3. Kritéria progresivního překonávání společnosti ovládané kapitálem a vize socialistické společnosti
Teorie, které se zabývají otázkou překonávání společností ovládaných kapitálem, musí na jednu stranu nahlíet na tento problém skrze kritéria, podle nich je vůbec mono říci, zda nějaký společenský řád oproti jinému je převaující či nikoli. Dále by měly být s to vyznačit hlavní znaky takového řádu. Asi největí výzvou alternativních hnutích současnosti je neustat při formulování strategie, která by obsahovala schopnost sebeobnovy moderních společností a která by je podřídila nekapitalistickým kriteriím společenské a ekologické udritelnosti a svobodnému a solidárnímu vývoji. Bylo vdy snadné a nyní snad jetě snadnějí, poukazovat na nespravedlnost a destruktivní sílu rozvoje řízeného kapitálem, tímto jej pak morálně odmítnout a upřít mu jeho etickou legitimitu. Síla skutečné kritiky, jak teoreticky, tak prakticky, se měří ale podle toho, zda je schopna tento kapitalismus dialekticky zruit a přeorientovat potenciál současných společností k rozvoji svobody a pokroku skrze přeměnu stěejních mocenských a vlastnických vztahů, které by umoňovaly vyí stupeň svobody, solidární regulace, stejně jako demokratické samosprávy.
Prosazení společnosti a jejího typu formace vůči jiným je tedy předevím podmíněno takovými zdroji, které mohou společnost učinit vůči jiným konkurenceschopnou[33] (ekonomicky, politicky, kulturně, vojensky atd.). Brechtova věta pokrok a náskok nejsou to samé[34], je bezpochyby pravdivá. Pravdivé je vak také tvrzení, e společnosti, které disponují náskokem v oblasti technologií, hospodářství, kultury a vojenství, se rozvíjejí dále na úkor ostatních - často těmi nejukrutnějími způsoby. Je to onen náskok ve společenské tvorbě bohatství, závislý na hnacích silách přísluného společenského řádu, který jim tuto schopnost poskytuje.
Marx si byl vědom té okolnosti, e historie se děje takovýmto překračováním ostatních. Byl očitým svědkem ovládnutí světa evropskými imperiálními státy a rozpínání vlivu USA, co tvořilo jádro jeho pojetí antagonistického pokroku, který nakonec, jak doufal, tento antagonismus prolomí.[35] S přísným realismem, jen za sebou nechává některé neoliberální teoretiky, Marx píe: Porovnává-li se, jak to činí Sismondi, blaho jednotlivců s tímto účelem (rozvoj lidské podstaty jako samoúčel - autor), tak se tvrdí, e vývoj druhu se musí zastavit, aby se zajistilo blaho jednotlivce, e by tedy např. nesměla být vedena ádná válka, v nich jedinci vdy zanikají... Tyto utěující úvahy, nehledě na jejich neplodnost nechápou, e tento rozvoj schopností lidského druhu, ačkoli se děje předevím na úkor větiny lidských individuí a dokonce celých lidských tříd, nakonec tento antagonismus prolomí a e se ztotoní s rozvojem jednotlivého individua, e je tedy vyí rozvoj individuality jen vykoupen historickým procesem, v něm jsou jednotlivci obětováni, e se přednosti druhu v říi lidí stejně jako v říi zvířat a rostlin neustále prosazují na úkor výhod jednotlivců, protoe se tyto druhové výhody shodují s výhodami mimořádných jednotlivců, které současně představují moc těchto privilegovaných.[36] Náskoky společností oproti jiným spočívají podle Marxe v konečném důsledku ve vyím vývoji druhových schopností, které se zase zakládají na vyím vývoji individuality. V antagonistických formacích je podle toho rozvoj výhod zvlátních tříd jednotlivců na úkor tříd jiných.
