2. Pojetí současné společnosti jako společnosti ovládané kapitálem
Budiž v následujícím textu rozuměno kapitálovým vztahem panství kapitálu nad produkcí a reprodukcí v hospodářství a ve společnosti. „Obecná rovnice“ kapitálu, jak se ukazuje v oblasti oběhu, zní podle Marxe, že z peněz se stává více peněz, a že v tomto procesu reprodukce roste hodnota (P - H - P´). Aby šlo toto provést, musí si podle Marxe kapitál podmanit výrobu, musí nutit námezdní dělníky produkovat přidanou hodnotu coby vlastnictví kapitálu, musí vytvořit společenské, politické a kulturní podmínky nebo ty existující nastavit tak, aby tyto vztahy byly ustaveny trvale. Sebezhodnocování peněz coby kapitálu je možné jen proto, že se reprodukuje díky podmínkám, jež si podmaňuje, které však nemohou být redukovány pouze na tuto vlastnost podmanění.
Kapitalismem budeme v následujícím rozumět všechny společenské řády, v nichž společenská reprodukce probíhá za vedoucího postavení seberozmnožování kapitálu, za nadvlády (dominance) zisku. Jsou takové společnosti, ve kterých je převládajícím cílem hospodářství reprodukce kapitálu, a tomuto hospodářskému cíli jsou podřízeny také politika, kultura a bezpečnost. Tato definice má tu přednost, že ponechává prostor k tomu, aby mohly být rozpoznány i nekapitalistické, dokonce i antikapitalistické tendence a zároveň bylo vyhověno pluralitě a heterogenitě reálných společností, aniž by musel být ignorován kapitalistický charakter vývoje celkové společnosti. Tato definice umožňuje rekonstruovat současné společnosti jako společenský prostor, v němž se (stále ještě) prosazují kapitalistické tendence coby tendence určující, v němž společenské síly i opačné tendence nabývají vlivu, dokonce si vytváří vlastní prostory, respektive obsazují jiné a bojují za změnu trendu[30]. Je to prostor společenských bojů.
Takováto podřízenost společnosti dominujícímu kapitálu nevyžaduje - oproti pojetí ekonomického redukcionismu - v žádném případě likvidaci svébytnosti nekapitalistických hospodářských forem nebo zničení specifičnosti politiky, kultury či bezpečnosti vůči ekonomice, ale naopak na tato specifika a svébytnost mimořádně silně odkazuje. Podřízenost neznamená bezpodmínečně likvidaci či zkázu, nýbrž funkcionální orientaci na požadavky sebereprodukce kapitálu. Jedná se o podřízenost v komplexním poměru sil. Podřízenost vyžaduje právě tak uznání vlastní moci a vlastní logiky těch hospodářských procesů, které nejsou bezprostředně kapitalistické (např. domácnosti nebo systémy společenského zabezpečení), stejně jako politiky, kultury a bezpečnosti. Podřízenost je tendencí, která si v žádném případě neproráží cestu v každé jednotlivé otázce a v každém jednotlivém okamžiku. Je tendencí, která vychází z protikladného vztahu bezprostředně kapitalistických a nekapitalistických tendencí. Dokonce i sám vztah kapitálu a námezdní práce je takto rozporuplný a závislý na poměru sil jednotlivých stran.
Vnímáme-li kapitálový vztah jako panství kapitálu nad hospodářstvím a společností, pak je jasné, že může být zachován jako vztah mezi rozšířenou reprodukcí kapitálu a nadvládou této reprodukce nad všemi ostatními reprodukčními a životními procesy ve společnosti pouze tehdy, pokud si neustále bude úspěšně podrobovat hospodářství a společnost. Termín kapitálový vztah pak označuje tendenci uvnitř vnitřní rozporuplnosti protichůdných tendencí. Marx hovoří v této souvislosti také o formální a reálné subsumpci (podřazení pojmu - pozn. překl.) práce pod kapitál. Kapitalistické společnosti by se potom vyznačovaly vnitřním protikladem mezi touto subsumpcí práce, politiky, společnosti atd. pod kapitál a bojem proti této subsumpci, vedeným různými společenskými a politickými hnutími, které tak uplatňují své vlastní zájmy.
