytečné.
Milan Neubert, 29. 4. 2004