Pokrok společností (v antagonistické nebo neantagonistické formě), a tím i prosazování jistých formací vůči jiným, se opírá podle Marxe o vyí schopnost společenské produkce bohatství. Tato je závislá zase na vyím rozvoji individuality a na schopnosti proměnit tento rozvoj jednotlivců ve výhodu přísluné společnosti, v reálný rozvoj výrobních sil. Pokrok se tu přitom tváří jako dvojitý proces osvobozování a společenské proměny rostoucí svobody (a u je zprvu v antagonistické formě svobody menin na úkor větin) ve společenský rozvoj. S ohledem na pokrok se rozliují formace, jak se tvrdí, podle typu zprostředkování obou stran společenského procesu. Ten je závislý na majetkových a mocenských poměrech stejně jako na formách zespolečentění, které proměňují rozvoj individuální ve společenský a rozvoj společenský v individuální. Vykořisování je monopolizací tohoto rozvoje jednou skupinou na úkor a s vyloučením jiných společenských skupin. Marx byl přesvědčen o tom, e toto vykořisování ji v určitém bodě nebude historicky svázáno s převaující produkcí bohatství, a tím i vyí schopností společností prosadit se proti neantagonistickým společnostem.[37]
Vynalézání spočívá v odkrývání nových moností, v inovacích při realizování těchto moností v různých společenských sférách.[38] Toto platí stejně pro hospodářství, politiku a kulturu. V míře, jak jsou faktory kombinovány novým způsobem[39] a jak jsou tyto kombinace uplatňovány v boji o hospodářský, politický, kulturní nebo zahraniční vliv coby moc nového, v této míře je inovační schopnost podmínkou schopnosti přeití. Nebo touto novou kombinací se zvýí účinnost disponibilních zdrojů a je moná intensivní rozířená reprodukce. Vytvářením takovéto nové reality budou té staré odejmuty základy, ta podlehne ve věčné bouři tvůrčí destrukce[40], která vychází z pokrokových společností a propůjčuje jim nesmírnou moc a schopnost prosadit se. Inovací se stává rozvoj výrobních sil jednotlivců a skupin společenským rozvojem výrobních sil.
Míra inovační schopnosti společnosti je podmíněna tím, v jaké míře je institucionálně zakotven vedle existence nutných zdrojů (předevím odpovídajícího kulturního potenciálu) zájem na inovacích a jak jsou monosti k inovaci institucionálně zajitěny. Stěejními pojmy zde jsou za prvé hospodářské, politické a kulturní podnikání[41], jeho podmínkou je relativně autonomní (v ádném případě bezpodmínečně soukromé) a vlastními zájmy řízené disponování se zdroji, a za druhé společenský prostor, který inovace alespoň připoutí nebo dokonce podporuje tím, e institucionálně chrání řízenou hospodářskou soutě a e její výsledky proměňuje ve společenský rozvoj[42]. Formy zprostředkování individuálního a společenského rozvoje, podporující inovace, tvoří základní podmínku progresivity. O tom, zda představují reálný pokrok ve vývoji, jsou mocenské a vlastnické struktury, které vybírají inovace a rozhodují o tom, které se skutečně prosadí.
Zatímco inovace představují významnou formu proměny individuálního a kolektivního ve společenský rozvoj, roziřování moností reálné participace členů společenských tříd a společenských skupin tvoří základ proměny společenského vývoje ve vývoj individuální. Společnosti kráčejí progresivně dále, kdy rozpínají takovéto monosti ve formě reálné účasti na hospodářském, politickém, kulturním a společenském ivotě společnosti na stále dalí skupiny a přeměňují privilegia v obecná základní práva. Progresivní reformy a revoluce vynikají prosazením poadavku rozíření práv na nové třídy a skupiny, co není moné beze změny vlastnických a mocenských struktur.
Společnosti, které vytvářejí oproti ostatním vyí formy proměny individuálního v rozvoj společenský a společenského v rozvoj individuální a v nich k tomu byly vytvořeny nutné vlastnické a mocenské struktury, mají - následujeme-li dosavadní úvahy - vyí ance na přeití ve světě globální vytěsňující konkurence. Historicky se zdá, e společnosti, které mají společností kontrolované trhy, participativní demokracii nebo kulturní veřejnost a které prosazují podstatná společenská, politická a kulturní základní práva, ty e mají výhodu v rozvoji oproti společnostem jiným, které toto postrádají.