Společnosti by se potom podle tohoto pojetí kapitálového vztahu vyznačovaly vnitřním rozporem kapitálovými vztahy na straně jedné a reprodukčními vztahy dělníků, mezilidskými vztahy, obcemi a okresy, základními životními potřebami atd. na straně druhé. V závislosti na poměru sil se může „kapitálová logika“ někde lépe, jinde hůře prosazovat proti „logice společenské“. Překonání kapitalismu by bylo vystřídáni dominance zhodnocování kapitálu dominancí emancipativní a solidární reprodukce toho „společenského“ nad zhodnocováním kapitálu.
Takové pojetí kapitalismu má řadu implikací: Za prvé je nutno rozlišovat ve společnosti mezi kapitalistickým a nekapitalistickým. Racionalizace podnikání z hlediska hodnoty obchodních podílů, hodnoty akcií, je bezprostředním základem kapitalismu. Nekapitalistické tendence naopak posiluje úsilí uplatňovat v tomto procesu a zároveň i proti němu zájmy zaměstnanců či ekologická měřítka. Současné společnosti, tak zní teze, jsou poli boje, kompromisů a kooperace, které zahrnují ono kapitalistické i nekapitalistické.[31]
Za druhé: Dominance zhodnocování kapitálu v hospodářství i společnosti stojí na třech pilířích. Prvním je neobyčejná organizační moc kapitálu, jeho schopnost čekat na výhodné příležitosti zhodnocení a hledat regionálně i internacionálně alternativní oblasti jeho vložení, dále pak možnost koupit si podporu. Nadán privilegovanou držbou dnes rozhodujícího všeobecného statku, peněz, má kapitál také privilegovaný přístup ke všem jiným statkům. Zatímco dělníci jsou odkázáni na měsíční příjmy pod hrozbou sociální nouze, zatímco jsou méně mobilní a mohou jednat politicky pouze nátlakem z ulice, stávkami a volbami, nachází se kapitál v nesrovnatelně výhodnější pozici. Velkokapitál náleží - společně s vrcholnými politiky a úředníky stejně jako špičkami médií - už jaksi přirozeně k oligarchii, k elitě společnosti.
Dominance zhodnocování kapitálu se zakládá ale také na tom, že hospodářský úspěch soukromokapitalistického podnikání je podmínkou pro mzdy a daně. Většina obyvatelstva jako celý veřejný sektor je závislá krátkodobě na tomto úspěchu kapitalisticky vedených podniků. Politika, která by zahnala kapitalistické podniky do záhuby, zruinovala by v současných podmínkách rychle také i dělníky a veřejný sektor. Otevřít protiúčet je těžší, i když není méně podstatný: ožebračení dělníci a zaměstnanci stejně jako zubožený veřejný sektor jsou příčinou klesající poptávky, a ženou tak podniky k bankrotu. Navíc nemohou být naplněny dlouhodobé reprodukční zájmy společnosti - dospívání nových generací, vzdělávání, zdraví, životní prostředí atd. I zde se jedná o poměr sil a o reprodukční zájmy. Ale protože omezování kapitálu se často projevuje rychleji než omezování veřejného sektoru a námezdně pracujících, má kapitál zpravidla v rukou ty vlivnější páky. Diskuze na pracovištích jsou ideologicko-politickým výrazem této dominance zisku. Třetím pilířem dominance kapitálu je bezesporu dalekosáhlá kontrola politiky, ideologických aparátů (zejména médií), armády a všech represivních aparátů.
