2. Pojetí současné společnosti jako společnosti ovládané kapitálem
Budi v následujícím textu rozuměno kapitálovým vztahem panství kapitálu nad produkcí a reprodukcí v hospodářství a ve společnosti. Obecná rovnice kapitálu, jak se ukazuje v oblasti oběhu, zní podle Marxe, e z peněz se stává více peněz, a e v tomto procesu reprodukce roste hodnota (P - H - P´). Aby lo toto provést, musí si podle Marxe kapitál podmanit výrobu, musí nutit námezdní dělníky produkovat přidanou hodnotu coby vlastnictví kapitálu, musí vytvořit společenské, politické a kulturní podmínky nebo ty existující nastavit tak, aby tyto vztahy byly ustaveny trvale. Sebezhodnocování peněz coby kapitálu je moné jen proto, e se reprodukuje díky podmínkám, je si podmaňuje, které vak nemohou být redukovány pouze na tuto vlastnost podmanění.
Kapitalismem budeme v následujícím rozumět vechny společenské řády, v nich společenská reprodukce probíhá za vedoucího postavení seberozmnoování kapitálu, za nadvlády (dominance) zisku. Jsou takové společnosti, ve kterých je převládajícím cílem hospodářství reprodukce kapitálu, a tomuto hospodářskému cíli jsou podřízeny také politika, kultura a bezpečnost. Tato definice má tu přednost, e ponechává prostor k tomu, aby mohly být rozpoznány i nekapitalistické, dokonce i antikapitalistické tendence a zároveň bylo vyhověno pluralitě a heterogenitě reálných společností, ani by musel být ignorován kapitalistický charakter vývoje celkové společnosti. Tato definice umoňuje rekonstruovat současné společnosti jako společenský prostor, v něm se (stále jetě) prosazují kapitalistické tendence coby tendence určující, v něm společenské síly i opačné tendence nabývají vlivu, dokonce si vytváří vlastní prostory, respektive obsazují jiné a bojují za změnu trendu[30]. Je to prostor společenských bojů.
Takováto podřízenost společnosti dominujícímu kapitálu nevyaduje - oproti pojetí ekonomického redukcionismu - v ádném případě likvidaci svébytnosti nekapitalistických hospodářských forem nebo zničení specifičnosti politiky, kultury či bezpečnosti vůči ekonomice, ale naopak na tato specifika a svébytnost mimořádně silně odkazuje. Podřízenost neznamená bezpodmínečně likvidaci či zkázu, nýbr funkcionální orientaci na poadavky sebereprodukce kapitálu. Jedná se o podřízenost v komplexním poměru sil. Podřízenost vyaduje právě tak uznání vlastní moci a vlastní logiky těch hospodářských procesů, které nejsou bezprostředně kapitalistické (např. domácnosti nebo systémy společenského zabezpečení), stejně jako politiky, kultury a bezpečnosti. Podřízenost je tendencí, která si v ádném případě neproráí cestu v kadé jednotlivé otázce a v kadém jednotlivém okamiku. Je tendencí, která vychází z protikladného vztahu bezprostředně kapitalistických a nekapitalistických tendencí. Dokonce i sám vztah kapitálu a námezdní práce je takto rozporuplný a závislý na poměru sil jednotlivých stran.
Vnímáme-li kapitálový vztah jako panství kapitálu nad hospodářstvím a společností, pak je jasné, e můe být zachován jako vztah mezi rozířenou reprodukcí kapitálu a nadvládou této reprodukce nad vemi ostatními reprodukčními a ivotními procesy ve společnosti pouze tehdy, pokud si neustále bude úspěně podrobovat hospodářství a společnost. Termín kapitálový vztah pak označuje tendenci uvnitř vnitřní rozporuplnosti protichůdných tendencí. Marx hovoří v této souvislosti také o formální a reálné subsumpci (podřazení pojmu - pozn. překl.) práce pod kapitál. Kapitalistické společnosti by se potom vyznačovaly vnitřním protikladem mezi touto subsumpcí práce, politiky, společnosti atd. pod kapitál a bojem proti této subsumpci, vedeným různými společenskými a politickými hnutími, které tak uplatňují své vlastní zájmy.
