Věnujme se věcné diskusi, ne levicovému hašteření

Vítám každou vnitrostranickou diskusi, která je vyargumentovaná, bez zbytečných emocí a předpojatostí. Jedině diskusí a nikoliv okřikováním názorů můžeme posunout naše poznání. S takovou vnitrostranickou diskusí se nemusíme bát jít ani na stránky novin. Naopak, veřejnost se alespoň na vlastní oči může přesvědčit, že v KSČM jsou myšlenky, o kterých stojí za to diskutovat a že zvládáme i kulturu diskuse, k níž mj. patří tolerance k jiným názorům a schopnost věcné reakce. Obávám se však, že článek Václava Věrteláře, člena ÚV KSČM, nazvaný Ten říká to, ten zas tohle a dohromady neříkají nic (Haló noviny 7. 1. 2005) tyto parametry nesplňuje.

V tomto článku mě napadá za můj rozhovor na internetovém serveru Česká média, vedeném jeho redaktorkou Irenou Ryšánkovou. Jsme zvyklý, že na některé věci máme s Václavem Věrtelářem různé názory. To je koneckonců v pořádku - nemohou mít všichni na všechno stejný pohled. V posjezdovém období to např. bylo, když na tiskové konferenci KSČM jsem ve snaze zdůraznit naše ekologické přístupy hovořil o tzv. rudozeleném programu. Nejsem vztahovačný ani hašteřivý. Většinou si pak tyto věci v klidu vyříkáme a v tomto případě jsme si nakonec vysvětlili, že o žádnou odchylku od sjezdového programu Naděje pro ČR nejde. Věřím, že obě strany si z takové diskuse mohou něco vzít.

Tentokrát si však myslím, že ve svém posledním článku Václav Věrtelář určité meze věcné diskuse překročil. Zejména proto, že bez důkazů tvrdí, že již dlouhodobě (podle jeho názoru) nejsou mé názory v souladu s politikou KSČM. Na tak vážné obvinění nestačí jenom vyslovit nespokojenost s nastolováním některých témat (zejména téma tzv. stalinismu). Nepochybně lze diskutovat o tom, zda dnes KSČM v etapě, kdy je levice oslabená, má na úlohu hegemona, či jí spíše sluší role moderátora politického diskursu a co to konkrétně znamená. Obdobně si lze ujasňovat, jak lépe naplňovat přijatou otevřeně levicovou a nadstranickou koncepci Haló novin, abychom předešli propadu čtenářského zájmu. Tomu by ale slušel klidnější tón a především přijít s názory, jak uvedené problémy řešit. Jinak musím konstatovat, že v uvedeném rozhovoru jako celku není nic závadného a že si za tím, co tam je mnou řečeno, stojím. Pokud by snad někomu nestačil tento názor (stojící proti jinému názoru), tak lze si přečíst takový článek celý. Pak si jistě každý ze čtenářů udělá názor sám, se znalostí kontextu a bez zbytečných spekulativních konfabulací jakéhokoliv komentátora.

Pokud jde o výtku, že je chybou nechat si vnucovat zástupná témata, s tím samozřejmě jako s principem souhlasím. Zvažme ale, co je téma vnucené a co je nezbytná reakce na otázku novináře či na objektivně vzniklé problémy. Nepatřím mezi ty, kteří by zbytečně a necitlivě otevírali otázku tzv. návratu do minulosti. Nekonečné debaty na toto téma bez šance na nějaké pozitivní vyústění skutečně pouze váží energii strany a vyvolávají negativní emoce. Myslím, že pro členy a funkcionáře KSČM by měl být prioritní zájem voliče. Jeho trápí v drtivé většině jiné otázky, které souvisejí především s dneškem a obavami z nejbližší perspektivy. Vzhledem k poměrům, v jakých žijeme, je to bohužel především problematika sociální. Ve zmiňovaném rozhovoru jsem problematiku vztahu KSČM k období před rokem 1989 nenastoloval sám o sobě. Toto téma je v posledních patnácti letech trvalou součástí dotazů novinářů. Uvědomme si také, že s rostoucí vahou KSČM v politickém spektru sledují novináři naši činnost velmi pozorně, a že v případě rozporné reakce je třeba problém objasnit. Jinak se skutečně dopouštíme dvojtvářnosti a klesá naše transparentnost a tedy i důvěryhodnost.

V předsjezdovém období se i na stránkách Haló novin vedla diskuse o tom, co je to stalinismus a zda se s tímto fenoménem umí KSČM vypořádat. V tomto tématu nejde o úplné oddělení KSČM od historické zkušenosti její předchůdkyně KSČ. Spíše jde o to ji pozitivně překonat, aby se nikdy nemohl opakovat návrat autoritářských praktik, manipulace s členskou základnou i společností. Ve svém projevu na VI. sjezdu KSČM v Českých Budějovicích jsem vyslovil tezi, že projevy ortodoxie či obrany deformací spojené s tzv. stalinismem lze v KSČM označit pouze za okrajové. Myslím si to dodnes. Aby tato teze zůstala pravdivá, je třeba se k ní ale stavět aktivně a ani na vnitrostranické půdě (nejenom v televizních projevech) neustupovat názorům, které znamenaly bagatelizaci fenoménu stalinismu a které by mohly relativizovat i klíčové kritické závěry mimořádného sjezdu KSČ z prosince 1989, které přešly do základů identity KSČM. Takové dílčí hlasy zazněly bohužel i po VI. sjezdu KSČM a pronikly i na veřejnost. Nedivme se tedy, že se na to novináři ptají a že to neustane, když jim sami někteří z nás budou dávat argumenty. Pak je povinností vedoucího funkcionáře reagovat v souladu s programem KSČM i s přijatými závěry a neuhýbat. Myslím, že i diskuse na posledním zasedání ÚV KSČM ukázala, že si toto musíme znovu a znovu připomínat a přizpůsobit tomu i naše působení navenek. Současný nástup pravice v čele s ODS přináší zejména pro neprivilegované občany mnohé hrozby a nepomůžeme našim voličům, když komunisté začnou podléhat psychologii mýtizace své vlastní minulosti, pocitu že mají patent na rozum a napomáhat rozkladné hašteřivosti, která je bohužel na levici stále výrazná.

Haló noviny, 8. ledna 2005