Ortodoxní marxismus spatřuje hranice kapitalismu především tam, kde narazí centralizace a koncentrace výroby na okovy soukromého vlastnictví. Zpravidla to bylo chápáno tak, že soukromé vlastnictví by nedovolilo v nezbytné míře centralizovat a koncentrovat, tak jako je možné v plánovaném hospodářství. Vycházeje z rozvinutého stanoviska by musely být ale hranice kapitalismu vnímány jinak. Zaprvé vede rozvoj moderních výrobních sil a způsobu života k tomu, že tradiční formy kultury, zdravotnictví, vzdělávání, reprodukce přírodních podmínek lidského života, rodiny atd. byly nebo budou téměř úplně zničeny. Ty se nyní musí stát předmětem vědomé společenské regulace. Již dnes je jedna třetina až jedna polovina společenského produktu přerozdělována tak, aby byly tyto oblasti udrženy a rozvíjeny.
Oproti mnohým klasickým průmyslovým statkům se společenské a kulturní statky svou přirozenou povahou vyhýbají monetárnímu zhodnocování. Nemohou být také proto bezprostředně integrovány do kapitálového zhodnocování, aniž by při tom nebyly extrémně deformovány. Přinejmenším rozsah, zčásti ale také ceny a obsahová orientace produkce jmenovaných statků musí být proto vyňaty z kontroly kapitálem. To by se stalo při dalším významném rozpínání nekapitalistických sfér ve společnosti. Pokud je toto pravda a pokud sféry nekapitalistické reprodukce mají zároveň rozhodující význam pro vývoj společností, pak budou mít ty společnosti, které nezpeněží a nezkapitalizují své nekapitalistické oblasti, rozvojové výhody. Proti tomu stojí možné ztráty při efektivním užívání společenských zdrojů stejně jako nebezpečí byrokratizace nakládání s těmito zdroji. Je tedy zapotřebí nové formy veřejných sektorů, nikoli dle vzoru byrokratické státní ekonomiky. Jádrem jsou solidární a občanům blízké hospodářské metody a participativní demokracie.
Monopolizování společenského vývoje do rukou menšiny převzalo v moderním kapitalismu nové formy a udrželo si ty staré. Toto se týká postupné koncentrace dispoziční moci v rukou globálně stále menšího okruhu lidí, akumulace disponování s bohatstvím u několika málo lidí. I soukromé bohatství je globálně velmi nerovně rozděleno a nůžky mezi bohatými a chudými ve světové společnosti se rozevírají. USA koncentrovaly dalekosáhle ve svých rukou vojenskou, politickou, kulturní a vědeckou moc světové společnosti. Tři regionální centra, USA, EU a Japonsko, dominují světovému hospodářství.
Důsledkem těchto a podobných trendů je jednak to, že budování akceschopných protisil je neobyčejně složité. Zatímco bylo očividně nejdůležitější vývojovou výhodou západoevropské civilizace oproti jiných regionům v 2. tisíciletí našeho letopočtu, že moc byla rozložena na světskou a duchovní, stejně jako na soupeřící národní státy a toto rozdělení moci se stalo hybnou silou pro inovace, je však nyní možno pozorovat silné tendence k monopolizaci. Ty postihují méně inovační schopnosti uvnitř panujícího trendu než otázky, jaké jiné alternativní trendy se mohou prosadit. WTO a probíhající vyjednávání o dalším prosazování „volného“ obchodu a internacionální privatizaci služeb (GATS a TRIPS) posilují již vládnoucí unilateralismus typu nespoutaného kapitalismu, který se hrubou silou snaží podmanit všechny nekapitalistické sféry a integrovat je do přímého kapitálového zhodnocování.
Na druhou stranu posiluje právě tato tendence kapitalizování tlak na vytváření prostoru pro alternativní vývoj. Imperiální rozpínání tohoto kapitalismu, jak ukazuje globální hnutí proti neoliberální globalizaci, vede k jistému způsobu nadměrného zatížení (overstretch). Porostou náklady na potlačování odporu a delegitimizaci, důsledky strategie, která zhodnocování kapitálu podřizuje oblasti v rozporu s jejich společenskou povahou. Tyto procesy získávají svůj tvar ve (dříve spíše rétorickém) střetu neoliberalismu a „třetích cest“, mezi americkým a evropským kapitalismem a především ve střetu hnutí kritizujících liberalismus se současnou globalizací. Jak roste moc nutná k potlačení hnutí usilujících o změnu trendu, tak rostou současně i náklady (jak se například odráží ve výdajích na zbrojení, které činí v USA více než 400 mld. dolarů a celosvětové zhruba 1000 mld. dolarů) a vznikají v důsledku kapitalizace společností stále nové problémy - ničení životního prostředí, prudce klesající natalita ve vysoce vyspělých zemích, globální i národní vymezení značných částí obyvatelstva za „nadbytečné“, oslabování sociální soudržnosti společností a mnohé další. Privatizace, marginalizace a militarizace jsou hlavními tendencemi reakčního neoliberálního útoku, poté co byl v osmdesátých letech zahájen a co se prosadil po roce 1990.