Společnosti by se potom podle tohoto pojetí kapitálového vztahu vyznačovaly vnitřním rozporem kapitálovými vztahy na straně jedné a reprodukčními vztahy dělníků, mezilidskými vztahy, obcemi a okresy, základními ivotními potřebami atd. na straně druhé. V závislosti na poměru sil se můe kapitálová logika někde lépe, jinde hůře prosazovat proti logice společenské. Překonání kapitalismu by bylo vystřídáni dominance zhodnocování kapitálu dominancí emancipativní a solidární reprodukce toho společenského nad zhodnocováním kapitálu.
Takové pojetí kapitalismu má řadu implikací: Za prvé je nutno rozliovat ve společnosti mezi kapitalistickým a nekapitalistickým. Racionalizace podnikání z hlediska hodnoty obchodních podílů, hodnoty akcií, je bezprostředním základem kapitalismu. Nekapitalistické tendence naopak posiluje úsilí uplatňovat v tomto procesu a zároveň i proti němu zájmy zaměstnanců či ekologická měřítka. Současné společnosti, tak zní teze, jsou poli boje, kompromisů a kooperace, které zahrnují ono kapitalistické i nekapitalistické.[31]
Za druhé: Dominance zhodnocování kapitálu v hospodářství i společnosti stojí na třech pilířích. Prvním je neobyčejná organizační moc kapitálu, jeho schopnost čekat na výhodné příleitosti zhodnocení a hledat regionálně i internacionálně alternativní oblasti jeho vloení, dále pak monost koupit si podporu. Nadán privilegovanou drbou dnes rozhodujícího veobecného statku, peněz, má kapitál také privilegovaný přístup ke vem jiným statkům. Zatímco dělníci jsou odkázáni na měsíční příjmy pod hrozbou sociální nouze, zatímco jsou méně mobilní a mohou jednat politicky pouze nátlakem z ulice, stávkami a volbami, nachází se kapitál v nesrovnatelně výhodnějí pozici. Velkokapitál náleí - společně s vrcholnými politiky a úředníky stejně jako pičkami médií - u jaksi přirozeně k oligarchii, k elitě společnosti.
Dominance zhodnocování kapitálu se zakládá ale také na tom, e hospodářský úspěch soukromokapitalistického podnikání je podmínkou pro mzdy a daně. Větina obyvatelstva jako celý veřejný sektor je závislá krátkodobě na tomto úspěchu kapitalisticky vedených podniků. Politika, která by zahnala kapitalistické podniky do záhuby, zruinovala by v současných podmínkách rychle také i dělníky a veřejný sektor. Otevřít protiúčet je těí, i kdy není méně podstatný: oebračení dělníci a zaměstnanci stejně jako zuboený veřejný sektor jsou příčinou klesající poptávky, a enou tak podniky k bankrotu. Navíc nemohou být naplněny dlouhodobé reprodukční zájmy společnosti - dospívání nových generací, vzdělávání, zdraví, ivotní prostředí atd. I zde se jedná o poměr sil a o reprodukční zájmy. Ale protoe omezování kapitálu se často projevuje rychleji ne omezování veřejného sektoru a námezdně pracujících, má kapitál zpravidla v rukou ty vlivnějí páky. Diskuze na pracovitích jsou ideologicko-politickým výrazem této dominance zisku. Třetím pilířem dominance kapitálu je bezesporu dalekosáhlá kontrola politiky, ideologických aparátů (zejména médií), armády a vech represivních aparátů.