Podle Marxových dopisů Zasuličové, jeho posledních systematických výkladů k teorii formací, můeme rozliit čtyři typy formací - (1) archaické nebo primární formace, které spočívají na různých stupních rozpadu společného vlastnictví; (2) sekundární formace, které jsou charakteristické jednak vztahy osobní závislosti a nadvlády a jednak dominancí naturálně hospodářských forem směny; (3) terciární formace, které jsou určeny kapitalistickým způsobem výroby a nadvládou věcných směnných vztahů (z hlediska teorie modernizace: diferenciací společenských subsystémů) stejně jako dominancí kapitálového zhodnocování nad hospodářstvím a dominancí takovéhoto hospodářství nad společností; (4) kvartérní formace, které Marx charakterizuje ve svém díle Grundrisse (kde jetě sdruil primární a sekundární formaci) takto: Svobodná individualita, zaloená na univerzálním rozvoji individuí a na podřízení jejich společné, společenské produktivitě jako jejich společenské potenci [43] Jedná se o procesní protiklad různých stupňů individuálního osvobození a rozdílných typů regulace a orientace společenských sil, které z tohoto osvobození vyrůstají, přiměřeně společenským zájmům vládnoucích společenských tříd a skupin.
Kadá vyí formace dělá podle této historické filosofie pokroky vůči té předcházející, protoe představuje osvobození v Marxově smyslu toho slova, které stále více ztrácí na své omezené povaze - omezené tím, e z počátku to bylo osvobození mála na úkor mnoha, a omezené také charakterem forem zespolečentění, které kráčí od pospolitosti k osobní a od ní k věcné závislosti, aby potom, taková je Marxova vize, vyústila v komunistickou univerzální směnu.
Marx připoutěl, e v progresivním sledu mohou vznikat společnost formující struktury (vlastnické a mocenské vztahy v základně a nadstavbě, stejně jako formy zespolečentění), které se vyznačují vůči předchozím, resp. koexistujícím vztahům dvěma vlastnostmi: za prvé vyím stupněm svobody (alespoň pro privilegovanou část obyvatelstva) a za druhé vyím stupněm proměny individuálního rozvoje ve společenský a naopak. To by znamenalo: Při stejném stupni svobody můe vyí stupeň zprostředkování individuálního do společenského rozvoje společnosti přinést výhodu a obráceně se můe podpůrně projevit větí svoboda při stejném typu zespolečentění. Teprve ze spojení obou kritérií pokroku se ale vyvíjí ona třítivost, která můe vést k formačním průlomům.
Přijetí takové historické tendence za potenci nelze ani podle Marxe v ádném případě stavět na roveň s nevyhnutelností. Protoe si přitom v ádném případě jednorozměrně neodpovídají ekonomické, politické, kulturní a předevím vojenské výhody hospodářské soutěe a kromě toho nejsou identické intenzivní rozvoj a extenzivní hromadění moci (společnosti z hlediska formace nií mohou toto často dočasně kompenzovat silnou koncentrací moci a eliminovat své nadřazené konkurenty také extenzivní násilím), není vůbec nevyhnutelné, aby se společnosti, které stojí ve větině dimenzí produktivního rozvoje na vyím stupni, ubránily proti jiným společnostem, často zprvu i vojensky silnějím, a aby se proti nim potom i prosadily. Zpravidla byl vznik alternativních moností v historii znemoňován násilím ji při zrodu, take se alternativy buď nemohly vůbec vytvořit nebo byly zničeny v zárodku. Nové proto vznikalo často na okraji nebo v pórech starých společností a jejich internacionálních systémů a vděčí za své přeití výhodným rámcovým podmínkám. Vznik společností vyích formačních typů je v konkrétních případech náhodný, jejich uchování je závislé na tom, zda se mohou bránit svou vlastní silou, popřípadě zda-li mohou začít vykonávat nějakou funkci pro jetě silnějí společnosti, a tak být trpěny. Teprve za kritickým bodem vytvoří ve svém okolí vír, kterému se ostatní společnosti jen stěí vyhnou.