Po rozpadu sovětského socialismu státostrany se zdá, že hlavní frakce vládnoucích tříd jsou toho názoru, že je možno se zříci důležitých civilizačních výdobytků a potencionálů pokroku. Globální hegemonie neoliberalismu, unilaterální vojenská moc, nejpřímější formy závislosti na Spojených státech amerických a na jejich spojeneckých regionálních mocnostech, zajištěné MMF a Světovou bankou, potlačují, zdá se, jakoukoliv alternativu. Poprvé po staletích by byla vyloučena soutěž o převahu, která je spojená s alternativností. Soutěžení se vztahuje čím dále tím více pouze na úroveň toho samého, nikoli ale již na rozdíly ve kvalitě pokroku.
Za hegemonie neoliberalismu jsou vědomě ničeny podstatné formy proměny společenského rozvoje v individuální, přičemž se odbourávají základní práva, redukuje se hospodářská, společenská, politická a kulturní účast širokých vrstev obyvatelstva, přičemž některým je zcela odepřena. Reaktivují se nejbarbarštější formy vlády, jak se ukázalo zvláště po 11. září 2001. Současně s tím jsou inovace omezovány na ty oblasti, které slouží zájmům nepočetné menšiny, takže se společenský vývoj stává více než v minulých desetiletích opět privilegiem několika, stává se vykořisťováním. Privatizací, kapitalizací a autoritativní vládou elity, stejně jako rozsáhlou manipulací veřejného mínění mají být tyto tendence upevněny. Rozvoj, který byl při vší nerovnosti po roce 1945 pozorován v mnoha oblastech, byl vystřídán reakcí. Dnes se proti této reakci formuje nové globální hnutí.
Toto zde rozvíjené stanovisko se zakládá na tezi, že proti sobě s vnitřní nutností stojí na jedné straně kapitalizace a na druhé straně tendence reprodukovat a nově vytvářet nekapitalistické oblasti a tyto dále rozšiřovat. S oběma proudy jsou spojeny společenské zájmy a společenské síly, které se snaží napomoci prosazení jedné či druhé tendence. Toto stanovisko také implikuje, že se každá v současnosti myslitelná společnost vyznačuje jistou měrou kapitálového zhodnocování, jehož nadvláda však není slučitelná s řešením velkých problémů 21. století.
Toto rozvíjené stanovisko lze shrnout následovně: Otázku, zda existuje historická tendence k překonání dominance zhodnocování kapitálu nad hospodářstvím a společností, nelze jednoznačně zodpovědět. Na jednu stranu se zdá, že takové společnosti, které přiznávají možnosti svobodného rozvoje, které šíří statky zajišťující svobodu, která šíří široká demokratická, politická, individuální stejně jako společenská práva a dávají je k dispozici co největšímu počtu lidí, mají v míře pokroku výrobních sil jednotlivců stále větší rozvojové výhody. Mohou se proto na základě jejich větší přitažlivé síle spíše prosadit. Na druhé straně proti této tendenci stojí historicky i současně mocná tendence protichůdná - monopolizace majetku a moci. Ta se sice prokazuje stále slaběji jako nutná podmínka pro uvažované vývojové schopnosti společností[32], dokáže však relativně jednoduše potlačovat alternativní přístupy. Oslabování tohoto monopolu, vytváření prostoru pro trendy opačné je zřejmě tím nejdůležitějším úkolem hnutí, která se zaměřují na transformaci kapitalismu, která by jej překonala.