Ortodoxní marxismus spatřuje hranice kapitalismu předevím tam, kde narazí centralizace a koncentrace výroby na okovy soukromého vlastnictví. Zpravidla to bylo chápáno tak, e soukromé vlastnictví by nedovolilo v nezbytné míře centralizovat a koncentrovat, tak jako je moné v plánovaném hospodářství. Vycházeje z rozvinutého stanoviska by musely být ale hranice kapitalismu vnímány jinak. Zaprvé vede rozvoj moderních výrobních sil a způsobu ivota k tomu, e tradiční formy kultury, zdravotnictví, vzdělávání, reprodukce přírodních podmínek lidského ivota, rodiny atd. byly nebo budou téměř úplně zničeny. Ty se nyní musí stát předmětem vědomé společenské regulace. Ji dnes je jedna třetina a jedna polovina společenského produktu přerozdělována tak, aby byly tyto oblasti udreny a rozvíjeny.
Oproti mnohým klasickým průmyslovým statkům se společenské a kulturní statky svou přirozenou povahou vyhýbají monetárnímu zhodnocování. Nemohou být také proto bezprostředně integrovány do kapitálového zhodnocování, ani by při tom nebyly extrémně deformovány. Přinejmením rozsah, zčásti ale také ceny a obsahová orientace produkce jmenovaných statků musí být proto vyňaty z kontroly kapitálem. To by se stalo při dalím významném rozpínání nekapitalistických sfér ve společnosti. Pokud je toto pravda a pokud sféry nekapitalistické reprodukce mají zároveň rozhodující význam pro vývoj společností, pak budou mít ty společnosti, které nezpeněí a nezkapitalizují své nekapitalistické oblasti, rozvojové výhody. Proti tomu stojí moné ztráty při efektivním uívání společenských zdrojů stejně jako nebezpečí byrokratizace nakládání s těmito zdroji. Je tedy zapotřebí nové formy veřejných sektorů, nikoli dle vzoru byrokratické státní ekonomiky. Jádrem jsou solidární a občanům blízké hospodářské metody a participativní demokracie.
Monopolizování společenského vývoje do rukou meniny převzalo v moderním kapitalismu nové formy a udrelo si ty staré. Toto se týká postupné koncentrace dispoziční moci v rukou globálně stále meního okruhu lidí, akumulace disponování s bohatstvím u několika málo lidí. I soukromé bohatství je globálně velmi nerovně rozděleno a nůky mezi bohatými a chudými ve světové společnosti se rozevírají. USA koncentrovaly dalekosáhle ve svých rukou vojenskou, politickou, kulturní a vědeckou moc světové společnosti. Tři regionální centra, USA, EU a Japonsko, dominují světovému hospodářství.
Důsledkem těchto a podobných trendů je jednak to, e budování akceschopných protisil je neobyčejně sloité. Zatímco bylo očividně nejdůleitějí vývojovou výhodou západoevropské civilizace oproti jiných regionům v 2. tisíciletí naeho letopočtu, e moc byla rozloena na světskou a duchovní, stejně jako na soupeřící národní státy a toto rozdělení moci se stalo hybnou silou pro inovace, je vak nyní mono pozorovat silné tendence k monopolizaci. Ty postihují méně inovační schopnosti uvnitř panujícího trendu ne otázky, jaké jiné alternativní trendy se mohou prosadit. WTO a probíhající vyjednávání o dalím prosazování volného obchodu a internacionální privatizaci slueb (GATS a TRIPS) posilují ji vládnoucí unilateralismus typu nespoutaného kapitalismu, který se hrubou silou snaí podmanit vechny nekapitalistické sféry a integrovat je do přímého kapitálového zhodnocování.
Na druhou stranu posiluje právě tato tendence kapitalizování tlak na vytváření prostoru pro alternativní vývoj. Imperiální rozpínání tohoto kapitalismu, jak ukazuje globální hnutí proti neoliberální globalizaci, vede k jistému způsobu nadměrného zatíení (overstretch). Porostou náklady na potlačování odporu a delegitimizaci, důsledky strategie, která zhodnocování kapitálu podřizuje oblasti v rozporu s jejich společenskou povahou. Tyto procesy získávají svůj tvar ve (dříve spíe rétorickém) střetu neoliberalismu a třetích cest, mezi americkým a evropským kapitalismem a předevím ve střetu hnutí kritizujících liberalismus se současnou globalizací. Jak roste moc nutná k potlačení hnutí usilujících o změnu trendu, tak rostou současně i náklady (jak se například odráí ve výdajích na zbrojení, které činí v USA více ne 400 mld. dolarů a celosvětové zhruba 1000 mld. dolarů) a vznikají v důsledku kapitalizace společností stále nové problémy - ničení ivotního prostředí, prudce klesající natalita ve vysoce vyspělých zemích, globální i národní vymezení značných částí obyvatelstva za nadbytečné, oslabování sociální soudrnosti společností a mnohé dalí. Privatizace, marginalizace a militarizace jsou hlavními tendencemi reakčního neoliberálního útoku, poté co byl v osmdesátých letech zahájen a co se prosadil po roce 1990.
Po rozpadu sovětského socialismu státostrany se zdá, e hlavní frakce vládnoucích tříd jsou toho názoru, e je mono se zříci důleitých civilizačních výdobytků a potencionálů pokroku. Globální hegemonie neoliberalismu, unilaterální vojenská moc, nejpřímějí formy závislosti na Spojených státech amerických a na jejich spojeneckých regionálních mocnostech, zajitěné MMF a Světovou bankou, potlačují, zdá se, jakoukoliv alternativu. Poprvé po staletích by byla vyloučena soutě o převahu, která je spojená s alternativností. Soutěení se vztahuje čím dále tím více pouze na úroveň toho samého, nikoli ale ji na rozdíly ve kvalitě pokroku.
Za hegemonie neoliberalismu jsou vědomě ničeny podstatné formy proměny společenského rozvoje v individuální, přičem se odbourávají základní práva, redukuje se hospodářská, společenská, politická a kulturní účast irokých vrstev obyvatelstva, přičem některým je zcela odepřena. Reaktivují se nejbarbartějí formy vlády, jak se ukázalo zvlátě po 11. září 2001. Současně s tím jsou inovace omezovány na ty oblasti, které slouí zájmům nepočetné meniny, take se společenský vývoj stává více ne v minulých desetiletích opět privilegiem několika, stává se vykořisováním. Privatizací, kapitalizací a autoritativní vládou elity, stejně jako rozsáhlou manipulací veřejného mínění mají být tyto tendence upevněny. Rozvoj, který byl při ví nerovnosti po roce 1945 pozorován v mnoha oblastech, byl vystřídán reakcí. Dnes se proti této reakci formuje nové globální hnutí.
Toto zde rozvíjené stanovisko se zakládá na tezi, e proti sobě s vnitřní nutností stojí na jedné straně kapitalizace a na druhé straně tendence reprodukovat a nově vytvářet nekapitalistické oblasti a tyto dále roziřovat. S oběma proudy jsou spojeny společenské zájmy a společenské síly, které se snaí napomoci prosazení jedné či druhé tendence. Toto stanovisko také implikuje, e se kadá v současnosti myslitelná společnost vyznačuje jistou měrou kapitálového zhodnocování, jeho nadvláda vak není slučitelná s řeením velkých problémů 21. století.
Toto rozvíjené stanovisko lze shrnout následovně: Otázku, zda existuje historická tendence k překonání dominance zhodnocování kapitálu nad hospodářstvím a společností, nelze jednoznačně zodpovědět. Na jednu stranu se zdá, e takové společnosti, které přiznávají monosti svobodného rozvoje, které íří statky zajiující svobodu, která íří iroká demokratická, politická, individuální stejně jako společenská práva a dávají je k dispozici co největímu počtu lidí, mají v míře pokroku výrobních sil jednotlivců stále větí rozvojové výhody. Mohou se proto na základě jejich větí přitalivé síle spíe prosadit. Na druhé straně proti této tendenci stojí historicky i současně mocná tendence protichůdná - monopolizace majetku a moci. Ta se sice prokazuje stále slaběji jako nutná podmínka pro uvaované vývojové schopnosti společností[32], dokáe vak relativně jednodue potlačovat alternativní přístupy. Oslabování tohoto monopolu, vytváření prostoru pro trendy opačné je zřejmě tím nejdůleitějím úkolem hnutí, která se zaměřují na transformaci kapitalismu, která by jej překonala.